Bahía Drake v odpoledním dešti. Tropické přeháňky jsou krátké, ale intenzivní.

Bahía Drake v odpoledním dešti. Tropické přeháňky jsou krátké, ale intenzivní. Zdroj: Tomáš Hanáček

Sup se právě vrátil z lovu a skládá svá křídla k večernímu odpočinku
Sameček leguána vypadá spíš jako drak než jako ještěrka
Na plažích Santa Teresy se při odlivu vytváří jezírka. Osobní bazének je tu pro každého.
Surfaři vyhlíží vlny, slunce se sklání k obzoru a bary vyhlašují happy hour. Tropická idylka.
Kostarické pralesy působí jako krajina z Knihy džunglí. Liány lákají ke zhoupnutí, v takové výšce se toho odváží jen nebojácné opice.
18
Fotogalerie

Do srdce kostarické džungle: Návštěva národních parků Corcovado a Tortuguero

Kostarika je nejnavštěvovanější zemí Střední Ameriky a i pro nás to byl výchozí bod, odkud jsme tuto část světa začali objevovat. Zamilovali jsme se tu do tropické džungle a po cestách do Panamy a Nikaraguy jsme se sem několikrát vraceli, abychom se znovu naladili na ono prvotní okouzlení.

Díky rozvinutému ekoturismu toho Kostarika svým návštěvníkům nabízí opravdu hodně a i ti nejrozmazlenější cestovatelé si zde přijdou na své. Desítky národních parků a rezervací, adrenalinové zážitky i luxusní zázemí. Kostarika má všechno, po čem návštěvník z moderního světa může toužit. My jsme se ale snažili dostat za oponu, dál od výkladních skříní nablýskaných zážitků. Do srdce džungle a k místním rodinám.

Na poloostrov Osa

Bahía Drake (Drakeův záliv) najdete na džunglí pokrytém poloostrově Osa, na jihu země u pobřeží Pacifiku. Je to skrytý kout divočiny, kam většina turistů nezabloudí. Nachází se tu i národní park Corcovado, jeden z cílů našeho putování.

Cesta je sem složitá a dlouhá. Dá se sem dostat jedině lodí anebo (v období sucha) džípem skrze prales po nezpevněné cestě. My jsme sem z nedaleké Uvity hromadnou dopravou cestovali celý den. Na autobusy v Kostarice není moc spoleh, jezdí se zpožděním a jejich frekvence je dost omezená. Jelikož z přístavu Sierpe nedaleko Palmar Norte jezdí do Bahía Drake pouze dva přívozy denně, byli jsme celou dobu jako na trní, jestli přestup stihneme. Měli jsme štěstí.

Samotná jízda po řece byla vydatným dobrodružstvím. Plechová bárka se proplétala mezi mangrovy s pokroucenými kořeny a svištěla po zakalené hladině, která schovávala číhající krokodýly. Jednoho jsme dokonce viděli, jak se z blátivého břehu kvapem sesouvá do neprůhledných vod... Čím blíž jsme byli moři, tím větší vlny se proti nám valily a loď po nich zběsile skákala. S každým nárazem na hladinu se přes nás přelila gigantická masa vody. Zkušený kapitán ale divoké podmínky bravurně ukormidloval a po hodině plavby nás vysadil na mělčině. Kufry jsme si museli na břeh odnést nad hlavou.

Mezi kolibříky a kapucíny

Příroda tu má od pohledu navrch. Rozcuchaný prales se natahuje po úzkém břehu a z bujné zeleně se ozývá křik exotických zvířat. Bydlíme u místní rodiny, v překrásné zahradě, kde dozrávají avokáda a vonící exotické keře lákající pestré kolibříky na své sladké nektary.

Každé ráno ve stejnou dobu skáče po stromech okolo naší terasy rodina kapucínů. Jednoho dne se dokonce nejstatečnější člen smečky odváží a přeskočí z větve rovnou k nám na stůl, kde ukořistí banán a hned se vrhá zpět do objetí pokroucených větví. Vnímáme jeho návštěvu jako ve zpomaleném filmu.

Takhle nějak v Bahía Drake soužití s přírodou vypadá. Džungle se dotýká všech našich smyslů. Země intenzivně voní. Z vlhkosti a horka se mísí těžké vůně pralesa. Zmámeně se procházíme po okolí a prohlížíme si detaily, nasáváme atmosféru plnou všudypřítomného života. Učíme se rozeznat zvuky tropických ptáků a brzy už z dálky poznáme naříkavé volání tukanů i veselý křik pestrých papoušků ara.

Nejdůvěrnější moment s ara arakanda zažíváme na pláži. Zatímco my ve stínu rozložité mandloně svačíme čerstvá manga, nad hlavou nám švitoří páreček papoušků, který sem přiletěl na zralé mandle. Ara louskají oříšky, jeden za druhým a zelené slupky nám padají na hlavu.

V zahradě našeho domu potkáme také obrovské leguány, kteří vypadají jako zmenšení dinosauři.

Žraloci a mořské želvy

Jen co se rozkoukáme, už nás toulavé boty táhnou hlouběji do nitra pralesa. Postupně se vydáváme na tři fantastické výlety po okolí. Jako první zamíříme šnorchlovat okolo chráněného ostrova Cano, kde spatříme útesové žraloky a mořské želvy. V hloubce pod námi ze dna oceánu vyrůstají vysoké sloupy korálových útesů a okolo nich se míhají duhové rybičky. Přijde nám, jako bychom se ocitli na jiné planetě. V přílivových vlnách tančí pestré mořské řasy a rybky jsou jedna barevnější než druhá. Užíváme si druhovou rozmanitost a poprvé vidíme žraloka na vlastní oči. I když si nás vůbec nevšímá a je hluboko pod námi, stejně je to zvláštní pocit, být mu na dosah.

Jsme nesmírně zvědaví, jaké další poklady Bahía Drake schovává, a hned další víkend jdeme na dvoudenní výlet s vlastním průvodcem do národního parku Corcovado.

Noc v džungli

Národní park Corcovado je přístupný pouze za doprovodu certifikovaného průvodce. Jak už to v Kostarice bývá, ceny jsou dost vysoké, ale tenhle zážitek za to opravdu stojí. Hairo je nám po celou dobu plně k dispozici, zodpovídá všechny naše zvídavé dotazy a neustále nám ukazuje další a další zvířata a fascinující rostliny.

Jsme svědky bitvy dvou opičích klanů o území. Z jejich křiku tuhne krev v žilách. Sledujeme čerstvě vylíhnuté motýly, jak svá ještě pocuchaná křídla napínají proti slunci, aby nabrali sílu pro první let. Vidíme velikého červenohnědého exotického hada, co se schovává v klubíčku pod spadaným listím a čeká, až se mu nová kůže zocelí. Období svlékání je pro hady nejzranitelnějším, a tak jen ostražitě zvedá hlavičku a mrká na nás.

Pozorujeme mravence, co žijí v symbióze s akácií. Strom se mravencům přizpůsobil, jen pro ně utváří sladký nektar a ubytovává je ve svých dutých trnech. Mravenci strom na oplátku chrání před škůdci a plísněmi, jsou ale velmi agresivní. „Nesahejte na větve ani na listy, kdyby na vás přelezli, pekelně vás pokousají,“ varoval nás důrazně Hairo a sám se pak ještě hodnou chvíli ošíval.

Nad hladinou kalné laguny vystupují očka ostražitého kajmaního mláděte. Je mu sotva pár týdnů, ale už má za sebou několik soubojů se svými sourozenci. Boj o území vyhrál a teď tu sebevědomě kraluje a střeží své vydobyté teritorium. V ústí řeky se zatajeným dechem sledujeme, jak se na hladině míhá ostrá žraločí ploutev.

U kmene pokrouceného fíkusu nám Hairo popisuje, jak fíkus uškrtil strom, který stál původně na jeho místě. A když se z pralesa ozve souhlasné přitakání křičících vřešťanů, dodává, že každý zvuk má v přírodě svůj význam.

Všechno je v pohybu, v neustálé proměně, cyklus života je tu okem pozorovatelný a já mám pocit, že pod nohama cítím, jak klíčí semínko, co se právě sneslo na zem z koruny stromů, a jak se trouchnivějící kmen opodál rozpadá zpátky v živoucí hlínu…

Velká část Corcovada je primární prales. Džungle se tu vyvíjela od počátku věků bez vlivu člověka. Do některých oblastí prý nikdy nevstoupila lidská noha. My jsme se vlastně pořád pohybovali na samém okraji hluboké džungle.

Spíme v noclehárně správy parku, na stanici Siréna. Postele jsou vyskládané v otevřeném prostoru a od okolí jsou oddělené jen tenkou moskytiérou. Usínáme a do snů se nám vkrádá šum divočiny, o tolik jiný než jeho živelné denní švitoření... Další den nás Hairo bere na výpravu za mravenečníky a lenochody.
Před odjezdem ještě na pláži spatříme roztomilého tapíra a pak už fičíme malou loďkou zpátky do Bahía Drake.

Pěšinou podél pobřeží

Nadšeni z džungle hledáme, co se ještě dá v okolí podniknout, a objevujeme méně známou, zato veřejně přístupnou trasu podél pobřeží. Místní o ní nemluví, raději se snaží prodat s provizí túry s průvodci. Máme namířeno do Jaguar Jungle Hostelu, který leží na hranici národního parku. Odpoledne nasazujeme sbalené batohy a vyrážíme.

Kostarika leží v tropickém pásu blízko rovníku, den a noc jsou zde po celý rok stejně dlouhé a slunce zapadá poměrně brzy, už před šestou večer. Pomalu se začalo smrákat, náš cíl byl v nedohlednu a my jsme byli obklopeni hustou džunglí. Naší nadějí bylo dojít alespoň na pláž San Josecito a tam se někde ubytovat, když vtom jsme se ocitli před širokou pralesní řekou. Brodit se neznámou řekou, která ústí do moře, není v této části světa dobrý nápad. V živé paměti jsme měli hbité žraločí ploutve a rozevřené chřtány krokodýlů.

U břehu sice byla píšťalka a dřevěná cedulka s nápisem „Kdo chceš na druhý břeh, zapískej“, ale ač jsme pískali ze všech sil, na druhém břehu ani noha. Po chvíli paniky se však objevila záchrana. Mladá copatá holčina spouštěla do vody kánoi a mávala nám na pozdrav. Jednoho po druhém nás převezla na druhou stranu, přímo do náručí Riccarda, samotáře, který zde bydlí v dřevěné chatrči už dvacet let a každý den vyráží na obchůzku okolních pláží, hledá želví vajíčka a čistí pláže od naplavených odpadků. Když želví hnízdo najde, opatrně vajíčka přenese do chráněné oplocené písečné líhně u svého domu, kde jsou želvičky v bezpečí před predátory. Nabídl nám nocleh a výbornou večeři, vyprávěl nám o svém životě a další den nás vzal na plavbu proti proudu řeky, ke své oblíbené jeskyni. Riccardo se pro nás stal ztělesněním kostarického pozdravu a rčení pura vida. Znamená to „čistý, ryzí život“. Za celou cestu Kostarikou jsme nepotkali nikoho, kdo by nás svým jednoduchým životem a oddaností vyššímu cíli inspiroval tolik jako právě on.

Po společném tradičním obědě (gallo pinto – smažené černé fazole s rýží) jsme se vydali dál po pobřeží a v podvečer už jsme vítězně stáli na recepci Jaguar Jungle. S pár dalšími hosty jsme nadšeně stopovali tapíří šlápoty v blátě a poslouchali koncert pestrých pralesních žabiček.

Corcovado jsme si zamilovali a měli jsme chuť tu zakořenit a splynout s pralesem, toulavé boty nás ale lákaly na další objevitelské cesty, a tak jsme se po měsíci přece jen odhodlali a vydali se vstříc dalším kostarickým dobrodružstvím.

Kulturní výměna a táborák na pláži

Další chráněné území, které v Kostarice navštívíme, je Tortuguero, národní park na pobřeží Karibiku pojmenovaný podle želv, které se na místní písčité pláže každoročně vracejí klást vajíčka. Malinké mořské želvičky několika druhů můžete vidět na plážích od listopadu do ledna, kdy se hromadně líhnou a vracejí se do moře.

Oblast tvoří přirozené říční kanály, laguny a malinké ostrůvky. Nejlépe se dá Tortuguero poznat z paluby lodi. Romantická plavba kánoí okolo tajuplných mangrovů nás uchvátila. A jaké bylo nadšení, když jsme ve větvích houpajících se nad vodní hladinou našli spícího lenochoda! Díky vyjížďce motorovou lodí jsme ale viděli mnohem větší kus labyrintu říčních kanálů. Těžko říct, který typ plavidla jsme si oblíbili více. Doporučujeme obojí.

Vesničku Tortuguero tvoří jen pár desítek domů, tucet rodinných restaurací a zaprášené cesty. Tortuguero připomíná Kostariku před dvaceti lety, než se země vydala cestou modernizace a masivního cestovního ruchu.

Užíváme si klid přírody, labyrint mangrovů i divoké pláže s černo-stříbrným pískem a máme velké štěstí na hostitele. Bydlíme u rodiny spolužáka naší české kamarádky, která do Kostariky přijela studovat architekturu v rámci univerzitního výměnného pobytu. Kevin nás všechny pozval na výlet domů k jeho rodině a zde zažíváme skutečnou kulturní výměnu. Kevinovi rodiče nám vyprávějí o tom, jak je každý den potřeba uklízet pláže od naplaveného dřeva a odpadků a že želvičky, které sem lákají turisty, byly ještě před pár lety loveny místními obyvateli jako snadná kořist pro maso.

Každý večer na pláži děláme táborák z naplavených kusů dřeva a užíváme si čistou noční oblohu zářící miliony hvězd.

Surfujeme na kokosové vlně

Další věc, která nás v Kostarice láká, je surfování. Vybíráme si spot na severu Kostariky. Playa Grande je liduprázdná pláž s dokonalými vlnami, hned vedle proslaveného surfařského hotspotu Tamarinda. Bydlíme přes airbnb v předělaných lodních kontejnerech u Francouzky Amélie, která žije v Kostarice již přes dvacet let. Její syn Christian s námi chodí na lov čerstvě popadaných kokosů. Zná ty nejlepší kokosové palmy a pokaždé se vracíme domů s bohatou nadílkou. Kokosová voda je pro surfaře ten nejlepší energetický nápoj a my chodíme surfovat každý den, takže máme kokosů velkou spotřebu. Baví nás pozorovat, jak je moře každý den jiné. Přemáháme sami sebe a pádlujeme proti přílivovým vlnám, hlouběji do oceánu. Surfování je neuvěřitelně namáhavý sport, který vám nic neodpustí, ale ten pocit, když se všechno povede, jak má, a vy jedete na vlně, splýváte s ní a tančíte s oceánem, je k nezaplacení. Na Playa Grande se nakonec zdržíme celý měsíc. Ke konci pobytu si dokonce kupujeme vlastní prkna, takže si připadáme jako místní.

Příroda okolo Playa Grande je úplně jiná, než jakou jsme poznali v Tortugueru i v Corcovadu. Pobřeží Pacifiku je se sílícím obdobím sucha čím dál vyprahlejší. V přírodě chybí voda a žíznivé černobílé opičky kapucíni chodí olizovat kohoutek vody u našeho ubytování. Deště ale ještě několik měsíců nepřijdou. Šetříme vodou, kde se dá.

Během další návštěvy Kostariky jsme zavítali také na pláž Santa Teresa na poloostrově Guanacaste. Zde to na nás ale působilo až moc turisticky a příliš v „americkém“ duchu. Půjčení surfu stálo okolo dvaceti až třiceti dolarů na den a i v obchodech s jídlem byly samé turistické cenovky. Užívali jsme si ale překrásné západy slunce a party okolo ohňů, které se rozsvěcovaly vždy hned, jakmile slunce spadlo za obzor.

Články z jiných titulů