Saúdská Arábie: Otevře fotbalové mistrovství světa v roce 2034 tuto zemi více světu?
Jak je na tom ekonomický lídr Blízkého východu se svým megalomanským fotbalovým projektem a jaký zážitek tamní liga přináší evropskému divákovi?
Pojem Vize 2030 již téměř celé desetiletí představuje reformní program Saúdské Arábie s cílem diverzifikovat své národní portfolio a tzv. se otevřít světu. Název odkazuje na symbolický časový horizont, jehož pokoření bylo stanoveno na konec dekády. Má však tento projekt prince Muhammada bin Salmána reálnou šanci na úspěch? Floskule, které používá, možná zní vznešeně, svým líbivým nádechem ale plní svůj účel – změnu pohledu západního světa na pouštní velmoc a získání jeho respektu. Oblíbenou sázkou na jistotu u zemí se snahou o změnu své image je sport. A jaký zvolit, aby oslovil co největší skupinu? Fotbal je sázka na jistotu!
Když jsem opouštěl Al-’Ulá, město na severozápadě země a jednu z hlavních turistických destinací, byl mým dalším cílem Rijád, poslední zastávka při mém putování po Saúdské Arábii. Čekalo mě více než tisíc kilometrů za volantem jednolitou písečnou krajinou. Auto mělo svá nejlepší léta za sebou, a tak mi jedinou společností bylo rádio s ošoupanými tlačítky, na němž se kvůli nízkému pokrytí daly naladit pouze dvě stanice. Paradoxně jedno vysílání do éteru bylo v anglickém jazyce. Že by příkladná ukázka toho, že se to tu s komfortem pro zahraniční návštěvníky myslí vážně? Bylo třeba se udržovat v bdělém stavu, což znepříjemňoval nejen nudný terén i absence čerpacích stanic s automatem na kávu. Volba padla na cokoliv s obsahem cukru a kofeinu. Popírání únavy problém neřešilo, a tak mi již po několika hodinách nezbylo nic jiného než se smířit s nutností najít útočiště k přespání. Poskytlo mi ho město Burajda, kde shodou okolností sídlí dva kluby, hrající tamní nejvyšší fotbalovou ligu. To mi prozradila až televize na hotelovém pokoji, kde běžel záznam místního derby. Bohužel se zároveň probudil kofein, nástup očekávaný dlouhé hodiny předtím. Hlavou mi blesklo, že nedojedu do hlavního města nad ránem, ale ani se nevyspím. Ideální varianta, jak se ztrestat nad podceněním místních nápojů. Nu což, přinejmenším se kouknu, jakou úroveň má místní liga, ne? A když už tak přemýšlím, nehraje se náhodou něco v Rijádu? Tam přece sídlí Al-Nassr, známý díky Ronaldovu angažmá. Po selhání logistického plánu jsem začal plnit svou nově objevenou saúdskoarabskou vizi 2024 – navštívit po nejprestižnějších evropských soutěžích i fenomén posledních let, ligu saúdskou.
Lákání hvězd
Anabáze předchozího dne nemohla dopadnout jinak než probuzením hodinu po tom, co jsem měl opustit pokoj. Zbytek cesty do Rijádu byl ve znamení chaotické místní dopravy, byť oproti Džiddě se přece jen nejednalo o natolik destruktivní záležitost. Tomu lze rozumět tak, že zde čtyři pruhy sloužily pěti autům namísto šesti v Džiddě. Marně byste hledali vůz bez jakékoliv oděrky. Na to se tady nehraje. Ostatně bezohlednost Saúdů je vyhlášená, na rychlostní silnici se proti mně dvakrát vyřítil předjíždějící kamion s rukou přilepenou na klaksonu sloužícím dle nepsaných pravidel jako jakési upozornění protijedoucímu vozu, aby okamžitě stočil volant za krajnici, je-li mu život milý. V takovém prostředí, kde se všichni kříží, se těžko věří představě naplnění vize turisticky přívětivé destinace. Holt rádiová stanice v angličtině není všespásná. S tím musíte při cestě na Blízký východ počítat, zde dvojnásob.
Al-Nassr hraje své zápasy na stadionu Al‑Awwal, kde jej za pár let čeká derniéra a přesun do futuristického stadionu, pojmenovaného podle korunního prince. Ten má následně sloužit jako jeden ze symbolů fotbalového mistrovství světa v roce 2034 – doposud nejvýznamnější politické výhře Saúdského království, k níž směřovala veškerá aktivita sportovní divize minulých let. Ligovou strategií Saúdů je za účelem zvýšení prestiže celé soutěže vytvořit konkurenceschopné prostředí. Z toho důvodu investuje masivní prostředky do vícera klubů. Štědří dárci z blízkého okolí královské rodiny cílí v tomto projektu na mediální pozornost vnějšího světa, které s jedním týmem, odskočeným od zbytku startovního pole, dosáhnou jen těžko. Vytvoření prostředí, kde může hned několik týmů pomýšlet na trofeje, dodá jejich značce potřebnou pozornost. Ze stejného důvodu přetahují hvězdy z evropských kolbišť do své ligy za desítky milionů dolarů. Ty pak často slyší na pohádkové smluvní podmínky. Al-Nassr, stojící za příchodem Cristiana Ronalda na Arabský poloostrov, celou tuto mánii rozpoutal.
Bez davů a bez Ronalda
Současný stadion disponuje mnohem skromnějším hledištěm, jež pojme okolo 25 tisíc fandů (v době mé návštěvy dokonce ještě o čtyři tisíce méně). Dnešní zápas nepatří mezi ty nejatraktivnější, nejistota ohledně dostupnosti vstupenek mě přesto nutí dorazit dříve, zvlášť na stadion s takto omezenou kapacitou. Realita je ovšem zcela jiná. Davy nikde. To stejné platí o stáncích se vstupenkami, žádné nejsou. Zjišťuji, že získat lístky lze pouze registrací v aplikaci, přičemž musíte disponovat lokálním telefonním číslem, které slouží k přijetí potvrzovacího kódu. To představuje pro většinu zahraničních návštěvníků neřešitelný problém: vám nikdy žádný kód nepřijde. Já na něj čekám již druhým rokem. Marné jsou snahy o registraci jinou formou, například e-mailovou. V takovém případě se kýženého kódu nedočká ani rodilý Saúd, jak mi bylo řečeno. Falešné překupníky nečekejte, tady se zločin nevyplácí. Obcházím pořadatele u jednotlivých bran. Většina se omezila na zmatené pokrčení rameny. Už se má okružní tour po vstupních turniketech chýlila ke konci, když mě zastavil muž s nabídkou pomoci. Ukázalo se, že mám tu čest komunikovat přímo se správcem stadionu. Ten mě i přes naši několikaminutovou známost z protekce nepustil, pomohl mi však vyřídit registraci na svém telefonu. Do celé akce byl následně zapojen i pracovník na bráně, protože vstupenky v digitální podobě nedorazily… Hodně obskurní záležitost, nepříliš korespondující s bezstarostným životem, jaký slibují promo plakáty vylepené po městě. Hlavně že jsem vevnitř.
Vstoupíte-li do útrob stadionu, překvapí vás svou všedností. Oproti prezentaci je stadion, jemně řečeno, střídmý. Zázemí tvoří několik stánků po obvodu hlediště, záchody, mešita, malý obchod s upomínkovými předměty, pár stojanů a portrét Ronalda. I ten maskot chybí! A co tribuny? Nespletl jsem si čas? Zápas má začínat za pár okamžiků a dvě třetiny zejí prázdnotou. Podle světelné tabule dorazilo pouhých 6093 diváků! To má na svědomí jediný muž: Cristiano Ronaldo. Jeho absence kvůli trestu z předchozího zápasu zapříčinila hluboký pokles návštěvnosti. Ani s ním na hřišti ale většinou nebývají ochozy plné, což mě utvrzuje v osobním přesvědčení, že cílem není rozvoj sportu v zemi, podpora mládeže, udržitelný byznys ani jiné motivace typicky spjaté s fotbalem, ale sportwashing – zneužívání sportu k vylepšení obrazu dané země.
Ačkoliv i bez Ronalda běhají po hřišti hvězdní hráči vedení renomovanými trenéry, v komorní kulise přihlíží zápasu sotva třetina diváků, nežli to bývá u zápasů Slavie či Sparty. Soupeřem je provinční tým Al-Fayha, který rychle vede a dlouho odolává. Kvalitě hráčů odpovídá i vysoké herní tempo, a to i díky vysoké vlhkosti. Po prvním poločase vyjdu na špacír před sektor, v němž sedím. U malinké mešity se tlačí na stovku lidí čekajících na uvolněné místo vevnitř. Naštěstí jsou u každé brány, tudíž se dostane na každého. Spousta fanoušků se hrdě promenáduje v dresu. Drtivá většina nese Ronaldovo jméno, populární je ale i Sadio Mané, donedávna kanonýr mnichovského Bayernu. Až s hvizdem zahajujícím začátek druhé půle se dav začíná pomalu linout zpět na svá místa. Probíhají u toho vášnivé debaty. Z gestikulace jsem schopen dovodit, že diskuse směřuje k fotbalu. Ne všichni vidí taktický plán stejně jako trenér. Už se hraje a zatím vidíme stejný obrázek jako v prvním poločase. To se změní až v posledních třiceti minutách, kdy domácí zlomí odpor hostů třemi slepenými góly, okořeněnými červenou kartou hostujícího hráče za nesportovní chování, a jednou malou potyčkou.
Fotbal – obraz země
Neméně podnětné je i dění mimo hrací plochu. Například belgické fanoušky sedící dvě řady pode mnou mate při vyrovnávacím gólu ukazatel na tabuli. Vždyť tam celou dobu svítilo 1:0, ne? Další z případů, kdy čtení pozpátku způsobilo drobný zmatek. Mezitím se stadionem rozléhá chorál z kotle. Většinu fanouškovského jádra a vlajkonošů tvoří lidé černé pleti. Jak je to možné? Ne, nejedná se o najaté fanoušky, jako tomu bylo před třemi lety v Kataru, ale o přistěhovalce z Afriky, jejichž vášeň zásadně předčí umírněnost Saúdů. Jsou to tak právě oni, kteří, ač v sedmimilionové metropoli tvoří sotva desetinu obyvatelstva, paradoxně táhnou atmosféru na stadionech. Silnou základnu má Al-Nassr i v zahraničí, překvapivě třeba v Indii. Ale jak fandí samotní Saúdové? Formálně, výraznější emoce nečekejte. Stále si zvykají a fotbal je pro ně více kulturní záležitostí než válečná vřava. Taktéž nečekejte výraznější podíl žen na stadionu, což koreluje s nastavením celé společnosti. Ano, v posledních letech sice autoritářský režim chrlí jednu reformu za druhou, ale zakořeněný patriarchát nezměníte mávnutím proutku. Alespoň tomu nic nenasvědčuje. Totéž platí o realitě občanských práv. S tou mám ostatně osobní zkušenost: hned další den v Rijádu jsem byl zastaven policejní hlídkou na rutinní kontrolu. Po odstavení auta u krajnice jsem během čekání v autě uchopil telefon, abych se podíval, kolik je hodin. Policista si toho všiml a pokáral mě s dotazem, zda koukám i za jízdy. To jsem samozřejmě popřel, ostatně by to byla v místním provozu sebevražda. Strážce zákona už jen zkontroloval cestovní pas, obešel auto a propustil mě. Celá událost ale měla bizarní tečku, když mi o měsíc později přišla z autopůjčovny informace o udělení pokuty za používání mobilního telefonu za jízdy. Ano, takto jednoduše můžete přijít k pokutě, o které ani nevíte. Bez možnosti se bránit a jediného dokumentu.
Bude zajímavé sledovat, kam se Saúdská Arábie v následujících letech posune. Ve sportovní sekci má celkem slušně nabito.
