Železné hory: Srdce z kamene, které ukrývá duši z medu
Jedu od Hlinska, ale nevím, jestli jsem to neměl vzít z jiné strany. Takhle se zdá, že mířím do kraje, který by se uplatnil zejména coby lokace pro horor. Člověk se však nesmí nechat zmást. Některá místa působí opuštěně a ztraceně, ale o to ryzejší povahy lidí i kusy přírody se tu a tam vynoří ze šedi bývalých výrobních hal.
Jenže prvně přijedete do Rváčova. Pomyslíte si, že tu asi kdysi museli žít pěkní sígři, když ves dostala takový název. Pak se dočtete, že to spíš mohli být rolníci a lesníci rvoucí ze země pařezy a kořeny stromů, aby tady místo nich mohli zapustit svoje vlastní, což vás však uklidní jen na chvíli. Vzápětí vám totiž cestu zkříží dům oběšených panenek.
Odsouzenci na oprátce
Kdysi patřily nějakým dětem, teď se jich tady aspoň tisíc houpá kolem fasády a na zahradě. Přivázané většinou za krk na větve či hřeby, komíhají se ve větru jako odsouzenci na oprátce. Pár jich visí hlavou dolů, někdy jsou to jen torza těl nabodnutá na kůl a tu a tam mezi nimi dlí nahá krejčovská figurína a jiné postavy fantaskního světa svého sběratele. Podepisují se na nich slunce a déšť, jejich tváře bývají vybledlé a ušmudlané, mají zapadlé oči a praskliny připomínající jizvy panenky Chucky.
Ledaskoho to popuzuje, jiného fascinuje coby svého druhu umělecké dílo. Asi jsem se umístil do druhé kategorie a nadšeně hledám kompozici pro fotografii, snad to nesvědčí nic o mém psychickém zdraví. Autorem výjevu je Lubomír Votava, který se tady usadil poté, co skončil v práci bodyguarda devadesátkového politika Miroslava Sládka. Neváhal se za něho pustit do nejedné potyčky nebo uštědřit pár políčků dotírajícím novinářům, tak snad abych raději zmizel, než se dostane i na mě. No, Rváčov.
Cesta do pravěku
Mám namířeno do Nasavrk, ráje medu a jedlých kaštanů a taky jednoho z hlavních sídel Železných hor. Za centrum oblasti platí Nasavrcko už od pravěku, kdy se tady usadili Keltové a postavili tu největší a nejvýznamnější oppidum široko daleko.
„Oppidum se rozkládalo asi na 30 hektarech nedaleko odtud. V 70. letech je začali zkoumat archeologové a už tehdy se místní nadchli pro myšlenku pár těch keltských domečků přivést do reality,“ uvozuje příběh skanzenu Země Keltů průvodkyně a lektorka Blanka Zelená poté, co mě zastaví u archaicky vyhlížející vstupní brány.
Základní kámen se podařilo na pozemku jižně od městečka položit až v roce 2011, což svědčí o tom, že se projekt nerodil snadno, nyní však platí za nejautentičtější a největší muzeum svého druhu v Evropě. Natáčí tu právě jakýsi film, ale aspoň nakouknu, abych spatřil stavbičky uplácané z hlíny a dřeva a mezi nimi ploty, za kterými se pasou kudrnaté ovce, a pár jedinců oblečených v tunikách starých Bójů.
Skutečné oppidum před naším letopočtem stálo u sousední obce, která nese příznačný název Hradiště. Dodnes tu z terénu vystupují trojité valy střídané příkopy, důkazy o důmyslné obranné strategii, až se člověk podiví, že si tak vyspělou kulturu dokázali Germáni nakonec podmanit.
Škola není žádný med?
Psal jsem však, že se nacházím v ráji medu. To proto, že v Nasavrkách sídlí jediné ryze včelařské učiliště v Česku, kde si žáci patřičné dovednosti opatřují už tři čtvrtě století. Ke škole náleží i několik veřejně přístupných míst, zejména arboretum nebo krámek se včelařskými potřebami, a tak se tam jdu podívat. Ne že bych chtěl zakládat úly, ale nikdy jsem v podobném obchodě nebyl.
„Máme tady rozmanitou skladbu studentů. Průměrně jim je něco přes 40 let, některým 70, ale je tu i pár mlaďochů,“ dává na srozuměnou Anna Víšková, která právě počítá tržbu za prodejním pultem, jak to tady mají s pojmem žáci. Ti sem docházejí za vzděláním po práci, a zejména o víkendech.
Jistě, pokud si třeba i skladník ve šroubárně může přečíst Vergilia v originále, proč by se nadto nemohl dozvědět i něco o chovu včel. Musí si dát ale pozor, kde chce usadit roj. Řemeslo prý v Česku zažívá v současnosti natolik velký boom, že ledaskde není pro drobné žluto-černé tvory s pilnou pověstí dostatek pastvy. Zbylo nám tu málo remízků či květnatých luk a uznejte, že řepka všechno nevytrhne.
Svým skromným dílem ovšem jistě přispívá nejvýše položený a stále plodící sad kaštanovníků setých v Evropě, který najdete kousek od nasavrckého zámku. Nemám ale víc času se dojímat, neboť soumrak halí stromy a jejich větve černým závojem, a tak se odebírám k noclehu.
Čapí celebrity
Schválně jsem si coby ubytování vybral takové místo, abych mohl hned po probuzení v podstatě ještě z postele pozdravit možná nejslavnější celebrity současných Nasavrk. Mám odtud totiž přímý výhled na cihelný komín bývalého pivovaru, na jehož vrcholu se v hnízdě tetelí tři čápata. Jsem tu právě na konci června, sourozenci se už pomalu chystají na první vzlet. Jako by to bylo včera, kdy se začala klubat z vajec, říkají si jistě pyšní rodiče, když se k mladým snášejí s něčím dobrým na zub (nebo spíš zobák). Nemáte-li sem zrovna cestu, život čapí rodinky můžete sledovat i prostřednictvím webkamery.
„První návrh názvu pro naše ubytování zněl Čapí hnízdo, ale to jsme radši zavrhli,“ směje se pán domu Václav Šmejkal s odkazem na známou kauzu, „tak si říkáme Pod Čápy. Ale počkejte, než odjedete ze Železných hor, ještě vám něco ukážu,“ navrhne, sedne do své dodávky a pokyne, ať vyrazím za ním. Doputujeme pak do Horního Bradla.
Vánoční urbex
Tuhle obec jsem sice vůbec neměl zapsanou v itineráři, ale nejsou takové nezamýšlené cíle cest nakonec ty nejlepší? Dobře, nezdá se, že by tu čekala na objevení nějaká skvostná svatyně nebo boží spása, spíš to vypadá na starou výrobní halu s omšelou šedobéžovou fasádou, ale s kdysi významným posláním. Od 19. století tu bývala slavná sklářská huť a později, až do covidu, tady sídlila pobočka královédvorské výrobny vánočních ozdob, které se odtud vyvážely do celého světa.
S nástupem doby čínských plastů se poptávka umenšovala a pandemie tomu nasadila korunu, až se nakonec filiálka v Bradle dočkala uzavření provozu. Pracovníci zanechali dílny ve stavu, jak vypadaly na konci poslední šichty. Odnesli si kahany a formy, ale autentický nepořádek se dochoval, včetně některých strojů, barev, třpytících se háčků nebo rozbitých nastříbřených kouliček.
„Jestlipak si tipnete, proč jsou tyhle dveře tak omatlané? Dámy, když šly do jiné části výrobny, vždycky si tady otřely nánosy barev z rukou,“ zasvěcuje mě do někdejších zvyklostí nový vlastník Václav, jenž se rozhodl opuštěnými prostory provádět zájemce, a stvořil tak fotografický a urbexový ráj. „A takhle se tady dámy bavily. Řekl bych, že tyhle kousky nešly na export,“ ukazuje skleněné pánské údy, ale kdo ví, třeba to byla speciální zakázka pro vánoční vydání nějaké lechtivé ságy.
Pak se před námi na podlaze objeví kanál a u něho velká stříbrná skvrna. „U takových výroben nikdy neprotékaly fádní řeky, naopak jejich voda hrála všemi barvami. Vůbec v dávnější minulosti si s tím nikdo hlavu nelámal a všechny takové odpady šly kanálem do přírody,“ upozorňuje Václav na odvrácenou tvář slavné tradice.
Vedle prohlídek používá areál jako sklad, k tomu pořádá zdobící dílničky pro děti, zachoval tu krámek s ozdobami a chystá se vytvořit celé muzeum věnované nejen vánoční křehké kráse, ale i hračkám, jichž je nadšeným sběratelem. Hlavně těch, na kterých se dá houpat. Zapózuje mi proto před foťákem se žlutou houpací kachnou, načež už se musím s díky loučit. Je hezké, když někdo dokáže ctít historii místa, které se mu dostalo do péče.
Od přehrady k vápnu
Projíždím pak další ze železnohorských metropolí – Sečí, která čítá asi 1800 obyvatel, což je ještě o stovku víc než Nasavrky. A tak to tady máte s městy, ale nechci se jich dotknout a přímo napsat, že by si co do velikosti nezadala s leckterou vesnicí. Všechny zdejší obce ve výměře na každý pád překonává Sečská přehrada. Považuji proto skoro za povinnost vyšlápnout si ke zřícenině hradu Oheb, od které je na vodní dílo nejkrásnější pohled.
Třemošnice se 3000 obyvateli pak trochu zachraňuje zmíněné počty. A nadchází tady nejlepší čas pro seznámení s další velkou a slavnou tradicí této oblasti. Na okraji městečka se k nebi vypínají čtyři komíny. Příliš vysoko se nevytáhly, protože to v daném oboru nebývalo zvykem, ale homolovitý stavební útvar ani tak nejde přehlédnout. Možná už tušíte, že řeč je o vápenictví.
Takzvaná Berlova vápenka je pojmenovaná podle majitele, který ji po roce 1890 rozšířil. I bez toho ale v evropských poměrech nad jiné vynikala. Z lomu u nedalekých Prachovic sem totiž vedla pět kilometrů dlouhá nákladní lanovka, která dopravovala materiál. Podobnou konstrukci byste jinde těžko hledali. Občas prý ovšem místo kamení naskákali do vozíků místní kluci, aby se svezli. Bez ohledu na typ nákladu cesta trvala něco kolem 50 minut, ale pevně věřím, že až do cílové pece doputoval jen vápenec. Jak už to u podobných památek bývá, dnes tu najdete tematické muzeum.
Prach z Prachovic
I zmíněné Prachovice ale stojí za obšírnější zmínku. Nad příhodným názvem obce netřeba dlouze bádat, pokud se někde po staletí drtí kámen a pálí vápno, těžko se pojmenovat jinak. Leda Pompeje, jen tu chybějí dórské sloupy. Ves patrně vznikla ve 13. století přímo jako osada skalníků. Řemeslo se tu usadilo tak pevně jako vápenec sám, ale způsoby práce se v čase dost změnily. Lamači, kteří kdysi takřka holýma rukama rvali kamení z lůna země, by se dost podivili, kdyby se dnes vrátili na místo činu.
Ve funícím provozu obří cementárny by jejich mozolovité dlaně snad ani neměly co dělat. Fabrika tu a tam čelí kritice za znečišťování místního ovzduší, ale snaží se to občanstvu vynahradit investicemi do událostí a infrastruktury včetně té turistické. Doporučuji proto vyrazit po trase naučné stezky okolo lomu z Prachovic do Vápenného Podolu. Možná se stanete svědky dunivých odstřelů nebo uvidíte v akci těžkou dobývací techniku, s níž tu o pozornost zápasí křehká příroda.
Setkání na Lichnici
Ti skalníci se tu tehdy usídlili nejspíš kvůli výstavbě nedalekého hradu Lichnice. Kolem jeho zdí později vedla i zmiňovaná lanovka, než se vydala sešupem k Třemošnici. Dodnes tu najdete moc sympatickou zříceninu a uprostřed ní průvodkyni a kastelánku Ivanu Matykovou.
„No, spíš pokladní, dneska si ti mladí všecko přečtou přes kvéerkódy a výklad ode mě ani nepotřebují,“ opraví mě, nebojím se říci, legenda ve svém oboru. „Můžete se u nás zúčastnit soutěže o poklad. Jo jo, já jsem taky poklad, ale radši mě nechat zakopanou,“ dodá ještě a já rychle začínám chápat, proč lidi ze široka daleka, kteří měli tu čest, vždy tak rádi vzpomínají na návštěvu tohoto hradu. Dám se provést malou expozicí k husitství, vysvětlit si pravidla nejrůznějších her pro příchozí, a hlavně si nechám odvyprávět pověst o Miladě, jejíž jméno nese hradní rozhledna.
„Ta pověst se váže k útesu tady nedaleko, ze kterého se s koněm zřítil otec jisté Milady. A ta pak dala vyhlásit, že si za manžela vezme jedině toho, kdo skálu pokoří a třikráte se na ní na koni a v plné zbroji otočí. Všichni nápadníci spadli do rokle a zabili se, až přijel jeden, který nechal kopyta svého koně okovat diamantovými hřeby. A ten úkol splnil. Miladu pak za její krutost… Podívejte, otakárek fenyklový a babočka kopřivová,“ zvolá najednou Ivana, přeruší tok příběhu a ukazovákem kopíruje trajektorii letu vzácných hostí z říše hmyzu. Nedivím se, že zavítali, je to tady samý květ.
A milý nápadník, abych to dopověděl, pak střelil Miladu šípem do srdce. Ten útes se jmenuje Dívčí kámen a dnes z něho roste zábradlí coby prvek krásné vyhlídky.
„Ještě tam napište, že Železné hory jsou náš domov a Lichnice je naše srdce,“ zadá mi kastelánka při rozloučení úkol, a tak to tady máte černé na bílém. Já to nakonec vezmu ještě přes podhradí kolem památného Žižkova dubu, i když Jan Žižka prý u něho ani na Lichnici nikdy nebyl. Stejně jako vojevůdce má však prý ten strom auru vytrvalosti a houževnatosti. A zdá se mi, že takoví jsou i lidé Železných hor.
Údolí a rokle mezi Železnými horami
Spíš než v kopcích se přírodně nejcennější lokality CHKO Železné hory nacházejí v zářezech mezi nimi.
- Údolí Doubravy: Na jihozápadním okraji hor. Nejdivočeji řeka teče mezi obcemi Bílek a Horní Sokolovec. Kopíruje ji červeně značená stezka přírodní rezervací. Čekají vás tu skalní věže, vodopády, dřevěné lávky a jiné útvary.
- Lovětínská rokle: Temný, strmý kaňon zaříznutý do krajiny pod hradem Lichnice a Dívčím kamenem. Právě tady měli umírat neúspěšní nápadníci kruté Milady. Cesta mezi balvany a staletými stromy působí jako průchod pralesem.
- Hedvičino údolí: Hluboká rokle Zlatého potoka u Třemošnice. Začíná u historické slévárny, která vešla ve známost v souvislosti s činy odbojové skupiny bratří Mašínů. Ti přepadli vůz převážející výplaty pro zdejší zaměstnance. Trasa vede podél skalních stěn až k rybníkům v Kraskově.
- Chittussiho údolí: Klidnější, ale neméně krásný úsek říčky Doubravy u Ronova n. D. Svou syrovou krásou inspiroval slavného malíře k jeho nejlepším krajinomalbám.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2026.
