Komorské souostroví mezi Madagaskarem a Mosambikem nepatří k turistickým hitům, ačkoli je ostrov Mayotte jedním ze zámořských departmentů Francie. Ani to, že z Paříže sem přiletíte přímou linkou a platíte eurem, neudělalo z této části Afriky oblíbený cíl dovolenkářů, kteří raději houfně směřují na vzdálenější Réunion, Mauricius či Seychely.
Výsledkem působení čtyř kulturních vlivů (Afričanů, Evropanů, Arabů a Indů) je na Komorách směsice čehosi, co lze jen obtížně identifikovat. Blízkost subsaharské Afriky na vás dýchne při pohledu na barvu pleti místních obyvatel, zatímco ve městech dominuje arabský faktor, který se sem dostal na přelomu 15. a 16. století a učinil z ostrůvků významný dopravní a obchodní uzel. Ve stejný čas sem dorazili jako první Evropané Portugalci, následováni Francouzi, kteří po ztrátě většiny ostrovů v Indickém oceánu upnuli svou pozornost právě sem a vybudovali zde plantáže vanilky, hřebíčku či ylang-ylangu (kanangy vonné), které dodnes představují hlavní exportní artikl. Právě díky esencím vyráběným v místních destilérkách voní doslova celý svět a zástupci věhlasných parfumerských značek sem létají, aby nakoupili ingredience, které dělají jejich produkty tak oblíbenými. Rozvoj obchodních vazeb napříč Indickým oceánem byl provázen také migrací pracovních sil, což na celé východní pobřeží Afriky přivedlo obyvatele indického subkontinentu, již se zde usadili a dodnes vazby se svou původní domovinou udržují.
Napříč 101. francouzským departmentem
Předzvěstí toho, že návštěva ostrova Mayotte bude patřit k nezapomenutelným zážitkům, je už samotná cesta, začínající na ostrově Réunion. Jak Réunion, tak Mayotte jsou zámořskými departmenty Francie, z čehož by se dalo usuzovat, že přesun mezi nimi bude v podstatě logistickou formalitou, protože se přece jedná o vnitrostátní spojení. Opak je pravdou a od první chvíle je patrné, že sice zůstáváme ve Francii, ale je to zhruba stejné, jako byste z metropolitní Paříže mířili na francouzský venkov. To vše navíc ve svérázném africko-arabsko-indickém provedení a je znát, že na nefrancouzsky mluvící cestující není nikdo připraven.
Jsme občané Evropské unie, jsme na území Réunionu a plně očkovaní proti covidu-19, a přesto nás čeká povinné testování, protože pravidla pro cestování mezi ostrovy jsou od vypuknutí pandemie odlišná od kontinentálních. Nutno dodat, že se během těch tří měsíců, co jsme strávili na indickooceánských ostrovech, nařízení pro přesun pravidelně měnila. Už samotná fronta u přepážky odbavující dvě a půl hodiny dlouhý let dává znát, že je něco jinak, a člověk se neubrání pocitu, že míří zpět do Afriky, do které průvodci na Réunionu nedoporučují příliš cestovat. Pokud tedy nemáte vztah k Francii či muslimské kultuře, ideálně oboje najednou.
Drahý francouzský vejminek
Po příletu na Mayotte bereme auto, které si toto označení zaslouží jen ze soucitu, a jak se během putování ostrovem ukazuje, kombinace francouzského vozu, africko-arabských jízdních návyků a hornatého terénu činí z ostrova skutečnou motoristickou lahůdku. K tomu se přidávají nekonečné kolony táhnoucí se z i do hlavního města Mamoudzou, které způsobují, že nejrychlejším dopravním prostředkem je moped a pak chůze, kterou ale vyznává jen málokdo. Jinak než vlastním autem ale ve skutečnosti cestovat nejde a představa organizované veřejné dopravy, která by ulehčila přetíženým silnicím, bere za své po pár hodinách v kolonách.
Z letiště jezdí na hlavní ostrov Grande-Terre přívoz, který je zdarma, či se to tak alespoň do poslední chvíle jeví, a je to jediný způsob, jak se na ostrov dostat. Za celou dobu, co tento ostrov o pouhých 360 km2 prozkoumáváme, nás nepřestává udivovat, jak neorganizovaná doprava tady vládne. Při průměrné rychlosti nepřekračující v exponovaný čas pět kilometrů za hodinu musíte ráno vyjíždět kolem 4.30, abyste v hlavním městě stihli schůzku naplánovanou kolem osmé hodiny, a i tak prý dorazíte jen taktak. Veřejnou dopravu téměř nikdo nevyužívá, vlaky a tramvaje neexistují a elektroloď, která by převážela lidi po pobřeží, je příliš drahá. Při ceně přes 2,5 eura za litr benzinu by situaci mohla zlepšit elektroauta, jenže jejich zavedení nemá podporu místní vlády.
Mimochodem uvedená cena za pohonné hmoty odkazuje na jeden z dalších typických znaků malého ostrova, majícího ve znaku souostroví a dva mořské koníky, a sice neúměrně vysoké ceny prakticky čehokoliv. To je dáno nejen geografickou odlehlostí a nutností všechno dovážet, ale také faktem, že ostrov obývají Francouzi, kteří sem odcházejí z kontinentu na jakýsi „vejminek“, čímž zvedají ceny do závratných výšin. Bohatí Francouzi toužící po klidu skupují v tropickém ráji nemovitosti, což v kombinaci s omezenou nabídkou žene ceny vzhůru. Ani na první pohled ne zcela vysoká životní úroveň místních kreolů není důvodem, proč by návštěva tohoto místa měla vyjít levně. V místním Carrefouru se jako nejlacinější jídlo ukazuje grilované kuře v přepočtu za necelých 300 korun. Lokální červené pivo, chutnající jako brusinková limonáda, vyjde na osm eur, takže je levnější pít mezi místními oblíbený Heineken dovezený z Evropy. Máte-li na červené pivo chuť, počítejte s tím, že degustace zahrnující objednání, vypití a zaplacení červeného moku vyjde na hodinu času, což trochu vypovídá o běžném životním rytmu místních, kteří skutečně nikam nespěchají. Na evropské poměry astronomické ceny na nás číhají i u dopravních společností zajišťujících spojení mezi Mayottem a hlavním městem Komor Moroni. Lodní lístek vyjde na 300 eur, letenka na 190. Za necelou hodinu letu to není zrovna málo.
Bohatství, drahota a chudoba se tady prolínají v jeden celek. Zděné domy za vysokými ploty, před kterými je úhledně uklizeno, sousedí s chatrčemi místních, jejichž ženy perou prádlo v řece s chemicky modrým nádechem. Déšť, který by odnesl všechny nečistoty do oceánu, už dlouho nepřišel.
Pod pirátskou vlajkou
Kolem ostrova se nachází laguna, která bere dech a nabízí jedno z nejzajímavějších míst k potápění na světě. Pro Mahořany představuje organizace potápěčských zájezdů asi nejlukrativnější zdroj peněz, takže ceny patřičně nadsazují. Ve společnosti výhradně francouzsky mluvících potápěčů si uvědomíme specifikum, se kterým se člověk může setkat opravdu jen ve Francii. Zatímco celý mezinárodní potápěčský svět využívá jednotnou signalizaci, která má usnadnit komunikaci a zajistit, že v hloubce několika desítek metrů nedojde ke zbytečným nedorozuměním, vytvořili si místní vlastní systém. Nikdo sem totiž kromě Francouzů nejezdí, takže adaptace na mezinárodní – anglickou – terminologii vzala za své a člověk se musí popasovat s tím, že mezinárodní certifikace PADI je tady zcela nedostatečná. Vlastní signalizace, na kterou jsou místní náležitě pyšní, se udržuje s odkazem na legendárního francouzského dobrodruha Jacquesa-Yvesa Cousteaua a vlastně se ani nejde divit, že země, která má druhou největší výlučnou ekonomickou zónu na světě, dbá na to, aby alespoň symbolicky vzdorovala globalizaci.
Vstup do laguny zajišťují tři přístupové body označované jako passé, přičemž výběr toho kterého místa se řídí tím, co přesně chcete vidět. Našimi průvodci byli delfíni, kteří se nechávají zlákat množstvím ryb, které zase lákají miliony organismů přinášených silnými proudy. Dechberoucí podmořský život narušují pouze lidé. Pro řadu z nich je běžné dotýkat se korálů jen proto, aby si ulehčili koordinaci pohybů a měli z potápění lepší zážitek. Informace o tom, že tohle chování vede k zabíjení toho, proč sem přes polovinu planety oni sami míří, nemá valného účinku.
Vzhůru na Komory
Po hodině letu přistáváme na lávovém Grande Comore. Ještě na Mayottu jsme si při odbavení vyslechli něco ve smyslu „tady všechno funguje mnohem lépe než na Komorách“, což jsme přešli, aby se záhy ukázalo, že již samotný vstup na ostrovy může být problematický jen proto, že máte pas s označením „Česká republika“. Název země je pro úředníky matoucí. Zatímco jeden je přesvědčen, že je to někde v USA, druhý se dovtípil, že americký pas vypadá jinak, a nakonec udělí vízum za 30 eur s tím, že je třeba absolvovat návštěvu jiné kanceláře, nechat si pas okopírovat a vyplnit formulář o důvodu návštěvy. Celý proces netrvá dlouho, ačkoliv bylo avizováno, že to může zabrat až několik hodin, načež se celá procedura ještě dvakrát opakuje s různými policisty, kteří nás náhodně zastavují při čekání na zavazadla.
První dojem z Komor je… rozpačitý. Místní na otázku, co tady je zajímavého, odpovídají, že „nic“, a naše přítomnost budí pozdvižení, protože ostrovy nejsou turisticky vyhledávané. Přitom nabízejí fantastické potápění a jsou skutečně zapomenutým koutem světa, jehož podstatu objevují místní společně s námi. Pro pochopení: ve chvíli, kdy zjistí, že jsme turisté, začnou s námi ochotně trávit veškerý svůj čas, čímž rozbíjejí monotónnost svých životů, a také se nechají rádi pozvat na oběd, pro který nám doporučí nejdražší podnik na hlavním ostrově. Při 65procentní nezaměstnanosti se nelze divit, že jakékoliv zpestření života a vidina potenciálního přivýdělku jsou vítané.
Na Komory jezdí málokdo, čemuž odpovídá mizerná infrastruktura, která znesnadňuje jakékoliv přesuny. Jediná slušná asfaltka vede z prezidentského paláce do místa prezidentova bydliště, zbytek tvoří cesty, na kterých nejsou značky ani orientační bílé čáry, což nutí místní jezdit uprostřed. Často se tak proti vám někdo vyřítí a vy máte co dělat, abyste uhnuli. K tomu je třeba přidat pravidelné výpadky nepravidelných dodávek elektřiny a absenci tekoucí teplé vody a záhy člověk zjistí, že za ubytování zaplatí mnohonásobně více, než co odpovídá kvalitě. Po pár desítkách minut strávených v autě s místním průvodcem hovořícím komorsky si okamžitě uvědomíme rozdíl mezi Mayottem a hlavním ostrovem Grande Comore. Populace je výhradně muslimská, všude stojí mešity a nejrušnějším místem jsou súky, na kterých je možné koupit všechno od domácích potřeb přes oblečení až po nářadí k opravě auta. Na první pohled nepoznáte, jestli jste na Blízkém východě, v severní Africe, nebo pod rovníkem. Ženy se halí do barevných šátků, muezzin vyzývá k modlitbě a alkohol se využívá nikoliv k pití, ale především k destilaci esencí z květů ylang-ylangu. Už na Mayottu jsou k vidění plantáže této rostliny, jejíž květy se využívají k produkci vzácných a drahých esencí, ale tady, na Komorách, je jejich výroba hlavním exportním artiklem. Pískovo-lávové podloží je ideální pro pěstování rostliny rostoucí do výšky kolem dvou metrů a ve chvíli, kdy se její květy zbarví do temně žluté, nastává ten pravý čas ke sklizni. K lisování esence se využívají neoficiální destilérky, roztroušené všude možně, přičemž k výrobě desetimililitrové ampule je třeba 100 až 150 kilo květů, uvnitř kterých je malé, tmavě purpurové srdíčko. Na rozdíl od sousedního Mayottu, kde se ylang-ylang také pěstuje, je místní produkce o dost levnější, což budí zájem obchodníků, kteří sem potají létají a esenci skupují za ceny, které by jinde nedostali.
Proč sem jezdit?
Neustálé opakování otázky, proč jsme sem přijeli, v nás po pár dnech vyvolá pocit, zda je tady skutečně co objevovat. Co dělat v zemi, kam nikdo nejezdí a sami místní si myslí, že tam nic není? A právě to je důvod, proč tento ostrovní stát prozkoumat o to pečlivěji. Komořané například milují fotbal. Každá vesnice má svůj tým, který hraje vesnickou ligu, jejíž sledování patří ke společenským povinnostem všech bez výjimky. Ačkoliv by člověk řekl, že komorská liga nebude patřit k těm nejlepším, vlastně se ukáže, že řada členů komorské fotbalové reprezentace hraje v prestižních anglických a italských klubech a že kvalita místních trávníků je mnohem lepší než u nás. A navíc na tribuně sedí ministr sportu, který se zvedne a jde nám potřást rukou, protože přítomnost kohokoliv, kdo na první pohled nevypadá jako místní, je takovou událostí, že si zaslouží pozornost z nejvyšších politických kruhů.
Podobně jako na Mayottu nás uchvacuje podmořský život. Manty, žraloci a ojedinělé noční ponory, to vše je možné si tady vychutnat prakticky při každé výpravě pod mořskou hladinu. Komory můžeme bez nadsázky označit za ostrovy tuňáků. Jejich populace je tady tak početná a jejich lov tak běžný, že rybáři jako návnadu používají kousky tuňáka, na kterého lákají ještě živé kusy. Tato forma tuňákového kanibalismu nás sice překvapí, ale protože je třeba respektovat lokální zvyky, a jak je patrné, chytání tuňáka na tuňáka je generacemi prověřený způsob, jak každý den zajistit co nejlepší úlovek, zapojujeme se do celé procedury. Na večeři si pak v restauraci na pláži necháme připravit vynikající steak z tuňáka žlutoploutvého, jehož maso je tak chutné právě díky lokalitě, ve které žije. Silné mořské proudy, táhnoucí se Mosambickou úžinou, nutí ryby k aktivnímu pohybu, díky čemuž mají silné tělo a skvělé maso. Při ceně dvou eur za kilo masa se ukazuje, že jíst tuňáka dvakrát denně je nejekonomičtější způsob, jak na ostrovech přežít.
Při odjezdu nás Komory opět překvapí. K opuštění země nestačí platná letenka, ale je nutné se prokázat také PCR testem, a to bez ohledu na to, že destinace, kam směřujete, ho nevyžaduje. Jak nám bylo řečeno, už několik lidí nemohlo nastoupit do letadla, protože nemělo potvrzení o bezinfekčnosti, a my se při hledání skromného testovacího zařízení neubráníme dojmu, že cílem tohoto opatření je udržet těch pár návštěvníků tady co nejdéle...
Nejednotní obyvatelé
- Komorské souostroví je geografickým označením pro tři hlavní ostrovy Komorského svazu (Grande Comoro, Mohéli a Anjouan) a ostrova Mayotte, který na rozdíl od nich je součástí Francie.
- Zatímco se obyvatelé „komorské“ části vyslovili v referendu pro nezávislost, kterou v roce 1975 získali, Mahořané, jak se příslušníci ostrova Mayotte označují, dali v hlasováních v letech 1974 a 1976 najevo zájem zůstat součástí Francie.
- Výsledkem je, že geografický celek označovaný jako Komorské souostroví není politicky jednotný, což opakovaně způsobovalo tenze mezi vládami Komor a Francie, potažmo zástupci afrických států a Francií, neboť Paříž byla obviňována z toho, že nechce toto území dekolonizovat. Fakt, že jeho obyvatelé o to nestáli, nebyl dlouho brán jako relevantní argument.
- Ani skutečnost, že se Komory po vyhlášení nezávislosti ponořily do vnitropolitické nestability s neustálými převraty, nepřiměla mnoho lidí k názoru, že Mahořané si vybrali nejlépe, jak mohli.
