Peak District: Nejstarší anglický národní park plný okouzlujících scenerií
Sametově zelené kopce, hluboká údolí, fialová vřesoviště a spousty řek, říček a vodních nádrží. Tak se dá charakterizovat Peak District, malý kousek ráje v srdci Anglie sevřený městy Manchester a Sheffield. S datem založení v roce 1951 se jedná o nejstarší národní park v Anglii.
Hned za Glossopem nás vítají fialové koberce rozkvetlého vřesu. Přesně na tyhle obrázky jsem byla do Peak Districtu nalákána, takže jsem nadšená! Kolem fialových políček stoupáme nahoru a dostáváme se na pláň, ze které je vidět až do Manchesteru. Pokračujeme přes kamennou cestičku skrz slatinu. Voda z vřesoviště se vylévá na cestu, a tak musíme přeskakovat kameny, pokud nechceme, aby nám čvachtalo v botách. Cestou potkáváme jen pár lidí, někteří mají na zádech krosny, možná míří až do Skotska. Krajina je tady pustá a trochu nehostinná, ale svým způsobem krásná. Nacházíme se v severní části národního parku, která se označuje jako Dark Peak. Její krajina je drsnější než v jižní části zvané White Peak a vřesoviště i slatiny jsou pro ni typické. Stejně tak pískovcové skály, které míjíme. Zanedlouho se dostáváme ke třicetimetrovému vodopádu Kinder Downfall, jehož tok teď v létě působí poněkud líně. Z nejvyššího bodu Peak Districtu, Kinder Scout (636 m n. m.), pak postupně klesáme zase zpátky do Edale. Cestou se kocháme nádhernými sametovými zlato-zelenými kopci. To je pastva pro oči!
Bamford Edge a strašidelný les
Další den ráno sedáme v Edale do vlaku a jedeme do vesnice Bamford na úpatí skalních útvarů Bamford Edge. Procházka na vršku skal je nenáročná a nabízí krásné výhledy do údolí na Bamford a přehradu Ladybower, ke které posléze scházíme. Po cestě se noříme do lesa, který jako by vypadl z pohádky bratří Grimmů. Pokroucené větve starých stromů, kořeny porostlé lišejníkem…a tenhle kopeček, není to náhodou hrobeček? Fantazie začíná jet na plné obrátky. Tajemná atmosféra se místu nedá upřít. Prcháme z lesa zpět do civilizace a ocitáme se u Ladybower Reservoir. Zaujaly mě tu dvě výpustě ve tvaru stupňovitých trychtýřů, sloužící k regulaci vody. Když je hladina vysoko, voda se přes trychtýře přelévá a mizí do dvacet metrů hluboké díry. Na hladině se tak vytvářejí dvě obří děsivé díry. My jsme štěstí na větší množství vody zrovna neměli, ale i tak to bylo působivé. Výpustě vidíte přímo z hráze, každá se nachází na jednom jejím konci. Pokud vlastníte paddleboard, kánoi či kajak, můžete si nově (od listopadu roku 2023) užít přehradu přímo z vody, stačí, když zaplatíte deset liber a zapíšete se v kanceláři na pravém břehu přehrady.
Přecházíme přehradní hráz a stoupáme opět nahoru, na kopec Win Hill. Viděli jsme ho už z druhé strany přehrady, od Bamford Edge, a líbil se nám jeho ostrý vrcholek. Škrábeme se na něj a rázem oněmíme. Svět zfialověl. Obklopují nás pole fialového vřesu táhnoucí se, kam až oko dohlédne. Je to nádhera. Chci fotit, ale jako na potvoru se zrovna zatáhla obloha a bez sluníčka fialové vřesoviště na fotkách tolik nevynikne. Čekáme asi půl hodiny, škemráme, prosíme, žebráme, ale slunce nám vstříc nevyšlo, a tak jdeme s nepořízenou dál. Ironií osudu je, že zanedlouho pozorujeme zdáli Win Hill celý vesele koupající se v odpoledních paprscích. O důvod víc se sem vrátit.
Ovce, ovce a zase ovce
Zdejší málo obydlená krajina čítá asi 40 tisíc stálých obyvatel. Tady ale nekralují lidé, nýbrž ovce. Potkáte je všude, a to i tam, kde byste je možná nečekali – shlížejí na vás z vrcholků kopců, poklidně se pasou ve strmých svazích a neustále vám dělají milou společnost. Večer v kempu za zvuků jejich bečení usínáte a ráno vás vítají do nového dne.
Turistické stezky vedou často přes pastviny, takže můžete z blízka obdivovat jehňátka, která vypadají jako plyšáci. Ale pozor, při procházení z jedné pastviny do druhé je potřeba použít šedou kůru mozkovou, protože branky v plotech oddělujících jednotlivé pastviny mívají důmyslné otevírací systémy, nad jejichž dešifrováním se leckdy zapotíte!
Winnats Pass a Mam Tor
Krajina se směrem na jih začíná proměňovat, slatiny vystřídaly zelené pastviny a vápencová údolí. Na jih od našeho kempu v Edale se nachází jeden z nich, další z přírodních skvostů zdejšího národního parku, průsmyk Winnats. Název Winnats vznikl spojením slov „wind“ a „gates“, což tedy v překladu dává dohromady český ekvivalent Větrné brány, a to kvůli větru, který sviští skrze průsmyk. Silnici lemují strmé zelené svahy a z jejich vršků je nádherný výhled do hlubokého údolí pod námi. Užíváme si tady pohádkový západ slunce, téměř sami, davy turistů sem, alespoň tedy ve všední den, neproudí.
Silnice protínající průsmyk vede do malebného městečka Castleton, které na naší cestě nesmíme vynechat. Nad městem se tyčí zřícenina hradu Peveril a pod hradem na Limestone Way nacházíme další průsmyk, skoro jako Winnats Pass, jen ve zmenšené verzi. Unaveni chozením si sedáme do útulné staré hospůdky a dáváme si kávu a tradiční crumble, dezert z ovoce zapečeného s drobenkou.
Na několika kilometrech čtverečních tady najdete opravdu hodně turisticky atraktivních míst, a tak se cestou zpět do Edale zastavujeme ještě na kopci s názvem Mam Tor. Ten přišel ke svému jménu zajímavým způsobem – díky častým sesuvům půdy se na jeho východní straně vytvořila řada minikopců. Odtud označení Mam Tor – „mateřský kopec“. Přes Mam Tor vede okružní, asi pětikilometrová částečně vydlážděná cesta s výhledem na všechny strany, která je oblíbeným turistickým cílem.
Do Peak Districtu ročně zavítá neuvěřitelných třináct milionů turistů. Centrální poloha národního parku obklopeného ze všech stran velkými městy tomu dost nahrává. My jsme nicméně neměli pocit, že by zde bylo nějak přelidněno – bylo pár míst, kde byla koncentrace lidí větší, ale některá jsme naopak měli téměř jen pro sebe.
Pánové Darcy a Rochester
V polovině našeho pobytu se přesouváme ještě více na jih, do vesnice Great Longstone. V této části národního parku máme vytipovaná další místa, která chceme navštívit. Naším prvním cílem je Chatsworth House. Krásný zámek ve stylu anglického baroka je již od poloviny 16. století sídlem rodiny Cavendishů. Kromě toho, že je to nádherná stavba s rozlehlými zahradami zasazená do malebné krajiny s výhledem na řeku Derwent, je atraktivní také tím, že si jej britská spisovatelka Jane Austen pravděpodobně vybrala jako předlohu pro sídlo pana Darcyho z románu Pýcha a předsudek. A po necelých 200 letech od vydání tohoto románu si Chatsworth House zahrál ve filmovém zpracování Pýchy a předsudku domov právě onoho zmíněného pána.
Při prohlídce zámku můžete navštívit přibližně 25 velkolepých místností, dalších asi sto pokojů obývá rodina vévody z Devonshiru. My jsme si koupili vstupenky už dopředu, ale z časových důvodů pouze do zahrad Chatsworthu. Procházíme se rozlehlými plochami, obdivujeme vodní kaskády, kamennou zahradu z doby viktoriánské, a jelikož jsme stále duší děti, vlezeme i do přírodního bludiště. Na první pohled nepůsobí nijak obrovsky, ale dostat se doprostřed dá některým z nás docela zabrat. A tak tam bloudíme s dalšími lidmi, některé při opětovném setkání v další slepé uličce už zdravíme jako staré známé, ale do cíle se nakonec zdárně dostáváme. Po cestě ven ze zahrad nakukujeme ještě do dárkového obchodu, kde je k dostání spousta upomínkových předmětů s motivy Chatsworthu nebo Pýchy a předsudku. Najdete tam také vystavenou bustu pana Darcyho s tváří Matthewa Macfadyena, která byla vyrobena pro filmovou adaptaci románu z roku 2005. Pobavil nás nápis pod bustou „Please do not kiss!“, který nicméně plně respektujeme.
Jen o pár kilometrů dál od Chatsworthu stojí další rozsáhlé venkovské šlechtické sídlo: Haddon Hall. To se zase filmařům zdálo být věrným obrazem panství Thornfield Hall, a tak se Haddon Hall stal v několika filmových adaptacích domovem pana Rochestera z románu Jana Eyrová.
Na hřbetě draka
Poslední výlet podnikáme k vápencovým kopcům Chrome a Parkhouse. Říká se jim také Dračí hřbet, jednoduše proto, že vypadají jako záda draka nebo prehistorického ještěra. Po Dračím hřbetě vede cestička, počasí nám ale moc nepřeje, je zataženo a dost nepříjemně fouká. Musíme se neustále koukat pod nohy, protože cesta se stala díky ovčím bobkům tak trochu minovým polem. Přelézáme nejprve Chrome Hill a po něm menší, ale o nic méně působivý Parkhouse Hill. Výstup není nijak extra náročný, i když v nejprudším úseku svahu si musíme trochu pomáhat rukama a nutno říci, že členové výpravy mající strach z výšek nejsou úplně nadšení. Odměnou jsou nám ale výhledy na půvabnou a neobvyklou krajinu, a když začne mezi mraky vykukovat sluníčko, okolní pastviny se rozzáří různými odstíny zelené. Díky častým srážkám je v Peak Districtu i v půlce srpna tráva zelená jako na jaře. Velká Británie je samozřejmě svým proměnlivým a deštivým počasím pověstná, my máme ale docela štěstí, protože pláštěnky jsme za celý týden vytáhli jen dvakrát.
S národním parkem Peak District se pomalu loučíme a sedáme na autobus směr vlakové nádraží, odkud pojedeme na letiště do Manchesteru. K naší radosti nám staví otevřený doubledecker, který tady jezdí jako běžná linka, a my se s větrem ve vlasech z druhého patra naposledy těšíme z pohledu na malý kousek ráje kolem nás.
