Pokud se necítíte dobře v tunelech, ve výškách trpíte závratí, ze serpentin se vám motá hlava, nestálé počasí vnímáte jako otravnou komplikaci a za nejlepší variantu relaxu považujete koupání na bělostných plážích, o Madeiře radši neuvažujte. Chcete-li se třeba týden toulat členitou přírodou, v níž za každou zatáčkou čeká překvapení, přidejte si portugalský ostrov na seznam zvažovaných destinací.
Nadějné vyhlídky
Můžu vás ujistit, že uvedená vyhlídka nebude ani zdaleka tou poslední, jaké se při putování po neskutečně členitém ostrově dočkáte. Některou dostanete v podstatě zadarmo, jiné vás budou stát menší či větší úsilí. Na sousedící dvojici Miradouro da Portela a Miradouro Porto da Cruz stačí vystoupit z auta, ujít pár metrů na připravenou plošinu a můžete obdivovat mohutnou Orlí skálu, obklopenou z jedné strany oceánem, z druhé vesničkami a políčky. Snadno dostupná (ovšem až po jízdě spletitými uličkami evokujícími horskou dráhu) je i velmi populární prosklená vyhlídková plošina Cabo Girão nedaleko rybářského městečka Câmara de Lobos, které si oblíbil Winston Churchill. Průhledná podlaha z tvrzeného skla vystupuje nad takřka kolmým útesem ve výšce 580 metrů nad hladinou moře. Váš první krok tak může být trochu nejistý, ale obavy snad nejsou na místě – jednu z nejvyhlášenějších madeirských atrakcí navštěvují stovky turistů denně. Ačkoli jsou na přístupovém chodníku instalovány turnikety, v době naší návštěvy se zatím žádné vstupné nevybíralo.
Snad víc než pohled na města na východním pobřeží na mě zapůsobila úhledně tvarovaná políčka přímo pod našima nohama. Velmi podobná podívaná se naskýtá na severním, tedy opačném pobřeží. Jenomže do rurální vesničky Achadas da Cruz, na kterou shlížíme z výšky čtyř stovek metrů, se dá dostat během pár minut. Stačí si za pět eur pořídit zpáteční jízdenku do kabinové lanovky, která převýšení 451 metrů překonává na kabelech natažených do délky pouhých 600 metrů. S 98% sklonem se tak jedná o jednu z nejstrmějších lanovek Evropy. Asi po pětiminutové, naprosto tiché jízdě s úchvatnými pohledy na okolní útesy i domečky pod námi přistáváme přímo u moře a procházíme se kolem políček a momentálně opuštěných drobných usedlostí, kam až nám chodník a pěšinky dovolí – k výhledu na vodopád zurčící přímo do oceánu. Vítr pofukuje, vlny šplouchají, na dohled jen v dáli pár siluet. Tenhle uklidňující zážitek, zakončený zpáteční jízdou v šestimístné kabině, se propracoval na našem žebříčku dost vysoko.
Až na vrcholky hor
Obrazně by se dalo říct, že skoro tak vysoko, jak se můžete na Madeiře dostat, což není úplně málo. Na třetí nejvyšší vrchol ostrova, Pico do Arieiro v nadmořské výšce 1818 metrů, dojedete po pohodlné asfaltce, zakončené parkovištěm, restaurací a pro někoho rušivým kulatým radarem. Odtud vede populární hřebenovka PR1 na úplně nejvyšší madeirskou horu Pico Ruivo (1862 m), jejíž zdolání v obou směrech ovšem zabere sedm až osm hodin. I kvůli proměnlivému počasí se vydáváme pouze na první, zhruba kilometrový úsek, vedoucí na Miradouro do Ninho da Manta. Když se na vyhlídku dostáváme, je bohužel doslova zabalená do mléčně bílého obalu, ale samotná cesta k ní bere při občasném odvanutí oblaků dech. Tomu se říká hodně muziky za málo peněz. Fyzicky náročnější je zdolání už zmíněného nejvyššího vrcholu, kam se nakonec nemusíme trmácet celý den, ale stačí z parkoviště Achada do Teixeira (1590 m n. m.) stoupat po dobře udržované stezce necelé tři kilometry. Na posledních zhruba 500 metrech tvořených kamennými schody se trochu zapotíme, ale 360° odměna, která se nám otevře po takřka zázračném rozplynutí mlžného oparu, za těch pár krůpějí jednoznačně stála.
Pakliže se vaše fyzička spíš schovává někde v koutě, nemusíte zoufat, protože dvě vyhlídky, často řazené mezi ty nejkrásnější, ji nebudou vyžadovat. Nedaleko Funchalu se vinou serpentiny do místa zvaného Eira do Serrado, odkud máme jako na dlani městečko Curral das Freiras (dalo by se přeložit jako Pastvina jeptišek), sevřené v hlubokém údolí. Traduje se, že právě sem uprchly v roce 1566 sestry z kláštera Santa Clara ve Funchalu, napadaném tehdy piráty. Zatímco u moře panovalo jasné počasí, v 1095 metrech jsme byli zkrápěni lehkým deštíkem, který nám smůlu na počasí kompenzoval alespoň dvojitou duhou. V podstatě přímo od silnice se kocháme také pohledem na vodopád Véu da Noiva („Nevěstin závoj“), padající do moře, z parkoviště je to kousek i na pláž ve vesničce Ribeira da Janela se špičatými skalními útvary, omývanými atlantskými vlnami.
Poslední vyhlídkový tip označil náš pan domácí jako „levádu pro důchodce“. Odpovídal tomu i počet zaparkovaných vozů v horské vesnici Ribeiro Frio, kde se nachází malá pstruží farma (krátká prohlídka vyjde na jedno euro). Největším magnetem je však trasa Vereda dos Balcões (PR11), necelého 1,5 km dlouhá a velmi pohodlná leváda, v jejímž závěru si z „balkonu“ užíváme pohled na zalesněné štíty, postupně se svažující až k sytě tyrkysové mořské hladině.
Levády, kam se podíváš
Tahle krátká procházka může posloužit jako snadno dosažitelná ukázka madeirského fenoménu. Dobře známé zavlažovací kanály, které svádějí vodu ze srážkově vydatných hor do sušších poloh, splétají na ostrově síť dvou stovek levád, jejichž celková délka čítá přes úctyhodné dva tisíce kilometrů. V rámci našeho několikadenního pobytu tak musíme pečlivě zvolit úseky, které nám sestaví co nejpestřejší levádovou mozaiku.
V žebříčcích obliby většinou nechybí Levada das 25 Fontes. Upřímně řečeno, její výsadní postavení moc nechápu. Ani by mi tolik nevadilo, že se k ní dostáváme po dvoukilometrovém pochodu z kopce po asfaltce a cestou potkáváme poměrně dost dalších turistů. Samotná leváda nám přijde zajímavá jen ohnutými větvemi, které vytvářejí jakýsi stromový tunel. Vodopád s „25 prameny“ v jejím závěru sice působí fotogenicky, ale ve srovnání s trasou, ke které se dostanu vzápětí, to není nic omračujícího. Koneckonců i vedle vodopádu Risco, k němuž vede v jednom bodě provařené levády 800metrová odbočka, vyznívá jako poněkud slabší odvar.
Jestliže vás baví vodopády, radši se vydejte na trasu PR9, která je považována za jednu z nejkrásnějších levád. Už její název – Levada do Caldeirão Verde – napovídá, že vede hustou zelenou vegetací, zavlažovanou všudypřítomnou vodou, od tenoučkých čúrků stékajících po skalnatých stěnách přes spršku nekompromisně bičující přímo samotný úzký chodníček až po impozantní stometrový vodopád, který se vám do hledáčku stěží vejde celý. Obří listy kapradin, okolní kuželovité kopce, temné tunely (čelovku s sebou a pozor na hlavu!) a strmé srázy v nás vzbuzují pocit, že jsme se ocitli v Jurském parku nebo deštěm smáčené Pandoře z Avataru. Ačkoli musíme nasadit pláštěnky, po 6,5 km máme chuť pokračovat dál, do „pekelného kotle“ Caldeirão do Inferno. Tohle prodloužení je bohužel momentálně uzavřené, a tak se vracíme zpátky, což obnáší míjení s návštěvníky v opačném směru. Je to často setkání tělo na tělo na úzké kamenné zídce kanálu a nezbývá než věřit, že ochranné kabely lemující levádu jsou skutečně pevné.
Přestože byla „zelená“ leváda úchvatným zážitkem, s největší láskou vzpomínám na trasu, o které se tolik nepíše, což znamenalo, že jsme po ní kráčeli takřka osamoceni. Levada das Rabaças (pozor, neplést s oblastí Rabaçal) je rovinatá, měří v jednom směru čtyři kilometry a po většinu její délky jsme museli být obezřetní, abychom při kochání přilehlými horami nešlápli mimo asi 30 cm široký lem zavlažovacího kanálu, který se někdy dostal poměrně vysoko i blízko srázu. Vlastně tu máte všechno pohromadě: hory, tunely, vodopády, sytě zelenou flóru s květy včetně četných hortenzií a božský klid. Kdybych měl doporučit jedinou madeirskou levádu, celkem bych váhal, kterou ze dvou posledně uvedených vybrat.
Kouzlo bobkového listu
Vím ale určitě o dvou místech, která bych poradil bez váhání. Pobřežní lázeňské město Porto Moniz možná nevypadá na první pohled ničím zajímavé. Zaparkovali jsme u hotelu Aqua Natura Madeira, který za mírné vstupné zpřístupňuje bazén propojující betonové platformy, schody a prostory určené k odpočinku se samotným pobřežím a lávovými skalami. My se ale vydáváme po promenádě východním směrem, kde se po krátké procházce otevírají pohledy na zcela přírodní lagunky, propojené chodníčky, z nichž se do vody dostanete úplně zdarma. Touláme se mezi skalními výčnělky, které působí, jako by se jednalo o částečně vynořené části těl obrovských podvodních tvorů. Odstíny vody se mění od sytě modré po smaragdově zelenou. Být o deset stupňů tepleji, stěží bych odolal jejímu lákání.
Naopak při stoupání ke starému vavřínovému lesu Posto Florestal Fanal si přeju, aby padla pořádná mlha. Právě v ní se totiž pokroucené stromy, mezi nimiž se volně potulují krávy, vytváří nejlepší atmosféra. A skutečně musíme na posledních stovkách metrů zapnout mlhovky! Venku se výrazně ochladilo, docela by se hodily rukavice. Vydáváme se neznámo kam. Zkrátka do mlhy. Stromy ani krávy nikde. Teprve když se ocitneme u malého jezírka, rozpoznám na druhé straně matné obrysy pasoucího se zvířete i větví. Po přiblížení jásám, protože přesně tady začíná ten pravý pohádkový, možná spíš hororový lesík. Stromy mají nejrůznější velikosti i tvary, často zlověstně působící, a v kombinaci se skotem, který si nás vůbec nevšímá a nerušeně spásá vlhkou trávu, nás zavádějí do světa mlžné fantazie. Spoušť cvaká jako o život, až mi zimou křehnou prsty. Je to ale jedna z těch chvil, kdy se zkrátka ztratím, přestane existovat všechno, co je za mlhou. Kdo by řekl, že i obyčejné bobkové listy můžou přivodit tak blažené pocity…
K osahané hvězdě
Přiznám se, že takřka povinný výlet do Funchalu, hlavního města Madeiry, jsme odsouvali až na poslední den. Přece jen jsme si přiletěli užívat především přírodní krásy. Snad proto jsme největší část dne strávili v botanické zahradě vybudované kolem paláce Monte, bývalé rezidence britského konzula (odtud název Jardim Tropical Monte Palace), kam se dá vyjet kabinovou lanovkou (zpáteční jízdenka za 18 eur). Sedmihektarový areál mi připomínal spíš rozsáhlý park než botanickou zahradu, navíc je poměrně překvapivé, že vyznívá převážně jako park asijského stylu – se všemi červenými altánky, pavilonky, můstky, branami, zlatou sochou Buddhy, japonskými kapry a dalšími prvky, které takřka zastiňují výzdobu tradičními mozaikami. Za největší pecku ovšem považuju mineralogickou expozici s úchvatnými řezy obrovských kusů hornin s ukrytými minerály nádherných tvarů a barev.
Barevná je i ulička Rua Santa Maria v historické části Funchalu. Před lety ji zatopila povodeň, město domy vykoupilo a jejich dveře a zdi dalo k dispozici výtvarným umělcům. Vznikla tak malebná galerie pod širým nebem. Pokud si ji ale chcete vychutnat naplno, přijďte před otevřením restaurací, které ulici lemují. Barvami hýří také tržnice Mercado dos Lavradores, v níž převládá především úhledně vyskládané ovoce, zavěšené papriky a sáčky s kořením. Jen musíte mít na paměti, že se bohužel jedná tak trochu o turistickou past, zboží je tu nabízeno výrazně dráž, než je obvyklé. Zadarmo si naopak můžete sáhnout na jakoukoli část sochy slavného místního rodáka, fotbalisty Cristiana Ronalda, kterému je nejen věnováno muzeum CR7, ale jehož jméno nese i madeirské letiště, nechvalně proslulé krátkou ranvejí (v roce 2000 výrazně prodlouženou pomocí pilířů vztyčených z moře) a obtížným přistáváním, především za silného větru.
Přírodní myčka
Na závěr jsem si nechal současný instagramový hit, vodopád Cascata dos Anjos nedaleko letoviska Ponta do Sol. Proslavil se tím, že ze skal proudí přímo na starou silnici ER101, tudíž může fungovat jako přírodní myčka, pokud tedy s sebou voda nepřibere i kameny. Jestliže název vodopádu zadáte do navigace, ta vás přímo k němu nezavede. Krátký tunel, kterým je potřeba projet, je totiž označen zákazem vjezdu. V případě, že neradi porušujete dopravní předpisy, můžete zaparkovat v předchozím tunelu nebo těsně za ním, u klenutého mostu pod skalou s přírodním oknem. To je koneckonců velmi pěkná zastávka s výhledem na pobřeží. Odtud je to k vodopádu jen asi 800 metrů kolem banánovníkových plantáží. Třeba vás, stejně jako nás, potěší krabice s odloženými výtečnými banány, které jsou za dvacet centů k dispozici kolemjdoucím.
Především jižní strana ostrova je banánovníky přímo obsypaná a oblíbené tropické ovoce je dokonce podáváno i k pokrmu, který byste na Madeiře měli určitě ochutnat – k rybě s českým názvem tkaničnice atlantská, na jídelních lístcích místních restaurací nabízená jako espada (v angličtině scabbardfish). Nebudete litovat. Stejně jako poznávání Madeiry – ostrova, který dokáže být drsný, něco nedá úplně zadarmo, ale právě v přirozené surovosti spočívá jeho jedinečné kouzlo.
Dobré vědět
- Povrch silnic je velmi kvalitní, ale nejspíš se nevyhnete místy až nelítostným serpentinám a neuvěřitelně strmým kopcům, a to i ve Funchalu. Při výběru ubytování si proto nezapomeňte ověřit obtížnost přístupu a parkování.
- Mýtné se nikde neplatí, parkovné ve městech naopak téměř všude, ale sazby jsou většinou přijatelné.
- Vřele můžu doporučit autopůjčovnu Funchal Easy, která nabízí velmi jednoduché a rychlé předání i vrácení vozu, plné pojištění a nevyžaduje platbu předem, zálohu při převzetí auta ani kreditní kartu. Auto volte raději menší, ale se silnějším motorem a ideálně s rozjezdovým asistentem Auto Hold.
- V únoru se teplota pohybovala kolem 16 °C, ve vyšších polohách klesla až k osmi stupňům.
- K oblíbeným cílům, jako jsou nejznámější levády, se snažte dorazit co nejdřív, ideálně před desátou hodinou dopoledne, abyste si zajistili snadné parkování a co nejmenší nával turistů.
- Po dešti nebo za deště mohou být kolem levád četné kaluže a bahno, nepodceňujte volbu vhodné obuvi. Pláštěnka by v batohu neměla chybět ani v případě, že se probudíte do slunečného rána.
- Cenová úroveň je srovnatelná s pevninským Portugalskem, tedy i s Českem. Do přírodních atrakcí (levády, vyhlídky apod.) se vstupné nevybírá. Bezkontaktní placení kartou je naprosto běžné s výjimkou některých parkovišť nebo toalet.
