Je to jako v pohádce... Na rozhraní Krušných hor a Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce leží v malebném koutku přírody víska Tisá. Nad ní se vypíná na první pohled jednolitá pískovcová hradba, která ve svém nitru skrývá neuvěřitelná seskupení půvabných skalních útvarů, zvaná Tiské stěny.
Před mnoha desítkami milionů let to tady ale vypadalo úplně jinak, žádné skály tu nebyly. Tiské stěny začaly vznikat ve druhohorách v období křídy. Tehdy sem proniklo od severovýchodu moře, na jehož dně se začal usazovat písek s jemným jílem a kaolinem. Když moře ustoupilo, zůstala po něm pískovcová tabule stmelená právě kaolinem, jílem a křemičitými nebo železitými sloučeninami. V třetihorách pak byla působením mohutných geologických sil vyzdvižena a nakloněna k severu. Velký vliv měly i zlomové horotvorné pohyby, lužická porucha a krušnohorský zlom, kdy se objevily vzájemně kolmé pukliny, jež rozdělily původní celistvou desku na jednotlivé věže. Působením větrné, vodní a chemické eroze se skalní město dotvářelo do dnešní podoby, která však zdaleka není konečnou tváří Tiských stěn.
Přírodní reliéfní výzdoba pískovců místy vysokých až 613 m n. m. je v současnosti tvarově a barevně bohatá a vznikla složitými chemickými pochody. Nejčastěji jsou k vidění mikrotvary zvané voštiny, což jsou ploché důlky podobné miskám. Návštěvníkům s ostřížím zrakem neuniknou ani malinké dírky, mřížky a jemné krajkoví ve stěnách. Dokonce se tady objevují i drobné barevné krápníkové útvary, o nichž se mluví pro jejich podobu s krasovými vápencovými útvary jako o pseudokrasových jevech. Pískovcový masiv nad vesnicí Tisá, která vznikla v 16. století a své jméno dostala podle dříve souvislých porostů tisů červených, tak trochu připomíná strážce, který si hlídá svůj poklad. A není se ani čemu divit.
Tajuplné bludiště
Na přelomu 19. a 20. století se muselo chodit do zdejších končin jenom v doprovodu místního průvodce. V tehdy nikterak značeném bludišti chodeb, soutěsek a jeskyň hrozilo neznalému poutníkovi nejen že zabloudí, ale také tady bylo nebezpečno, protože méně přístupné oblasti lákaly především lidi nečistých úmyslů, různé lapky a padouchy. Průvodce cestou poukazoval na skalní útvary, které měly podnítit návštěvníkovu fantazii a vyvolat v něm představu určité bytosti či věci. A tak nadále pokračovala tradice pojmenování skal, která vznikla už v 1. polovině 19. století v období romantismu a přetrvala dodnes.
Vlastní jméno má v současné době sedmdesát pět skal. Nejznámějšími jsou Hřib se Želvou, které se staly určitým symbolem Tiských stěn a patří ke zdejším nejvíce fotografovaným a publikovaným sceneriím. Na jejich turistické známce je vyobrazen o něco méně známý skalní útvar zvaný Janusova hlava, který vítá návštěvníky u vstupu do skal. Své jméno dostal podle římského boha počátků všech věcí a ochránci dveří a bran, který byl zobrazován se dvěma obličeji, aby mohl zároveň hledět dopředu i dozadu. Antická mytologie je tu zastoupena i v podobě řeckého hrdiny Herkula. Nechybějí ani skály pojmenované na základě historických událostí, které zasáhly zdejší kraj - např. Napoleonova bota, Švédský tábor a Švédská brána, Pašerácký batoh, Tank aj. Nejpočetněji zastoupené jsou však pískovce připomínající zvířata, především slony. Zkrátka taková kamenná zoo. Při troše fantazie je možné vidět i Starostu a Hubeného doktora, což jsou skalní útvary, které patří mezi nejstarší vyobrazené části zdejších skal a najdeme je už v průvodci po děčínském panství z roku 1828.
Těžko průchodný a orientačně náročný terén byl postupně upravován a po roce 1918 byly Tiské stěny zpřístupněny všem turistům už bez doprovodu průvodce. V roce 1976 byla otevřena naučná stezka, která návštěvníky provede Velkými a Malými stěnami. Informační tabule umístěné na její trase popisují nejen vznik pískovcové tabule, ale mapují i chráněnou flóru a výskyt vzácných druhů živočichů.
Tiské stěny nedosahují takových výšek jako třeba skály v údolí řeky Labe ve Hřensku. Přesto se však staly už koncem 19. století vyhlášeným rájem pro horolezce. Říká se, že první zlezenou skálou byl Kostelíček na okraji skalního města přímo nad obcí. Horolezci lezli specifickým "pískovcovým" způsobem bez pomoci cepínu a skob a využívali jenom členitosti povrchu skal, a především vlastní obratnost. V současnosti je tu několik desítek věží s velkým množstvím cest nejrůznějších obtížností.
Dnes jsou Tiské stěny součástí Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce a byly dokonce vyhlášeny přírodní památkou. Rozlohou jsou sice malé, ale pestrostí a bohatstvím pískovcových forem patří k nejlépe utvářeným skalním městům u nás.
Legenda o ztraceném pokladu
Jedna z místních legend vypráví, že se v Tiských stěnách poklad opravdu ukrývá. Zakopal ho tam Theofil, dříve vysoce postavený šlechtic na francouzském královském dvoře, který byl tenkrát jedním ze svědků královy popravy. Při krvavé podívané prý dostal tak hrozivý strach, že by mohl dopadnout jako sám panovník, že raději sebral všechno svoje zlato a tajně uprchl přes hranice, až se nakonec po strastiplném putování dostal právě do Tisé. Poklad zakopal ve vřesovišti pod skalním převisem v hlubokém lese. A schoval ho náramně šikovně. Nikdy ho už nenašel ani on sám, ani nikdo jiný. Zmocnili se ho totiž skalní skřítkové, kteří všem opovážlivcům zamotají hlavu. Kdo se jen trošku k pokladu přiblíží, tomu v nestřeženém okamžiku strčí do kapsy bludné koření. A jak poznat to správné místo, kde poklad hledat? Prý tam plápolá modrý plamínek... Kdo se přece jenom vydá poklad hledat, čeká na něj spletitý labyrint cestiček, úzkých chodeb, balvanitých moří, divokých roklí a strží s vrstevními, řícenými či puklinovými jeskyněmi, přírodními branami a okny. Poté zavede poutníka ještě dále mezi nejrozmanitější skalní útvary v podobě věží, bloků a jehel, které jsou až sedmdesát metrů vysoké.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
