Starobylé hradby, kamenné věže a tajné kobky velšských hradů jsou tichým svědectvím bouřlivé historie velšského národa a jeho neustálého soupeření se sousední Anglií. A ve Walesu, jehož rozloha činí 20 779 km², tedy podobně jako nám bližší Slovinsko, stojí téměř 641 těchto starobylých pevností. Na jeden čtvereční kilometr tedy připadá více hradů než v kterékoli jiné evropské zemi a pro milovníky těchto staveb je země červeného draka doslova Mekkou.
Protože i mě od mládí fascinují středověké pevnosti, moje první kroky míří do Conwy, patnáctitisícového města na severozápadním pobřeží. Conwy, které je dodnes kompletně obehnáno středověkými hradbami, je skvělým výchozím bodem pro poznávání okolí bohatého na středověké památky. Anglický král Eduard I. v Conwy na přelomu 13. století postavil první kamennou pevnost nad stejnojmennou řekou. Mohutný hrad se brzy stal součástí „železného kruhu“ – řetězce čtyř hradů, jejichž úkolem bylo odradit porobené Velšany od útoků na anglické vetřelce. Díky osmi strašidelným věžím a téměř kilometru neporušených hradeb působí pevnost i dnes hrozivě a nedobytně. Oproti našim hradům jsou však zdejší interiéry velmi strohé – připomínají chladný středověk, a především hlavní, tedy obranný účel této stavby.
Conwy je jedním z nejlépe dochovaných středověkých měst Walesu | Zdroj: Martin Hájek
Asi nejhezčí částí prohlídky je výstup na jednu z mohutných věží. Je však třeba se pevně držet provazového zábradlí, protože úzké točité schodiště je v některých úsecích až nepochopitelně strmé. Z vrcholku si poté mohu vychutnat nádherný výhled do sytě zelené krajiny Walesu, pokryté mozaikou políček, na kterých se poklidně pasou pro Wales tak typické ovce. V dálce pod hradbami vidím malebné nábřeží Conwy Quay, a především Quay House – nejmenší dům ve Velké Británii, který kdysi sloužil jedné rybářské rodině.
Nepostavený hrad z železného kruhu
Z Conwy je to jen kousek na jih k nejkrásnějšímu velšskému hradu Caernarfon, jehož počátky sahají do roku 1283. Tento majestátní hrad je nejmocnějším z „železného kruhu“ a je opředen mnoha příběhy o bitvách, obléhání a intrikách mocných. Stojí za to zmínit, že právě v Caernarfonu byl v roce 1969 slavnostně uveden do úřadu vévoda z Walesu – dnešní král Karel III. Mezi exponáty v labyrintu výstavních prostor uvnitř několik metrů silných zdí je možné spatřit například klekátko, které při této příležitosti budoucí král použil, nebo trůn s vyřezávaným velšským drakem, na kterém při ceremonii seděla královna Alžběta II.
Majestátní Caernarfon je nejmocnějším hradem „železného kruhu“ | Zdroj: Martin Hájek
Fascinující historické exponáty zahrnují také kolotoč ve viktoriánském stylu, ilustrující život královny Eleonory, manželky krále Eduarda I., která prý byla známá svou obchodnickou zdatností. Pohled na Caernarfon je pak nejúchvatnější z jeho vysokých hradeb. Zvláště pokud dorazíte brzy dopoledne, před příjezdem turistických skupin, můžete se pak na chvíli cítit jako král či královna vlastního hradu. Výhled na elegantní jachty i rybářské lodě pohupující se v přístavišti s pozadím zasněžených vrcholků pohoří Snowdonia je nezapomenutelný. Na opačné straně můj pohled upoutávají pestrobarevné obchody, kavárny a hospody přilehlého města Caernarfon a o něco dále pak ostrov Anglesey, který se odtud zdá být doslova na dosah ruky.
Pravdou ovšem je, že po staletí bylo cestování na nedaleký Anglesey velmi nebezpečné. Trajekty často křižovaly nevyzpytatelné proudy Menaiského průlivu a mnoho lodí zde najelo na mělčinu nebo se rovnou potopilo. Netřeba dodávat, že mnohdy s tragickými následky. Po připojení Irska ke Spojenému království v roce 1801 proto vzrostla potřeba bezpečnějšího spojení mezi Londýnem a Dublinem. Cesta z hlavního města impéria do přístavu Holyhead, klíčového bodu na trase do Irska, byla sice velmi frekventovaná, ale zároveň notoricky nebezpečná. V roce 1819 proto začal inženýr Thomas Telford pracovat na zásadním zlepšení této cesty a navrhl na svoji dobu průlomové dílo – 417 metrů dlouhý visutý Menai Bridge. I já jej využívám při mé cestě na nedaleký ostrov a za vytrvalého mrholení a silného větru jsem rád, že nemusím, jako v minulosti, využívat služeb přívozu.
Nejlepší pohled na městečko Caernarfon se naskýtá z hradeb stejnojmenného hradu | Zdroj: Martin Hájek
Mou základnou na Anglesey se stává Beaumaris, elegantní městečko, kde stojí další z mohutných hradů krále Eduarda. Obklopený vodním příkopem, který nikdy nebyl dokončen, stejně tak i napůl rozestavěnými věžemi, vysloužil si Beaumaris přezdívku „největší hrad, který nebyl nikdy postaven“.
Ubytovávám se o pár dveří dál v hostinci Bull‘s Head z 15. století. S nízkými stropy z dřevěných trámů, tajuplnými zákoutími a prastarými podlahami, které při sebemenším kroku vržou, popíjím velšskou whisky Penderyn a poslouchám rozhovory a zpěv místních štamgastů. Ve večerním šeru zde ožívají vzpomínky na významné hosty – například na Charlese Dickense, který v hostinci v roce 1859 několik nocí pobýval během vyšetřování tragédie lodi Royal Charter, která ztroskotala v bouři u pobřeží Anglesey s nákladem plným zlata.
Bašty velštiny
Wales je často nazýván zemí básníků a ti svoje příběhy nejčastěji vyprávějí svým vlastním lyrickým jazykem – velštinou. Vedle oficiální angličtiny můžete velštinu spatřit takřka všude: na dopravních značkách, v menu restaurací i na orientačních tabulích. Já si pamatuji pouhá dvě velšská slova – „croeso“ (vítejte) a „araf“ (pomalu). Dopravní značky s těmito nápisy jsou totiž mými nejčastějšími společníky na cestě.
Jednou z nejtradičnějších bašt velštiny, kde tento jazyk v běžném životě používá více než 50 procent obyvatelstva, je i ostrov Ynys Môn – Anglesey, který je velký přibližně jako Singapur. Je typický množstvím neolitických památek, bukolickou krajinou, a především dechberoucím pobřežím s mnoha písečnými plážemi, které se na jeho severozápadním cípu dramaticky mění a ve formě břidlicových útesů vyrůstají vysoko nad Irské moře. Pokud byste si měli v duchu představit dokonalý obraz majáku, pak South Stack Lighthouse, bílý maják postavený v roce 1809 v nejdramatičtějším koutě útesů, bude tento obrázek určitě splňovat. Štíhlá stavba stojí okázale vysoko nad mořem na skalnatém ostrůvku, který je s pevninou spojen vratkým visutým mostem. Abych se k němu dostal, musím navíc zdolat více než 400 schodů klikatících se v opravdu strmém svahu. Odměnou za tento adrenalinový zážitek jsou mi ale nezapomenutelné výhledy na nekonečné vody oceánu, vzdálené břehy Irska, a zejména ptačí kolonie na útesech, kde v jarních měsících hnízdí početná hejna papuchalků a alkounů.
28 metrů vysoký maják South Stack stojí na malém ostrůvku Ynys Lawd | Zdroj: Martin Hájek
Počasí mi však příliš nepřeje. Po dvou hodinách slunce, kterými jsem zde byl jak zázrakem obdařen, se k ostrovu opět sunou těžké deštivé mraky a hustá mlha. Vracím se do teplé náruče hostince a vzdávám se plánů na chůzi podél části treku lemujícího 123 mil dlouhé pobřeží Anglesey.
Trénink na Himálaj
Po klikaté silnici přes sedlo Pen-y-Pass, sevřeném bledě zelenými travnatými svahy a suťovými poli břidlice, mířím na jih země. Národní park Snowdonia, nejsevernější ze tří národních parků Walesu, je často zahalen v mracích, a možná právě proto se tato nehostinná krajina stala tréninkovým místem expedice sira Edmunda Hillaryho na Mount Everest.
Výhledy přes Menaiský průliv na pohoří Snowdonia jsou nezapomenutelné | Zdroj: Martin Hájek
Také moje cesta přes hory vzdáleně připomíná Himálaj. Silný vítr, sníh a vrcholky hor orámované těžkými mraky jsou mými tichými společníky. Opatrně stoupám do kopců, přes vesnice, kde se zastavil čas, a opět sjíždím dolů do nížin po úzkých zemědělských cestách, které jsou sotva širší než pastýřská hůl. Na první pohled tiché silničky jsou doménou závodníků na traktorech velikosti obrněného tanku, kteří rozhodně nemají v plánu zastavovat kvůli nějakému titěrnému autu z půjčovny. Velmi rychle si tak na místních cestách osvojuji nové dovednosti – například bleskurychlé zastavení, když se proti mně ze zatáčky vyřítí místní agrozávodník, nebo ladné couvání do kopce, abych uvolnil průjezd jinému silničnímu gigantovi. Tady totiž platí jednoduché pravidlo: silnější (a větší) má vždycky přednost.
Prší nebo bude pršet
Staré velšské přísloví praví: „Když nevidíte hory, prší. A když je náhodou vidíte, stejně brzy začne pršet.“ Naštěstí je podnebí na jihu Walesu o poznání přívětivější. Hrabství Pembrokeshire patří díky Golfskému proudu k nejteplejším a nejslunečnějším oblastem celé Británie.
Jihozápadní pobřeží Walesu je svým divokým půvabem také velmi podobné nedalekému Cornwallu, a proto jsem zvědavý, zda si mě získá stejně hluboce jako můj oblíbený kout Anglie. Vydal jsem se sem, abych prošel několik úseků 186 mil dlouhé dálkové trasy Pembrokeshire Coast Path. I přes to, že velká část stezky vede v blízkém okolí civilizace, zdá se, že po místních cestách můžete pochodovat dlouhé hodiny, aniž byste potkali živou duši. V odpoledním světle osamoceně kráčím vysoko nad zátokou Rhossili, zatímco moře hluboko pode mnou neodbytně šumí a odkvétající květy žlutého hlodáše zdobí okraje stezky. Ve vnitrozemí, za nízkými kamennými zídkami, se pasou stáda ovcí a roste divoký pórek, který Velšané 1. března nosí ve svých kloboucích na počest svatého Davida, patrona Walesu. Večeři si dopřávám v závětří dramatického mysu Worm’s Head, v trávě měkké a dlouhé jako vlasy víl z velškých legend.
Pětikilometrová Rhossili byla v roce 2014 vyhlášena nejlepší pláží na světě | Zdroj: Martin Hájek
Druhý den, hned po svítání, balím termosku s čajem a vyrážím dál na východ, směrem k dvacet mil vzdálenému městu Tenby. Dnešní etapa je výrazně kopcovitější, a na některých místech jsou dokonce do travnatého svahu vysekané provizorní schody, které usnadňují náročný výstup. Do Tenby docházím právě ve chvíli, kdy poslední paprsky slunce zalévají pastelové fasády starých kupeckých domů lemujících malebný přístav. Písečná pláž, zbytky hradu z 12. století a zachovalé městské hradby zde tvoří harmonickou kulisu města, které v sobě snoubí středověkou atmosféru s lehkostí italské riviéry. Tenby, které je dnes převážně prázdninovým letoviskem, bývalo kdysi klíčovým přístavem, kde v roce 1566 portugalští námořníci vyložili první náklad exotických pomerančů v Británii. A jak se v místní hospůdce Coach & Horses dále dozvídám, v jednom z těch kouzelných historických domů se narodil i Robert Recorde, tudorovský vědec a tvůrce symbolu rovnosti (=), který významně přispěl k rozvoji moderní algebry.
Pod vládou Římanů
Wales ovšem nejsou jen středověká města, studené hrady a legendy o dracích. Abych pochopil další kousek mozaiky bohaté historie, která formovala tuto zemi, musím se vydat do malého městečka Caerleon. A především se vrátit o téměř dva tisíce let nazpět, kdy byl Wales nejvzdálenější výspou Římské říše.
V roce 75 n. l. zde Římané vybudovali mohutnou pevnost Isca Augusta. Ta nejen že byla domovem pro šest tisíc profesionálních vojáků římských legií, rekrutovaných z celé říše, ale nedávné archeologické objevy u řeky Usk odhalily i zbytky velkého přístavu, který zajišťoval zásobování vojáků olivovým olejem, vínem a dalšími poklady z Apeninského poloostrova i vzdálených částí starověké Římské říše.
Barevné domečky a tyrkysové moře tvoří nádherné zátiší, které neomrzí | Zdroj: Martin Hájek
Jestliže se od římské armády mnoho očekávalo, pak jí zde byly také poskytovány služby a luxus, o jakých se často nesnilo ani britským šlechticům později ve středověku. Pro elitní vojáky zde byl před dvěma tisíci lety postaven obrovský komplex vyhřívaných veřejných lázní, který poskytoval rekreaci i hygienu tělům znaveným z potyček s odbojnými Kelty. Další kompenzací za těžký život v tomto bohem zapomenutém koutě impéria pak byl obrovský amfiteátr. Dostatečně prostorný pro legie čítající několik tisíc vojáků skýtal kulturní vyžití i vzrušující souboje gladiátorů.
Po odchodu Římanů se město rozpadlo v prach, a to i přes to, že se dodnes mezi lidmi traduje, že právě v Isce stál dvůr krále Artuše a starý amfiteátr měl být jeho slavnou kulatou síní. Antické budovy byly využity jako stavební materiál při rozvoji okolních vesnic a zbyly pouze základy starých budov. Příběh římské Iscy však opravdu poutavě přibližuje Národní muzeum římských legií, kde mě zaujala především informace, že to byli právě Římané, kteří přinesli do Británie první okrasné zahrady – fenomén, který přetrval až dodnes a se kterým se v Británii můžeme setkat od venkovských domů až po honosná šlechtická sídla. Stejně tak i rostliny, které dnes Britové považují za „tradičně britské“ – růže, náprstníky, cibule, švestky nebo rozmarýn –, mají svůj původ právě v římské éře.
Dvě stě let změny
Moje cesta Walesem končí v Cardiffu, hlavním městě, které za posledních 200 let prošlo neuvěřitelnou proměnou. Dominantou města je rozlehlý hrad, jehož historie sahá od keltských osad přes římské hradby až po normanskou pevnost z 11. století. Svou současnou pohádkovou podobu však získal především v 19. století, kdy třetí markýz z Bute, pohádkově bohatý díky obchodu s uhlím, povolal slavného architekta Williama Burgesse, aby proměnil hrad v romantickou rezidenci plnou zlacených stropů, vitráží a fantastických výjevů. Vrcholem návštěvy okázalého paláce je dechberoucí arabský pokoj se zlatou klenbou, která diváka doslova přiková k zemi a hypnotizuje jako nekonečná spirála.
Jen pár kroků od pevnosti se nacházejí prosklené nákupní arkády. Tyto architektonické skvosty, které měly v průmyslové éře chránit bohaté zákazníky před znečištěným ovzduším plným uhlí, jsou dalším charakteristickým rysem centra Cardiffu.
Cardiff je město poklidné a přitom živé, historické a přitom moderní | Zdroj: Martin Hájek
Uvnitř Castle Arcade, jedné z nejhezčích pasáží, se musím zastavit ve Fabulous Welshcakes (Báječné velšské koláčky), vyhlášené kavárně se slavnými velšskými cukrovinkami: teplé, máslové, se stopami čokolády a oříšků – musím uznat, že svou pověst nezískaly nadarmo. Jsou opravdu báječné!
Jen málokterá část Británie prošla za posledních dvě stě let větší proměnou než okolí hlavního města Walesu. Ještě v roce 1801 byl Cardiff ospalým přístavním městem s méně než dvěma tisíci obyvateli. Pak ale v okolních horách objevili černé zlato a malý přístav přitáhl pozornost průmyslových baronů. Druhý markýz z Bute ve třicátých letech devatenáctého století v zátoce Cardiff Bay postavil nové doky, které s desítkou jeho důlních šachet doslova poháněly ekonomiku a rozvoj Britského impéria. Wales v té době přitahoval obrovské množství přistěhovalců z celého světa, Cardifská uhelná burza kontrolovala světovou cenu uhlí, a v roce 1901 zde byla dokonce uzavřena první finanční transakce ve výši jednoho milionu liber v historii.
Cardiffu se často přezdívá „město arkád“, a to díky mnoha elegantním krytým trhům | Zdroj: Martin Hájek
Jak už tomu tak ale bývá, po zlatém období došlo k postupnému úpadku a následné proměně Cardiffské zátoky. Oblast, která byla dříve rejdištěm železničních tratí, rušných doků a parníků plných černého bohatství, je dnes centrem zábavy, vzdělávání a volného času; s moderní promenádou plnou restaurací, hotelů a kulturních institucí. Dominantou je zde nádherně zrekonstruovaná okázalá Pierhead Building, často přezdívaná „Big Ben Walesu“, parlament Senedd a moderní kulturní centrum Millennium Centre s mohutným měděným průčelím a básní napsanou ve velštině i v angličtině.
S Walesem se loučím pod vlajkou červeného draka – Y Ddraig Goch. Tato země je malá rozlohou, ale nesmírně bohatá svou historií, krajinou i kulturou. Jako kniha zakoupená ve vesničce Hay-on-Wye mě Wales láká obracet další stránky a znovu se vracet – za jeho skrytými skvosty, legendami a dalšími nezapomenutelnými zážitky.
Dobré vědět
Cestování po Walesu je jako návrat do minulosti – klikaté silničky vás zavedou do ospalých vesniček, úzkých údolí i k nekonečnému oceánu. Ať už se vydáte na vrcholky národního parku Snowdonia, nebo k tajemným ruinám opuštěných opatství, Wales vás překvapí svou hloubkou a jedinečností. Kromě míst popisovaných v textu by vám pak neměly ujít ani následující, méně známé zajímavosti:
- Malebné městečko Hay-on-Wye je nejen jedním z nejhezčích tržních měst Walesu, ale také domovem největšího literárního festivalu v Evropě, který se zde koná každé jaro. Mimo festival tu lze strávit celý den procházením takřka čtyřiceti knihkupectví a antikvariátů, rezesetých okolo atraktivního historického centra.
- St. Davids, pojmenované po patronovi Walesu, je nejmenším městem ve Velké Británii. V jeho srdci najdete velkolepou katedrálu, která přitahuje poutníky i turisty z celého světa. Malebné kamenné uličky, historická architektura a přívětivá atmosféra dotvářejí jedinečný duch tohoto místa na pobřeží Pembrokeshiru.
- Národní park Brecon Beacons nabízí rozlehlé vřesoviště, zelené kopce a dechberoucí vodopády, které lákají milovníky přírody i outdoorových aktivit. Oblast je oblíbená pro pěší túry, cyklistiku a také pozorování hvězd. Nechybějí tu samozřejmě ani malebné vesnice a tradiční hospůdky s autentickou atmosférou.
- Tintern Abbey jsou majestátní zříceniny cisterciáckého opatství z 12. století, ležící v údolí řeky Wye. Jejich romantická krása a zřícené zdi porostlé břečťanem inspirovaly řadu britských umělců a básníků, včetně Williama Wordswortha.
