Mongolsko patří k nejřidčeji osídleným státům na Zemi a my si díky tomu naplno vychutnali nespoutanou jízdu krajinou bez civilizace. Pozorovali jsme divoká zvířata, fascinovala nás neobvyklá rozlehlost této země, ten obrovský prostor, který jsme měli sami pro sebe.
Do Mongolska přijíždíme z Altajské republiky v Rusku. Společně s hraničním přechodem končí krásná asfaltka Čujského traktu a začíná hrbolatá šotolina. V městečku Ölgij, které obývá kazašská muslimská menšina a proslavilo se tradičním lovem s orly, nakupujeme zásoby jídla a vydáváme se na sever zažít to opravdové Mongolsko.
Cesta do jiného času
Přes vyprahlou hornatou pustinu se dostáváme až do stepí, kterým vévodí nebesky modré jezero Ačit. Překypuje životem. Je domovem pro kormorány, kachny, racky a mnoho dalších druhů vodních ptáků. V dálce se bělají jurty pastevců. V Mongolsku se nazývají gery. Mnoho Mongolů žije kočovným a polokočovným způsobem života. Tenhle křehký svět nomádů a pastevců nám připadá tak vzdálený a naprosto fascinující! Ztělesňuje svobodu v té nejčistší podobě, kdy se čas měří na dny a noci a na horká léta a chladné zimy. Řídí ho slunce a zákonitosti přírody. Čas, jak ho známe, přestává existovat i pro nás. Je nám úplně jedno, co je za den a kolik je zrovna hodin. V autě máme vše potřebné na několik dní bez kontaktu s civilizací.
Večer zastavujeme u jezera Úreg, které se rozkládá v travnaté kotlině obklopené oblými vrcholky pohoří Altaj. Po pláži z drobných šedých kamínků vstupuji do jezera. Slunce během celého léta vodu vyhřálo na příjemnou teplotu. Užíváme si úžasnou koupel uprostřed panenské přírody. Voda je tak průzračná, že i když mi sahá po krk, stále si jasně vidím na špičky u nohou. Kousek ode mě se na hladině pohupují desítky elegantních labutí zpěvných a večerní slunce společně s mraky pro nás právě chystá čarovnou podívanou.
Uctívání obó
Ujíždíme dál směrem na jihovýchod. Za oknem se střídají stepi, pouště, polopouště a nízké oblé kopce. Nacházíme se na náhorní plošině ve výšce přes 1500 metrů nad mořem. V sedlech a na vyvýšených místech obyčejně stojí prapodivné šamanistické svatyně jménem obó ověnčené modrými pruhy látek. Jedná se o mohyly vyskládané z kamenů a ze dřeva. Lesklé hedvábné stuhy se na obó navazují podle buddhistické tradice a symbolizují modrou oblohu. Pro hladký průběh cesty se v místě obó vykonává jednoduchý rituál. Stačí mohylu třikrát obejít ve směru hodinových ručiček a při každém okruhu na ni přidat další kámen. Pro ducha obó se na místě nechávají také oběti v podobě sladkostí, mincí, cigaret, a hlavně vodky. Během komunistické éry bylo uctívání obó oficiálně zakázáno. Lidé však tento zvyk udržovali dál tajně a tato tradice zůstala zachována.
Perla v písku
Nad hlavou nám krouží orli a roleta na šotolině nám nemilosrdně rozebírá podvozek. Překonat vzdálenost čtyři sta kilometrů po zdejších šílených cestách nám zabere celý den. Přes rozpadající se dřevěný most se dostaneme na druhý břeh říčky Čunguj gol a ocitneme se na okraji přírodní rezervace Ulágčijn Char Núr. Říčka protéká vyprahlou pustinou, meandruje a větví se na několik ramen, která se o kousek dál zase spojují. Přitahuje jako magnet všechno živé. Lemuje ji úzký pruh zeleně. Na hedvábné travičce připomínající koberce mechu se pasou ovce, kozy, krávy a koně. I tady pozorujeme překvapivé množství vodního ptactva. V mělké vodě se brodí jeřábi, volavky a plují kachny. Nad říčkou se z jedné strany vynořují písečné duny, kde si vykračuje stádo mohutných dvouhrbých velbloudů. Ještě o něco východněji se ve výšce téměř 2000 metrů nad mořem rozkládá tyrkysové jezero Char. Leží přímo mezi zlatavými písky pouště a místní ho pro jeho nezaměnitelný půvab označují za perlu pohoří Changaj. V desítkách cest vyjetých v poušti se trochu ztrácíme. Není tu ale naprosto nikdo, koho bychom se zeptali na správný směr. Bloudíme a při tom se necháváme unášet drsnou krásou zdejší opuštěné krajiny.
Pod modříny
Úplně jiné jezero nacházíme v nejsevernějším výběžku Mongolska na úpatí pohoří Sajany. Za vesnicí Chatgal vstupujeme do národního parku a po kamenité cestě se kodrcáme až ke břehům jezera Chövsgöl, které patří k nejstarším na planetě a vyniká nedotčeností i unikátní čistotou vody. Svým původem i složením vody je velmi podobné asi dvě stě kilometrů vzdálenému Bajkalu. Okamžitě na nás dýchne atmosféra Sibiře. Právě tady totiž končí rozsáhlé středoasijské stepi a začíná čarovná tajga. V modřínových hájích na kopci nad jezerem se ukrývá asi nejtajuplnější obó, které jsem zatím v Mongolsku viděla. Na několika zvláštních konstrukcích ze dřeva visí tisíce modrých, bílých, zelených a žlutých pruhů látek. Stuhy se vznášejí ve vánku lehkém jako dech a kolem panuje všeobjímající ticho. Stojím strnule na místě a bojím se pohnout, abych nenarušila křehkou harmonii a kouzlo okamžiku.
U jezera Chövsgöl se už hlásí konec léta. Modříny zlátnou a doslova září. Přichází podzim. Zastavujeme v malebném zákoutí na úzké pláži z bílých oblázků na západní straně jezera. Fascinovaně hledíme na třpytící se hladinu. Voda hluboká stejně jako zdejší lesy je natolik čistá, že se dá pít bez jakékoliv úpravy přímo z jezera. Jezero představuje pro vyprahlé Mongolsko největší zdroj pitné vody. Není divu, že ho místní lidé považují za posvátné. Svou nezaměnitelnou mystikou zasahuje i nás. I když ze zdejší bohaté fauny spatříme jen labutě a kormorány, pro mě znamená něco fantastického už samotné vědomí, že někde tady nad jezerem se v modřínové tajze toulají opravdoví losi, sobi, ovce argali, jeleni marali, kozorožci sibiřští, vlci a medvědi. Kromě toho tady žijí také Cátanové, „sobí lidé“. Na rozdíl od Mongolů bydlí ve stanech podobných indiánským týpí. Jejich život je pevně spjat se soby. Na sobech jezdí, jedí jejich maso, pijí jejich mléko a využívají je i na nošení nákladů. Dostat se k nim do odlehlé tajgy není vůbec jednoduché, znamená to náročnou cestu v sedlech koní, pro kterou bychom potřebovali mít speciální povolení. Jednu rodinu Cátanů zahlédneme nedaleko vesnice Chatgal. Tito lidé sešli i se svými soby dolů do údolí a slouží tady jako nevšední, ale podle mě trochu smutná živoucí turistická atrakce.
Prastarý svět nomádů
Od jezera Chövsgöl se vydáváme do proslulého údolí Orchon, kde se střídaly slavné nomádské kultury a které bylo zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Silná pastevecká tradice zde přetrvává už více než dva tisíce let a právě tady zažíváme přesně takové Mongolsko, jaké jsme si vysnili. V zeleném ráji pod modrým nebem se zcela svobodně prohánějí nádherní koně a mohutní chlupatí jaci. Všude kolem nás se pasou stáda ovcí a koz. Mohou jich být stovky, možná tisíce. Tu a tam zahlédneme bělostnou jurtu pastevců se zdobenými dřevěnými dveřmi.
Nevede sem žádná silnice, kličkujeme v síti cest vyjetých ve stepi proti proudu řeky Orchon. Plochou širokou dolinu z obou stran ohraničují hory. Z nich stékají dolů desítky drobných potůčků a říček, které se přes otevřené rovinaté pláně kroutí jako had, až nakonec ústí do řeky Orchon. Na jednom takovém přítoku se nachází nejkrásnější a zřejmě také největší mongolský vodopád. Sedíme na hraně rokle a v úžasu hledíme na unikátní dílo přírody pod námi. Masa vody se řítí z výšky čtyřiadvacet metrů do tmavé vulkanické pukliny a na dně vytváří kruhové jezírko. Odtud pak opět vytéká, razí si cestu průrvou mezi modříny a asi po sto metrech se spojuje s řekou Orchon. Nad jezírkem pronikavě září barevná duha, na obó se ve větru třepotají modré látky a kormoráni ve vodě loví ryby. Vlastně se vůbec nedivím, že tohle údolí lidé obývají již celá staletí.
Vzácné písky
Opouštíme travnaté doliny a směřujeme na jih do Gobi. Trochu smutně sledujeme, jak postupně ubývá vegetace a krajina se mění v poušť. Stoupá i teplota, až k 32 stupňům. Vracíme se ještě na chvíli zpátky do léta. Stáda ovcí a jaků střídají statní dvouhrbí velbloudi, kteří si majestátně vykračují pustinou. Oproti jednohrbým dromedárům jsou tito vznešení obři robustnější a mají huňatou dlouhou srst. Musí přežívat v extrémně drsných klimatických podmínkách. V poušti Gobi se teploty pohybují v rozmezí od minus 40 stupňů v zimě do plus 40 stupňů v létě. Gobi patří k nejchladnějším, nejsušším a nejméně obydleným pouštím světa. Vypadá trochu jinak, než si obvykle pouště lidé představují. Elegantní písečné duny tvoří jen tři procenta z její rozlohy. O to vzácnější je na ně pohled. Vyhlížím je už z dálky. Táhnou se jako sametová vlnící se stuha mezi šedou kamenitou zemí a černou hradbou hor. Zvedají se z naprosté roviny až do výšky 300 metrů. Dnes budeme spát přímo u jejich paty.
Večer tak trávím šplháním po špičkách dun a broděním v písku. Z každého vrcholku se nabízí trochu jiný pohled. Z výšky mi duny připomínají kopečky šlehačky nebo kupky cukru ve tvaru pyramid srovnané v několika řadách vedle sebe. Jejich ladné křivky se ve světle oslnivě lesknou a hrají hřejivými tóny barev. Jak se slunce blíží k obzoru, jemná lososová postupně přechází v sytě rudou. Písek po celém dni příjemně hřeje do nohou. Máme před sebou noc v poušti pod fantastickou oblohou s miliony hvězd nad hlavou.
Krajina plná života
Nehostinnou pustinu však v poušti Gobi nečekejte. Přímo podél severního okraje písečných kopců protéká říčka zásobovaná podzemní vodou, kterou obklopuje pás svěží zeleně. Na těchto šťavnatých loukách není vzácností spatřit velbloudy a koně, kteří pózují přímo před úchvatnou kulisou z písku, která se v kontrastu s nezvyklou zelení jeví jako fata morgána. Poušť Gobi zahrnuje také stepi, slaná a sladká jezera, polopouště a hory. Oplývá překvapivě bohatou flórou a faunou. Přes cestu nám několikrát přeběhnou gazely a v soutěsce Jolyn Am sledujeme rodinku kozorožců sibiřských s velkými zahnutými rohy, jak se obratně pohybují ve skalách. Velká část pouště Gobi byla dokonce pro množství ojedinělých druhů vyhlášena národním parkem. V Mongolsku se dalších národních parků a přírodních rezervací nachází celá řada. V národním parku Chustajn nurú kromě všudypřítomných orlů, syslů a vypasených svišťů máme štěstí také na setkání s jeleny maraly a vzácnými divokými koňmi Převalského. Moci vidět tato překrásná zvířata ve volné přírodě je pro mě nádhernou tečkou za naší cestou přes tento liduprázdný a člověkem málo dotčený kout planety. Loučíme se s Mongolskem. Náš útek do divočiny končí. Už byl nejvyšší čas, z našeho podvozku se prakticky nepřetržitě ozývají rány, celé auto nepřirozeně vrže a s každým dalším kilometrem se už více a více těší do civilizace.
Jazyková bariéra
S lidmi v Mongolsku jsme se dostali do kontaktu minimálně. Vařili jsme si sami z nakoupených potravin, spali jsme v autě, a příležitostí na setkávání tak nebylo mnoho. Navíc oproti Rusku a středoasijským postsovětským republikám je tu jazyková bariéra. Na noc jsme většinou zůstali daleko od civilizace, i tak se nám však párkrát stalo, že se najednou odněkud vyřítil Mongol na starém motocyklu a zastavil hned vedle našeho auta. Na sobě měl zpravidla tradiční kabát dél se širokým opaskem, a aniž sesedl z motorky, zkoumavě si nás prohlížel. Anglicky, rusky a pak posunky jsme se snažili zeptat, zda můžeme na místě přespat. Někteří přikývli a odjeli, jiní nepochopili a vsedě na motorce další hodiny a beze slova pozorovali, jak si vaříme jídlo, opravujeme auto nebo třeba čistíme zuby. Jedna sympatická dvojice Mongolů nám v úplné tichosti dokonce darovala brusinky. Přišli k nám, do dlaní nám nasypali červené bobule a pak se mlčky vytratili kdesi v dálce. Společná řeč nám scházela, pro příští návštěvu si musíme osvojit aspoň pár základních slovíček.
Drsné cesty
Mongolsko je téměř dvacetkrát větší než Česká republika. Mít tady vlastní terénní auto znamená obrovskou nezávislost a otevírá možnosti vydat se téměř kamkoliv. Má to však jeden háček. Když naši kamarádi ze Slovenska označili cestu přes Mongolsko jako rituální vraždu každého auta, vůbec nepřeháněli. I když výstavba infrastruktury hodně pokročila, stále není žádnou vzácností, že hlavní silnici tvoří pouze koleje vyjeté ve stepi. Tyto nezpevněné cesty navíc dost často pokrývá roleta, souvislý pás hrbolů, na kterém auto dostává pravidelné rány a celé se nepříjemně rozvibruje. Trpí především díly na podvozku.
