Malawi, jedna z nejchudších zemí současného světa, je politicky stabilní a pro turisty relativně bezpečná. Stojí za to ji navštívit pro její nádhernou přírodu s dominujícím stejnojmenným jezerem, které se táhne po celé délce země od severu k jihu, s vysokými horami v pohoří Mulanje, s mnoha národními parky vhodnými pro milovníky safari, a především pro neuvěřitelně milé a přátelské lidi, kteří zde žijí.
Když se naše letadlo přiblížilo na dosah k mezinárodnímu letišti v Lilongwe, které je hlavním a rovněž největším městem afrického státu Malawi, nervózně jsem z okénka letadla pozoroval zelenou zvlněnou krajinu pode mnou protkanou mnoha prašnými, sluncem do červena zbarvenými cestami a v duchu si říkal, co tady děláme. Už dlouho jsme s mou ženou uvažovali o tom, že ještě než náš šestiletý syn Jakub zahájí povinnou školní docházku, vyrazíme s ním, s batohy na zádech, na nějaký delší výlet světem. Nikdy jsme ovšem nepřemýšleli o subsaharské Africe, o které jsme ještě po přistání v Malawi měli jen několik zběžných informací z internetu.
Svět chudých
Jediným naším plánovaným a záchytným bezpečným bodem v Malawi byla malá lokální nezisková organizace COFO, jejíž webové stránky jsme náhodou objevili na internetu a která přijímala dobrovolníky ze zahraničí. Neziskovka se nacházela v jedné z nejchudších částí Malawi na jihu země, v nehostinné oblasti zvané Chikwawa, rozprostírající se na rovinách kolem velké řeky Shire. Chikwawa je především známá pro neskutečná panující horka dosahující až 50 °C a stále se vracející záplavy v letním deštivém období, které pravidelně ničí lidem úrodu a vyhánějí je z jejich domovů. Když jsme sem přijeli v první polovině dubna, začínalo přijatelnější suché zimní období s posledními přívalovými dešti a teplotami kulminujícími kolem 30 °C. Po rozsáhlých povodních, které koncem ledna tohoto roku přinesla do Chikwawy tropická bouře Ana, jež si vyžádala i mnoho lidských životů, jsme našli spoustu pobořených domků v místních vesnicích, vztyčených provizorních stanů, které lidem poskytly neziskové organizace, i jeden kompletní stanový kemp agentury Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID) v nedalekém městečku Nchalo.
Podvečerní západ slunce přináší do tropické Chikwawy příjemné ochlazení, ale rovněž i nevítané množství komárů, jež mnohdy přenáší malárii, která i dnes může znamenat vážné onemocnění či smrt. Na rovinatých nížinných březích řeky Shire vesničané pěstují především kukuřici, nepostradatelnou místní plodinu. Z kukuřičné mouky se vaří hustá kaše, tzv. nsima. Nsimu jí většina Malawijců nejméně dvakrát denně společně se zeleninou, fazolemi nebo kouskem kuřete či ryby.
Tento rok byl pro zdejší vesničany obzvlášť náročný, protože vlivem několika povodní a bouřek ztratili už dvakrát veškerou svoji úrodu. Nestěžují si, berou vše s typickým nadhledem pro ně vlastním. Přestože jim život přináší mnoho útrap a starostí, dokáží se stále ze života plně radovat a být šťastni.
U místních doma
V Chikwawě jsme strávili tři nezapomenutelné intenzivní týdny, které nám nabídly mnohé podněty k přemýšlení. Bydleli jsme u Joshuy a jeho rodiny, jednoho ze zakladatelů neziskovky COFO, který nám rád poskytl malý pokojík s prostorem akorát tak pro jednu dvoupostel, v jeho už tak těsném domku uprostřed vesničky. Další prťavý pokojík obýval Joshua se svou ženou Joys a sedmiletou dcerou Glory, ve třetím bydlela sestra Joys, osmnáctiletá Lavlis, a na matračce v obýváku spával sedmnáctiletý Joshuův synovec Sayris. Jak Lavlisini, tak i Sayrisovi rodiče žili v odlehlých vesnicích při hranici s Mosambikem, několik hodin pomalé jízdy od Chikwawy po prašných nesjízdných cestách, s mnoha říčními brody bez mostů. Byli příliš chudí na to, aby mohli platit vlastním dětem školu. V Malawi je stále přirozené, že rodina zahrnuje několik desítek rodinných příslušníků, drží pevně pospolu a vzájemně si vypomáhá. Tak to bylo i v případě Joshuy, který platil školu oběma svým mladším příbuzným. Bohužel ne každé dítě v Malawi má takové štěstí. Byť negramotnost v Malawi rok od roku klesá, stále se pohybuje kolem čtyřiceti procent.
Náš domeček se zaprášeným dvorkem, který každé ráno s rozbřeskem slunce zametala Lavlis proutěným koštětem, byl vtěsnán mezi mnoho ostatních obydlí. Nikdo si zde nevytyčoval svůj majetek a nechránil soukromí plotem. Soukromí lidí patřících k chudé majoritní společnosti je většinou omezeno na vnitřní prostory vlastního domu. Několikrát mě překvapilo, jak sousedé přicházející si k nám něco vypůjčit nejistě postávali před naším domem. Nedovolili si zaťukat na dveře a jen tiše volali jméno našich hostitelů, aby na sebe upoutali pozornost. Jak zde, tak i později v dalších vesnicích, kterých jsme pěšky prošli bezpočet, jsme se mohli libovolně pohybovat, vstupovat na dvorky patřící k jednotlivým domům, zastavovat před vstupními dveřmi a s každým prohodit několik zdvořilých pozdravů v čičevštině. Čičevština je vedle úředního, anglického jazyka nejrozšířeněji užívaným národním jazykem v Malawi. Mnoho jsme toho neznali, ale i těch několik slov čičevsky, jako „Muli bwanji?“ (Jak se máš?), „zikomo“ (děkuji), „ndili bwino“ (mám se dobře) apod. včetně úsměvu a zamávání, nám zaručeně rychle pomohlo překonat prvotní nejistotu místních vesničanů při jejich často prvním setkání s bílým cizincem a otevřít jejich od přírody vřelá srdce. Malawijci obecně nazývají bílého člověka azungo. V Chikwawě jsme byli jedinými azungy a za týden nás už zde znal snad každý. Především náš syn Kuba, blonďák s dlouhými vlasy, se stal mezi vesnickými dětmi hvězdou. Pravidelně odpoledne se na dvorku u našeho domku scházela každým dnem větší skupina dětí, s kterými jsme hráli fotbal, na honěnou nebo karty. Lidé nás mile zdravili, podávali nám na pozdrav zaťaté pěsti, ruce se zde příliš nepodávají, chtěli s námi poklábosit nebo nás pozvat na nsimu.
Praktický život
Vesnické domečky chudých jsou opravdu malé jen s několika málo místnůstkami. Zdi jsou vystavěné z pálených cihel, které si mnoho chudých lidí vyrábí samo. Střecha je buď z plechu, nebo jen z tlusté vrstvy suchého rákosu. Na střeše nejchudších domků leží jediný solární panýlek. Ten akorát stačí na napájení jedné slabě blikající žárovky uvnitř, nebo snad i dobití mobilního telefonu pro ty, kteří na něj dokázali našetřit peníze a rovněž mají něco navíc na koupi kreditu. Pořízení internetových dat, včetně možnosti volání, je na české poměry velmi laciné. Přesto si většina chudých lidí dobíjí telefon nahodile, když zrovna mají navíc nějakou pětikačku v kapse.
S výrobou, rozvodem elektřiny a přístupem Malawijců k ní je obecně stále ohromná potíž. Bez elektřiny zde podle statistik stále žijí více než tři čtvrtiny z celkového počtu dvaceti milionů obyvatel. I tam, kde centralizovaný rozvod elektřiny existuje, elektřina většinou funguje jenom kratší část dne, někdy vůbec. Rychle jsme se naučili nabít si naše mobilní telefony a baterie do kamery v okamžiku, když elektřina právě šla, a neodkládat to na později. Rovněž jsme neustále měli při sobě čelovky.
Záchody, malé budky z cihel většinou s rákosovou stříškou, vždy stojí samostatně na dvorku nedaleko domu. Mají vybetonovanou podlahu, uprostřed jen s dírou, která končí dva metry v zemi. Chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli na fakt, že každá návštěva záchodu není jen naše soukromá záležitost, ale že se koná pod drobnohledem našich milých sousedů. Další krytý přístřešek na dvoře, uvnitř tmavý, bez oken a přívodu elektřiny, slouží jako koupelna. Plastový lavor jsme si naplnili vodou z venkovního kohoutu, o který se s námi dělily další dva okolní domky, a jak Joshua tvrdil, rovněž rovným dílem platily náklady za vodu, a umyli se za pomoci plastového hrnečku. Snídani, oběd a večeři pro nás většinou připravoval Sayris z Joshuovy rodiny. Vařil na jakési venkovní keramické nádobě s dírami po straně, v které se topilo dřevěným uhlím. K snídani jsme pravidelně jedli toastový chléb s arašídovým máslem, žádný místní tradiční chléb v Malawi neexistuje. K obědu a večeři byla až na výjimky nsima se zeleninou a občas s kouskem masa. Hned od prvního dne nám byl sympatický zdejší zvyk jíst jídlo bez příborů pouze za pomoci rukou.
Uhlířství v domácím měřítku je v Malawi stále velice rozšířené řemeslo, které živí spoustu vesničanů. Sice ho zákon zakazuje, ale policie je většinou tolerantní. Napříč celou zemí je k vidění mnoho vesničanů postávajících u hlavních cest s velkými jutovými nebo polypropylenovými pytli naplněnými dřevěným uhlím. V Chikwawě u hlavní silnice jsme zažili jednoho rána i případ, kdy policie rozehnala hlouček prodejců s dřevěným uhlím plynovými projektily. Po obědě tam ovšem stejní prodejci byli znova. Co jim zbývá? Za jeden plný pytel uhlí dostanou až osm tisíc malawijských kwač, což je v přepočtu zhruba 190 korun.
S místní neziskovkou
Náš syn Kuba chodil každý den do místní školky, kde měl jedinečnou příležitost ve svých šesti letech poznat úplně jiný svět, skamarádit se s africkými dětmi a na vlastní kůži zažít zcela odlišnou výchovu a podmínky ve školce. My jsme se zas seznamovali s činností naší neziskovky. COFO je malá organizace s pouze pěti stálými členy, ryze lokální neziskovka působící v regionu Chikwawy poslední tři roky, jejímž hlavním vytčeným cílem je sponzorství vzdělání dětem, finanční a materiální pomoc školám a školkám, pomoc lidem postiženým HIV a AIDS, zlepšení zdravotní péče a obecná podpora nejčastěji ohrožených skupin, jako jsou ženy a staří lidé. V oblasti Chikwawy aktivně funguje několik desítek podobných neziskových organizací a v celém Malawi jich je potom nejméně na pět set. Na každém rohu stojí cedule odkazující na některou z nich a většina drahých aut s náhony na všechna čtyři kola projíždějících v rurálních oblastech Malawi patří právě jim.
S Joshuou a jeho týmem jsme v průběhu několika týdnů (většinou za pomoci místních „cyklotaxíků“, tedy kluků se starým kolem s připevněným dvousedátkem a držadlem na ruce nad zadním nosičem), navštívili mnoho míst, která organizace finančně podporuje. Mně zůstala v paměti především jedna základní škola a školka. Školku za finanční podpory dobrovolníků postavilo COFO před dvěma roky v jedné ze sousedních vesnic. V malém cihlovém domku zakrytém plechovými pláty sedělo na holé betonové podlaze zhruba padesát dětí ve věku kolem tří čtyř let a hlasitě opakovaly po vychovateli mlátícím klacíkem do tabule několik anglických slov. Do školky občas zavítala i nějaká kráva, protože už nezbyly peníze na okna a dveře. Kromě tabule zde nebylo zhola nic – žádné hračky, lavičky, koberec, židle, stůl... Ani na výstavbu venkovních záchodů se už nenašly peníze. Dva vychovatelé si nám stěžovali, že i oni zde učí dobrovolně zadarmo a odpoledne po práci se snaží vydělat trochu peněz k zabezpečení vlastní rodiny někde jinde. Ale jak? Nezaměstnanost v zemi je ohromná a práce se zde shání velmi obtížně. Osmdesát procent obyvatel země žije na venkově a pro většinu z nich je jediným způsobem obživy malé vlastní hospodářství. Dobrá polovina dětí ve školce byla bez bot, otrhaná a o výživném jídle si mohla nechat jenom zdát. Rodiče dětí se finančně skládají, mají-li právě peníze, na kukuřičnou mouku a cukr, z které místní vesničanky uvaří dětem k obědu hustou kukuřičnou oslazenou kaši. Děti byly hladové a nedočkavě čekaly v řadě na svůj příděl kaše. S malým plastovým talířkem potom uháněly do stínu stromu, kde na zemi v tichosti hltaly svoji porci jídla. Na posledních několik dětí už ani nezbyla lžíce a vařící kaši musely nabírat rukama.
Několikrát mě v Malawi na našich toulkách zarazilo, proč vláda postaví základní školu kdesi na zelené louce, kilometry daleko od jakékoliv civilizace. I jedna ze škol v Chikwawě, kterou jsme měli možnost blíže poznat, se nacházela zhruba pět kilometrů za městem mezi políčky s kukuřicí, v Malawi tak populárním maniokem a bavlnou. Dětem ve věku od pěti do čtrnácti let nezbývalo nic jiného než chodit pěšky, případně si zaplatit cyklotaxikáře. Na pět menších přízemních školních budov o dvou učebnách a 17 učitelů připadalo dvanáct set žáků. Ředitel této školy, který nás doprovázel areálem, nám vysvětloval, že v zimním suchém období se děti učí venku. Sedí na zemi ve stínu pod stromem. Problém ovšem nastává v období dešťů. V minulém roce COFO koupilo osmdesát párů gumových bot pro nejchudší žáky této školy, zaplatilo vybetonování doposud hliněné podlahy v ředitelně a my jsme s sebou jako malý dárek přivezli sadbu na zeleninovou zahrádku, kterou si zdejší žáci chtěli vysadit. Do nedávna mezinárodní organizace The World Food Programme poskytovala každému dítěti jednu misku kukuřičné kaše denně. I této cenné pomoci je dnes konec a některé děti jsou po celý školní den hladovějící. Na rozdíl od školky jsou zde učitelé státními zaměstnanci, a mají tak nárok na státem garantovanou měsíční mzdu okolo 50 USD.
Opačná strana stejné mince
Do světa bohaté privilegované minority jsme nahlédli ve druhém největším městě země – v Blantyre. Blantyre jakožto hlavní centrum obchodu v Malawi koncentruje největší množství bohatých lidí, mezi něž patřili naši noví kamarádi Chris s Vandou. Seznámili jsme se s nimi přes systém couchsurfing a týden jsme stanovali na krásné pěstěné tropické zahradě u jejich velkého domu. Bohatí lidé si na rozdíl od těch chudých své soukromí a majetky přirozeně chrání. Jejich velké domy se vždy ukrývají za vysokou zdí obehnanou ostnatým elektrickým drátem. Zde jsme si dopřávali luxusu splachovacího záchodu a teplé sprchy, chlazených nápojů z ledničky a při pravidelném výpadku elektřiny běžícího záložního generátoru. Chris s Vandou byli vzdělaní, měli výborně placená zaměstnání, vlastnili společně několik domů v okolí, asi dvanáct aut, rozlehlou zeleninovou farmu za městem, deset hektarů písečné pláže u jezera Malawi včetně několika dalších pozemků a pracovalo pro ně zhruba patnáct lidí. Každému z nich mimochodem platili půl až jeden dolar za celodenní mnohahodinovou práci. Jejich dvě dcery studovaly na vybraných školách v Malawi, syn dokonce na univerzitě v Anglii a vídali je jen sporadicky pár týdnů v roce o školních prázdninách. Společně jsme večeřeli u bohatě prostřeného stolu o několika chodech s evropskými jídly, popíjeli kvalitní importované víno z JAR a nechali se obsluhovat úslužnou postarší negramotnou černoškou oblečenou ve služební uniformě.
Ani vysoká zeď však neochrání privilegovanou minoritu bohatých lidí, s přístupem k většině výhod v zemi, před světem chudé majority s jejími každodenními problémy. Domy bohatých lidí se stávají častým cílem zlodějů. Zrovna v týdnu, který jsme strávili u Chrise a Vandy, byly vykradeny dva sousední domy, a majitelka jednoho z domů žijící sama byla dokonce fyzicky napadena. V těchto dnech se místní komunita bohatých sousedů domluvila, že si společně zaplatí skupinu hlídačů, již budou v noci dohlížet na klidný spánek svých zámožných dobrodinců.
Na cestách
Přesto je Malawi obecně velmi bezpečná a k turistům přátelská země. Nikdy jsem neměl nejmenší pocit nebezpečí a vůbec si nedokážu představit, že by nás kdokoliv fyzicky nebo i jen slovně napadl. Lidé jsou tu neuvěřitelně milí a my se vždy v jejich přítomnosti cítili vítanými hosty. Malawi je jedna z mála afrických zemí, které se v šedesátých letech minulého století po získání nezávislosti vyhnula občanská válka nebo pokusy o mezikmenovou genocidu.
Malawi nedosahuje ani dvojnásobné velikosti České republiky, a tak jsme lehce za dalších šest týdnů za pomoci veřejné dopravy procestovali s batohy celou zemi od jihu k severu. Nejdelší čas jsme strávili na různých místech u jezera Malawi, které si nás okamžitě získalo svou pohodovou atmosférou. Zde jsme se dokázali odpoutat od vnitřního napětí spojeného s vědomím ohromné sociální nerovnosti a nespravedlnosti a začali si plně uvědomovat jedinečnost této země a krásnou duši jejích obyvatel. Pomohl tomu i fakt, že alespoň na první pohled se zde lidé mají podstatně lépe. Jezero jim dává dostatek ryb k obživě i na prodej, počasí je zde dobré s dostatkem vláhy, půda kvalitní a úroda každoročně vyhovující. Rybářské vesnice a malé osady s pár domky leží podél nádherných písečných pláží, v zátokách s průzračně čistou vodou a pohupujícími se barevnými čluny. Zátoky jsou ukryty mezi zelenými kopci, které padají do vod jezera. Pláže jsou neuvěřitelně živé, ženy zde perou prádlo, suší je rozprostřené na písku a po jídle myjí nádobí. Mezitím si jejich děti hrají kolem nebo řádí ve vodě. Rybáři opravují loďky, dlabají pomocí dláta a kladiva nový člun z jednoho kusu dřeva nebo zašívají sítě. Nemají-li zrovna nic na práci, spokojeně se povalují ve stínu stromů nebo pod držáky na sušení ryb, kterých stojí na každé pláži mnoho. Rádi jsme si užívali tohoto nezkaženého ráje do sytosti.
Malawijci jsou okouzlující, usměvaví a vtipní žijící naplno, ve svém vlastním poklidném módu, z kterého se neradi nechávají vytrhnout, byť se třeba může jednat o nějakou přírodní katastrofu nebo živelní pohromu. Vždy k nám přistupovali s otevřenou náručí a my se jim snažili jejich přátelskost a oplácet stejnou mincí. Zamilovali jsme si je, úplně a navždy. Nechali jsme v Malawi a především Malawijcům rádi kus svého srdce a věřím, že jsme zde otevřeli novou kapitolu našich životů, v které Malawi v budoucnu ještě sehraje významnou roli. Necháme se překvapit.
