Fotoreportáž Františka Štauda: Ománský sultanát pod rouškou tradice
Země Arabského poloostrova si navzdory výrazné modernizaci v posledních desetiletích zachovává své kouzlo a staré zvyky.
Ještě v 70. letech minulého století žil Sultanát Omán v hlubokém feudalismu. V zemi byly tři základní školy, jedna nemocnice s dvanácti lůžky a jediný kousek asfaltu vedl z vladařova paláce k vojenské základně. Tehdejší vládce, sultán Saíd bin Tajmúr, zřejmě neměl správné rozvojové vlohy a zemi držel v temnotách nevědomosti. Jeho největší chybou, jak se později ukázalo, bylo, že dopřál vzdělání svému synovi Kábúsovi ve Velké Británii. Po návratu jej ještě nějaký čas držel pod kontrolou, ale v roce 1970 tehdy 28letý Kábús vyřešil generační spory nekrvavým převratem a svého otce odeslal do exilu londýnského hotelu (kde po dvou letech zemřel).
Díky svému vizionářství, inteligenci, ale samozřejmě i absolutní monarchii podporované příjmy z ropy dovedl Kábús zemi za čtyřicet let vlády mezi nejvyspělejší země světa s více než tisíci školami, mnoha univerzitami, nemocnicemi v každém městě a tisíci kilometry kvalitních dálnic. I díky této prozíravé strategii Omán stále „voní“ nedostupnou exotikou. V komfortu offroadu si jen těžko dokážu představit pocity opravdových cestovatelů, jako byl Wilfred Thesiger, kteří trávili roky putováním pouští jenom s velbloudy a beduíny. Přesto si vychutnávám vše, co Omán nabízí: nepopsatelné scenerie pouští Wahíba a Rub al-Chálí, pobřeží omývané zpěněným příbojem, rybářské osady nebo vesničky v horách al-Qamar.
