Cestujete rádi? Baví vás komunikace s lidmi a mluvíte alespoň jedním světovým jazykem? Spojte příjemné s užitečným a staňte se delegátem cestovní kanceláře. V podobném duchu se nesou nabídky práce v turismu. Jak skutečně vypadá takový den delegáta v jedné z nejnavštěvovanějších destinací?
Zvoní telefon. Nebo budík. Je pět ráno a vstávat mám až v sedm. Takže telefon. Jasně. Kolem čtvrté přistávalo první letadlo dnešního dne. „Dobré ráno. Jak vám můžu pomoci?“ – „Haló. Jste náš delegát? Jsme na letišti a nemůžeme najít autobus.“ Zase zvoní telefon. Hodiny ukazují pár minut před šestou. „Prosím vás, před chvílí nás vyložili u hotelu, jenže jsme tašku s doklady zapomněli na sedadle v autobuse.“ – „Chápu. Zavolám na dispečink, aby vám ji řidič přivezl zpátky.“ Než všechno proběhne, je skoro půl sedmé. Má vůbec ještě cenu jít spát? Stejně zase bude za chvíli někdo volat, aby mi sdělil, že na schůzce bude chtít vyměnit pokoj. Pro dnešek bylo spánku dost. Sprcha. Kafe a cigáro. Hodit na sebe uniformu a hezky za volant. Vítej, nový dne v ráji!
Přítel na telefonu
Za čelním sklem auta se ve vycházejícím slunci míhají vstupní brány hotelových resortů. V ulicích jsou zatím k vidění hlavně jejich zaměstnanci na cestě za prací nebo prodavači otevírající rolety obchodů. Občas líně projde mezi auty některý z všudypřítomných psů. Většina turistů ještě spí. Výjimky tvoří jen časní ranní běžci nebo dovolenkáři čekající na výlet. Telefon nepřestává vyzvánět ani cestou na první schůzku. „Stojíme tu už čtvrt hodiny a autobus pořád nikde.“ – „Jste na hlavní bráně?“ – „Na recepci.“ – „Vždyť jsem vás výslovně upozorňoval, že odjezd na výlet je od brány. Nevadí. Běžte tam a já mezitím zjistím, kde je řidič, a zavolám zpátky.“
Žádný delegát se neobejde bez přítele na telefonu. Rozhodně ne v tak rušné destinaci, jako je Turecká riviéra. Zvláště když pracuje pro cestovní kancelář, které v sezoně přilétá a odlétá přes deset letadel denně. Místním nejvyšším božstvem je hlavní delegát. Zpravidla v dané zemi dlouhodobě žije, disponuje hlubokými znalostmi prostředí i rozsáhlou sítí osobních vazeb. Mnohem častěji je ale člověk v kontaktu se zaměstnanci organizace zajišťující plynulý chod všech služeb. Odvozy z letiště i na ně. Zapomenuté věci v autobusech či pokojích. Výlety. Nákupy. Mimořádné situace. Nikdy neustávající kurz krizového managementu za pochodu. Hovor za hovorem, zpráva za zprávou se valí z telefonu s neúprosnou pravidelností vln na nedalekém moři.
Duševní koktejl delegáta
První schůzku nemá cenu začínat před devátou hodinou ranní. Lepší mluvit k lidem s plnými žaludky než čelit obavám, že nestihnou snídani. Dělat delegáta není žádné raketové inženýrství, i když nováčkovi v oboru to tak přinejmenším zpočátku může připadat. Na druhou stranu to rozhodně není práce pro každého. Pro zachování duševního zdraví je třeba splňovat několik základních kritérií. Jinak hrozí v tom nejhorším případě dokonce i hospitalizace na psychiatrii. Mít rád lidi a vzájemnou interakci je alfou a omegou. Mít rád sám sebe i s určitými sklony k exhibicionismu je další nezbytná přísada do koktejlu vyrovnaného delegáta. Nadprůměrná odolnost proti stresu a spánkové deprivaci nesmí chybět. Troška hereckého talentu také není na škodu, protože delegát je v podstatě komediant objíždějící denně známé štace.
Více než polovina hostů na schůzku vůbec nedorazí, protože v hotelu nejsou poprvé. Zúčastnění si vyslechnou základní informace a pak přichází na řadu řešení individuálních stížností. „To si snad ze mě děláte srandu! Takovýhle pokoj jsem si rozhodně nezaplatil!“ Následuje série méně či více vulgárních výrazů. Podívám se do telefonu a zjistím, že klient má pravdu. Opravdu si zaplatil jiný pokoj. „Dobrá. Pojďme se tedy podívat na ubytování, které vám dle smlouvy náleží.“ Vcházíme dovnitř a pánovi na chvíli dojdou slova. „Co to má jako být? To se mi jako vysmíváte? Vždyť tohle je ještě skoro o polovinu menší!“ – „To nepopírám. Ale trval jste na typu pokoje, který jste v rámci last minute nabídky zakoupil.“ Nejvíce je mi líto jeho ženy. Ke studu za chování manžela jí přibyl na tváři ještě strach, že se budou stěhovat sem. „No počkejte, počkejte, tohle já ale nechci,“ začíná se zakoktávat muž. „Takže chcete zůstat v tom předešlém.“ – „No jistě!“
Na cestě
Žádné dohadování nad výměnou pokoje není tak časově náročné jako diskuse s kleptomanem, že neví, jak se mu vedle hromady čajů, kávy a hrnečků dostala do kufru ještě varná konvice, ručníky, župany, kobereček, dvě lampičky a pokojový telefon. Každopádně nějaké to zpoždění je denně téměř zaručeno. „Přidej! Máš posledních pět minut na deset kilometrů k bráně dalšího resortu,“ povzbuzuji za volantem sám sebe. Pokud právě v protisměru nepředjíždím kolonu táhnoucí se za traktorem nebo nehledám v mobilu informace pro klienta na drátě. Přejíždění z místa na místo je v turecké dopravě dobrodružstvím samo o sobě. Motorkář na mé krajnici jedoucí v protisměru. Žádnou paniku. Nic mimořádného. Kruhový objezd, co jím vlastně není, takže kdo víc šlápne na plyn, ten dřív projede. Když je čisto a nestíhám, červená na semaforu nic neznamená. Jedna věc jsou pravidla a druhá místní zvyklosti. Kdo je zná, nepanikaří a povětšinou nebourá.
Čtyři dopolední schůzky za sebou. Přichází čas oběda. Denně jedu stejnou trasou, takže si zpravidla volím ze dvou až tří hotelů, kde do sebe naházím něco k snědku. „Marhaba,“ zdravím personál při vstupu do jídelny. „Dobrý den a dobrou chuť,“ usmíváme se na sebe s klienty, co si odběhli od bazénu poobědvat. Ne všechny hotely umožňují delegátům jíst. Nicméně ve většině to není problém. První měsíc je skvělé nabírat si z opulentních švédských stolů a spořádat vše, co hrdlo ráčí. Jenže, jak se říká: dobrého pomálu. A i toho nejlepšího se člověk časem přejí. Když nestíhám, vezmu něco do ruky a už zase pádím k autu. Venku je obvykle přes čtyřicet stupňů. Čekání na déšť tu zabere mnoho měsíců. Neustálá přesouvání mezi klimatizovanými hotely a autem s sebou jednou za čas přinesou několikadenní nachlazení. Pokud člověk zrovna neztratí hlas, dá se to v pohodě zvládnout.
Hlavně nepáchnout!
Začíná odpolední kolečko schůzek. Deodorant je prázdný. Na parkovišti vytahuji z tašky další a halím se do voňavého oparu. Hlavně nepáchnout. A už zase pospíchám směrem k recepci. Do tváře mě znovu udeří vlna chladu z klimatizace. Po informační části přichází na řadu prodej výletů. Zatím dobrý, zatím stíhám. Situace se mění během pár minut. „Celková cena výletu dělá 350 eur,“ podávám klientce mašinku k zadání PIN. „Manžel to tam naťuká. On přece jenom vidí o trochu líp.“ Pánovi to trvá nějak podezřele dlouho. „Tak a je to,“ vítězoslavně mi podává přístroj zpátky. Usmívám se. Dokud neuvidím lísteček lezoucí ven. „No tak to se teď ještě nějakou chvíli k moři nedostanete.“ – „Jak to?“ – „Než to tady vyřešíme. Koukám, že jste se proklikal zpátky do menu a změnil konečnou částku. Právě jste mi totiž zaplatil 3500 eur.“ – „Tak to se moc omlouvám. Když já na to taky prd vidím.“
Slunce venku stále žhne, i když se den pomalu chýlí k večeru. Konečně mám poslední schůzku za sebou a vychutnávám si kávu s dortem v hotelové cukrárně. Volá kamarádka, že už má dneska padla, tak jestli si chci jít zaplavat. Projíždím hlavní třídou plnou obchodů přetékajících napodobeninami výrobků známých módních značek. Jsme přece v Turecku, bavlnářské velmoci, kde se to falzifikáty jen hemží. V podstatě jsou čtyři druhy oděvů, které se tu dají koupit. Místní značky, originály světových výrobců, fake a superfake. Běžných napodobenin je všude plno. Pro tu super třídu už se musí vědět, kam zajít. Existují dokonce i parfumerie, kde si člověk může za pár eur vybrat vůně známých značek. Jsou cítit stejně, jen tolik nevydrží. Nicméně za cenu běžného deodorantu u nás doma se rozhodně vyplatí.
Zastavuji před domem, kde všichni bydlíme. Stejná bílá auta na ulici ukazují, kdo už je také zpátky doma. Beru si plavky a společně s přáteli jdeme na pláž. Moře je jako kafe. Nejen ve dne. Někdy se tam dostaneme až hodně pozdě večer, ale i tak je voda stále jako v termálních lázních. „Zvoní ti telefon,“ křičí na mě kamarád popíjející pivo na břehu. Vyhýbám se muži koupajícímu ovci, vylézám z příboje a už jsem zase na příjmu. „Volám ohledně té klimatizace,“ hlaholí známý hlas na druhé straně. – „Už vám ji přišli opravit?“ – „Ne, ale nemusí se obtěžovat. Spravil jsem si ji sám. To víte, gynekolog s mnohaletou praxí. Řekl jsem si, že mám za sebou tolik císařských řezů, že dostat se do nějaké klimatizace pro mě přece nemůže být takový problém...“
Dobít baterky
Při dovádění ve vlnách řádně vyhládne, takže míříme na večeři. Někdy jedeme jedním autem. Jindy si bereme každý svoje a ve stylu filmu Rychle a zběsile kličkujeme večerním městem. Mořský vzduch letně voní a život je krásný.
Pouliční psi spokojeně polehávají v prachu před domem, zatímco naše kočky si právě hoví na sedačce v obýváku. Po pár hodinách volna přichází na řadu papírování. Usedám ke stolu a pokračuji v práci. Je třeba vyřídit korespondenci s centrálou a napsat klientům, pokud se jim změnily časy ranních odjezdů na výlety. Nejdůležitější je naplánovat si harmonogram dalších schůzek. Den pomalu končí. Naštěstí jsou Turci dobří obchodníci, takže smíšené zboží o ulici dál zavírá až dlouho po půlnoci. „Z toho papírování mi pěkně vyschlo v krku. Skočíme si ještě pro nějaký pivka?“ – „Určitě. Jenom chvíli počkej, objednám k nim ještě pizzu,“ kývne kamarád, co více než čtyři hodiny bez jídla nevydrží. Sedíme a klábosíme. Kluci se střídají ve hře na kytaru, až přijde čas na chvíli spánku. Trochu dobít baterky, než zase začne další den v ráji.
