Přírodní rezervace Monts d’Azur: safari po francouzsku
Francouzská Riviéra se zdá tak přeplněná lidmi, že se tam kromě městských holubů a lázeňských veverek zdánlivě nevejde už nic. Stačí však vyjet pár kilometrů do vnitrozemí a octnete se v zemi zubrů, kamzíků a vlků.
Mezi kmeny stromů prosvítají obrovské temné siluety, jež se zvolna pohybují kolem okraje lesa. Králové přírody v rezervaci Monts d’Azur, ležící pod horami třicet kilometrů od Grasse, se uráčili přijít na scénu. Zubři. Z jejich masivních těl vážících až osm set kilo vyzařuje majestátní respekt i kouzlo dávnověku. Člověk by málem čekal, že se za nimi z lesa nenápadně vyplíží tlupa lovců s oštěpy v rukou. Takových, kteří za dob magdalénienské kultury před patnácti tisíci lety vymalovali portréty divokých zubrů na stěny jeskyně Lascaux, která leží o nějakých sedm set kilometrů dále na západ.
Dnes však podobné pohledy jen tak někde neuvidíte. Zubři z francouzské přírody vymizeli ještě před koncem prvního milénia našeho letopočtu. Aby se dostali zpět, bylo zapotřebí velkého nadšenectví a vizionářské lásky k přírodě, která se tu objevila dokonce s výraznou českou stopou. Celou rezervaci totiž provozuje paní Alena Longour se svým manželem Patricem. Setkali se před více než dvaceti lety, když se Patrice jel seznámit s největšími evropskými kopytníky do polského Bělověžského národního parku. Právě zde žije jedna z mála skutečně divokých populací zubrů. Nakonec se Patrice Longour vrátil do Francie nejen se zubry, ale navrch ještě s oddanou ženou. Prodal své tři veterinární kliniky, aby mohl s přáteli vykoupit pozemky budoucí rezervace a začít se místo léčení zvířat věnovat jejich ochraně.
Dnes se po Monts d’Azur potuluje zubrů přes padesát a místní stádo se každoročně rozšiřuje o nové přírůstky navzdory tomu, že tu v zimě může být přes půl metru sněhu. České kořeny paní Aleny se však v chodu rezervace projevují ještě mnohem hlouběji. Pod siluetou hory Pic de l’Aigle našlo domov pětičlenné stádo daňků vedené samcem Attilou, který si své jméno zasloužil tím, že od svých chráněnkyň dokáže odehnat i mnohem větší jeleny. Tři klisny koní Převalského z pražské zoo, která vede jejich plemennou knihu, zase přiletěly osvěžit krev náhradníků původních evropských divokých koní. Dokonce i při chovu zubrů se už rozjíždí spolupráce s českou rezervací v bývalém vojenském újezdu Milovice.
Zvířecí tým
Vycházíme ze stínu stromů na louku, odkud nás ostražitě pozoruje stádo koní Převalského a několik jelenů. Během tuhé zimy sice dostávají příkrm, jinak však žijí zcela divoce. Zároveň se ovšem naučili, že tady, v rezervaci, pro ně člověk nebezpečí nepředstavuje. Před návštěvníky, kterých za celý den do rezervace smí vstoupit maximálně dvě stě, proto bezhlavě neutíkají. Což je požehnáním pro fotografy, kteří můžou využít několik speciálně zřízených úkrytů.
Kromě zimního přikrmování však rezervace příliš mnoho údržby nepotřebuje. Všechno tu funguje samo podobně jako v původní přírodě. Tam mají všichni tvorové své místo a úlohu – včetně zubrů, kteří na první pohled vypadají na zdejší poměry poněkud přerostle. Fungují tak trochu jako ledoborce narušující zelený příliv lesa. Když si klestí cestu podrostem a vypásají nízké větve stromů, budují zároveň cesty pro menší kopytníky a vytvářejí paseky, kde se můžou uchytit desítky nových druhů rostlin. Paseka plná rozkvetlých rostlin je navíc prostřeným stolem pro hmyzožravé ptáky a malé savce, takže se celé soukolí ekosystému rozjede hezky od podlahy a vše funguje, jak má.
Přeměnu lesa v úrodný ráj v rezervaci dokončuje četa prasat divokých, která s nadšením přerývají půdu na nových pasekách. Díky tomu v Monts d’Azur dnes běžně roste přes čtyřicet druhů rostlin v porovnání s pouhou desítkou před vysazením kopytníků. Tím, že zubři vypásají spodní větve stromů, navíc úplně zadarmo vykonávají protipožární údržbu. Přesně za totéž platí majitelé běžných lesů velké částky lesnickým firmám. Všichni chlupatí zahradníci navíc zároveň fungují jako hnojicí vozy. Takový zubr denně spořádá až šedesát kilo potravy a nemalá část z něj druhým koncem těla zase vypadne ven, což znamená horu živin pro byliny i semenáčky stromů.
Návrat šelem
Polovina ze sedmi set hektarů rezervace Monts d’Azur je oplocená, aby se náhodou zubři, losi či koně nevydali na návštěvu okolních vesnic. To však vůbec neznamená, že by divočina nebujela i na druhé straně plotu. Naštěstí. Vysoko na obloze se občas objevují majestátní kroužící siluety. Jsou to největší z evropských dravců: supi bělohlaví s rozpětím křídel téměř tři metry, kteří využívají stoupavé vzdušné proudy kolem hory Pic de l’Aigle jako bezplatný výtah do nebeských výšin. Za nocí se někdy ozývá zlověstné vlčí vytí a správci rezervace potvrzují, že podle pobytových stop dobře vědí, že je občas návštěvou poctí některá z vlčích smeček obývajících nedaleký horský národní park Mercantour.
Ačkoli by s tím místní chovatelé ovcí asi moc nesouhlasili, je návrat vlků do francouzské přírody skvělou zprávou. Velké šelmy totiž udržují populace býložravců, jako jsou kamzíci, mufloni či srnci, v dobré kondici tím, že loví slabší kusy. Z Francie přitom vlci vymizeli už za druhé světové války. První pár sem opět zabloudil z Itálie před třiceti lety a od té doby divocí bratři psů ukazují, jak jsou přizpůsobiví a houževnatí. Dnes jich na jihu Francie žije možná až tři sta v téměř třiceti nezávislých smečkách.
Ačkoli na ně zemědělci nadávají, kudy chodí, a děti se bojí zlých vlků, je ve skutečnosti setkání s nimi privilegiem, které se zdaleka nedostane každému. Na rozdíl od kopytníků v rezervaci Monts d’Azur vlci dobře vědí, že se mají od lidí držet na hony daleko. Existuje však jedno místo, kde je setkání s nimi dost pravděpodobné. Přírodní rezervace Alpha Parc se rozkládá v národním parku Mercantour blízko městečka Saint-Martin-Vésubie a v přirozených tříhektarových výbězích tu žijí dvě vlčí smečky. Protože to není žádná zoo, může se klidně stát, že za celou návštěvu neuvidíte ani vlčí chlup. Pokud se však trefíte do časů krmení, budete mít o zážitek postaráno.
Na hraně existence
- Jakmile počet příslušníků živočišného druhu klesne pod únosnou mez, začne hrozit jeho zánik. Říkáme tomu efekt hrdla lahve.
- Problém je v tom, že dojde ke ztrátě genetické rozmanitosti, zvyšuje se počet případů příbuzenského křížení a dochází ke genetické degeneraci.
- Dobře to vidíme na šlechtických rodech praktikujících příbuzenské sňatky. Mezi francouzské příklady patří Henri de Toulouse-Lautrec. Syn bratrance se sestřenicí byl nadaným malířem a výtvarníkem, trpěl však vadou růstu kostí. Vypadal jako zdeformovaná karikatura a zemřel v šestatřiceti letech.
- Podobným rizikem prošli i v přírodě vyhubení zubři a koně Převalského. Oba druhy díky snahám ochranářů povstaly z pouhých třinácti plodných jedinců chovaných v zajetí. Proto je tak nutné vést jejich plemenné knihy a dbát o co nejmenší příbuznost.
- Efekt hrdla lahve známe i z volné přírody. Podle genetických analýz jím před asi deseti tisíci lety prošli gepardi, kteří to však zvládli na výbornou.
