Vítejte v roce 2725! Aneb punkový roadtrip po Iráku nejen za oslavou Nourúzu
V rámci mé cesty do Afghánistánu byla návštěva oslav Nourúzu, perského Nového roku, v mém oblíbeném Iráckém Kurdistánu asi můj největší sidequest. Nakonec jsem v Iráku projel pořádný kus země a viděl nejen následky konfliktů, ale také navázal mnohá přátelství.
V Akre je přítomna televize a novináři. Ani já s krosnou neunikám pozornosti, a absolvuji tak pár krátkých rozhovorů. Během posledních let se staly oslavy Nourúzu populárním cílem pro turisty z celého světa. V centru se nachází malá restaurace, kde jsem před dvěma lety obědval. S majitelem se po fotografiích poznáváme a můžu si tady přes celý večer nechat krosnu. Nahazuju na sebe kurdské kalhoty a šátek, čímž se s mým neevropským vzhledem maskuji téměř za místního.
Pochod loučí a nekonečný tanec
Letos to vychází tak, že je období ramadánu. Často se u Kurdů můžete setkat s tím, že preferují svoji identitu před náboženstvím. Nemalá část lidí tak už svůj půst přerušila. I tak ale stále většina čeká na iftár (slavnostní večeře), kdy se půst poruší oficiálně. K večeru se aktivity stupňují. Přijíždí konvoj aut s prezidentem, ministry a významnými osobnostmi. V ulicích je neuvěřitelný nával. Sem tam mi pod nohama přistane petarda. Všude jsou lidé v tradičních oblecích z různých kurdských oblastí. Ve vedlejších uličkách se shlukují skupinky lidí a tancují. Převážně na tradiční pískavou hudbu, není ale výjimkou vidět mladé Kurdy v tradičním oblečení podupávat si novodobý lokální pop nebo rap.
Nastává iftár a s ním improvizovaná hostina. Na střechách, na schodech, na ulici, na zemi. Atmosféra je neuvěřitelná. Každý vás chce něčím pohostit. Lidé jen tak rozhazují láhve s vodou a balíky s datlemi. Ve shluku lidí jsem najednou poznal známou tvář a slzy se mi vhrnuly do očí. Byli to kamarádi z města Sulejmánie, kteří se rozhodli přijet na poslední chvíli. S Behrozem, Baderakhanem a ostatními se objímám po nekonečných dvou letech! Náhle jsme se ocitli přímo uprostřed davu, kde se začaly rozdávat louče s ohněm, pravděpodobně nejtypičtější tradice v Akre. Poslové se stovkami loučí pochodují na vrcholek hory, kde zapálí slavnostní oheň, a vytvoří tak neuvěřitelnou podívanou. Podle legendy právě kovář Kaveh, po tom, co zabil Dahaka, zapálil na hoře oheň na znamení konce temných dob. Navíc z dálky loučový pochod vypadá jako dlouhý ohnivý had a vytváří to tak nezapomenutelnou podívanou. Všichni stojíme na malém kousku skály a pozorujeme to všechno naráz. Máme štěstí na počasí, protože předchozí roky pršelo, či dokonce byly bouřky. Jen pár metrů od nás začíná slavnostní ohňostroj. Všichni křičíme: „Newroz Pîroz Be!‘‘, tedy „Šťastný nový rok“. Nedokážu popsat, co všechno se mi odehrávalo v hlavě. Obrovský nával emocí a euforie mi opět vženou slzy do očí.
Když pochod na horu skončí, začíná se zpívat a slavit přímo na kopci. Postupně se přesouváme do úzkých uliček v Akre. Odehrává se tu neuvěřitelný blázinec. I přes všudypřítomný mumraj jsou k sobě lidé velice uctiví a laskaví. Všude vládne tanec a hudba. S kamarády tak začínáme tancovat v bočních uličkách a touláme se po celém městě. Všechno je tu možné: roztancovat malou kavárnu, potom celé náměstí. Noc je nekonečná a přál bych si, aby byla ještě další. Mezi tancováním jsme si zašli na jídlo a pak se zas vrátili do ulic. Byl jsem v takové euforii, že jsem málem zapomněl svůj batoh v restauraci. Den končíme nad ránem u ohýnku v parku, kde si vyprávíme příběhy ze života a postupně upadáme do spánku.
V naší skupince byli Kurdové ze všech čtyř Kurdistánů. Bylo krásné i smutné poslouchat, jak se jejich životy v různých státech liší. Kurdové (asi 45 mil.) žijí ve čtyřech Kurdistánech – tureckém, syrském, íránském a iráckém. V každém z nich se jejich geopolitické postavení liší a v každém z nich by se Kurdové nejraději osamostatnili anebo se všichni spojili dohromady a vytvořili nezávislý Kurdistán. Nourúz samozřejmě oslavují Kurdové i v jiných státech, jenomže tady, v Akre, je vše daleko svobodnější. V Turecku, Íránu i Sýrii samozřejmě oslavy zakázané nejsou, ale Kurdové stále čelí velkým represím za to, že mluví kurdsky nebo dodržují kurdské tradice.
Stopem přes federální část Iráku
Mám víza jen s platností na území IRK (Iráckého Kurdistánu), ale od místních vím, že s nimi jakožto držitel evropského pasu můžu projet celý Irák. Podmínkou je jet přes checkpoint Dahúk–Mosul (mezi těmito městy je hranice mezi Federální částí Iráku a Kurdistánem), kde jsou na tento způsob zvyklí. Celé je to ale nejisté, tak jsem připraven případně přijmout otočení zpátky. K dnešnímu dni se to už opravdu takto projet nedá. Musíte mít víza na celý Irák, která jsou trochu komplikovanější, a hlavně je dražší je získat.
Muž, jehož jsem stopnul, jede přímo do Mosulu. Na checkpointu jsem hodně nervózní, ale po krátkém výslechu jsem puštěn a můžu pokračovat do Federálního Iráku. Jak to bude na dalších checkpointech, bůhví. Ve finále jsem jich za 20 dní projel zhruba 65 a nakonec se úspěšně dostal do Íránu.
Mosul byla poměrně smutná kapitola. Město, které i přes jeho destrukci stále působí neuvěřitelnou elegancí. V roce 2014 ho dobyl samozvaný Islámský stát, který byl zde v mešitě an-Núrí i vyhlášen. ISIS zde setrval do roku 2017. Během jeho setrvání v Mosulu bylo zavedené přísné muslimské právo šaría. V Mosulu žili krom sunnitských muslimů také křesťané a jezídové. Na menšinách bylo pácháno násilí a perzekuce. Historické centrum obsahující spoustu starých mešit a kostelů bylo z velké části zničeno.
Probudil jsem se v restauraci, kde mě místní nechali přespat. Nedokážu si představit, jak moc pěkné tohle město muselo kdysi být. Při prolézaní uličkami starého města musíte dávat pozor, protože většina budov je těžce poškozena. Díry po kulkách tu jsou všude. Všudypřítomný zápach z odpadků a zbytků jídla vás nekompromisně praští do nosu. Přesto se mi to tady svým způsobem líbí. Místní jsou trochu překvapení, že vidí samotného turistu bez guida. Jsou ale moc milí a pohostinní. Pracuje a opravuje se tady téměř nepřetržitě. Staré rozstřílené budovy se demolují, ty, které je možné opravit, se dávají dohromady. Jsou tu i historické čtvrti, kterým se dostalo už téměř kompletní rekonstrukce. Velká katedrála je úplně nová, a když budete mít štěstí, třeba tady zastihnete i mši v aramejštině, od křesťanů, kteří se po válce vrátili do svého zpustošeného města. Dělníkům je tu vystavena socha, a to zaslouženě. Nedávno bylo také znovu otevřené letiště v Mosulu.
U křesťanů
Kousek od Mosulu se nachází křesťanské město Bachdída (Karakoš). Zde je to, jako když vstoupíte do jiného světa. Asyřané, kteří zde žijí, se liší od Arabů nebo Kurdů, jejich naturel mi přišel nám Evropanům bližší. Přijel jsem akorát, když probíhala mše. Měl jsem štěstí a během prohlídky kostela jsem potkal Nora, místního zubaře. On i jeho kamarádi umějí docela pěkně anglicky, tak jsme se skamarádili a oni mi nabídli přespání.
Karakoš je jako velká rodina. Všichni se tu znají a panuje tu poklidná atmosféra. Samozřejmě ani toto místo neuniklo Islámskému státu. Vyslechl jsem spoustu smutných příběhů o tom, jak zde Islámský stát páchal ohavnosti na civilistech a ničil kostely. Podobně jako v Mosulu jsou stále některé památky zničené, zatímco některé parádně opravené. Kousek odsud se nacházejí krásné kláštery v kopcích a patří k jedněm z nejstarších. Kláštery Mar Mattai, Rabban Hormizd anebo asyrská osada Alqosh určitě stojí za návštěvu. Leží už ale v Iráckém Kurdistánu, takže jsou i dostupnější.
Jdeme na kopec za městem a otevíráme pivko. Dokonce tu v obchodě měli kozla. Povídáme si o našich rozdílných životech. Kluci by krom jiného hrozně rádi vycestovali pryč, jenomže s iráckým pasem to není jen tak. Tu svobodu pohybu, kterou máme s naším pasem, tady opravdu začneme vnímat jako privilegium.
I další den jsem strávil u Nora. Navštívili jsme další z kostelů a klášterů poničené Islámským státem. Vzali mě dokonce k jeskyni, kde se kdysi prý stal zázrak. Večer jsme navštívili herní centrum, kde jsem dostal neskutečný nářez v ping-pongu od místního mistra.
Backpacker v Iráku
Místní infrastruktura ještě není zvyklá na turismus, a už vůbec ne na individuální turismus. Je to tím, že většina lidí, která se sem vydá, má zařízeného guida nebo fixera. S nimi je to podstatně jednodušší, i co se památek týče. Irák je památkami nejenom z Mezopotámie prošpikovaný, ale v době ramadánu jsem často narážel na to, že jsou zavřené. V Aššúru (archeologické vykopávky dávného hlavního města Asyřanů) mě zadržel hlídač, který mi vzal pas a chtěl zhruba 30 eur úplatek. Bohužel jsem se s tímto přístupem setkal ještě jednou na méně známé památce.
Stopování je taky dost náročné, dokud se to nenaučíte vysvětlovat lokálním slangem arabštiny. Taky to celé komplikují desítky již zmíněných checkpointů. Na těch nikdy moc nevíte, co se bude dít, a je dobré být trpělivý a tolerantní. Pak to většinou projde.
Když ale překonáte nástrahy a dostanete se ke kontaktu s místními v menších městech nebo vesnicích, karta se obrátí a všechno je najednou jednoduché. Iráčané jsou neuvěřitelně ochotní, zvídaví a laskaví.
Hít – srdce Anbáru
Podařilo se mi dostat na místa, která byla několik let nedostupná a často tam turisty pouštějí jen s doprovodem. Příkladem je město Hít v provincii Anbár. Má příjemné klima, protože leží na břehu Eufratu. Díky mé zvídavosti a výřečnosti jsem se dostal na fotbalový zápas na ulici. Tady jsem poznal Baru, kluka v mém věku s dobrou angličtinou. Bara se rozhodl, že mě nechá přespat u sebe a ukáže mi zajímavá místa v okolí. V Hítu najdeme údajně druhé nejstarší vodní mlýny na světě. Je to unikátní památka ještě s unikátnějším zvukem. Skřípání a hluboké sténání mlýnských kol se vám hluboko vryje do paměti. Centrum starého města je taky krásné, ale stále poničené od bojů. Jednu věc ovšem musím vyzdvihnout a to jsou odpadky. Je jich tu z nějakého důvodu minimum a oproti jiným městům v Iráku Hít opravdu působí krásně uklizeně.
Bara mi ukázal mystické místo, o kterém se vědělo spíš dříve, dnes se přehlíží. Přemlouváme místního, abychom mohli přelézt plot. Je tady černé jezírko, ze kterého se kouří a je cítit síra. To jsou místa, kde se na povrchu sráží přírodní asfalt. Kousek za městem se nachází kopec ze sádrovce, ve kterém jsou vykutané prastaré tunely a údajně to byla pevnost. „Nikdo moc neví, co to bylo. My Arabové jsme docela dost pověrčiví a do děr nelezeme, protože věříme, že tam je peklo. Taky mi táta říkal, že se tam ještě před pár lety skrývali poslední bojovníci ISIS…“
Nakonec jsem v Iráku navštívil i pár významných náboženských míst, jako jsou Sámarrá, Karbalá nebo Nadžaf, kde jsem se zúčastnil ukončení ramadánu. Když to šlo, dostal jsem se i na nějaké známější památky, jako je Babylón nebo historické monumenty v Bagdádu. Irák pro mě nakonec byl ale hlavně o lidech. Je to jiné než cestování po Íránu, kde mi povaha lidí sedne daleko víc. Určitě ale Iráčany řadím mezi nejpřátelštější lidi, které jsem kdy potkal.
Celý můj výlet po Iráku byl neskutečný punk. Bylo to vyčerpávající, okouzlující i nabíjející. Většinu nocí jsem spal u místních. Spal jsem ale také v parku, v mešitách a svatých chrámech a jednou v hotelu. Je to země, která se stále vzpamatovává z nedávných konfliktů a i přes některé překážky má určitě co nabídnout. Pokud to půjde, zase se tam rád vrátím.
Perský Nový rok
- Jeho počátky sahají zpátky do dob zoroastrianismu, starověkého perského náboženství. K Nourúzu se váže mnoho legend a různé národy si ho vykládají po svém. Kurdská legenda vypráví o tyranském panovníku Dahakovi a kováři Kavehovi, který povstal se svým lidem a společně svrhli vládce z jeho trůnu.
- Nourúz se nejvíce slaví v Íránu, Afghánistánu, Tádžikistánu, Iráckém Kurdistánu a dalších zemích, kde mají lidé perské kořeny. Pro Kurdy je Nourúz nejenom historie, vnímají ho jako symbol svobody, rebelie a své národní identity.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2026.
