Venezuela: Krásy i neduhy socialistické země, ve které se budete cítit jako milionáři
Vystoupit z letadla na letišti v Caracasu je jako návrat v čase o čtyřicet let zpět. Absolutní ticho na prázdném letišti, kam míří jen pár letadel za den, ruší pouze kroky davu mířícího k migrační kontrole. Už od pohledu jsem v něm jediným turistou. A říkám si, co mě tu potká…
Setkání s realitou Caracasu přišlo další den. Čtvrti Altamira a Chacao, ve kterých se pohybuji, leží na severním okraji města. Jedná se o nejlepší čtvrti, kde bydlí místní smetánka. Problémem tak není bezpečnost, nýbrž byrokracie. Pořídit si SIM kartu? Bez jakési hotelové karty ani omylem. Za celé dva měsíce jsem tady žádnou v ruce nedržel. Karta na metro? Teoreticky to možné je, cizí doklad však systém odmítá. Ideální formou dopravy je tak aplikace Yummy, jež je zdejší obdobou Boltu či Uberu. Alespoň problém s výměnou peněz odpadá. Oficiální měnou je sice stále bolívar, leč dolarem zaplatíte vše a všude. S platební kartou už je to horší, místní nejčastěji používají platbu mobilem, kdy mají telefonní číslo přímo spojeno s bankovním účtem. Když už terminál přijímá i zahraniční karty, musíte při každé platbě nahlásit číslo svého dokladu. Vítejte v socialismu!
Lanovkou do džungle
Vysvobození z prvotního šoku skýtá přilehlý národní park Ávila, jehož hřeben se vypíná do výšky necelých tří tisíc metrů a odděluje hlavní město od karibského pobřeží. Milovníci treků v džungli si můžou nahoru vyšlápnout, cestou toho však příliš neuvidí. Mnohem zajímavější variantou je vydat se vzhůru lanovkou, která funguje již od roku 1956. Není potřeba mít z jízdy obavu, původní červenou kabinku už potkáte u spodní stanice jen jako muzejní exponát, protože před pár lety proběhla kompletní rekonstrukce a obměna kabin, o kterou se postarala jedna rakouská firma. Vzdálenost tři a půl kilometru budete překonávat necelou čtvrthodinku, tudíž máte spoustu času pokochat se výhledy na třímilionovou metropoli. To však jen do chvíle, než se vše kolem začne halit do mlhy stoupající z pralesa, který by, nebýt oken, byl téměř na dosah ruky. Najednou vás lanovka vyplivne ve výšce 2100 metrů, odkud v současnosti již nejede dál. Původní verze měla ještě další dvě stanice, pokračovala do městečka Galipán a odtud až na pobřeží. Proklamovaná rekonstrukce tohoto úseku však prozatím dokončena nebyla.
Kolem horní stanice lanovky probíhá čilý ruch. Kromě restaurací a stánků se suvenýry tu najdete dokonce i zastřešenou ledovou plochu s půjčovnou bruslí. Na ledě je jen pár odvážlivců, z nichž většina křečovitě svírá mantinel. Kolem se však tísní dav, který čeká, komu jako prvnímu ujedou brusle. Vede odsud zpevněná cesta vzhůru, jež je krom stánků lemována umělci všeho druhu. Potkáte kytaristu či pantomimičku, která právě rozehrává svou one-woman show a přitahuje k sobě zástup zvědavců. Nade mnou z mlhy, za gigantickou venezuelskou vlajkou, vystupuje zrekonstruovaný hotel Humboldt, nesoucí jméno slavného německého přírodovědce. Ten zanechal na území dnešní Venezuely nesmazatelný otisk a na jeho jméno natrefíte opakovaně. Ať už to jsou sochy, názvy ulic či náměstí, nebo některý z přírodních objevů, jež zde učinil. Hotel samotný pak potěší jak milovníky architektury, tak té nejvyšší gastronomie, jelikož jeho restaurace je vyhlášená po celém Caracasu. Zkrátka pak nepřijdou ani milovníci výhledů. Pokud vás neuspokojí pabellón criollo, venezuelské národní jídlo sestávající z trhaného hovězího, rýže, černých fazolí a smaženého banánu, můžete vyjet do patnáctého patra a rozjímat při výhledu na Caracas. U toho můžete popíjet třeba likér cocuy, exkluzivní ryze venezuelský alkohol z agáve, které musí růst nejméně osm let, aby dosáhlo zralosti potřebné pro výrobu likéru.
Hřebenovka za tapíry
Milovníci treků si ve zdejším národním parku rozhodně přijdou na své. Od hotelu Humboldt můžete kousek sestoupit do vesničky Galipán a vydat se ve stopách Pacheka. Příběh o tomto pěstiteli květin je ve zdejším kraji velmi oblíbený. Někdy před sto lety, když do vysoko položeného Galipánu přišla v prosinci zima, vydal se muž, který v dnešním vyobrazení nápadně připomíná filmového Gandalfa, do Caracasu, aby se zahřál. Při té příležitosti s sebou rovnou vzal svou úrodu, kterou v hlavním městě prodal. Od té doby, jakmile v Caracasu klesnou teploty, nikdo neřekne „je zima“, nýbrž „přijel Pacheco“. Více než stezku do metropole bych však doporučil hřebenovku. Národní park, kterému nikdo neřekne jinak než Ávila, avšak jeho oficiální název je Waraira Repano čili „místo plné tapírů“, jak mu říkali indiáni, rozhodně stojí minimálně za dva dny času.
Fyzicky není nikterak náročný, je to lehké pobíhání nahoru a dolů po skalkách mezi exotickými dřevinami. Klasická hřebenovka vede přes tři nejvyšší vrcholy Pico Occiental (2480 m), Pico Oriental (2620 m) až na Pico Naiguatá (2765 m), nejvyšší bod parku. Cestou vás krom dechberoucích výhledů na Caracas na jedné a karibské pobřeží na druhé straně čeká i několik skalních útvarů, jako Herkulova brána či Ďáblovy talíře. Znepříjemnit pochod může snad jen místy dost zarostlá stezka, jak turistický ruch v posledních letech zmizel. Vzít si s sebou mačetu tak není od věci. Z Pico Naiguatá pak doporučuji nesestupovat přímo. Cesta totiž končí v Petare, nejhorším slumu Venezuely, kde ve velké míře vznikají ony děsivé statistiky kriminality. Stačí se jen vrátit o kilometr zpět a sestoupit do bezpečné části Caracasu.
Z Caracasu k Andám
Cesta do Méridy veřejnou dopravou je něco, co absolvovat nechcete. Je to však jediná cesta k venezuelským Andám. Abych si ji trošku opepřil, prospal jsem zastávku a dojel až do San Cristóbalu. Město nedaleko hranice s Kolumbií jako by už ani Venezuele nepatřilo. „Sakra, tady je nějak draho,“ říkám si, když pozoruji ceny na trhu psané v tisícových sumách. „To vážně stojí kilo banánů 4000 bolívarů?“ ptám se trhovce. Vždyť by to bylo asi dva a půl tisíce korun. „Čtyři tisíce, jo. Ale pesos. Kolumbijských pesos.“ Záhada je rozseknuta. Znehodnocený bolívar nikdo nechce. S dolarem či pesem pořídíte, jinak ne. Tohle se týká přibližně perimetru čtyřiceti kilometrů od hranice. Za neplánovanou zajížďku jsem vděčný, byť má pro mě hořkou pachuť. Nedaleko za Caracasem se policejní kontrole na dálnici povedlo mě obrat. Na cizince tady mají políčeno. Dobře vědí, že mají kapsy plné dolarů. Trojice se se mnou zavřela do místnosti a poručili vyndat všechno, včetně kompletního obsahu peněženek. Následně mě vyzvali, ať si stoupnu čelem ke zdi, že mě chtějí prohledat kvůli zbrani. Bože, takový laciný trik a já jim ho spolkl i s navijákem. Peníze jsem nechal ležet na stole a nevzal si je třeba do ruky. Sice mi to brzy došlo, rychle jsem otočil hlavu a opravdu si myslel, že nestihli nic vzít. Jak se ukázalo při pozdějším přepočtu, byli to profíci. Dvě stovky byly v tahu. Lehkovážnost se tu nevyplácí. Kontrol mě následně potkaly ještě desítky, ale schované dolary už nikdo nenašel.
Mérida je nejdůležitějším centrem venezuelských And. Tyto velehory zabírají svou rozlohou mnohem menší část území než v sousední Kolumbii, přesto se vyplatí je prozkoumat. Pro drtivou většinu lidí nejspíš bude lákadlem pohoří Sierra Nevada s nejvyšším vrcholem země, Pico Bolívar (5007 m). Těsně pod jeho vrchol vede nejvyšší a druhá nejdelší lanovka světa, jejíž rekonstrukce byla dokončena v roce 2016. Je to však střelba naslepo, já se na její dolní stanici dozvěděl: „Nejsou lidi, nejedeme.“ Cest k nejvyšším vrcholům je zde dost i bez lanovky, je však potřeba nejdřív navštívit správu parku, vyřídit si potřebná povolení a zajistit si služby certifikovaného vůdce.
Můj problém byl, že jsem se to dozvěděl až ve výšce 3500 metrů, kde je přestupní stanice lanovky. Strážci parku byli nejdřív hrozně naštvaní a chtěli mě mimořádnou jízdou lanovky poslat bez prodlení dolů. Nakonec ve své boudě uvařili kafe, upekli kukuřičné placky arepas plněné čerstvou zeleninou a domácím kozím sýrem, a ještě se omlouvali, že mě nemohou pustit dál. „Víš, cesty teď nejsou moc prošlapaný, turistický ruch je minimální a je potřeba vůdce. Pár měsíců zpátky tu jeden pár spadl a těžce se zranil. Dalšího turistu jsme pustili nelegálně a on na další stanici lanovky napadl jiného strážce parku. Proto to hlídáme tak striktně.“ Všechno jsou to rozumné argumenty, ocenil bych však alespoň ceduli u výchozích bodů turistických tras. Byl jsem tedy nucen se vrátit.
K bílým skalám Sierra de la Culuty
Mérida leží v údolí mezi dvěma andskými hřebeny. Můj zrak se nyní stočil k tomu severozápadnímu, pohoří Sierra de la Culuta, neboť na zdlouhavé vyřizování povolení jsem neměl náladu. Hřeben zde není tak ostrý a nástup je velmi pozvolný. Do vesničky La Caña se dá dojet po silnici a odsud, z výšky tří tisíc metrů, už musíte pokračovat po svých. Pokud vás mrzí, že se dnes již nemůžete vydat na velký okruh kolumbijským parkem El Cocuy, Sierra de la Culuta vám zážitek vynahradí. Nabízí totiž vše. Dokonce zde najdete horu se stejným názvem – Pan de Azúcar, v překladu „cukrová homole“. Je to nejspíš nejobvyklejší jméno hory na celém kontinentu, většinou však odkazuje na sněhovou pokrývku na vrcholku. Zde ovšem dala názvu vzniknout světle šedá barva, která zdálky skutečně vypadá jako bílá. K vrcholu z páteřní trasy páramem vede několik cest.
O kus dál se cesta dělí, můžete vyrazit více na sever, k celému masivu bílých skal a nejvyššímu vrcholu Pico Piedras Blancas čili „vrcholu bílých skal“, nebo více na jih, toulat se mezi velkým počtem horských ledovcových jezer. V obou případech se nejspíš nakonec dostanete až do Apartaderos, nejvýše položeného města Venezuely. Přímo v něm můžete někdy natrefit i na kovboje, setkání se však nemusíte vyhnout ani v horách. Chlapi, kluci, ale i ženy v těchto krajích žijí skrytě v horách, odkud čas od času ženou dobytek k prodeji do města. Já sám jsem na ně natrefil, když se vraceli horami již s pořízenou a během cesty ve velkém popíjeli likéry z anýzu či cukrové třtiny z velkých, litrových lahví. Pod vlivem alkoholu nechybělo ani pózování, poněvadž dnešní venezuelští kovbojové už objevili kouzlo chytrých telefonů a sociálních sítí.
Ve stopách Simóna Bolívara
Do Venezuely většina cestovatelů nemíří kvůli Andám, nýbrž spíše kvůli horám, které leží v opačném koutu země. Uprostřed Guyanské vysočiny, blízko trojmezí s Guyanou a Brazílií, se nacházejí stolové hory tepui. Cesta sem mi trvala téměř padesát dní pěšky, ostatním bych však doporučil spíše autobus. Taková cesta vyjde zhruba na padesát dolarů a cestou si můžete udělat několik zajímavých zastávek v koloniálních městech Calabozo nebo Ciudad Bolívar, kde se vás dokonce v místním muzeu ujme jeden z bezplatných průvodců a provede vás celým městem. Mluví jak španělsky, tak anglicky.
Město, kde byly vytištěny první venezuelské noviny či se zde konal angosturský kongres, který položil základy pro nezávislost Kolumbie a Venezuely, nabízí pro milovníky historie mnoho. Historický dům, kde Simón Bolívar přednesl svůj slavný projev k zákonodárnému sněmu, venezuelskou poštu, kde najdete tiskařský lis, jenž vytiskl již zmíněné první venezuelské noviny, či vězení generála Manuela Piara, který byl významným vojevůdcem během války za nezávislost, ovšem posléze byl obviněn z velezrady, odsouzen a na dnešním náměstí Simóna Bolívara zastřelen.
Stolové hory a Roraima
Přes Ciudad Guayanu, zlatokopeckou oblast kolem města El Dorado a nekonečné louky regionu Gran Sabana se poté dostanete až do městečka Santa Elena de Uairén. Tam si můžete najmout jednu z mnoha agentur, které zajišťují kompletní servis s průvodcem, kuchařem i přenosným záchodem na treku ke slavné Roraimě. Když přihodíte pár stovek dolarů navíc, vezmou vás dokonce i na sousední Kukenán. Ten byl dlouhou dobu horou zapovězenou, neboť sem indiáni odmítali chodit. Horu považují za posvátný domov bohů a mají z ní strach. Já jsem pro cestu ke stolovým horám zvolil méně běžnou variantu. Z vesnice Kumarakapay na hlavní silnici jsem se vydal pětadvacet kilometrů pěšky do domova indiánů kmene Pemón, vísky Paraitepuy.
Průvodce z indiánského kmene je pro cestu dál povinný, domluvit si ho zde a bez agentury je však výrazně levnější. Ve vesnici vás rychle nasměrují ke strážcům parku a dohození vůdce je rychlá záležitost. Cena byla čtyřicet dolarů za den a mým společníkem se stal sedmnáctiletý Samir. Chtěl jsem vše stihnout za tři dny, proto mi vybrali nejmladšího a nejrychlejšího. K Roraimě jsme se vydali dopoledne příštího dne. Venezuelská krize obrala indiány o téměř všechny klienty, takže nám společnost na treku Gran Sabanou dělalo většinu času jen slunce nad hlavou. To má na zdejších nekonečných, rovných travnatých pláních takovou sílu, že i indiáni se chrání před spálením. Úlevu poskytuje řeka Kukenán, kterou je potřeba dvakrát přebrodit a lze se v ní i vykoupat. Při brodění si musíte nechat na nohou ponožky, abyste přilnuli ke kluzkým kamenům a nesmekli se. Po dvaadvaceti kilometrech dorazíte do základního tábora, téměř na úpatí Roraimy. Kolmé stěny hory, která byla původním povrchem prakontinentu Gondwana, se nyní tyčí přímo před vámi, několik stovek metrů do výšky.
Vrcholový den je dobré zahájit brzy ráno, dokud slunce nemá sílu. Stoupání džunglí je pak mnohonásobně příjemnější. Díky tomu jsme nejprve rozbahněné stezky a následně i kluzký kámen od vody padající z výšky skal prošli za necelé dvě hodiny. Ocitli jsme se na vrcholu, který zaujímá neskutečných padesát čtverečních kilometrů a většina fauny i flóry na jeho povrchu jsou endemity. Za pár hodin bez větších potíží zhlédnete na vrcholu to nejdůležitější – několik výhledů, drobné laguny, ve kterých se lze vykoupat a jež indiáni pojmenovali Jacuzzi, neboť někteří turisté na vrcholu očekávají pětihvězdičkový hotel. Z toho pramení i pojmenování jeskyní, v nichž vícedenní výpravy nahoře nocují. Nesou jména jako Hotel Indio či Hotel Sucre. To se ovšem týká především těch, kteří míří až na trojmezí. Podle Samira cesta jen tam trvá sedm hodin. Já jsem spokojen se závěrečným výstupem na Maverick Rock, což je nejvyšší bod celého povrchu Roraimy s výškou 2810 metrů. Odsud se vám v případě příznivého počasí naskytne rozhled na výraznou část náhorní plošiny, jež je posetá rostlinami, které jinde na světě nenajdete. Pohled to je neopakovatelný a udělal krásnou tečku za mým venezuelským dobrodružstvím.
Dávné bohatství
Venezuelu, kdysi turistický ráj a nejbohatší zemi jihoamerického světadílu, její pověst předchází. Její zkáza započala socialistickou bolívarskou revolucí během prezidentování Huga Cháveze. Dlouhodobě neúnosná politika poté na zemi tvrdě dopadla po jeho smrti a nástupu diktátora Nicoláse Madura, bývalého řidiče autobusu, před jedenácti lety. Hyperinflace, nízké ceny ropy, která je hlavním venezuelským vývozním artiklem, či vyčerpaný státní rozpočet způsobily nedostatek prakticky všeho od léků až po základní potraviny. Země se propadla do chudoby a nevybředla z ní po celou následující dekádu. Stala se jednou z nejnásilnějších zemí na světě, přes devadesát procent obyvatel se ocitlo pod hranicí chudoby, na osm milionů lidí ze země uteklo. Měnová reforma, kdy se staré bolívary měnily za nové v poměru sto tisíc ku jedné, připravily Venezuelany prakticky o všechny úspory. Ze dne na den se zkrátka škrtlo pět nul. Venezuelský ráj se uzavřel světu, kvůli kriminalitě se sem jen málokdo odvážil.
