Zastavení v Rajské zátoce aneb Na rybářské slavnosti v italském městě Camogli
Italská riviéra nepatří zrovna k lokalitám, kde by bylo něco k dostání zadarmo. Přesto se tam můžete jeden den v roce dosyta najíst, a nezaplatíte ani cent.
Přímořská letoviska na severozápadě Itálie plynule navazují na Riviéru francouzskou a jsou roztažená do pásu dlouhého zhruba tři sta kilometrů. Dvě stě z nich se táhne od francouzských hranic k Janovu (Génova) a sto dalších se rozkládá z Janova na jih k La Spézii. Tento kraj se jmenuje Ligurie a Italové jej mají ve velké oblibě.
Zdejší pobřeží ale rozhodně není místo pro samotáře. Italům to ovšem nevadí. Spíš naopak. Milují davy a kravál. Místa tichá a opuštěná je spíš traumatizují. Zámožní podnikatelé z průmyslového severu tu vlastní spoustu prázdninových bytů i domů, a navíc sem ročně přijíždí na tři miliony turistů. Už v 19. století ocenili krásu tohoto většinou skalnatého pobřeží Angličané. Nepřijížděli sem ovšem během letních měsíců, ale v zimě. Ani v lednu tu totiž obvykle neklesne teplota pod deset stupňů Celsia. Po většinu roku velmi příjemné klima ovlivňují jak Alpy, tak Apeniny, které chrání Ligurii od studených větrů ze severu a východu.
Domov manželek
Čím se tu zabývali lidé, než města na pobřeží dobyli po Langobardech, Saracénech a Benátčanech turisté, je jasné. Živil je vesměs rybolov. S rybami a vším, co s nimi souvisí, je z celé Ligurie nejvíce svázáno město Camogli (čti kamojli). Leží pár kilometrů jihovýchodně od Janova, v zátoce nazvané z celkem pochopitelných důvodů Rajská. Dnes se tu na hladině pohupuje jenom pestrá směsice rybářských bárek, ale před třemi sty lety vlastnilo Camogli flotilu, která patřila k největším v Evropě. Během jednoho století tu prý spustili na vodu víc než 3000 plachetnic, které pak jako bojová plavidla pronajímali nebo prodávali válčícím státům.
Město je názornou ukázkou všeho, co je na tomto kousku Itálie nejpřitažlivější, tedy včetně cukrátkově zbarvených fasád štíhlých a vysokých domů. Převažuje okrová, červená a pistáciově zelená. Dřív tyhle barevné domky pomáhaly rybářům v orientaci, když se vraceli za špatného počasí. Jméno Camogli prý vzniklo ze dvou slov – casa moglie (čti mojlje), tedy domov manželek. Rozumí se manželek rybářů, které zůstávaly velmi často samy, čekajíce na své protějšky.
Možná že už v těchto dávných dobách se zrodil zvyk, který od poloviny minulého století přerostl v jednu z nejbizarnějších rybářských slavností na světě. Každopádně je jisté, že ještě během druhé světové války přinášely místní ženy svaté Marii jako projev díků čerstvé ryby. V roce 1952 se tady pak zhruba dvacítka rybářů rozhodla, že bude rybami obdarovávat každého, kdo navštíví Camogli v den svátku patrona rybářů, svatého Fortunata, který připadá na druhou květnovou neděli. O rok později rybář známý pod přezdívkou „O Napoli“ navrhl pánev o průměru pěti metrů, která se pak stala symbolem celého svátku. Originální nápad zaznamenal okamžitý úspěch. Velkou zásluhu na tom měla mimo jiné návštěva tehdejšího belgického krále.
Nasycení zástupů
Oslava vlastně začíná už v pátek. V sobotu se pak pořádají procesí a v noci je velký ohňostroj. Hlavním dnem je ale tradičně neděle. Kolem desáté ráno celou slávu odstartuje žehnání moři. K přání, aby dál sytilo hladové a přispívalo k pestrosti ligurského jídelníčku, se ochotně připojují všichni přítomní. Následuje společná modlitba a další požehnání obří pánvi.
Jakmile skončí nezbytné oficiality, vrhnou se na ryby zástupy lidí, jako by nejedli nejméně týden. Že by se na někoho nedostalo, je téměř vyloučené. V pánvi je víc než pět set litrů oleje a v zásobě metráky ryb. V Camogli už dlouhá léta funguje družstvo, které se stará spolu s dobrovolníky o distribuci ryb na slavnosti. Obvykle jich prý připravují kolem třiceti tisíc. První polovina se rozdá ráno a druhá po třetí odpoledne. Celý proces připomíná s trochou fantazie biblický příběh o rozmnožení chlebů a ryb a nasycení zástupů.
Všechno nakonec končí bohoslužbou v kostele. Oslavné písně a slova díků zaplňují chrámové prostory a derou se ven na náměstí. Pokud ale ještě nemáte ryb dost, můžete se vydat na prohlídku hradu, který se zvedá hned naproti kostelu. Uvnitř je malé muzeum mapující život v Rajské zátoce. Na několika obrazovkách prostudujete pestrost okolního podmořského světa a můžete si tipnout, co z něho uvízlo ve vašem žaludku.
Mimochodem, z velké pětimetrové pánve žádný velký kulinářský zážitek neočekávejte. Ryby jsou v ní připraveny velmi prostě, vlastně jenom poprášené moukou a osmažené. Možná právě proto skončí některé z nich zase zpátky v moři, kde se na ně vrhnou jejich šťastnější kolegyně a dokončí dílo zkázy.