Brazilský stát Minas Gerais aneb Kde Brazilci odpočívají
Belo Horizonte, hlavní město státu Minas Gerais, i sto kilometrů vzdálený národní park plný vodopádů Serra do Cipó jsou dobře známé Brazilcům, ale pro většinu zahraničních turistů stále zůstávají velkou neznámou.
Podle názvu Minas Gerais – Hlavní doly – by si člověk mohl myslet, že jde o jakési Ostravsko Brazílie. Což vlastně z určitého pohledu platí přinejmenším o jeho části. Každopádně pojmenování vzniklo už koncem sedmnáctého století, kdy byla objevena ložiska zlata a diamantů. Zlatá horečka přilákala spoustu imigrantů, kteří zůstali i po jejím opadnutí, protože zdejší půda nadále oplývala největšími zásobami nerostného bohatství v zemi. Nesmazatelná česká stopa pak vede z městečka Diamantina, kde se narodil slavný brazilský prezident Juscelino Kubitschek, jehož dědeček pocházel od Třeboně. Ve skutečnosti toho ale celý stát nabízí ještě mnohem více. Je totiž čtvrtým největším a druhým nejlidnatějším v Brazílii. Vedle São Paula a Ria de Janeiro patří mezi ekonomické pilíře země. Přestože je industriálně velmi silným regionem, většina obyvatel – mineiros – se shoduje, že jeho duše spočívá mimo velká města v zelených kopcích a horských vesnicích vnitrozemí. „Víš, my se tady smějeme tomu věčnému zápasu o prvenství mezi São Paulem a Riem,“ povídá mi jednou kamarád Ramiro. „Paulistanos se pořád dohadují s cariocas, kdo je důležitější, a nám mineiros je to úplně jedno. My jsme prostě vesničané. Žijeme si tu v klidu a jsme spokojení.“ Jeho slova o venkovanech mě vážně pobavila hlavně vzhledem k faktu, že pochází z města, které má ještě o milion obyvatel více než naše Praha.
Krásný obzor
Už zase sedím v autobuse a užívám si zelenou hornatou krajinu ubíhající za okny. S wifinou to sice není žádná sláva, zato místa na nohy mám téměř jako v letecké první třídě. Tohle pohodlné cestování za rozumné ceny mě nepřestává bavit. Obecně Brazílie není v rámci Latinské Ameriky zrovna nejlevnější zemí. Snad kromě cigaret za čtyřicet korun je většina cen téměř srovnatelných s těmi našimi. Moje první cesta vedla ze São Paula na pobřeží Ria de Janeiro a teď už zase mířím od Atlantiku do vnitrozemí. Nejdříve mě čeká Belo Horizonte – hlavní město státu Minas Gerais. Jízda i se zastávkou na jídlo zabere asi osm hodin. Při první obědové pauze jsem byl trochu vyvalený, co mi to cpou při vstupu do restaurace za kartičku. Tentokrát už jsem v obraze a jdu si naložit z přetékajících bufetů, co hrdlo ráčí. Váhu veškerého jídla mi pípnou na kartičku a zaplatím až na konci při odchodu. Brazilci mají tenhle typ bufetového stravování ve velké oblibě a i já mu velice rychle přišel na chuť.
V centru několikamilionového Belo Horizonte je stále živo|Lukáš David
Je pár dnů po Vánocích a večerní silnici bičuje silná letní bouřka. Myšlenky na prosluněné pláže Ria nechávám kdesi za zády a z kopce upírám oči na deštěm se lesknoucí Belo Horizonte. Pardon, vlastně na Beaga, jak se v portugalštině vyslovuje zkratka BH, protože jinak se mu tu neřekne. Leží obklopeno horami, do nichž jsou vykousány zuby po dolování železné rudy. Krajina kolem něj vytváří „Krásný obzor“, jak zní jeho český překlad. Vlastně je ještě větším synonymem modernosti než São Paulo a také hned po něm druhým největším průmyslovým centrem. Až do konce devatenáctého století bylo hlavním městem oblasti Ouro Preto, které je dnes turisticky nejnavštěvovanějším historickým městem, protože se v něm nalézá nejvíce zachovalých staveb portugalské barokní architektury. Historie BH sahá jen necelých 130 let zpátky a pyšní se titulem prvního plánovaně vybudovaného města v Brazílii. Celou průmyslovou aglomeraci usazenou v obrovském dolíku pod dohledem pohoří Serra do Espinhaço obývá kolem šesti milionů lidí.
Ani graffiti na zdech samozřejmě nemohou chybět|Lukáš David
Ve městě se chystám strávit pouhý den, protože hlavním důvodem mé návštěvy Minas Gerais je národní park Serra do Cipó, vzdálený asi sto kilometrů. Toulám se ulicemi pokropenými čerstvým deštěm a zjišťuji, jestli je to v centru stejné jako u jeho ještě větších příbuzných. Není velký rozdíl v plusech ani minusech. Přívětiví a komunikativní Brazilci s nevelkou znalostí angličtiny, jídelny s chutným rychlým občerstvením, nástěnné malby na velkých budovách stejně jako plno polehávajících bezdomovců na každém kroku. Snad jen pouliční prodavači tu nabízejí víc deštníků. Na druhé straně ulice vidím vchod do fotografické galerie, takže trochu přidávám do kroku, abych se tam skryl před opětovným deštěm. „Bom dia, kde se platí vstupné?“ – „Nikde. Vstup máte zdarma.“ – „Vážně?“ – „Opravdu. Tady jste v Belo Horizonte a my jsme pobočkou Palácia das Artes.“ Při rozhovoru s mladým průvodcem se dozvídám, že Palác umění je významným kulturním místem Minas Gerais, jedním z největších v celé Latinské Americe. Jeho hlavní sídlo je o kus dál ve stejné ulici a vstup má samozřejmě také bezplatný. Co bych to byl za Čecha, abych podobné nabídky nevyužil? Mezičas sucha využívám k přesunu. Navštívím několik výstav a na jedné si dokonce anglicky pokecám s další průvodkyní. Kvůli počasí jsem se za celý den nedostal z centra, takže doufám, že zítra to snad bude lepší.
Lipno i Špindl
Ráno se přesouvám na autobusové nádraží. Zase leje jako z konve. Když opouštím město, pomalu začíná vylézat sluníčko. Už opět ve mně klíčí naděje, že si návštěvu národního parku přece jen užiju. Po dvou hodinách jízdy vystupuji ve vesnici Serra do Cipó. Vlastně je to jedna hlavní silnice dlouhá pěkných pár kilometrů a lemovaná restauracemi, obchody a penziony v přilehlých uličkách. Národní park stejného jména je pro mineiros něco jako pro nás letní Lipno nebo zimní Špindl.
Třetí nejvyšší vodopád Brazílie: Cachoeira do Tabuleiro|Lukáš David
Nalézám se v kraji skal, vodopádů a divoké přírody, který je někdy nazýván Rajskou zahradou Brazílie. Je domovem mnoha vzácných rostlin stejně jako jelenů, vlků, ocelotů, pum, jaguárů, kapybar nebo mravenečníků. Vstup do parku je zdarma, a pokud nemá člověk chuť šlapat po vlastních, může si zapůjčit i horské kolo. Mně ale zatím stačí nohy, protože nejdřív musím najít penzion, kde mám zamluvené ubytování. Za hodinu už ležím na trávě před svou chatičkou a užívám si, že aspoň na jednu noc mám střechu nad hlavou. Takhle těsně před koncem roku je totiž téměř nemožné sehnat tu volný pokoj. Ale co, zítřejší větry povanou zítra a já mám navíc stan, pro který někde místo určitě najdu.
Setkání
Zase ta brazilská přívětivost a moje ukecanost. Ještě není ani večer a už sedím s majitelem penzionu Juniorem nad výborným domácím churrascem – grilovaným hovězím. S dalším ubytováním už si hlavu nedělám, protože vím, kde je ten nejlepší kemp v Serra do Cipó – přímo pod vodopádem Nevěstin závoj. Po několika pivech mi Junior povídá: „Fakt je mi moc líto, že na zítra už pro tebe nemám volný pokoj. Ale co kdybych tě jako omluvu vzal aspoň na výlet? Jedu pro přítelkyni, která bydlí kousek od největšího vodopádu v Minas Gerais.“ Druhý den se ukáže, že Cachoeira do Tabuleiro je také třetím nejvyšším vodopádem celé Brazílie. Asi po hodině jízdy krásnou přírodou zastavujeme na parkovišti před vstupem. Strážný hlásí, že cesta přímo dolů pod vodopád zabere kolem dvou hodin, ale je momentálně zavřená kvůli počasí. Na vyhlídku naproti naštěstí můžeme, takže si to vesele šlapeme do kopce, dokud ho před sebou nemáme jako na dlani. Pohled je to dechberoucí. Voda padá jakoby uprostřed monumentálního kamenného srdce z výšky 273 metrů, což odpovídá 91patrové budově. Dole je pak 20 metrů hluboký bazén obklopený kamennými bloky. Junior mi vypráví, jak jednou přespával nahoře nad vodopádem, kde jsou malé studánky ke koupání a rostou obří orchideje i bromélie.
Socha Juquinha – legendárního strážce Serra do Cipó|Lukáš David
Výlet se nakonec protáhl až do pozdních večerních hodin, takže kempem pod Nevěstiným závojem už si vykračuji potmě. Blesky na obloze mě nenechávají na pochybách, že přijde déšť. Snad do té doby aspoň stihnu někde pod stromem postavit stan. Najednou se mi za zády ozve portugalština. „Não português. Inglês,“ odpovídám a otáčím se za hlasem. Ve světle baterky proti mně stojí obrovský zarostlý chlap a za ním vykukuje jeho menší kopie. Nutno ještě podotknout, že při mých dvou metrech a sto kilech mi jen tak někdo obrovský nepřijde. Otec a syn Ramirové jsou moji noví sousedé z vedlejšího stanu. Rychle mi pomáhají se stavbou toho mého a pak už za vydatného deště sedíme u nich pod celtou a ještě dlouho klábosíme. Třeba i o tom, že v Brazílii je ročně nejvíce hromů a blesků na celém světě. Něco kolem 78 milionů.
Brazilský recept na pohodu
Silný déšť nepřestává ani během dopoledne. Brazilci ale nejsou Češi, takže nemají v oblibě věčné brblání na počasí. Místo toho se plno kempařů schází pod střechou, kde se nabíjejí mobily. Oba Ramirové vytahují kytary a začíná se zpívat a tančit. Později se nebe přece jen trochu rozjasňuje. Na žádné dlouhé chození to sice není, ale aspoň na pár míst se autem zajet dá. Poslední z nich je v podstatě povinné. Třímetrová kamenná socha Juquinha – legendárního strážce Serra do Cipó. Je usazena doprostřed přírody v místech, kde dříve žil. José Patrício, jak se skutečně jmenoval, je dodnes jednou z populárních lidových postaviček státu Minas Gerais. Žil tu v kopcích velice skromně. Toulal se krajem, trhal květiny a obdarovával jimi kolemjdoucí. Na oplátku dostával jídlo, oblečení nebo drobné. Vždy sundal svůj klobouček a s vřelým úsměvem poděkoval. Tento jeho obraz prostého dobrosrdečného člověka se hluboce vryl do srdcí místních. Také o něm vznikaly různé legendy. Prý byl imunní vůči všem hadím uštknutím, kterých bylo nepočítaně, běžně jedl štíry anebo už jednou zemřel a vstal z mrtvých. Ani jeho věk nikdo pořádně neznal, když v roce 1983 skutečně odešel. Všichni se ale shodovali, že mu bylo hodně přes sto let. O tři roky později nechali do krajiny posadit jeho sochu.
Kamarád Ramiro má v BH obchod s akvárii, a tak mě dovedl k největšímu jezírku, kde sbírá inspiraci|Lukáš David
V parku jsou desítky vodopádů, ale my máme nad hlavami jeden z nejoblíbenějších, tak proč bychom poslední den v roce měli šplhat někam jinam. Počasí nám zatím přeje a stoupáme prudkou stezkou k vrcholu šedesátimetrového Cachoeira Veu da Noiva. Nahoře to vypadá skoro jako na koupališti. Studánky s menšími vodními kaskádami obložené slunícími se Brazilci. Prodíráme se dál zarostlými stezkami, až narazíme na skvělé jezírko ke koupání. „Už chápeš, že my tady v Minas Gerais ani nepotřebujeme žádné moře, když máme tohle?“ směje se Ramiro a skáče pod hladinu.
U nás by byl zřejmě kvůli bezpečnosti na taková koupací místa vstup zakázán|Lukáš David
Po dnu stráveném v přírodě přichází čas, abych konečně ochutnal brazilské národní jídlo feijoada. Jejím základem jsou černé fazole a hodně dušeného masa a uzenin. Jako přílohy nesmí chybět rýže a farofa, což je mouka z opečeného manioku podávaná zde téměř ke všemu. O půlnoci pak příchod nového roku slavíme pod blýskající se oblohou a s brazilským rumem Cachaça v rukou.