Jupiterův chrám v Damašku prorůstá mešitou i středověkým trhem • Zdroj: Lenka Hrabalová
Tichá destrukce dějin: jak změna klimatu ničí památky Blízkého východu a Afriky
Podívejme se, jak svět přichází o památky vlivem změn klimatu na příkladu Blízkého východu a Afriky. Tento region, jenž je kolébkou raných civilizací, monoteistických náboženství a urbanismu, dnes čelí environmentálním tlakům, které zásadně mění jak fyzickou integritu, tak sociální kontext historických památek.
Dekádu svého života jsem zasvětila dvěma obrovským tématům: změně klimatu i životního prostředí a ztrátě kulturního i historického dědictví. Klima představuje pro památky jeden z nejvážnějších a zároveň nejméně diskutovaných problémů – jeho destruktivní schopnost je totiž pomalá, dlouhodobá a výrazně méně mediálně zajímavá než výbuchy a kladiva. O co je ale více tento vztah opomíjený, o to více je masivní a všudypřítomný.
Voda a tisíc hrozeb
Hasankeyf už dávno není tím městem, které se mi vrylo pod kůži. Kamenný most na Tigridu, spletité středověké uličky i mešity z tmavého kamene před lety pohltila voda, když byla naplněna přehrada Ilisu. Turecko, největší světový stavitel přehrad, pohřbilo už mnoho míst, kde se psaly dějiny, Hasankeyf ale pro jeho hodnotu oplakali všichni památkáři. Lidská potřeba energie, regulace vodních toků, zavlažování… to vše představuje hluboké zásahy do krajiny. S rostoucí populací a jejími potřebami stále hlubší a hlubší. Někdy se před zalitím údolí provedou archeologické výzkumy, ve vzácných případech, jako Hasankeyf nebo před lety Abú Simbel, jsou monumenty převezeny a postaveny znovu na bezpečném místě. Mnohem víc je ale nenávratně ztraceno. Zbude jen klesající hladina přehrady a monumenty vytržené z kontextu jejich okolí.
Voda a ničení památek, to není jen stavba přehrad. Zatímco část světa poslední roky trpí suchem, nespadnuté kapky se shromažďují na jiných místech. Extrémní výkyvy počasí, které jsou součástí klimatických změn, přinášejí prudké deště a povodně a střídání delších období sucha a nárazových lijáků má pro památky devastující účinky. Sucho vysušuje podloží, destabilizuje základy a zvyšuje prašnost, která obrušuje povrch staveb. Náhlé přívalové deště naopak odnášejí vrchní vrstvy konstrukcí a způsobují erozní rýhy, jak to známe například z měst v Súdánu či severní Arábii. V oázách severní Afriky mizí tradiční zavlažovací systémy foggara a chettára, jejichž kolaps ohrožuje celé kulturní krajiny zapsané na seznam UNESCO.
Letos v létě jsem s hrůzou pozorovala čtyři týdny příšerných záplav padajících z vrcholků hor na starobylé pákistánské údolí Hunza, ležící v pohoří Karákóram, kde týdny předtím panovala rekordní vedra. Voda ve vysušené krajině sebrala silnice včetně legendární Karakoram Highway, ale také historické domy, staletí budované závlahové kanály i prastaré zbytky obchodních cest, kterými byl starý svět propojený. Velká část těchto struktur už obnovena nebude – místo kanálů budou nataženy černé plastové trubky a cesty, jako je Hedvábná stezka, budou navždy pohřbeny.
Další katastrofa pro dějiny se nabízí, když se od sladké vody podíváme na vodu slanou. Rostoucí hladina moří a změny hydrologických režimů významně zasahují i pobřežní památky. Například egyptská Alexandrie či marocká as-Sawíra čelí erozi pobřeží a prosakování slané vody, což vede k rozpadu historických opevnění. V deltě Nilu se navíc zrychluje pokles půdy, což vytváří další tlak na archeologická naleziště uložená jen několik metrů pod povrchem. Hlavní město Mauritánie, Nuakšott, patří kvůli zvyšující se hladině vody mezi nejohroženější města světa. Není sice žádným historickým centrem, ale jeho okolí nabízí unikátní pravěké lokality, na které ruka archeologa ještě pořádně nesáhla. Kolik takových je na světě?
Znečištění několika podob
Můj oblíbený prvek islámské architektury je ablaq, proklady černého, bílého a jinak zbarveného kamene, ze kterých staří mistři dokázali vytvořit čarokrásné motivy. Králem ablaqu byla odedávna stará Káhira, která kvetla zejména mezi 10. a 16. stoletím. Ačkoliv okouzlující budovy stále stojí, ablaq dnes už obdivovat nemůžeme, jelikož je celé město pokryté vrstvou silného šedohnědého prachu, který velmi pečlivě ukryje jeho krásu.
Znečištění představuje pro památky tichého, ale mimořádně agresivního nepřítele. V mnoha městech se setkáváme s prudkou urbanizací, rychlým populačním růstem a průmyslovou expanzí, které výrazně zhoršují kvalitu ovzduší i vodních zdrojů. Tyto procesy mají přímý dopad na architekturu, archeologická naleziště i krajinu.
Nejvýraznějším problémem je vysoká koncentrace prachových částic, jež je zde typická nejen kvůli emisím z dopravy a průmyslu, ale také vlivem přírodních prašných bouří. Prach ulpívá na povrchu památek, zvyšuje rychlost zvětrávání a u kamenných staveb podporuje vznik mikrotrhlin. Památky z pískovce, vápence či hlíny – například historická jádra Káhiry, Aleppa nebo Šírázu – tak podléhají erozi výrazně rychleji než v minulosti.
Druhou hrozbou je chemické znečištění. Emise oxidu siřičitého, oxidů dusíku a dalších průmyslových látek reagují s vlhkostí a povrchem staveb a vytvářejí kyselé depozity. Ty narušují minerální strukturu kamene, rozpouštějí vápno a způsobují černání fasád. Fenomén tzv. černé kůry je dobře známý například na historických budovách v Káhiře či Teheránu, kde kombinace smogu a dopravních emisí mění vzhled a stabilitu památek. Na citlivých površích islámské architektury – omítkách, štuku nebo polychromovaných dekoracích – jsou tyto chemické reakce obzvlášť destruktivní.
Znečištění vody a půdy také hraje svoji roli. Různé typy odpadních vod, zejména v hustě osídlených oblastech, mohou vzlínat do základů památek a narušovat jejich konstrukce. Zvýšená salinita v deltách a oázách urychluje krystalizaci solí v pórech kamene, což vede k jeho drolení. Archeologická naleziště v nížinách Mezopotámie jsou tak často ohrožena nejen erozí, ale i kontaminací podzemní vody, která zasahuje i dosud neodkryté kulturní vrstvy.
A pak tu máme vizuální a akustické znečištění, které přichází s urbanizací. Historické městské čtvrti se potýkají s neřízenou výstavbou, reklamou, světelným smogem a dopravní zátěží, které mění jejich charakter a narušují autenticitu kulturních krajin. I když tyto formy znečištění neničí materiál památek přímo, postupně erodují jejich historickou hodnotu a kontinuitu.
Společným jmenovatelem všech forem znečištění je nerovnováha mezi rychlým ekonomickým růstem a pomalou adaptací mechanismů ochrany kulturního dědictví. Mnohé státy postrádají kapacity i legislativu, které by regulovaly emise, kontrolovaly urbanizaci a chránily archeologická území před průmyslovými zásahy. Výsledkem je situace, kdy památky – od monumentálních chrámů a starověkých měst až po tradiční vesnice – čelí degradaci, která je často neviditelná, ale kumulativní a mnohdy nevratná.
Stoupající teplota
Blízký východ a sever Afriky jsou jednou z oblastí světa, které se nejrychleji oteplují. Změny teplot v regionu pozoruji i za svého krátkého života vlastním okem. Tam, kde dřív býval na konci listopadu sníh, teď chodím v krátkém rukávu. Tam, kde dřív býval život, jsou dnes opuštěné vesnice pokryté písečným prachem. Odchod lidí z míst, kde se už nedá žít, a zánik staré kulturní krajiny jdou spolu ruku v ruce.
Nejviditelnějším dopadem měnících se teplot je zrychlené chátrání stavebních materiálů. Vysoké teploty, extrémní výkyvy mezi dnem a nocí a prodlužující se vlny horka způsobují dilataci kamene, hlíny i omítek. Tradiční prvky, jako hliněná architektura v Jemenu, oázy Maghrebu nebo staré městské čtvrti v Íránu, ztrácejí soudržnost, protože materiály byly navrženy pro stabilnější klimatické poměry. Klimatická změna zde posouvá teplotní limity daleko za hodnoty, na které byly historické stavby původně adaptovány. Tento cyklus vede k postupnému rozšiřování mikrotrhlin, ztrátě soudržnosti povrchových vrstev a k celkovému oslabení konstrukcí. Tradiční architektura regionu byla navržena tak, aby vytvářela přirozené mikroklima. Větrací věže, stíněné dvory či vodní prvky dokázaly mírnit teplo v podmínkách, které byly ještě před několika desetiletími běžné. Dnešní, extrémní teploty však tyto systémy přetěžují. Konstrukce rychleji vysychají, dřevěné trámy ztrácejí pevnost a mikroklima, které mělo chránit obyvatele i samotnou stavbu, přestává fungovat. To vede nejen k materiální degradaci, ale i k tomu, že historické čtvrti jsou opouštěny a zůstávají bez pravidelné údržby.
Vyšší teploty rovněž urychlují výpar vody ze stavebních materiálů. Voda při svém vzlínání nese soli, které se v pórech kamene ukládají a krystalizují. Tento mechanismus ohrožuje zvlášť památky v deltách a oázních zónách, kde se kombinují vysoké teploty, proměnlivá vlhkost a slanější podzemní voda. Proces solné krystalizace patří k nejagresivnějším mechanismům degradace: při opakovaném rozpouštění a opětovném krystalizování doslova trhá strukturu kamene. Ohroženy jsou nejen slavné památky podél vodních toků a moří, jako jsou ty staroegyptské, nebo prastará města Iráku a přístavní města Maroka, ale také ty mimo významné vodní zdroje. Vzlínání vlhkosti se solným obsahem je monitorováno v Jeruzalémě, Persepoli či Petře.
Lidé v pohybu
Pohyb lidí působí na památky vícevrstevně – od drobných každodenních zásahů až po hluboké změny v jejich okolí. V hustě obývaných oblastech, jako jsou velká města Levanty, Mezopotámie či Maghrebu, se památky ocitají pod tlakem masové návštěvnosti, která urychluje opotřebení jak vnější, tak vnitřní. I samotné dýchání velkého množství lidí zvyšuje vlhkost v interiérech, což vede k mikrobiálnímu růstu a poškozování omítek či maleb. Ostatně, přemýšleli jste někdy nad tím, proč mají některé staroegyptské hrobky limity na počet návštěvníků na den? Náš dech je tím důvodem. Vedle toho se v archeologických lokalitách také často objevuje problém sešlapávání či neřízených pěšin, které porušují stratigrafii a narušují stabilitu terénu.
Turismus, byť ekonomicky zásadní, má ambivalentní dopad. V místech jako Petra, Luxor či Marrákeš se vysoký počet návštěvníků promítá do vibrací, zvyšování prašnosti, změn mikroklimatu a akcelerovaného zvětrávání kamene. Zejména v Petře dokumentují výzkumy vliv turistického provozu na zrychlenou erozi pískovce. Turistický ruch mění i sociální dynamiku lokalit – tradiční obyvatelé jsou někdy vytlačováni, což narušuje vazby mezi komunitou a památkami, jež bývají klíčové pro jejich ochranu.
Kromě turismu je tu také migrace a populační přesuny, spojené s klimatem, ale i s konflikty. V oblastech zasažených konflikty, jako je Sýrie, Irák či Jemen, vedlo masové vysídlení k opuštění celých sídel, což zvýšilo riziko rabování, eroze neudržovaných objektů a rozpadu tradičních forem péče o kulturní dědictví. Naopak přesun velkého množství obyvatel do měst vytváří tlak na výstavbu a urbanistický rozvoj, který často ohrožuje historické čtvrti demolicemi nebo necitlivými zásahy. V Káhiře, Bejrútu či Bagdádu tak v důsledku růstu počtu obyvatel dochází ke ztrátě historických struktur, protože památky ustupují moderním požadavkům. V některých případech i vysídlení nebo chudí lidé nacházejí nové živobytí v opuštěných historických oblastech. Slumy v historických hřbitovech Káhiry jsou asi nejslavnějším případem, za války se ale nového života dočkala také například mrtvá města v Sýrii.
Nezanedbatelný je i neformální pohyb lidí – například pastevců, kteří se s proměnou klimatu přesouvají do nových oblastí, kde jejich stáda mohou narušovat archeologické vrstvy. V oázách severní Afriky nebo v syrsko-irácké poušti vede změna migračních tras k tomu, že se lidé více pohybují v blízkosti křehkých lokalit, které nebyly historicky vystaveny takové zátěži.
Souhra vlivů
Vybrala jsem pro tento článek čtyři témata, ale nesmíme zapomenout, že žádný z těchto faktorů nefunguje izolovaně. Celkový obraz ukazuje, že kulturní dědictví Blízkého východu a severní Afriky stojí v bodě, kdy se na ně současně valí hned několik zatěžujících sil. Změna klimatu urychluje fyzikální a chemické procesy poškozování, od teplotních extrémů až po solnou krystalizaci. Znečištění ve velkých městech dále narušuje materiály, zatímco nedostatečná regulace a rychlý urbanistický růst zmenšují ochranné zóny památek a oslabují jejich stabilitu. Do toho vstupuje lidský faktor v celé své mnohotvárnosti: turistické davy, každodenní užívání, migrace, vysídlení i změny tradičních způsobů života. Výsledkem je zrychlená degradace kulturního dědictví, která se týká nejen jednotlivých objektů, ale i celých historických krajin. A spolu se ztrátou tradičních struktur, s opuštěnými vesnicemi, zaniklými stavbami, migrací i zapomenutým uměním obnovy památek odchází také dědictví nehmotné. Umění stavby tradičních prvků i znalost prostředí a s ní spojené know-how využití tohoto prostředí v architektuře, ale také lidová paměť v podobě písní, pověstí, tradičních vzorů a motivů.
Klima je tichým a často přehlíženým důvodem ztráty našeho dědictví, následky jeho proměn jsou ale hluboké. A minimálně pro jejich rozsah a naši neschopnost s jeho působením bojovat je v dlouhodobém kontextu destruktivnější než na pozorování mnohem dynamičtější procesy destrukcí. Ve výsledku to však budou tyto tiché proměny, kvůli kterým přijdeme o část naší společné paměti, protože mechanismy na její ochranu, které by v regionu mohly fungovat, stále nemáme.
