Loira: Lodí po slavné řece za krásami a zajímavostmi Francie
Po staletí je Loira živou tepnou francouzské krajiny a příběhy odehrávající se na jejích březích jsou pro návštěvníky skvělým dobrodružstvím. Žije tu největší komunita jeskynních lidí na světě a spolu s nimi v podzemí rostou houby, kuklí se bourci morušoví a zraje zdejší proslulé víno.
Tepna Francie
Naše plavidlo má v kabině sprchu na solární pohon, ledničku a za zádí přívěsný motor. Před dvěma staletími, kdy podobné čluny sloužily k přepravě všemožného zboží z francouzského vnitrozemí k Atlantiku, však loirští „říční námořníci“ zdaleka tak pohodlný život neměli. Směrem k moři se nechávali unášet říčním proudem a zpět proti proudu je tlačil vítr. Bylo to pomalé a náročné povolání. Často bývali z domu pryč celé měsíce a to, že se jim třeba narodilo dítě, jim vyřizovali jiní lodníci plující opačným směrem. V dobách před příchodem železnice a silnic však byla tisícikilometrová Loira nejlepší dopravní tepnou široko daleko.
Loirští lodníci měli pověst drsných mužů a jejich plavidla na tom byla podobně. Díky své pevné konstrukci dokázala odolat všem rozmarům řeky i počasí a díky plochému dnu proplula i místy, kde bylo vody sotva po kolena. Hledání splavné cesty však přesto nebylo lehké tehdy a není ani dnes. Loira zůstává na většině míst neregulovaná, takže musejí říční kapitáni kličkovat mezi písečnými kosami, zrádnými mělčinami a ostrůvky plnými kormoránů.
Zvedáme kotvy, kapitán Francis otáčí kormidelním kolem a slunce zlatí domy i zámky ze světlého vápence na březích řeky. Místní mu říkají tuffeau a je tak vyhledávaným stavebním materiálem, že z něj kromě dvou tisíc loirských zámků a zámečků postavili třeba katedrálu v Nantes nebo bretaňský parlament v Rennes. Osvětlené stavby se zrcadlí v hladině jako dvouhlavé karty a celá krása se tak zdvojnásobuje. Loira je svým osvětlením proslulá. Od Orléans teče v podstatě z východu na západ, takže některá místa na břehu jsou celý den na slunci. Právě proto ji odedávna milují malíři a v posledním století i fotografové.
Troglodyti s klimatizací
Dva tisíce zámků, to už je nějakého stavebního kamene. A ten je třeba odněkud brát. Údolí Loiry naštěstí lemují vápencové útesy, kde je ho víc než dost. Lidé ho tu dolovali, lámali a kutali už od starověku. Za tu dobu po nich zůstala neuvěřitelná spleť chodeb, umělých jeskyní a podzemních síní. Jen v okolí městečka Saumur se jich pod zemí klikatí asi čtyři sta kilometrů. Kámen putoval na stavbu sídel pro francouzskou honoraci – ladem však nezůstaly ani vytěžené dutiny.
Středověcí rolníci se do nich stěhovali a pochvalovali si zdejší stálé klima. Evidentně byli otužilejší než my dnes. Z těch dvanácti stupňů Celsia a téměř devadesátiprocentní vzdušné vlhkosti by snad každého dnešního Francouze chytlo revma, chřipka a kožní plíseň. Naštěstí je možné do podzemních prostor přivést veškeré vymoženosti moderní civilizace, včetně elektřiny, topení a klimatizace, takže se tu bydlí docela pohodlně. Díky tomu žije podél Loiry největší komunita troglodytů, tedy lidí bydlících pod zemí, v celé Evropě. Mají tu nejen podzemní domy, ale i hotely, restaurace, umělecké dílny a další podniky. Za zrekonstruované podzemní obydlí zaplatí případný zájemce dokonce skoro stejně jako za „normální“ dům.
Způsob hloubení jeskyní se přitom liší podle toho, kde s ním člověk začne. Přímo u řeky je to jednodušší. Stačí se „zakousnout“ do skalního útesu a dávat pozor, aby se vám nezřítil strop na hlavu. Podzemní obydlí však vznikají i tam, kde není široko daleko žádná skála v dohledu. Třeba ve vesnici Louresse-Rochemenier, ležící v rovině asi patnáct kilometrů od Loiry, mají na čtyřicet podzemních farem s dvěma sty padesáti místnostmi, což je víc než domů na povrchu.
Zdejší troglodyti začínají stavět tak, že nejdřív vyhloubí centrální odkryté nádvoří a teprve do jeho stěn kutají jednotlivé jeskyně. Trochu se to podobá berberským obydlím v Tunisku a výsledkem je poněkud kuriózní stav. Ačkoli se pár metrů pod zemí žije jako o závod, na povrchu není vidět nic. Jen tu a tam trčí nad zem komín. A nemusí se z něj ani kouřit. Troglodytské komíny totiž neslouží jen k vytápění. Podle mnoha odborníků je půda obohacená vápencem tuffeau ideální k pěstování vína. Vinice se tudíž rozrůstají doslova na střechách podzemních obydlí a zralé hrozny pak putují komínem přímo do lisu v jeskyni.
Zmlácená jablka
Uvařit jablka, zmlátit je kladivem a usušit. To není pomstychtivý akt někoho, kdo nenávidí ovoce. To je chytrý tah obyvatel městečka Turquant. A dokonce dvojitý. Koncem devatenáctého století se jejich vinicemi rostoucími nad troglodytskými sídly prohnala epidemie způsobená mšičkou révokazem. Znamenalo to pro ně katastrofu z čistého nebe a náhlou ztrátu obživy. Co s tím? Pomohly kurděje – přesněji řečeno fakt, že jimi tehdy trpěli námořníci, kteří neměli během dlouhých plaveb čerstvou stravu bohatou na vitaminy.
V době před vynálezem konzerv to byl v podstatě neřešitelný problém. Tedy skoro, dokud se zemědělci v okolí Turqantu nemuseli zaměřit na jablka místo vína. Ale jak je upravit, aby vydržela transport, a ještě k tomu daleké zámořské plavby? Naštěstí přišel chytrý tah číslo dvě. Místní zjistili, že když voňavé malvice správně zpracují, vydrží v jedlém stavu klidně i třicet let. Tak se zrodil místní fenomén jménem pommes tapées.
Trik je v tom postupně jablka údery speciálního klepátka stlačovat, až jejich povrch vytvoří neprodyšný obal přirozené „konzervy“. Všechno je přitom stoprocentně přírodní, se zachovanými vitaminy a bez konzervantů. Pommes tapées se navíc nemusejí žvýkat tvrdá a sušená. Stačí je namočit do něčeho dobrého a pochoutka je na světě. A moudří už vědí – právě v tu chvíli přichází opět na scénu místní červené víno. Výsledek je pak nejen dobrý, ale také opojný.
Housenky za všechny peníze
Jeskyně podél Loiry někdy hostí roztodivné nájemníky, a to nutně nemusí být řeč o všudypřítomných umělcích. Někteří z nich mají nenasytná kusadla, tělo dlouhé jako týden před výplatou a supervýkonné snovací žlázy. Nemluvím o nikom jiném než o housenkách bourců morušových. Z jejich zámotků se vyrábí pravé hedvábí a ve starověku se pokusy o jejich propašování z Číny na Západ trestaly smrtí. Teď je jich podél Loiry víc než dost a ještě ve středověku platilo zdejší město Tours za metropoli francouzského hedvábnictví.
Dnešní farmy v jeskyních už povětšině zámotky housenek k výrobě jemné tkaniny nedodávají. Fungují jen jako připomínka dávné tradice a ukázka toho, že staré chovatelské řemeslo ještě nevymřelo. To je také případ farmy La Magnanerie ve vesnici Bourré, kterou provozují dva muži se shodným křestním jménem Laurent. Na provoz jim vydělává vstupné lidí, kteří se chtějí s hmyzími tkalci seznámit blíže.
Moruše pro hladové strávníky rostou přímo v zahradě troglodytské farmy a oba Laurentové se při krmení docela zapotí. Tisícovka housenek totiž denně spořádá přes šest kilo listí a jejich vývoj trvá skoro měsíc. Za tu dobu znásobí svou vlastní hmotnost desetitisíckrát. Teprve pak začnou se svým největším zázrakem. Při vytváření zámotku velkého sotva pět centimetrů utkají kolem čtyř kilometrů vlákna tenkého sotva dvacet mikrometrů. Zručný hedvábník přitom dokáže na cívku namotat až kilometr filamentu, než se přeruší. Člověku nejde na rozum, jak je možné, že u toho housenky nedostanou závrať. Pilně totiž tkají celé tři dny a vykonají u toho asi tři sta tisíc krouživých pohybů hlavou.
Celý příběh bourců začíná už na jaře, když obrazí moruše rostoucí na dvorku troglodytského příbytku a oba Laurentové vyndají z ledničky bourčí vajíčka, jež si tam schovali z loňského roku. Následující generace bourců by přitom bez lidské pomoci vůbec nemohla vzniknout. Lidé šlechtí bource morušové už tisíce let a zaměřují se samozřejmě na kvalitu vlákna. Na letecké schopnosti se tak nějak pozapomnělo, takže dospělí motýli vůbec létat nedovedou. Chovatel tedy musí sám dát dohromady samečka se samičkou, aby se vůbec mohli spářit.
Duchovní vláda žen
Když chce muž zaujmout ženu a nevypadá zrovna jako Alain Delon, měl by vsadit na květnatou rétoriku. Když jste putovní kazatel a rád byste oslovil davy, uděláte totéž. Robert d’Arbrissel se patrně nemusel ani moc snažit. Měl přirozený talent. Lidé mu doslova viseli na ústech a jeho kázání byla velmi populární. Ženy ho následovaly, muži ho respektovali a na správnou cestu bez mrknutí oka dokázal přivést i ženy lehkých mravů. Robert byl duchovní, který přijal benediktinskou řeholi a svému poslání opravdu upřímně věřil. Měl dokonce ještě vyšší cíl než jen šířit slovo boží. Vzal si do hlavy, že všem dokáže, že ženy a muži mohou žít pod jednou střechou, aniž by se stali otroky svých chtíčů. Naopak, jejich vzájemným poutem by bylo duchovní přátelství. Jak myslel, tak udělal a v roce 1101 založil ve vesnici Fontevraud-l’Abbaye opatství v čele s abatyší.
Za jak dlouho by se projevily trable v ráji, těžko předvídat. Než se stačila nad hlavami celé komunity stáhnout mračna, zakročila církev. Mniši uháněli do vlastních převorství. Jenže něco bylo jinak, než na co byl tehdy svět zvyklý. Vzájemné spiritualitě udávaly takt ženy. V době, kdy svět patřil mužům, to byl skutečně nevídaný počin. Opatství se postupně stalo ženským duchovním centrem a jedním z nejbohatších ve Francii. Útočiště tu našla i Eleonora Akvitánská, žena neobvykle statečná, neobvykle krásná a také neobvykle bohatá. Není divu, že se stala francouzskou i anglickou královnou. Její ostatky spolu s ostatky jejího manžela krále Jindřicha II., její snachy, a hlavně jejich syna Richarda I. zvaného Lví srdce na turisty působí jako magnet. Zdejší idyla vydržela do Francouzské revoluce. Naopak peklem na zemi se místo stalo o dvanáct let později, kdy tu na dlouhých sto padesát let Napoleon zřídil vězení.
Pel geniality
Mít před sebou poslední tři roky života a být chromý na pravou ruku se může zdát velmi skličující situace. Ne ovšem pro génia, kterého měl v hluboké úctě i samotný král a nazýval ho „svým otcem“. Řeč je o Leonardu da Vinci, jednom z největších velikánů, který kdy chodil po této zemi. Jeho jméno je nejčastěji spojované se zámkem Clos Lucé ve městě Amboise. Pozvání od krále Františka I., aby se zámek stal jeho domovem, přijal poté, co se k němu Řím otočil zády. S sebou vzal i svá tři mistrovská díla: Monu Lisu, JanaKřtitele a SvatouAnnu. Král z Leonarda udělal svého dvorního malíře, architekta a inženýra. To ale nebylo všechno. Měli mezi sebou nastavené velmi zvláštní nepsané ujednání. Leonardo dostával tolik peněz, kolik potřeboval, a král nevyžadoval žádná pravidla. Vladař miloval jejich dlouhé rozmluvy. Hltal každou jeho myšlenku, postřeh, moudrost. Dokonce za ním chodíval tajnou spojovací chodbou, která vedla ze zámku v Amboise na Clos Lucé.
Leonardo rozhodně nebyl žádný suchar. Pro dvůr organizoval třeba i slavnosti. Nezapomenutelná prý byla ta rajská, kdy do zahrady instaloval obří měsíc a slunce. Pozadí pak vytvořil z gigantického plátna pomalovaného hvězdami, které natáhl mezi sloupy. Magickou atmosféru podtrhovalo přes čtyři sta plápolajících svíček. Megalomanské projekty nebyly Leonardovi cizí. Vytvořil návrh zcela dokonalého města v Romorantinu. Koncepce se soustředila na začlenění dosavadních královských budov ve městě do nové sítě zahrad a zámků. Nechyběl ani systém kanálů. Král František I. nakonec velkolepý plán nerealizoval. Místo něj ovšem nechal postavit vůbec největší zámek na Loiře: Château de Chambord. Má více než čtyři sta místností a centrální schodiště s unikátním konstrukčním pojetím. Dvojité šroubovicové schodiště opět vymyslela znamenitá Leonardova hlavička. Má dvě spirály, takže ho mohou používat dvě osoby najednou, aniž by se potkaly, stoupají-li stejným tempem. Mohli na sebe leda tak jukat, a to každý jedenáctý schod díky okénkům ve vnitřní stěně.
Houby nejsou na houby
- Přirozené klima jeskyní je ideální k pěstování hub, které nepotřebují denní světlo a vlhkost jim vyhovuje. Podél Loiry proto funguje pěstíren celá řada.
- Na houbové farmě na okraji Saumuru ročně sklidí kolem deseti tun hub a mají tu i houbové muzeum. Pěstují tu i zajímavé vzácnosti.
- Korálovec ježatý na pohled připomíná bílý rozvětvený mořský korál. Gurmeti přirovnávají jeho chuť k langustě nebo humrovi. Hericenony a erinaciny produkované korálovcem zmírňují příznaky Alzheimerovy choroby a chrání náš mozek proti demenci.
- V asijských nudlových pokrmech výtečně chutná penízovka sametonohá, které se v Japonsku říká enoki.
- Lesklokorka lesklá snižuje v krvi hladinu škodlivého cholesterolu a podporuje imunitu, takže se dává do kapslí, čaje, nebo dokonce i kávy. Chuť má však hořkou.
Na zdraví pomerančů
- V údolí Loiry u města Angers vzniká pomerančový likér Cointreau, součást koktejlů míchaných po celém světě.
- Nápoj se ve skutečnosti nevyrábí z pomerančové dužiny, ale z kůry. Používají se slupky ze sladkých i hořkých pomerančů z Afriky, Jižní Ameriky i ze Španělska.
- Na výrobu jednoho litru likéru Cointreau se spotřebuje kůra ze čtyř pomerančů. Navzdory označení likér má nápoj obsah alkoholu čtyřicet procent.
- Ročně se vyrobí 13 milionů lahví, které se vyvážejí do 150 zemí světa. Likér se destiluje v tradičních měděných nádržích a postup jeho výroby vychází z výroby parfémů.
- Cointreau patří mezi nejkopírovanější alkoholické nápoje světa. Je známo přes tisíc napodobenin, které kopírují nejen jeho chuť, ale i tradiční hranatou lahev.
- Cointreau najdete třeba v koktejlech Margarita, Cosmopolitan nebo White Lady. Výborný a osvěžující je také Cointreau Fizz. Na jeho přípravu stačí kromě likéru limetková šťáva a sodovka.
Co jste možná nevěděli o Leonardu da Vinci
- Měřil 185 cm, takže byl na svou dobu vyloženě dlouhán.
- Jedl jednou denně, vždy v šest večer. Miloval polévky. Byl vegetarián.
- Moc nespal. Považoval to za ztrátu času a přerušování myšlenek. Oči zavřel vždy jen na pár minut každé čtyři hodiny.
- Víno nepil, nemohl se po něm soustředit.
- Levou ruku měl stejně šikovnou jako pravou.
- Pohřbený je v kryptě na zámku v Amboise.
- Jeho tělo bylo uložené k věčnému spánku ve stejné poloze, ve které každou noc uléhal. Ruku zchromlou v posledních letech stáří mu každou noc někdo dával za hlavu.
- V závěti odkázalMonu Lisu svému nejoblíbenějšímu žákovi Salaimu. Ten ji následně prodal králi Františku I. Tím se Mona Lisa navždy stala majetkem Francie.
