Vydejme se do Amazonského deštného lesa v Brazílii, do odlehlé oblasti zvané Psí hlava, kde původní obyvatelé žijí po tisíce let v harmonii s přírodou. I přes obdivuhodné znalosti v přírodním léčitelství si nevědí rady třeba s šedým zákalem. A proto se dobrovolní lékaři opět vydávají na pomoc těmto srdečným lidem.
Ve vesničce na břehu řeky Içana panuje horké tropické odpoledne. Na bavlněném tričku se mi objevují mapy potu, ale pohled na vyrovnaného šamana (zvaného zde pajé, čti pažé), pana Francisca Fontese, mi vrací pohodu. Jeho dcera Francinéia mi chápavě podává dřevěnou misku z kokosu s tradičním nápojem xibé (čti šibé) z manioku, který je zároveň gestem uctění hosta. Sedíme pod palmami açaí (čti asaí) před jeho dřevěnou chatrčí, kde žije se svou rodinou, a stařičký šaman zatím cosi připravuje v železném hrnci. Nechci ho hned rušit otázkami, a tak klidně sleduji, co se bude dít. Zapaluje si dlouhou bylinkovou cigaretu a jeho modlitby se vznášejí spolu s hustým kouřem do okolí. Po delší odmlce s vlídným výrazem ve tváři promluví: „Modlil jsem se ke Stvořiteli a duchům za úspěch této lékařské mise, aby se jim dařilo léčit naše lidi a aby i vy, dobrovolníci a lékaři, jste byli zdraví.“
Ptám se ho na bylinky či slova modlitby, na což odpovídá jen vyhýbavě. Pochopitelně si hlídá své znalosti a není hned otevřený je jen tak prozradit. „Právě se nacházíme v citlivém období zdejší přírody, buya-wasu, kdy se naplňují řeky, Velký had požírá všechny ryby, a nemůžeme lovit tolik jako jindy,“ vysvětluje starý muž. Pokračuje v modlitbách v jazyce Baniwa, skláněje se nad železný hrnec s hnědou pryskyřicí iraichi (čti irajči), pod kterou zapaluje dřevěné uhlí. Znenadání se postaví, podává kouřící nádobu mladé ženě Virgilii a posílá ji vysvětit prostory již dostavěné mobilní nemocnice. Poděkuji a následuji její rázné kroky. Příjemná vůně kadidla, která se za ní vznáší jako bílý závoj, mi pomalu stoupá do hlavy.
Požehnaná expedice
Procházíme osadou Assunçao do Içana (čti azunsaun du isana), podél nemocničních stanů, až k bývalé salesiánské škole, která zde byla postavena v polovině minulého století. Dr. Ricardo Ferreira s dalšími mediky stojí u mapy regionu a právě vysvětluje: „Nacházíme se v oblasti nedaleko kolumbijské hranice, jejíž obrysy připomínají psí hlavu, což jí také dalo název. Na tomto místě jsme už podruhé. Ale celkově je to jubilejní expedice – padesátá v pořadí!“ s úsměvem dodává energický zakladatel a šéf neziskové organizace Brazilská lékařská expedice (EDS). Jakmile spatří mladou ženu, přeruší výklad a věnuje jí pozornost. Už zná místní zvyklosti, a tak přijme bylinkovou cigaretu a potáhne si z ní. Virgilie ho současně žehná slovy a kadidlem, způsobem typickým pro kulturu Baniwa.
Dr. Ricardo, jak mu všichni říkají, pokračuje ve výkladu o aktuální lékařské misi: „Plánovali jsme ji čtyři měsíce. Bylo třeba přepravit po vodě a částečně i vzduchem přibližně dvacet tun vybavení a zorganizovat skoro sto dobrovolníků a lékařů. Tady na místě stojíme již před hotovou mobilní nemocnicí, ale postavit ji a udělat potřebné terénní úpravy trvalo přes týden. Za to vděčíme všem dobrovolníkům a také sponzorům, kteří se na tomto humanitárním projektu podílejí.“
Právě tady, na mé druhé expedici, jsem se nabídl jako dobrovolník již při výstavbě nemocnice. Byla to zajímavá, ale i náročná zkušenost. Pro našince je skutečně vyčerpávající pracovat v tropických podmínkách, kde neúprosné slunce střídá vydatný liják. Při stavbě jsme však nebyli sami, neboť místní se také intenzivně zapojovali. Muži při montáži stanů či nošení materiálu a ženy pomáhaly v kuchyni nebo v jednotlivých ambulancích. Zájem o nové poznatky z medicíny je tu velký.
Naši družnou diskuzi na okamžik přeruší řeholní sestra Rose, známá svým velkým srdcem. Prohodí pár slov a s úsměvem nám žehná. Rozličná náboženství, různé kultury a pohledy na medicínu se zde spojují v jeden solidární cíl – pomoci lidem, kteří potřebují lékařské ošetření, za kterým by jinak museli cestovat dny až týden.
Víra v bílé lékaře
Na chvíli si lehnu do hamaky a popíjím kávu, abych překonal odpolední únavu, když vtom přichází usměvavý Marcelo Moraes z organizačního štábu a oznamuje mi příjezd velké kánoe. Utíkám k řece, kde se vyloďují noví pacienti. Bongo, jak zde říkají velké železné kánoi, přiráží ke břehu a na bílý písek stoupají bosé nohy prvních lidí přijíždějících z velké dálky. Uvítací tým pomáhá starším lidem vystoupit se zavazadly. „Cesta byla náročná, trvala skoro tři dny. Přijeli jsme z vesnic, které jsou v pohraničním pásmu s Kolumbií. Spali jsme v osadách po cestě nebo jen tak na pláži,“ svěřuje se mi mladá Mayara, oděná do černých šatů a s červeným šátkem v rozpuštěných havraních vlasech. Na pláži si všimnu drobné šedivé stařenky, která má zjevně potíže se zrakem. Po krátkém rozhovoru s jejím synem se ji rozhodnu doprovázet během pobytu v nemocnici. Pacienti se jdou registrovat do místního kostelíka a pak si zavěsí své hamaky pod přístřešek, který pro ně připravili hostitelé.
V oftalmologické ambulanci, která v tomto prostředí připomíná vesmírnou loď, je příjemně chladno a oční lékaři tu na několika pracovištích vyšetřují pacienty různých věkových skupin. Potkávám zde šamana Francisca, kterému lékař zkoumá závažnost jeho šedého zákalu. „Věřím bílým lékařům a doufám, že inspiruji i ostatní v osadě, aby se dali vyšetřit,“ říká s úsměvem moudrý muž. Do místnosti vstupuje Dona Lucia, 83letá žena, kterou jsem poznal na pláži. Podstoupila náročnou cestu až z daleké osady Tamanduá, aby si dala vyšetřit špatné oči. Její zdejší pobyt je o to komplikovanější, že nemluví portugalsky a potřebuje tlumočníka. „I tady, v ambulancích, se dbá na přísné dodržování nemocničních standardů. Pacienti po vyšetření jdou na předoperační oddělení, lehnou si do hamak a nalačno čekají na operaci, která se koná během následujícího dopoledne,“ vysvětluje Marcelo, zodpovědný za komunikaci s médii.
Venku se spouští silný liják, typický pro deštné pralesy, a já se před ním ukrývám do pediatrické ambulance, kde doktor „Tučňák“ vyšetřuje srostlé prstíky na ruce tříleté Amandy. Zatímco si do sucha utírám svou bezzrcadlovku, doktor vysvětluje matce, jak bude operovat její dceru. Je pro mě až neuvěřitelné sledovat důvěru a celkově harmonický průběh vyšetření. Přitom samotní lékaři z měst projevují respekt vůči domorodé medicíně a znalostem místních léčitelů. Pro úspěch jejich mise je důležité mít je na své straně.
Tance díků
Nad Assunçao do Içana majestátně zapadá slunce, zbarvuje oblohu do sytě oranžova a v osadě mezitím vrcholí přípravy na večerní folklorní program neboli dabucuri (čti dabukuri), který připravili naši hostitelé. Mířím ke skupince mladých oděných do místního kroje z palmových listů, kokosových ořechů a peří. K mému velkému překvapení se do programu zapojují i naši dobrovolníci. Mladá domorodkyně Danny uvazuje chlapci čelenku gangatará z ptačích per. Nacvičují si společný tanec sauwa a pískání na jednoduché dřevěné flétny. V kultuře Baniwa není zvykem zpívat, ale hraje se na hudební nástroje. Zdá se, že už je vše připraveno k oslavě.
Na betonovém hřišti se sešlo až neuvěřitelně mnoho diváků. Jsou tu lékaři, dobrovolníci, ženy i muži z různých etnik. Za hlasitého pískání přicházejí tanečníci a předvádějí své taneční kreace. Střídají se skupinky různých věkových kategorií. Největší úspěch však sklidí malé děti, které přesvědčivě napodobují tance svých starších bratrů a sester. Večerní program vrcholí děkovnými slovy náčelníka k vedení lékařské expedice a všichni jsme obdarováni přírodními ozdobami a koši ovoce, které si bereme do naší kuchyně. Je velmi dojemné zažívat tolik srdečnosti, lidskosti a obrovského vděku. Tyto pocity se zapíší hluboko do duše každého z nás.
Během večera se dozvídám, že ráno vyrážím na lékařský průzkum do okolních vesnic, dolů po proudu řeky Içana. Jdu si připravit věci na asi dvoudenní plavbu. Jelikož nevím, jak to bude s elektřinou, beru si powerbanku a solární panel, které zvládají i zdejší náročné podmínky. Místy se budeme plavit v otevřeném člunu, a tak nenechávám nic náhodě a techniku balím do voděodolného vaku značky Bushman. Spolehlivé vybavení je základem úspěchu mise.
Plovoucí archa pomoci
Uprostřed noci se spustil silný tropický liják, který ne a ne ustat. Spal jsem jen na půl oka, protože déšť silně bubnoval do plechové střechy přístřešku, pod kterým jsem měl já i ostatní nataženu hamaku. Jakmile vysvitlo slunce, s hrůzou jsme zjistili, že polovina oftalmologického stanu se pod tíhou deště zhroutila. Naštěstí tam zrovna nikdo nebyl. Nyní není čas přemýšlet nad příčinami, je potřeba ho co nejdříve postavit a zprovoznit. I na takové nepředvídatelné situace musí být EDS připravena. Mrzí mě, že odcházím na misi a nemohu se zúčastnit rekonstrukce. Ale právě o tom je organizace expedice: každý má své úkoly a musí být zastupitelný.
Za jemného mrholení nastupujeme s očním chirurgem Diegem Tebaldim a jeho zdravotní asistentkou Anou Alves na palubu typické dřevěné patrové lodi. Zanedlouho kapitán Germano s posádkou odvazují lana a vyplujeme dolů po proudu řeky. Plavba ubíhá rychle a krátce odpoledne jsme v osadě Boa Vista, při soutoku s řekou Río Negro, odkud se budeme vracet zpátky a po cestě nabírat pacienty. Vystupuji v osadě, kde nás vítají místní obyvatelé. Zatímco se lékaři věnují pacientům, nahlédnu do otevřeného domku, kde početná skupinka živě fandí Brazílii v zápase během mistrovství světa. Věřili byste, že v Brazílii snad není místo, kde by se fotbal nehrál, či alespoň nesledoval? Spolu s pacienty nastupuji zpět na loď a Germano obrací příď směrem k Assunçao do Içana. Během cesty zastavujeme v malých osadách u břehu řeky, kde čeká hrstka lidí s příručním zavazadlem, a naše loď se pomalu zaplňuje.
S příchodem večera posádka uvazuje loď na větve stromů u břehu a my si rozvěsíme své hamaky. Zatímco se v kuchyni připravuje večeře, mnozí z nás využijí příležitosti a jdeme se koupat do tmavé řeky. Voda je po teplém a vlhkém dni příjemně osvěžující. Zanedlouho se podává teplá večeře a já se zaposlouchám do rozhovorů místních, pokud zrovna mluví portugalsky. Sdílejí své potíže i obavy z vyšetření. Děti ze mě nedokážou spustit své zvědavé oči. Sleduji tyto prosté, ale srdečné lidi a jsem šťastný, že jsem v jejich malé obci součástí tak velkého příběhu.
Těžká cesta k uzdravení
Časně ráno naše loď přiráží ke břehu u malé osady. Pohled na ranní oblohu mě vyhání ze spacáku. Rozbaluji dron a usrkávám horkou černou kávu, bohužel hodně sladkou. Startuji z horní paluby, brzy jsem nad střechou pralesa a nemohu spustit oči z displeje. Z hlubin hustého zeleného porostu stoupá mlha a ranní paprsky slunce ji zbarvují do zlata. Mám pocit, jako by vzplanul celý les. Srdce mi plesá nad takovou nádherou.
Moje meditace ovšem netrvá příliš dlouho a už se vezu ve člunu voadeira k další vesničce. Hned po příjezdu nás volají k dřevěnému domečku. Uvnitř leží v hamace mladý muž, který jen apaticky hledí před sebe. „Už několik dní trpí velkými bolestmi břicha, asi se něčím přiotrávil,“ říká zoufale jeho otec. Po krátkém vyšetření se lékaři rozhodnou urychleně ho převézt do naší nemocnice. Jakmile ho naložíme do člunu, vyrážíme. Jsem tam já, kormidelník, pacient a jeho otec. Máme v člunu silný motor, ale i tak cesta trvá dobré dvě hodiny. Svlékám si bundu a přikrývám jí mladíka. Blížíme se k nemocnici a já navazuji kontakt vysílačkou a hlásím naši situaci.
Jakmile se příď dotkne pláže, doktor Texeira hbitě provádí prohlídku pacienta, kterého následně převážíme autem do ambulance. Bohužel tohle není jediný urgentní případ. Dr. Ricardo náhle ztratil vědomí, pravděpodobně z velkého vyčerpání, a musel být hospitalizován. Mezitím mladý Jailson sotva reaguje na otázky, když mu zdravotní sestra Elaine Silva dává infuzi do žíly. Po zasedání lékařského konzilia se odborníci rozhodnou oba pacienty přepravit letadlem do většího města Sao Gabriel da Cachoiera.
Na odlesněném pásu nedaleko osady, který slouží jako letecká dráha, už čeká připravené letadlo Cessna Caravan. Oba pacienti jsou již na palubě. Dr. Ricardo, který se cítí lépe, zaujal místo vedle pilota a nad Jailsonem se sklání zdravotník Genário Kanashiro. Vedle něj si utírá slzy pacientův ustrašený otec.
Zanedlouho letadlo roluje po dráze a my přejeme oběma, kterým tak náhle osud zkřížil cesty, brzké uzdravení a šťastný návrat.
Neúnavný boj
Během týdenního fungování mobilní nemocnice tady, uprostřed amazonského pralesa, by se dalo mluvit o stovkách operací a tisících vyšetření, ale k tomu by nám nestačil celý časopis. Dona Lucia absolvovala úspěšnou operaci obou očí, vrátila se spokojeně do své rodné osady a na stará kolena uvidí své blízké. Dr. Ricardo je opět v plné síle a v době psaní těchto řádků organizuje další expedici Yanomami. Vždyť na každém jednom pacientovi záleží, a obzvláště, když pomoc je pro něj tak velmi vzdálená. Jen lidskost a solidarita dokáží přemostit tyto obrovské vzdálenosti, protože kde je vůle, tam je i cesta.
