Najít ideální místo k tuzemské dovolené nám občas dává zabrat. Nebylo pro nás snadné najít útočiště před chaosem městského života a zároveň mít na dosah ruky dostatek zábavy pro případ, že by onoho slastného nicnedělání bylo už moc. Po zevrubném pátrání jsme nakonec objevili Hrčavu.
Asi každé dítě z Moravskoslezského kraje vystoupalo v rámci povinného školního výletu k horské chatě Gírová. Málokteré z nich však pokračovalo dál do kopců a po hřebeni, až tam, kde se česká státní hranice setkává s hranicemi Polska a Slovenska. Na Hrčavu. Maličká vesnice ani zdaleka nepulzuje bujarým životem jako Gírová, přestože právě ta je vzdálená jen necelých šest kilometrů a turisty se to v ní v každé roční době jen hemží. V Hrčavě vládne starosvětský klid a pokoj, na malebných lukách se pasou krávy, cvrlikání ptáků a bečení ovcí občas protne vrčení traktoru a čas se tu měří snad jen východy a západy slunce. Navzdory stavbě hotelu jen pár metrů od reálné křižovatky tří hranic se hluk nekoná, asi se rozprchne po horách stejně jako náhodou procházející turisté, již sem zavítají výhradně za účelem návštěvy Trojmezí. Stojí ale za to zůstat tu delší dobu!
Za trochou gorolské krásy
Hrčava je skrz naskrz prodchnutá typickou gorolskou náturou a mnohdy drsná, zároveň však nesmírně vřelá povaha místních obyvatel nás jen utvrdila v tom, jak skvělé místo k odpočinku jsme si vybrali. Rok za rokem nám zdejší obyvatelé dokazují svou pověstnou dobrosrdečnost a obdivuhodnou houževnatost. Ať už pouhým zvelebováním maličké vesnice, nebo přibývajícím počtem domácích firmiček – od minipivovaru po pražírnu. S pouhými 250 obyvateli si zde navzdory nepřílišné podpoře státu udržují malou školu a školku, pár hospůdek, maličkou prodejnu potravin, nádherný dřevěný kostel svatého Cyrila a Metoděje s pravidelnými nedělními bohoslužbami, tradiční roubenky či stále zvelebovanou Lurdskou jeskyni v přilehlém lese. Když jsem se majitelky místního pivovárku zeptala, jestli by se jim jinde nedařilo lépe, jen pokývla směrem k výhledu z okna se slovy: „Takhle krásně jinde nemají.“ Když jsme později toho dne leželi na pasece nad chalupou, popíjeli místní pivo a koukali na líbezný západ slunce s vesničkou pod námi jako na dlani, museli jsme jí dát za pravdu.
Spousta parády na malém prostoru
Jelikož jsme povahy poměrně aktivní a zvídavé, zahálka a lenošení se nás vždy drží maximálně pár dní, poté nás přemíra energie vyžene zpět do terénu. V tomhle případě si Hrčavu hýčkáme coby výborný výchozí bod za dobrodružstvím rovnou ve třech nádherných zemích. Stačí se skutálet z kopce zpátky do Mostů u Jablunkova a vybrat si mezi 650 metrů dlouhou bobovou dráhou nebo lanovým centrem. V zimě jsou pak k dispozici čtyři sjezdovky pro malé i velké nebo 44 kilometrů dlouhá běžecká stopa, kterou tvoří tři různě náročné okruhy. V duchu horalského kouzla, barev, jídla, hudby a tance se nese letní mezinárodní folklorní festival Gorolski Święto (Horalské slavnosti), kterého se můžete na přelomu července a srpna zúčastnit v prostorách přírodního amfiteátru v jablunkovském Městském lese. Součástí festivalu jsou také všemožné tradičně laděné soutěže a vyžití pro návštěvníky, například turistický pochod či běh o džbánek mléka. Zábava je to dost netradiční, ale o to živější zážitky si z ní odnesete. Okolní kopce a hory jsou ideální k túrám, proto si s sebou vždycky přibalte i kvalitní horskou obuv, čelovku a dobrou turistickou mapu s přesahem do Polska a Slovenska. Beskydské výhledy se jen tak neomrzí, a než projdete všechny trasy, které z Hrčavy vedou, uplyne nejspíš spousta let, což jen potvrzuje naši teorii – kdo nechce, na Hrčavě se nudit nebude.
Turistické mucholapky versus zapomenutý ráj
Vydáte-li se, podobně jako my, také na průzkum polské strany, zklamaní rozhodně nebudete. Stejně jako na české straně najdete sotva dvacet minut za hranicemi v areálu Zagroń Istebna lyžařský areál, po výkonu pak můžete vydechnout v luxusním spa a wellness centru, abyste si následně užili kupu zábavy ve vodním parku OLZA, v místní minizoo nebo tradičním skanzenu. Istebna je také skvělým cílem, pokud se chystáte z Hrčavy vyrazit na cyklovýlet. Návrat do turistického cvrkotu nám občas přijde poněkud náročný, pojíme tedy většinou aktivní výlet s procházkou v některé z blízkých přírodních rezervací. Střapatí tažní koně, dřevěné kostely a prořídlé vesničky, které jako by se zasekly v jiném století uprostřed panenské přírody, jsou přesně tím, čím je oblast okolo Hrčavy jedinečná. Kousek od civilizace, a přesto daleko. V rezervacích jako Las Siwa Młaka, Las Cisowy nebo Las Hasztuba na vás nečekají divy světa, možná ale právě pro to obyčejné čisté prostředí, netknutou flóru a faunu a pohlednicové výjevy si získají vaše srdce stejně jako ta naše. Příjemným zjištěním možná bude i fakt, že když se po několikahodinovém toulání lesem Hasztuba vynoříte na louce s výhledem na dlouhý most Valy nad slovenským údolím, dojde vám, na jak malém prostoru ve skutečnosti dovolenou trávíte, aniž by vám bylo těsno. Stejný majestátní most totiž lemuje jihovýchodní panoramata Hrčavy a je jen na vás, budete-li ho považovat za jizvu na tváři přírody, nebo za nenásilné prolnutí architektury s matkou Zemí. My už si na něj za ty roky zvykli, a ať už na nás vykukuje z kterékoli strany hor, bereme ho jako znamení, že se blížíme zpátky do chaloupky.
České kopečky i slovenská skaliska
Třebaže se pěší túry v Beskydech jen tak neomrzí, za trochou vyšší turistiky se musíme vypravit za hranice, tentokrát ty slovenské. Kdo by si pomyslel, že po slabé hodince strávené v autě se přívětivé, jehličnatými lesy pokryté Beskydy změní v živé záběry dokumentů o divoké přírodě na Malé Fatře. Klidné potůčky vystřídají ostré spršky z vodopádů, poctivě upravené a vyšlapané cesty nahradí úseky s řetězy a zábradlím, prosté srázy pak vystřídají dechberoucí kaňony a soutěsky. Několikahodinový trek napříč drsnými skalami, pichlavými vrcholky a nekonečnými kluzkými břehy rozburácených peřejí horských bystřin vás královsky odmění výhledem jako z pohádky.
Vydáte-li se totiž cestou z Jánošíkových děr směrem k Veľkému Rozsutci na jaře či na podzim, stanete na louce, jaká se směle může rovnat těm z reklamy na alpskou čokoládu. Tisíce kvetoucích ocúnů zaplaví údolí růžovo-fialovou září a předešlá námaha je rázem zapomenuta. Snad hory záměrně chlácholí unavené turisty líbivými panoramaty s vědomím výšlapu, jaký mají ještě před sebou. Veľký Rozsutec je pouhým začátkem velkého dobrodružství, a pokud si dodáte sil i odvahy a výstup nevzdáte, čeká vás přímo dojemný a povznášející výhled do nekonečných hor, ačkoli hřeben, z něhož je obdivujete, je místy ostrý jako břitva, bez jisticích řetězů a rozhodně ho nedoporučujeme lidem trpícím závratěmi. Komu by vzrušující zážitek na Veľkém Rozsutci nestačil a komu cestou z něj na obřích schodech z balvanů nedají kolena poslední sbohem, tomu vřele doporučujeme celou trasu završit na Malém Rozsutci.
Náročný Malý Rozsutec
Nenechte se ovšem zmást, je sice menší než jeho prostorově výraznější bráška, o to víc se však nadřete při jeho zdolávání. Tady jsou řetězy a kovová stupátka na zapření nohou zcela nepostradatelné a například s malými dětmi sem prostě nevylezete. Občas je dobré pár vteřin přemýšlet nad tím, kam umístíte nohu, než se kupříkladu vytáhnete k potřebnému řetězu, ale pro ten adrenalin to přece děláme, no ne? A jestli ne pro adrenalin, tak pro další ze série filmově kýčovitých výhledů, ze kterých by jeden začal zplna hrdla nadšeně ječet. A nebojte se, Malá Fatra je mezi výletníky oblíbenou destinací, nicméně svému přízvisku „malá“ rozhodně nedostojí. Nezřídka se stává, že dobrou polovinu cesty nepotkáte ani živáčka. Celodenní okruh nejlépe zakončíte jako většina turistů, smočením ušlapaných chodidel v horském potůčku zpátky v Terchové, kde ostatně doporučujeme zaparkovat. Najdete tu několik skvělých tradičních kolib a každý dobře ví, že po poctivé túře člověku pořádně vyhládne. Dodá-li vám tento výlet sebevědomí a vy budete netrpělivě vyhlížet další horské výzvy v blízkém okolí, věnujte jeden den zdolání stezky zvané Zbojnický chodník, rovněž s výchozím bodem v Terchové, případní zkušení horalové mohou pak vystoupat na Veľký a Malý Kriváň či dojít až k Šútovskému vodopádu, nejvyššímu vodopádu Malé Fatry.
A víte, co je na tom všem nejlepší? Pořád jste jen hodinu cesty od hrčavské chalupy, a tedy i od naprosto zaslouženého vydatného spánku v lůně tří báječných, byť mnohdy odlišných evropských zemí.
Pár praktických tipů
- Přivezte si zásobu jídla s sebou. Třebaže je ve vesnici maličká prodejna základních potravin, nikdo vám nezaručí, že bude zrovna otevřená nebo že zde najdete to, co zrovna chcete vařit.
- Nenechte se místními obyvateli zmást – pod zdánlivě nepřístupnou tvrdou schránkou se skrývají vřelí a přátelští lidé, kteří vám o své domovině a jejích zvycích moc rádi barvitě povyprávějí.
- Neplánujte! A když už chcete plánovat, tak jen velmi volně a orientačně. Byť jen ve výšce 600 metrů nad mořem, stále se nacházíte v horách a počasí vám zcela bez okolků překazí i ten nejpromyšlenější plán. Na Hrčavě buďte prostě spontánní.
Vzhůru dolů
Kdo říkal, že se hory musejí zdolávat odspodu? Jste-li v náladě na procházku, ale do žádné větší námahy se vám nechce, převraťte si klasický beskydský výšlap naruby. Z Hrčavy se vypravte, jak jinak než směrem dolů, na Gírovou a odtud seběhněte k oblíbenému „mezipřistání“ na chatě Studeničné, odkud je to v podstatě, co by kamenem dohodil do zábavního areálu v Mostech u Jablunkova. Až se dosyta pobavíte, stačí sednout na autobus a zpátky na Hrčavu se nechat pohodlně vyvézt.
