Blížíme se k lokalitě Vulcanii Noroioși proslulé takzvanými bahenními sopkami. Sužuje nás strašlivé vedro. Okolní krajina je zbarvena převážně dožluta, zeleň si uchovala jen nejodolnější křoviska. Před námi leží rozlehlé pole vyprahlé hlíny. Připomíná dno vypuštěného rybníka. Jedeme sem přes celé Rumunsko, a slavné bahenní vývěry budou možná vyschlé! O to větší nadšení se nás zmocňuje u první nepatrné prohlubně v hliněném podloží. Otvor má asi patnáct centimetrů v průměru a je necelých deset centimetrů hluboký. Uvnitř je vlhké bahno. Snad přece jen něco uvidíme!
S napětím stoupáme k nejvyšší části pole plného vyschlého bahna. Zvedají se z něj jakési různě velké puchýře. A tady se rázem ocitáme uprostřed velmi zvláštního světa. Připadáme si jako obři mezi miniaturními sopkami. Většina kuželů má nahoře prohlubeň připomínající kráter – zpravidla plný tekutého bahna. V řadě případů mazlavá hmota přetéká a pomalu stéká dolů. Připomíná tekutou lávu. Uvnitř jiných sopek se bahno vlní, šplouchá a někdy i nadouvá, jak ze zemského nitra doputovala k povrchu další várka zemního plynu.
Přestože se úkaz před našima očima nejčastěji nazývá „bahenní sopky“, s pravou vulkanickou činností má jen málo společného. Jedině snad to, že se úkaz vyskytuje v oblastech zemských zlomů či poruch zemských desek.
Gejzír či vývěr
Oblast bahenních sopek v Rumunsku je navíc obdařena lokálními nalezišti ropy a s nimi souvisejícím výskytem zemních plynů. Puklinami v rozlámané zemské desce se ropa i plyny derou k povrchu Země. Když stoupající plyny tlačí na povrch také vodu, která cestou prochází jílovitými horninami, ke vzniku bahenních sopek již nic neschází. Plyny, stejně jako ropa, pocházejí z hloubek až 3000 metrů pod povrchem.
Vědecky přesnější název pro vzniklý jev by sice byl „bahenní gejzír“ či „bahenní vývěr“, ale při jediném pohledu na kuželovité útvary, často s bublajícím bahnem ve vrcholové prohlubni, je asociace se sopkami jasná. Alespoň princip vzniku kuželů je analogický s vulkány: starší bahno, které nestačí odtéct, na okraji vývěru zasychá a po výronu nové várky na něm přibývá další vrstva. Útvar podobný sopce je na světě.
O tom, že zde tento proces probíhá po velmi dlouhou dobu, svědčí okolní plocha pokrytá několika metry zaschlého bahna, rozteklého desítky metrů všemi směry. Bahnitý povrch je úplně holý, bez jakékoli vegetace, protože ve zdejším podloží jsou navíc ložiska soli a masa bahna je prosolená. Pouze na okrajích lze nalézt druh unikátní slanomilné rostlinky Nitraria schoberi.
Dokonale pustý povrch celé lokality, spolu s okraji protkanými až několik metrů hlubokými erozními rigoly a s vlastními kužely jednotlivých sopek, vytváří velmi nezvyklou krajinu. Zvláštní pocity z nejbližšího okolí pak dotvářejí výhledy z bahnitého pole do vzdálenějšího okolí - do malebně zvlněné, žlutavě zelené krajiny luk, křovin a lesů.
Blátivý tobogán
V okolí města Berca v rumunské župě Buzău leží tři lokality s bahenními vývěry: Pâclele Mari (čti pyklele; Velké Mlžiny), Pâclele Mici (čti miči; Malé Mlžiny) a Pâclele de la Beciu (čti beču; Bečuské Mlžiny).
První dvě lokality jsou snadno dostupné třeba i autem (k Malým Mlžinám dokonce vede asfaltová silnice, v jejich blízkosti najdete parkoviště, omezené ubytovací a občerstvovací možnosti, a za vstup do areálu sopek se zde vybírá malé vstupné).
Za Bečuskou Mlžinou je třeba se vydat po polních cestách o něco hlouběji do kopcovité krajiny, dojít do vesnice Beciu a za ní zamířit do kopce. Odměnou je sice nejmenší lokalita bahenních vývěrů, které jsou navíc nizoučké a nepřipomínají tolik sopky, nicméně okolí je zcela panenské. Zelená vegetace končí na samém kraji bahenního pole a máte šanci, že tu zůstanete úplně sami – nám společnost dělali nanejvýš místní pasáčci, kteří unikátní lokalitu využívají po svém. Tihle tři kluci se nejprve svlékli jen do trenýrek a chvíli si užívali vlažné bahenní koupele. Když se nabažili této relaxace, začali na okraji kráteru část bahna přelévat do dlouhých žlabů, o jejichž původu či účelu jsme předtím marně přemýšleli. Nyní se to vyjasnilo – je to tobogán místní omladiny! Kluci se klouzali snad dvě hodiny, občas stačilo nahoře dolít trochu kluzkého mazlavého bahna.
Při dalším zkoumání bahenních vývěrů nás nejvíce překvapila jejich hloubka, kterou jsme se rozhodli prozkoumat. Vybrali jsme si k tomu jeden otvor plný bahna, který měl asi metr v průměru. Zdejší bahenní vývěry nejsou vymezeny od okolí kuželovitými vyvýšeninami, bahno bublá v rovině okolního povrchu a můžete si stoupnout až těsně k jejich kraji. Z nedalekého porostu jsme donesli asi dva a půl metru dlouhou hůl. Postupně jsme ji zasouvali do bahna. Prostor zaplněný blátem měl takřka dokonale kolmé stěny. Ať jsme šátrali, jak jsme šátrali, dna jsme nedosáhli. Když jsme si vzpomněli, jak to na začátku prohlídky jednomu z nás uklouzlo a před pádem do bahna ho zachránilo jen to, že se v předklonu zachytil za protější kraj, přeběhl nám mráz po zádech. V bahně se samozřejmě plavat nedá… Rumunské bahenní sopky vypadají jen jako malé nevinné sestry velkých vulkánů, ale jak nám ukázaly, umějí být také dost nebezpečné.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 1/2009.
