Belize: Karibik pro batůžkáře, kteří hledají především zábavu a nízké ceny

Belize: Karibik pro batůžkáře, kteří hledají především zábavu a nízké ceny Zdroj: Petra Ježková

Nákladní auto plné veselých Belizanů jelo po hlavní třídě a za ním se táhl průvod exotických tanečnic. Ženy v opeřených čelenkách připomínaly karneval v Riu. Tak se 21. září slavil Den nezávislosti.
Nákladní auto plné veselých Belizanů jelo po hlavní třídě a za ním se táhl průvod exotických tanečnic. Ženy v opeřených čelenkách připomínaly karneval v Riu. Tak se 21. září slavil Den nezávislosti.
Nákladní auto plné veselých Belizanů jelo po hlavní třídě a za ním se táhl průvod exotických tanečnic. Ženy v opeřených čelenkách připomínaly karneval v Riu. Tak se 21. září slavil Den nezávislosti.
Boobies, bílí opeřenci s červenýma nohama. Podle mě jsou takovou vtipnější variantou racků. Větší a baculatější.
5 Fotogalerie

Belize: Karibik pro batůžkáře, kteří hledají především zábavu a nízké ceny

Petra Ježková

Stáli jsme na hraničním přechodu a chystali se z Guatemaly přejít do Belize. Před námi byla dřevěná budka a v ní se za obrovským pultem klátil značně „společensky upravený“ úředník. Usmíval se od ucha k uchu a nehledě na tvořící se frontu za námi byl připraven zabřednout do „hodnotné“ konverzace. Tak tohle je Belize, maličký stát u břehů Karibiku, sevřený mezi Guatemalou a Mexikem. Jeho hlavní město Belmopan má pouhých 6000 obyvatel a celou zemi v pohodě projedete za jediný den.

O Belize se moc nemluví a jeho obyvatelé jsou za to rádi. O politiku se moc nezajímají, přes den se válí na slunci a večer šňupají kokain. Co víc si přát? Každý si tu nějak vydělá a stát žije především z turistů a tučných kont před právem prchajících podnikatelů. Belize je jednou z oněch zemí, které takovým lidem ochotně poskytují azyl. Ale nechápejte mě, prosím, špatně. Belize je nádherná země a Belizané jsou velmi milí lidé.

Naše najatá dodávka pádila po silnici lemované exotickými květy a dřevěnými domky na kuřích nohách. O chatrné pavlače se opíraly macaté černošky a jejich nahaté, křičící děti pobíhaly kolem. Oproti indiánské, tajemné Guatemale to byl celkem šok.

Po několika hodinách jsme vjeli do Belize City a zamířili k přístavu. Teď, v pravé poledne, bylo město liduprázdné, jen sem tam jsme někde ve stínu barevných domů spatřili tmavé siluety. Varovali nás, ať tu nezůstáváme (v noci se tohle místo totiž změní v jedno velké drogové doupě) a raději pokračujeme na jeden z mnoha malých ostrovů. Přesně to jsme měli v plánu. Cesta na Caye Caulker (nejoblíbenější ostrov batůžkářů pro své nízké ceny) trvala vodním taxíkem něco kolem hodiny.

Den nezávislosti

Caye Caulker je malý ostrov obklopený korálovými útesy. Písek přetéká z jedné strany na druhou a pokrývá i podlahy obchodů a restaurací. Písečné pláže tu ale nenajdete. Propletené kořeny zkroucených mangrovníků lemují ostrov kolem dokola. Výjimkou je „Split“, průrva, kterou tu v roce 1961 vytvořil hurikán Hattie. Doslova rozřízl ostrov na dvě části (oběma se ale stále říká Caye Caulker) a vzal s sebou i kus mangrovníkového porostu, takže tu vznikla jakási miniplážička.

Hlavní a téměř jediná prašná silnice se jmenuje Front Street a jezdí po ní pouze kola a golfové vozíky. My jsme tu ale nečekaně potkali i jedno nákladní auto plné veselých Belizanů. Každý z nich svíral láhev rumu (nač troškařit) a tancoval do rytmu reggae. Za nimi se táhl průvod exotických tanečnic. Ženy v blýskavých podprsenkách a opeřených čelenkách mi připomínaly karneval v Riu. Tahle partička křižovala 700 metrů dlouhou třídu tam a zpátky, takže jsme se nemuseli bát, že je třeba propásneme. Tomu říkám přivítání. Dnes, 21. září, se tu slavil Den nezávislosti.

Jakmile vystoupíte z lodi, musíte se představit všem zásadním obyvatelům ostrova a ty pak budete potkávat, řekněme, 15x denně. První, na koho narazíte, je James. Ten vám naloží bágly do svého dvoukoláku a než se stačíte rozkoukat, už vás táhne hlubokým pískem do hotelu, kde má smluvenou provizi. Tak tímhle se James živí, je to takový místní dohazovač. Není ale co řešit, pokud říkám hotel, mám na mysli dřevěnou chatku pár kroků od moře. Ty tu stojí v řadě jedna za druhou a v kvalitě nebo ceně se moc neliší. My si vybrali tu oranžovou.

Kromě Jamese tady žije spousta jiných zajímavých lidí. Tak třeba místní rastaman. Varovali nás, ale my se přesto nechali zatáhnout na druhou stranu ostrova, odkud s námi chtěl společně sledovat západ slunce. Když jsme pak, obklopeni starými loďkami a tlejícími palmovými listy, sledovali už dobrou hodinu, jak se slunce pomalu noří do hladiny moře, přidal k dobru nějaká ta životní moudra. V tu chvíli jsem začala intenzivně vymýšlet únikovou strategii. Bylo zřejmé, že své filozofické myšlenky dnes už oživil nějakým tím panákem rumu. Tenhle „servis“ je zadarmo. Až ho ale večer potkáte v místním baru, kde pravidelně buší do bubnů, budete muset nějaký ten dolar z kapsy vytáhnout.

Belize je země s otevřenými dveřmi. Většinu obyvatel tu tvoří kreolové (původní otroci z Afriky) a mesticové (míšenci indiánů a Evropanů, kteří sem utíkají za lepším především z Guatemaly a El Salvadoru), ale najdete tu třeba i Číňany, Araby, a především Američany, kteří se rozhodli udělat si z Belize svůj druhý domov.

Naučte se říkat fokof

Díky jednomu takovému jsme tu vlastně teď byli i my. Před týdnem jsme v Guatemale u jezera Atitlán potkali staršího zarostlého muže. Zaujala ho tenkrát ta zvláštní řeč, kterou jsme mluvili, a požádal nás, jestli si s ním nedáme šálek dobré guatemalské kávy. Souhlasili jsme. „Ve Státech mám rodinu, ale dobrou polovinu roku vždy trávím na cestách,“ rozpovídal se Tom. „Jezdím sem nakupovat houpací sítě a ty pak doma prodávám. No, a když už tu jsem, tak většinou vezmu svou jachtu a zajedu na chvíli do Belize.“ (Jistě, to my děláme běžně, přikyvovala jsem chápavě.)

Najednou Tom zvedl výstražně ruku a zcela vážně dodal: „Jestli pojedete, naučte se říkat fokof!“ Belizané jsou nesmírně srdeční lidé, kteří vás přijmou s otevřenou náručí. Někteří však nevědí, kde své projevy přátelství zastavit. Pak je třeba aplikovat takzvané fokof. Jde o jednoduché anglické fuck off (odprejskni), ovšem s kreolským přízvukem ( kreolština je kombinací angličtiny a afrických jazyků). Pak teprve kreol pochopí, že to myslíte vážně. Popravdě, jsem ráda, že jsem ono fokof říkat nemusela, neboť v mém provedení by je spíše rozesmálo.

Ponor do Blue Hole

Čtyři hodiny jízdy motorovým člunem od ostrova Caye Caulker je Blue Hole (Modrá díra). Je to 145 m hluboká jeskyně zaplavená v době ledové. Temná voda tvoří téměř dokonalý kruh uprostřed korálových ostrovů. Z ptačí perspektivy vypadá fantasticky, ale co teprve zezdola? Máte rádi adrenalin? Pojďte se mnou.

Ponor do Blue Hole s dýchacím přístrojem trvá asi půl hodiny a dostanete se až pod hranici 40 metrů (ono samotné sdělení ve mně, potápěči-začátečníkovi, stačilo vyvolat dostatečný adrenalin snad i hraničící s lehkou panikou). Začali jsme klesat podél strmého útesu. Voda tmavla a tmavla a já začala vnímat to magické ticho. Čas jako by se zastavil. V temné vodě kolem nás se vznášely bílé částečky planktonu. Bylo to jako plout nekonečným vesmírem. Tma a ticho. Najednou, zhruba v hloubce 40 metrů, se před námi otevřela obrovská jeskyně a my začali proplouvat mezi dlouhými krápníky. Můj buddy - potápěč do páru - mě po chvíli chytil za ruku a začal ukazovat směrem dolů. Asi deset metrů pod námi tiše kroužilo osm velkých žraloků. V takovém momentě nemáte sílu panikařit. Prostě na ně civíte a obdivujete je, jako vše ostatní.

V průzračných vodách Karibiku se ale najde spousta příležitostí i pro šnorchlaře. Třeba v nedaleké Caye Caulker Marine Reserve nebo Hol Chan Marine Reserve můžete vidět kromě korálů a hejn barevných ryb také murény, rejnoky, nurse sharks, anebo dokonce roztomilé kapustňáky. Leon, náš průvodce, se potopil až ke dnu a nastavil náruč naproti plovoucímu rejnokovi. Ten do ní vplul a nechal se pochovat. Zkusila jsem totéž a fungovalo to. Jakmile mě spatřil, už se ke mně natěšeně hrnul. Rejnoci jsou prostě tak trochu mazlové.

Boobies

Naše další cesta vedla na ostrov Half Moon Cay. Je to přírodní rezervace, takže kromě dvou strážců a houfů bílých ptáků Boobies tu nikdo nežije. Ptáci si svůj ostrov zodpovědně „hnojí“, a tak jde spíše o spleť husté vegetace, kterou jsme se jen stěží proplétali. Pod nohama nám křupaly větve a běhaly lastury velké jako pěst. Ano, čtete správně. Korýši, kteří v těchto lasturách našli domov, si zrovna vyšli na procházku.

Největší atrakcí jsou ovšem Boobies, bílí opeřenci s červenýma nohama. Podle mě jsou takovou vtipnější variantou racků. Větší a baculatější. Kdysi prý měli ve zvyku přistávat na španělských lodích, seděli tam a nechali se snadno chytit námořníky. Španělský výraz bobo znamená hňup a anglické booby zas blb či trouba. Odborníci se domnívají, že odtud vzniklo i pojmenování ptáků Boobies.

Jsme zpět na Caye Caulker. Jakmile zapadne slunce, začnou se na hlavní ulici rozpalovat grily. Kdo přijde první, může si objednat třeba takovou langustičku nebo obří krevety, na toho, kdo se courá na romantických procházkách po pláži, zbude většinou už jen kuře. I to ale stojí za to, doplněné kokosovou rýží a kreolskou ostrou kari omáčkou. Vše se samozřejmě zapíjí punčem, což je slabý výraz pro rum s džusem v poměru 3:1. Nebo si prostě koupíte pivo v samoobsluze naproti a donesete si ho k dřevěným lavicím u grilu. Tady si můžete dělat, co chcete, hlavně se bavit a užívat si.

Pokud čekáte, že vás v Belize hluboce zasáhne kultura nějaké dávné civilizace nebo budete bez dechu obdivovat jedinečnou architekturu, budete nejspíš zklamáni. Pokud si ale chcete zatancovat, pobavit se a užít si Karibik bez hordy turistů, vodních skútrů a jezdících banánů, pak vítejte. A to vše jen za nějakých 30 belizských dolarů (zhruba 350 korun) na den.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: