Stopem do země jezer a sobů. Divoké cestování přes Polsko a Pobaltí až za polární září
První stop do zahraničí jsem absolvoval o letních prázdninách 2015. Měl jsem po maturitě a chtěl jsem poznat svět. Říkal jsem si tehdy, že do toho musím jít dokud jsem mladý. Dnes už jsem sice starší, ale k cestování mě to táhle pořád. Není se tedy čemu divit, že jsem se v září rozhodl vydat stopem do Rovaniemi, hlavního město Laponska ležící na polárním kruhu. Z Prahy do Tallinnu je to “jenom“ 1630 kilometrů, a pak trajektem do Helsinek a vlakem až do svého cíle. Na papíře to vypadlo snadno, ale realita byla mnohem zajímavější.
První den provázela nepříjemná povinnost zabalit si na cestu. Zkušenosti, které jsem za svoje cesty stopem nasbíral, mi radily, že mám jet co nejvíce na lehko. Místo stanu pláštěnka a provázek na přístřešek. Vařič stačí malý na pevný líh. Tři trika na čtrnáct dní jsou spíš komfort a každé kilo se pronese. Svojí cestu jsem začal na benzínce u D10. Můj plán bylo stopovat směrem na Liberec a pak do Polska, přes Zhořelec a Vratislav na Varšavu. Tam jsem chtěl nasednout na E67 tzv. Baltickou cestu, která vede až do Tallinnu. Měl jsem na to tři dny a musel jsem chytnout trajekt.
To už jsem ale stál na benzínce s palcem k nebi a bez nejmenšího tušení, co se na mě chystá. Za chvíli už to jsem to věděl. Jako první mi zastavila malá čtyřicátnice Radka, která jela k Mladé Boleslavi. Za chvíli jsme byli na místě a museli jsme se rozloučit. Stál jsem na benzínce a skepticky pozoroval provoz, který se zdaleka nemohl vyrovnat velkým evropským tahům a na parkovišti bylo také prázdno. Víte, skoro po celé Evropě je zakázáno stopovat na dálnicích, a tak Vám nezbývá nic jiného, než postávat na výjezdu z benzínky a smutně pozorovat desítky aut, které se kolem řítí stokilometrovou rychlostí. Přes slibný začátek jsem se první den dostal jenom do Zhořelce v Polsku. Možná byl problém v tom, že jsem stopoval u rychlostních silnic a okresek, kde nebyl tak hustý provoz. Ustlal jsem si na polní cestě kousek od dálnice, která vede až do Varšavy a zítra budu hned u velkého provozu.
Když vám počasí nepřeje
Ráno mě prudké slunce vyhnalo ze spacáku. Tak rychle na nohy a pak hned k silnici. V Polsku je postaveno spoustu kilometrů nových dálnic, takže oproti minulému dnu jsem měl dojem, že přímo letím. Jako první mi zastavil polský dědeček, který neuměl ani slovo anglicky, ale i tak jsme si dobře popovídali. Druhý stop mě dovezl až před Varšavu. Velké město je na stopu vždycky problém. Když máte štěstí, hodí Vás řidič až na výpadovku, která se Vám hodí. Ale Jan pospíchal, a tak jsem musel vystoupit před Varšavou.
Na parkovišti jsem obešel tiráky, ti sice nejezdí rychleji než stovkou, ale zato jedou daleko. Zkoušel jsem Litevské, Lotyšské a Estonské espézetky, ale nikdo se mnou nechtěl nic mít. Nakonec jsem se dohodl s Polákem v dodávce. Sice nejel tak daleko, ale mám zásadu: Na stopu se bere všechno. Vyjeli jsme na severovýchod k polsko-litevské hranici po slavné E67, Baltické cestě. Zatím je to pouze rychlostní silnice, ale už jsme jeli kolem rozestavěné dálnice. Krajina se změnila. Vjeli jsme do východního Polska. Pole vystřídala podmáčená půda a okolí silnice bylo mnohem pustší. Do toho začalo pršet. Blížili jsme se k cíli mého řidiče a mě bylo jasné, že budu muset vystoupit. Déšť zesílil a Polák aspoň vysílačkou sháněl nějakého tiráka, který by mě převzal. Nikdo se neozýval. Nedalo se nic dělat. Polák mi popřál hodně štěstí a já jsem musel do deště.
Dodávka sjela na výjezd a zůstal jsem sám v pustině u městečka Ostrów Mazowiecka. Byl jsem sice schovaný pod pláštěnkou, ale s průjezdem každého tiráku mě šlehnul poryv větru a vody do obličeje. Auta se míhala kolem a ani nezpomalila. Vlastně se jim nedivím. Zastavit u krajnice je nebezpečné za normálních podmínek natož pak za silného deště. Na stopu se bere všechno, ale teď jsem na sebe měl vztek. Promočený až na kost, do Tallinnu daleko a já prohrával svůj závod s časem. Poslední naděje bylo prostě prosit. Dal jsem dlaně k sobě a doufal, že mi někdo zastaví. Za chvíli přede mnou zabrzdil Renato, Moldavan z Vilniusu. V jeho autě jsem cítil, jak na mě padá únava, ale stopařská slušnost mi velela bavit se se svým řidičem. Vysvětlil jsem mu, v jaké jsem situaci a jaké jsou moje možnosti. Už byla tma a já věděl, že dneska je se stopováním konec.
Nikdy nevíte kde skončíte
„Vidím před námi espézetku z Rigy. Zkusím se hod držet,“ oznámil mi Renato. Staré BMW před námi odbočilo na benzínku a Renato jel rovnou za ním. Vystoupil z něj opálený, divoce vypadající Lotyš. Na stopu ale není prostor na strach nebo pochyby. Oslovil jsem ho, ale neuměl ani slovo anglicky. Naštěstí Renato se s ním domluvil rusky. Nefungovala mu navigace a Renato mu slíbil, že ho dovede zpátky na E67, ze které jsme na moment sjeli. Lotyš mě pak vezme až do Rigy. Dojeli jsme na kruhový objezd před Augustówem, odkud už každý pojede jinam. Když jsem se loučil s Renatem, důležitě se na mě podíval. „Po E67 dojedete až do Rigy. Dávej na něj pozor, říkal mi, že jede bez zastávky až z Belgie, bude to potřebovat. Mysli na to, pořád po E67.“
Tohle nešlo brát na lehkou váhu. Když jsme se rozloučili s Renatem bylo devět hodin a do Rigy zbývalo ještě šest hodin cesty. Dobře jsem věděl, že spolujezdec dokáže řidiči dodat dobrou náladu a udržet ho vzhůru. V této situaci to byla skoro povinnost. Janisovu nefungující navigaci nahradily moje mapy v telefonu. Poctivě jsem mu hlásil každou změnu směru a do toho jsem se s ním pokoušel bavit. Měl jsem jenom základy ruštiny a češtinu, ale věděl jsem, že musím ze sebe dostat co nejvíc. Kupodivu to šlo dobře. Janis byl tak ochotný, že po několika hodinové cestě, mě ještě dovezl na výpadovku na Tallinn. Díky tomu jsem hladce překonal největší město pobaltí a téměř 1200 kilometrů za jeden den. Nakonec jsem byl ještě rád za odvoz doprostřed do deště a pustiny k městečku Ostrów Mazowiecka. Na stopu se bere všechno.
Přes vodu a oheň na polární kruh
Třetí den mi zbývalo slabých 300 kilometrů, ale provoz slábl s každým kilometrem dál na sever. Problém bylo najít vhodné místo. Člověk musím umět vybrat nejlepší kombinaci mezi dobrým provozem a bezpečným místem pro stopaře i řidiče. Mapy ukazovaly o pár set metrů dál autobusovou zastávku, kde by se snad dalo lehce zastavit. Než jsem tam však stihl dojít, zastavil mi tirák, který jel až do mého cíle.
Tallinn byl zaslouženou odměnou po dlouhé cestě. Z malých uliček a kostelů, které se schovávají za rohem, nebo se naopak tyčí k nebi máte dojem, že jste se propadli časem. Jakoby jste se ocitli v době, kdy byl Tallinn středověké, kupecké město a do jeho přístavu přijížděli lodě ze Skandinávie, Německa, nebo Anglie.
Čtvrtý den jsem vyrazil na svůj vytoužený trajekt. Cena předem byla výhodnější a za trochu té námahy to stálo. Cesta netrvala dlouho, a tak jsem konečné vystoupil ve finském hlavním městě. Vlak jsem si naschvál koupil až na večer, cesta na polární kruh měla trvat dvanáct hodin, a tak jí radši prospím. Překonáním Finského zálivu z Tallinnu do Helsinek jsem však také překročil hranici přijatelných cen. Vlak do Rovaniemi mě stál v přepočtu 2 000 korun, až na cestě zpátky jsem se dozvěděl, že tam také jezdí autobus, který stojí “jen“ 1 000 korun.
Krosnu jsem si schoval na nádraží a s malým baťohem jsem prošel město. Helsinky však nemají zdaleka takové kouzlo jako Tallinn. I když se tam nachází několik zajímavostí, jako je například velká evangelická katedrála, nebo skalní kostel Temppeliaukio, tak mě strohé a studené ulice nijak nenadchly, ale zato unavily. Na konci dne jsem si už chtěl jenom sednout do nádražní haly a počkat na vlak, po všech těch peripetiích jsem si to zasloužil. Když jsem ale přišel k nádraží, dveře byly zavřené a zamčené. Chtěl jsem to zkusit z jiné strany, ale uvnitř jsem uviděl jen dva policisty, jak zevnitř zamykají dveře do zhasnuté haly. V hlavě mi běžely snad všechny scénáře. Zaútočili teroristé. Vybuchne tu bomba. Nakonec se ukázalo, že je vše v pořádku. Na nádraží akorát hořelo. Hořelo? Ano přímo v úložném prostoru, kde jsem měl svůj baťoh. Odpočinek jsem si možná zasloužil, to ale neznamená, že ho také dostanu. Musel jsem zjistit, jestli pojedou vlaky a jak se dostat pro ke svým věcem.
Zasloužená odměna
Po ztemnělém nástupišti zmateně pobíhaly skupinky lidí. Pracovníci nádraží v reflexních vestách mě ujistili, že vlaky pojedou. Situace byla pod kontrolou. Přes všechny šarže policistů jsem se dopracoval až k veliteli zásahu, zatím mi však nikdo nebyl schopný říct, co bude s mým baťohem. Za nějakou chvíli přišel snědý, tmavovlasý policista a vysvětlil mi, že půjdeme do úložného prostoru spolu, ale musíme dát pozor na hadice a odvzdušňovací rukávy, které tam natáhli hasiči. Žádné nebezpečí snad už nehrozilo, ale stejně jsem se v útrobách nádraží nechtěl zdržovat dlouho. Všechno bylo na svém místě. Měl jsem svůj baťoh, tak jsem se bez okolků vrátil zpátky.
Zeleno-bílý vlak na mě kolem půlnoci čekal na peróně a odvezl mě až do srdce Laponska, severského Rovaniemi. Cesta to bylo náročná, ale rozhodně stála za všechnu tu námahu. Večer byla na noční obloze podívaná, která se naskytne jednou za život. Polární záře byla velmi silná. Viděl jsem snad všechny myslitelné tvary, od kroutící se linky, až po závoj přes celé nebe. Na některých místech se dokonce zbarvila do fialova. Podle místních to byla největší polární záře za několik posledních let.