Rokle se hluboce zařezávají do pískovcových skal, pod nohama šustí první spadané listí. Turisté od Máchova jezera už odjeli a Kokořínsko může znovu dýchat. Obléklo se do své nejkrásnější podoby.
Rozložité kořeny majestátních borovic a smrků se plazí po pískovcových skalách, svírají je a hledají oporu na stěnách a svazích rokle. Mocné pískovcové podloží tady vytlačuje na povrch kořenový systém bujný a bohatý jako rozprostřené vlasy. Listy některých buků jsou ještě světle zelené a živé. Na zemi už jsou ale kopy žlutých listů a hromádky bukvic. Je podzim a Kokořínsko se barví do ohniva.
Máchův kraj. Tenhle přídomek dělá z oblasti atrakci, která především k Máchovu jezeru, do Doks a Kokořínského dolu přitahuje stovky tisíc lidí ročně. Zvlášť v době koronakrize, která vyhnala lidi z nákupních center do přírody, bylo Kokořínsko otloukánkem.
I přesto, že patří k nejturističtějším koutům Česka, je tu stále spousta míst, kde lze poznat pravou tvář Kokořínska – divokou a nespoutanou. Místa, která nejsou pro strašpytle a nezkušené turisty. Někdy půjdete po schodech vytesaných do pískovce, které jsou po desítkách let už kluzké a vymleté, jindy polezete po kovovém žebříku a nakonec se budete muset prosmýknout úzkým průchodem mezi dvěma skalními věžemi. A navečer, když už se rychle smráká, se skály vytvarují do tvarů, které dávají volný průchod fantazii.
Mšeno, Debř a skalní Bludiště
Začněme ale zvolna. Jednou ze vstupních bran do chráněné oblasti je město Mšeno. Známé je koupalištěm ve stylu art deco, které si dodnes zachovalo podobu ze 30. let 20. století, kdy bylo postavené jako městské lázně. Bílá budova se zdobenými okny a cihlovou podezdívkou vás přenese do doby první republiky.
Tehdejší lázeňští hosté chodili do nedalekého lesoparku Debř, což je nářečně „údolí“. Začal tu vznikat už v roce 1915 a pro lázeňské hosty tu postupně na stezce vyrostlo mnoho altánů a dalších zastavení. Chladná rokle, nad kterou dříve pěstovali chmel a ozývalo se tu dunění kladiv lámajících pískovcové kvádry na stavbu, se změnila ve vycházkové údolí.
Podoba je dnes téměř stejná jako před desítkami let. Miniaturní imitace hradu Kokořín, mohyla Jana Husa, altánek ve tvaru obří muchomůrky ze 30. let. Vzniklo tu i přírodní divadlo, které bylo poprvé otevřeno v roce 1959. Opuštěnou a chátrající stavbu ale nechalo město v polovině 90. let zbořit, zůstaly jen základy. Nadšencům z Okrašlovacího spolku pro Mšeno a okolí se podařilo ruiny opravit a zajistit, aby se základy definitivně nerozpadly. V létě 2015 přírodní scénu znovu otevřeli a mají plány na rekonstrukci.
Najdete tu i skalní byt, tedy jeskyni vytesanou do pískovce, což je jeden z místních fenoménů. Lidé využívali měkkost pískovce k tomu, aby tu vyhloubili úkryty a příbytky. Někdy dočasné, jindy stálé. Ještě v první polovině 20. století sloužil skalní byt v Debři chudým lidem, kterým místní říkali „skaláci“. Dodnes jeskyni k přespávání využívají trampové. Kvůli vlhkosti a zimě se ale k dlouhodobému přežívání nehodí. Jistou roli tu může hrát i pověrčivost. V kokořínských skalních městech, vykutaných chodbách a jeskyních prý bloudí duše loupežníků, partyzánů a dalších, kteří tu hledali úkryt.
Nejdéle trvale obývaný skalní byt na Kokořínsku najdete ve Lhotce u Mělníka. Poslední majitelka, narozená v roce 1900, žila ve skalním bytě do roku 1982, pak se ze zdravotních důvodů přestěhovala. Teď byt patří Regionálnímu muzeu Mělník, které ho zpřístupnilo veřejnosti.
Už od pradávna lidé na Kokořínsku využívali pískovec na různé způsoby. Jako stavební materiál, jako vyhloubené obydlí, loupežníci tu prý ve spletitých chodbách skrývali poklady, pro děti byla skalní města skvělý labyrint a místo pro hry na schovávanou. Severně od Mšena, na žluté turistické trase, navštivte skalní město Bludiště. Projdete si tady ta nejkrásnější pískovcová zákoutí v celé oblasti. Budete stoupat a zase klesat po strmých vytesaných schodech a trámech, přidržovat se řetězů, zábradlí a ohmataných žebříků. Krásná dobrodružná cesta labyrintem s úzkými temnými soutěskami mezi vysokými skalami i širokými amfiteátry zapadanými listím.
Po stopách švédských vojsk
Modrá turistická trasa vás provede úvozovou cestou Průsečná skála. Říká se, že cestu do skály vysekali Švédové v roce 1634, když tudy v době třicetileté války procházela jejich vojska. Stará historická stezka byla v tomto místě už dřív. Švédové ji rozšířili, aby hustými lesy mohli projet s vojenskou technikou a děly. Cesta se tu hluboce zařezává do vysokých pískovcových skal. Stěny rokle jsou už dnes porostlé mechy, lišejníky a kapradinami. Ze spár rostou buky, duby a břízy a tvoří deštník nad uhlazeným pískovcem.
Průrva je široká přesně tak, aby tudy projel vůz. Loukoťová kola s kovovou obručí nebo těžký náklad drhly o měkkou pískovcovou skálu a vyryly do ní rýhy. Tyto takzvané oškrty najdete na mnoha místech Průsečné skály, a to v různých výškách. Nejčastěji ale v zatáčce. Projet zatáčkou a neškrtnout o skálu bylo téměř nemožné.
Cesta vás dovede na Pokličky – jedno z nejzajímavějších míst Kokořínska. Až 15 metrů vysoké skály tvarem i barvou připomínají hřiby vykukující z listí a jehličí. Na jaře a v létě Pokličky září ze zeleného lesa. Na podzim, když se okolí zbarví do žluta a oranžova, dokonale splynou s okolím.
Krásnou a zajímavou trasou je také rokle Močidla. Jenže loni při naší návštěvě byla téměř neschůdná, protože cestu kompletně zničila a rozjezdila těžká lesní technika. Z celé šířky trasy se stala ostudná bahnitá mazlavá kolej s hlubokými rýhami. Ze strany lesníků absolutně žádný respekt k lesu a krajině.
Za Máchou, Žižkou i Husem
Po červené trase Máchova cesta se vydejte podél říčky Pšovky, která tvoří mokřady až do podhradí Kokořína. Až dojdete k rybníku Harasov, zaujme vás velká opuštěná budova stojící v zatáčce. Jde o hotel, který tu v roce 1912 zprovoznil Bedřich Lobkowicz. Na svou dobu to bylo velmi moderní zařízení i s visutým mostem do skal a později i vinárnou ve skalních světnicích. Tohle místo by dnes bylo úplným trhákem, kdyby fungovalo. Jenže po znárodnění byl hotel pro veřejnost uzavřen a stát ho využíval jako rekreační středisko. Po roce 1989 ho získali původní majitelé, pak byl několikrát prodán a chátral. Nyní je v rekonstrukci.
Žlutá trasa od hotelu míří k velkému skalnímu bytu vytesanému nad údolím Pšovky. Vznikl ve sklepích středověkého hradu, který stával na vrcholu skály. Vystoupejte po červené turistické trase až na vyhlídku, kde je krásný výhled na celou oblast.
Zvláštní tvary pískovcových skal připomínaly lidem různé výjevy a stvoření. Ve 40. letech 19. století, kdy oblast ještě nebyla chráněná zákonem, sochař Václav Levý jejich představy uskutečnil. Profesí kuchař na liběchovském zámku po pracovní době do měkkého a dobře opracovatelného pískovce tesal mnoho podob. Ty jsou dnes oblíbenější než skály přírodní a přirozené. To se bohužel projevuje i v tom, že lidé ryjí do pískovce monogramy a nesmysly.
V útvaru Blaník tu pod Levého rukama ožili Jan Žižka, Prokop Holý, vůdce blanických rytířů Zdeněk ze Zásmuk a trpaslíci kovající jim zbraně. Toho využili tvůrci pohádky Láska rohatá a umístili sem vstup do pekla. Filmaři si oblast Kokořínska zamilovali, a tak tu poznáte filmová místa z desítek snímků.
Z borových lesů tu vystupují obří Čertovy hlavy, s devíti metry největší kamenné skulptury v české přírodě, které přilákaly tvůrce filmu Kočičí princ a také Mág Františka Vláčila o životě Karla Hynka Máchy. Je historickým přešlapem, že v jedné scéně se básník prochází kolem Čertových hlav, ačkoliv Mácha zemřel v roce 1836, tedy pár let před tím, než je sochař začal tvořit. Projdeme Želízy podél řady vilek. Tady byly dřív lázně, které navštívil i Franz Kafka. Podél říčky Liběchovky jsou mokřady, podmáčené louky a prameniště vedoucí až do Tupadel. Rostou tu olšové luhy a rákosiny, daří se tu vzácným živočichům, včetně velmi vzácného plže vrkoče bažinného a oblovky velké a obojživelníka čolka horského. Pro návštěvníky to možná není atraktivní, protože nejsou na první pohled vidět. Tohle místo ale patří k velmi vzácným a zaslouží ochranu.
Tam, kde je teď zámek v Liběchově, dříve stávala tvrz, kterou na začátku 15. století vlastnil Jindřich Škopek z Dubé, podporovatel husitství. Když byl v roce 1412 nad Prahou vyhlášen interdikt a Jan Hus musel prchnout, usadil se na liběchovské tvrzi, kde ve vyhnanství dopsal svůj spis Dcerka, stručný přehled pravidel pro správný život pro mladé dívky, které navštěvovaly kázání v Betlémské kapli. V 16. století byla tvrz zbořena a nahrazena pozdně gotickou stavbou, jejíž pozůstatky se dochovaly v přízemí nynějšího zámku.
Pustý zámek a nejkrásnější vyhlídka
Nejkrásnější vyhlídka, kterou jsme na Kokořínsku navštívily, je nedaleko obce Zakšín. Po červené nejdříve půjdete údolím Liběchovky, vystoupáte ke zřícenině Pustého zámku, který si už dávno převzala příroda. Stěny porůstají mechem, na ochozech se uchytily borovice, buky i duby pokroucené do zvláštních tvarů. Ještě stále jsou ale patrné původní místnosti, schodiště, hradby, věže, výklenky.
Rozlehlá stavba je tak trochu bludiště. Velmi zajímavé místo s hradem a pískovcovými hřiby. A nakonec strmě vystoupáte na vyhlídku Rač. Skalní věže jsou tu porostlé kvetoucím vřesem, ve spárách rostou borovice a břízy. Skály strmě padají do hlubokého kaňonu. Z tohoto místa máte nádherný výhled na okolní skalní útvary, hluboké lesy a údolí. Nejkrásnější je to tady při západu slunce, když se skály začínají barvit do zlata až ruda, stejně jako okolní stromy a skály uhlazené a macaté jako pecny chleba právě vytažené z pece. Při pohledu na tohle místo se vůbec nedivíme Karlu Hynku Máchovi, že si Kokořínsko tak moc oblíbil.
Zahrádky. Malebná obec s poetickým názvem, který naprosto vystihuje, jak je tahle obec milá a krásná. Malé domečky tu vyrůstají ze skal. Obcí protéká Robečský potok. Najdete tu staletou Valdštejnskou lipovou alej a na ní Barbořin kamenný most z roku 1836 přes Bobří potok.
V okolí je spousta mokřadů a rybníků včetně rezervace Novozámecký rybník, která s více než 200 druhy ptáků patří k nejvýznamnějším mokřadním ornitologickým lokalitám v republice. Využít můžete vyhlídkové molo i pozorovatelnu. Zajímavostí je Novozámecká průrva, vytesaná v pískovci, která slouží jako výpusť Novozámeckého rybníka. Jde o kanál dlouhý 175 metrů, široký sedm a hluboký 14 metrů. Rybník si zahrál v českém filmu Hastrman z roku 2018.
Velký rybník Karla IV.
V souvislosti s vodou nelze opomenout nejslavnější místní vodní plochu – Máchovo jezero. Vzniklo na příkaz Karla IV. v roce 1366, tenkrát pod názvem Velký rybník. „Zbudoval a vyzvedl rybník podivuhodné velikosti, jakési velké vodstvo pod hradem Bezděz,“ píše kronikář Beneš Krabice z Veitmile o králi a císaři.
Rybník se ale stál známějším až mnohem později, s rozvojem železnice v 19. století. Nově zavedená trať v Doksech přeťala Velký rybník a vznikl tak Malý rybník, který byl později, v roce 1929, zavezen. S železnicí přišel rozvoj turismu a původní zemědělské městečko Doksy se začalo měnit na centrum lázeňské a rekreační. Hudebník Antonín Bennewitz sem odešel na odpočinek v roce 1901 a bezděčně tak stál u původu Doks jako letoviska. Za Bennewitzem jezdili slavní žáci a z Doks se stalo poutní místo české hudby.
Ještě před tím, než se zrodil Máchův kult, ve vilkách přebývali bohatí pražští Němci a Židé, na léto i se svými rodinami. Po první světové válce se jezero začalo měnit. Břehy už nebyly obrostlé rákosím, jak je viděl Mácha, ale tvořily se pláže. Hraběcí rodina s městem Doksy založila Jezerní společnost a zvala lidi k jezeru, jak vznešeně, ale chybně nazvali rybník. Ve druhé polovině dvacátých let už se Češi začali ozývat, aby to bylo jezero Máchovo.
Kult turistů ještě posílil v roce 1936 při stém výročí vydání Máje a básníkovy smrti. Po druhé světové válce se celé území proměnilo v ráj odborářské organizace ROH a pionýrské tábory. Krajina byla v 80. letech tak kapacitně přetížena rekreačními objekty a turismem, že hrozilo, že ji nenávratně zničí. Ale až k Doksům sahalo vojenské výcvikové pásmo, kam se nesmělo. Po roce 1989 se objekty privatizovaly, ale trvalo patnáct let, než se stav stabilizoval.
Dnes patří k tradičním místům rekreacechtivých Čechů, kteří sem houfně jezdí za zábavou. Nová zástavba tu vypadá, jako by ji připravili kulisáci z filmu Truman Show. Nápisy „privat“ tu křičí na každém rohu. A je na pováženou, proč má většina domů bazén, když lidé mají na dosah nejslavnější české koupací místo. Tak pojďme radši zpátky do minulosti.
Hrady: slavné i tajemné
Jedním z místních fenoménů jsou hrady. Ať už zříceniny, ruiny, anebo ve skvělém stavu. Kopcovitá krajina se skalami se strmými srázy padajícími dolů přímo vybízela ke stavbě nedobytných hradů. Zvlášť když stavebního materiálu je v okolí tolik. Kokořín, Chudý hrádek, Bezděz anebo Houska – hrad, o kterém se říká, že tu dosud straší, a patří k nejtajemnějším v Česku. Na skalnatém hřebenu ho nechal postavit mezi lety 1280 a 1290 Hynek Berka z Dubé. Podle geologů je v prostorách hradní skály tektonická porucha, kvůli čemuž si lidé mysleli, že tudy vede cesta do pekla. Ozývaly se tu zvuky z hlubin a vyvěraly výpary. Podle pověsti se ve skalní puklině skrýval poklad. Ale když ho chtěli vyzvednout, linul se z hlubiny hrozný zápach. Jámu chtěli zaplnit sutinami, ale povrch se stále propadal...
Přesto, že Kokořínsko patří k nejoblíbenějším cílům českých turistů, je stále stejně tajemné a okouzlující jako v dobách Máchových.
