Kámen, který zná budoucnost aneb Věštění a magie po íránsku
Jaké to je, být svědkem čarování v ortodoxní muslimské zemi? Lidový islám má svou bílou magii. Patří k ní oheň a záhadný „kypící“ kámen. V íránské poušti, v Šahdádu, jsme navštívili vědmu, obdobu evropského lidového věštce, zaříkávače, léčitele a senzibila.
„Pojďte se mnou,“ říká belhavá stará žena v splývavé plachetce. Jak to v Íránu chodí: Co se stane, nemáme ponětí, ale necháme to na osudu. Sama nás oslovila – snad v tom byl náš uctivý pozdrav – a teď nás vede ke svému domovu. Obyčejný domek z hlíny, jako ty kolem v řadě. Ale jak přes zídku, klíč nikde. Paní podkasá plášť, převáže cípy dlouhých šatů a s neuvěřitelnou silou se přehoupne, kamsi hmátne, odemkne vrátka a vzápětí otevře do nevětraného domu.
Vstoupíme spolu se dvěma dívkami, které se přidaly po cestě. Vnučka a její přítelkyně. Naše hostitelka sundá plachetku, zůstane s námi v modrém šátku, v jakém chodí ženy na pouštní straně hor. Jsme tu jediní muži, ale nezdá se, že by to někomu vadilo. Ženy se tu cizince nebojí. Paní položí tác na koberec a na něj postaví železný kotlík na čtyřech nožkách plný uhlíků. Z váčku vysype drobné kamínky.
Ta stará paní se jmenuje Fáteme. Henna jí zakrývá šediny, tak jako každé druhé ženě tady v poušti. Slunce ve vlasech. Určitě ne čarodějka, spíš věštkyně a léčitelka. Něco v ní vzbuzuje úctu i strach. Pozorná hostitelka, ale taky ta, která zprostředkuje kontakt se zásvětím. Podobnou pověst a vážnost mívaly u nás ještě nedávno „bohyně“ v Bílých Karpatech, kouzelnice a bylinářky.
V pouštním domě
Už dlouhou chvíli sedíme v hliněném domku. Pijeme čaj, jíme sladké grepy s hrubou kůrou a další pouštní lahůdky. Před kotlíkem leží záhadné krystaly. Čekají nás pamlsky a čarování. Prohlížíme espandy, magické fetiše vlající provazci zrn, symbolické pomůcky, které sloužívaly při ezoterických praktikách. V poloprázdném domku toho moc není – ženě stačí několik málo přírodnin, aby se stala v jedinou chvíli hercem, šamanem a lékařem.
Na zápraží suší rajčata na ábgúšt, svazky bylin rozvěsila po stěnách. Suché boby, semena a vzácné „černé seno“. Ve výklencích má lahvičky s lektvary, odvary a výluhy z bylin. Všechny jsou z pouště. Málokdo ví, kde a hlavně kdy je v pustině hledat, rostliny jsou často nepatrné a jejich vegetační doba se dá počítat na hodiny. Zní to jako z pohádek: za několik dní vyklíčí, vzejdou, vykvetou, uzrají a uschnou… Sbírat za měsíční noci, ale které – takové jsou v poušti vlastně všechny. Zatímco dívky připraví čaj, stará paní uklidí a dá se do magie.
Zázrak s kamenem
Ta sdílnější z dívek je budoucí učitelka. Už víme, proč přišla za svou babičkou. Její osud teď bude v rukou vědmy, a pokud se všechno podaří, vystoupí ze záhadného kamene. Paní přichází ke kotlíku. Aby se nadpřirozené síly dostavily, je třeba krátkého zaříkání. Tak proto ten modrý šátek, že je modrý, není náhoda, jen takový prý odpuzuje zlé duchy a vše, co přichází ve zlém.
Vědma vezme do kleští žhavý uhlík a přiloží ho k bílému kameni. Kámen zaprská jako umělá hmota v ohni, ale nezasmrádne ani se nerozteče. V mžiku zpuchýřovatí a s přibývajícím žárem bobtná a nafukuje se. Když se oheň vzdálí, oživlý kámen ustrne a přestane se hýbat.
Jeden za druhým přikládá žena z připravené zásoby. Než kámen svěří ohni, pokaždé s ním dívce opíše kruh kolem hlavy. Nadmuté krystaly chladnou na tácu, všechny několikrát větší než předtím, lehké jako peříčka. Vykvetly do roztodivných tvarů, stačí dát volný prostor fantazii.
Přečtu tvůj osud
Co se před námi odehrálo? Dívka se nám to pokouší vysvětlit. Tak, jak se člověk časem mění, mění se i kámen. Kesmet (persky osud) má každý ukrytý v sobě a kamenem se dá do něj nahlédnout. Každý člověk předá krystalu jiný tvar. Ale to nejdůležitější je umět ho přečíst.
Co osud chtěl, to vtělil do kamene. Stará paní zkoumá probuzenou hmotu. Bere kamínek za kamínkem a dlouze se zadívá, jako by z něj četla. Klacíkem z pomerančovníku šťouchá mezi uhlíky, převrací další proměněné krystaly. Konečně najde ten největší. Znovu zvedne ruku s ještě živým kamínkem. Lekce bílé magie vrcholí. Bílý krystal krouží dívce nad hlavou a dotýká se jí čela, snad má odtud vytáhnout nemoc a spálit zlé síly. Zdá se, že to trvá věčnost, ale pak stařena cosi zadrmolí, prudce sebou trhne a kamínek odhodí do ohně. Šíří se zvuk škvařící se hmoty, jako by to byl kus tuku.
Jenom ruce
Nemám odvahu fotografovat, cítím, že by se to neslušelo, ale ty dva snímky si neodpustím. „Nefotí mě?“ stará se paní. Pohlédnu na dívky, ale ty nezradí: „Jen ruce, babičko!“ Malá milosrdná lež. Žádná vědma není vševědoucí. Krasavice mě neprozradí. Přijímá dotyky magického kamene – na zuby, na srdce, na čistou hlavu a snad i na lásku…
Ještě dlouho ji stařena podrobuje svým „kouzlům“ a zkrášlovací kúře, a když zamumlá poslední zaklínadla, přidává kázání. Co všechno se vejde do malého kamínku, jako by to byl mikročip s gigabajty informací. Vdám se, babičko? Snad jediné, co zaslechnu. Víc se nedozvíme. Tajemství kamene nepatří našim uším a zůstává mezi těmi dvěma.
Čarovné kamení
Odkud pochází čarovné kamení? Přivážejí ho sem prý podloudní obchodníci přes poušť, snad z Afghánistánu nebo až z Indie. Ale vzácně se dá sehnat i v Kermánu na bázáru. Právě tam lze ještě sklízet z výhonků starého světa. Balúčské stařeny, víc žebračky než kořenářky, tu mají své stálé místo – a v jejich rancích se dá najít leccos. Léčivé byliny, růžence, magické amulety z bobů a krystaly lazuritu… A snad i ty mléčné kamínky. Taky jsem tam kdysi koupil od babky fetiš proti zlému, modrý kamínek, korálky a krystal soli. Zavěsit musíš na krk – proti ďáblu!
Lidoví věštci a léčitelé používají nejrozmanitější praktiky i pomůcky, od magie až po postupy blízké modernímu lékařství. Těžko rozlišit, co je tradice a co pověra, a o to hůř určit, jak hluboko do minulosti sahá. Zde v poušti Lút je to kámen, který uzdravuje i otvírá budoucnost. Namísto skleněné koule kamínek, který se tu směňuje po bázárech. „Zórgh (zórr),“ pojmenuje ho stařena. Tady na východě to nebude až taková vzácnost.
V Bírdžandu, na druhé straně pouště, ho taky mají za lék, třeba na bolavé zuby, jen jméno vyslovují trochu jinak. A kde se v něm bere ta síla? Trocha chemie a přijdeme záhadě na kloub. Zeolit. Kypící kámen, který svou pozoruhodnou vlastnost ukrývá už v názvu: kámen, který vře. Minerál znovuobjevený současnou vědou. Pozapomenutý nerost se stal hitem všemožných obchodníků se zdravím. Že léčí, dnes vědí lékaři, veterináři a taky astrologové. Ale lidé v íránské poušti tuhle znalost mají odedávna.
Po pěti letech
Naše návštěva u vědmy pomalu končí. „Přijedete ještě někdy do Šahdádu?“ ptá se dívka se zájmem. „Enšalláh,“ odpovím zdvořile podle íránského bontonu. Dívka opakuje staré paní. „Vrátíte se, ale už se nesetkáme,“ zní věštecká odpověď.
Po pěti letech má příběh pokračování. Stane se tak, jak znělo proroctví. Vracíme se a ta kouzelná stařenka už tu není. Pouštní čarování se uzavřelo. „Naše“ vědma už rok nežije, ale její smrtí všechno neskončilo. Tentokrát mě v Šahdádu nepozve žena, ale mladík s motorkou. Nejhorší výheň trávím v domku s obrovským rachotícím válcem, starobylou klimatizací. „Čarování? Věštění?“ Můj hostitel by snad k němu mohl mít blízko. Aspoň to napovídá jeho příjmení – Šejch. Staré jméno znamená, že v rodu byl kdysi vážený muž – šejch, představený súfijského řádu. „Ta paní byla vědma, možná znala kesmet, ale ovlivnit ho neuměla. Kesmet stejně přijde a nic proti němu nenaděláš.“
Na druhý den stojíme před domem, kam nás přivedla stará vědma. Nikdo nepřijde otevřít, i když jsou okna otevřená. Ptám se kolemjdoucích žen. Ten dům je dávno prodaný. A paní Fáteme? Ano, byla to vědma, trochu… celá ulice k ní chodila… uměla léčit, předpovídat… Jen útržky, co si lidé vzpomenou. Moc a tajemství zasvěcených sahá až za hrob. Kdoví, odkud vlastně ta žena přišla, když brala klíč ukrytý za zdí. Kam zmizel ten pytlík a jestli ho někomu předala dřív, než umřela? Stále zůstává naděje, že ještě někdo dokáže číst v kamenech, které vzkypí jako mléko na plotně. Ale žádnou vědmu už nepotkáme a jiného věštce tu nikdo nezná. A pytlík bělavých kamínků, ten asi navždy pohltila poušť.
VĚŠTCI A VĚŠTĚNÍ PODLE ISLÁMU
- Lidové léčitelství islám nezakazuje. Řadí je k bílé magii, kterou lze tolerovat, zatímco proti magii černé třeba se bránit – koránskými verši a ochrannými modlitbami. Také v Íránu patří věštectví i léčitelství k projevům lidové zbožnosti. Ten nejzbožnější může být nejvíce obdařen nadpozemskými schopnostmi – což připomene mystiky súfismu. Vědmy a léčitelky se přizpůsobují době – dlouho tradované, často předislámské znalosti umně propojují s odkazy k šíitským světcům. Své klienty neztratily za šáhova císařství ani v islámské republice.
- Předpovídání budoucnosti patřilo v Persii k váženým disciplínám a zabývala se jím plejáda učenců. Věštilo se víc než rozmanitě – z písmen a číslic, z božích jmen, z kávové sedliny nebo z četby náhodně vybraných veršů koránu či strof oblíbených básníků. Nebyli by to šíité, aby svým imámům nepřipisovali kdejaké výjimečné schopnosti. Také věštectví odvozují od jednoho z nich, šestého imáma Džafara Sádeka. Je docela symbolické, že jeden z jeho potomků má svou hrobku právě tady v Šahdádu.
- Jsou různé cesty, jak se dostat na věšteckou dráhu. Traduje se, že komu se ve snu zjeví šestý imám, nahlédne do budoucnosti. Takoví lidé pak vládnou zvláštní silou a lidé si k nim zvyknout chodit pro pomoc.
KÁMEN VĚŠTCŮ
- V okultních vědách bývá zeolit považován za magický kámen. Využíván je mnoha obory klasického i alternativního lékařství. Tradiční čínská medicína ho zná víc než tisíc let, moderní teprve několik desetiletí. Zeolity jsou hlinitokřemičitany alkalických kovů a kovů alkalických zemin. Obvykle čirý nebo bílý minerál má vulkanický původ, vznikal kontaktem pyroklastik a lávy s mořskou vodou. Je známo asi 80 přírodních zeolitů.
- Typické nadýmání minerálu při žíhání vyvolává prudký únik vody. Své výjimečné vlastnosti mají zeolity díky krystalické struktuře. Prostorové uspořádání atomů vytváří kanálky a dutiny, které obsahují volně vázáné molekuly H2O (tzv. „zeolitová voda“) a kationty alkalických kovů a zemin. Vodu lze z vnitřní struktury odstranit zahřátím na 300–400 °C. Vzniklé mikropóry mohou pohlcovat jiné molekuly. Z teplem upravených zeolitů se tak stávají jakési „nasákavé houby“, ideální přírodní filtr.
- Jako detoxikant má zeolit všestranné použití. Staří Římané jím čistili pitnou vodu ve vodovodech a podobně se využívá i dnes. Čistí vodu i půdu, uplatnění nalézá třeba při likvidaci ropných havárií. Stejně rozsáhlé je použití ve zdravotnictví a kosmetice. Odstraňuje z organismu těžké kovy a další toxické látky. Ceněny jsou antibakteriální účinky, je vynikající při léčení ran a poranění i kožních chorob. Díky antioxidačním schopnostem aktivizuje imunitní systém, tlumí stres a deprese.
OČIMA AUTORA
Pouštní káva – káhve – je další záhada. Nepije se, ale jí. Umele se v ručním mlýnku, k tomu vydatně cukru – jí se po lžičkách a ta zvláštní chuť nutí brát si znovu a znovu. Nakonec jsme jejímu složení přišli na kloub: pražená cizrna, té bývá nejvíc, spolu s pistáciemi a dalšími semínky, boby či oříšky tvoří základ, který získává barvu podle poměru ingrediencí. Káva, která vlastně není káva, přestože je „černá“ i „bílá“. Zvláštní, tak trochu starosvětská pochoutka, jaká se neobjevuje jinde než kolem Kermánu. Jsou tu na ní skoro závislí a konzumují jí hotová kvanta. Taky se přidává do čaje, ale praví fajnšmekři tu dobrotu pořádají po lžičkách nasucho.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2015.
