Původně měl vlak hlavně dopravovat měď pro Čínu, která potřebovala suroviny.

Původně měl vlak hlavně dopravovat měď pro Čínu, která potřebovala suroviny. Zdroj: Roman Staněk

Jízdní řád Kilimanjara Express
Lokomotiva zahoukala a lidé utíkají zpět do vagonu.
Staré rozbité vagony podél cesty. S jejich rozebráním si nikdo hlavu nedělá.
Během tří dnů má cestující mnoho příležitostí, aby si vlak prohlédl nejen zevnitř, ale i zvenčí.
5 Fotogalerie

Tanzanská železniční odysea aneb Africkou pustinou čínským vlakem

Roman Staněk

Konečně, po osmadvaceti hodinách zpoždění odjíždí z obřího nádraží v bývalé tanzanské metropoli jediný vlak. S honosným názvem Kilimanjaro Express míří na 1870 km dlouhou pouť jihovýchodním směrem – do Zambie. S drkotající zrezivělou řadou vagonů se však pustinou táhne také příběh neobvyklého vzniku. Ačkoli... železnice často vozí neuvěřitelné příběhy. Tady je ten tanzanský.

Měl to být poslední symbolický úsek, kterým by se kolejemi spojila Káhira s Kapským Městem. A to přesto, že téměř všem bylo jasné, že vlak mezi těmito městy nikdy nepojede. Věděli to i čínští soudruzi, když nabídli v šedesátých letech dvěma čerstvě nezávislým východoafrickým republikám pomoc při stavbě. Železnice měla izolovat vnitrozemskou Zambii a spojit se s přístavem na břehu Indického oceánu. Vlak měl ze Zambie dopravovat měď pro Čínu hladovou po surovinách a na oplátku pomoci rozvoji zaostalé Zambie.

Je noc a souprava po čtyřech hodinách jízdy zastavuje v pustině. Nehne se z místa následujících šest hodin. Alespoň se lépe spí. Je ticho a vlak sebou nehází. Druhý den po rozbřesku lidé vystupují z vlaku, posedávají pod stromy, čistí si zuby a pojídají vajíčka natvrdo, která nakoupili od zdejších vesničanů. Jakákoli zlost z neuvěřitelného zpoždění se vytrácí s přibývajícími slunečními paprsky. Zůstává pouze africký humor a cestující vtipkují o tom, že budou-li tady ještě chvíli sedět, určitě přijde lev a sní je. Nakonec se ozve siréna a lidé se v panice rozběhnou ke svým vagonům. Vlak opět vyjíždí na cestu.

Podívaná může začít. Obavy cestujících ze lva nebyly pouze prázdná slova, protože vlak křižuje národní park Mikumi. Sliby levného safari se vyplnily a lidé z restauračního vozu při obědě pozorují pobíhající gazely, divoká prasata či smečku opic okupující jediný obří baobab u tratě. Vlak jede dostatečně „rychle“, a tak lze občas v dáli zahlédnout stádo slonů a také žirafy. Stojí bez hnutí vedle kolejí a koukají na vlak jako na zjevení. Přitom žvýkají listí a střihají ušima. Už z Dar es Salaamu vlak neustále stoupá. Krajina se postupně mění a z vyprahlé buše se po několika hodinách cesty stává zelená oáza.

Vynořují se políčka kukuřice, palmové háje a v pozadí hory porostlé zelení – majestátní pohoří Udzungwa. Vlak míjí několik cihelen s ručně vyráběnými cihlami. Pálí se tak, že se založí oheň a hliněné kvádry se naskládají okolo něj do vysokých řad. Vlak zastavuje v každé vesničce a přídomek „Express“ se vytrácí stejně jako cestující, kteří postupně dojíždějí do svého cíle. Těch, kteří jedou až do Zambie, je poskrovnu. Většinou jde o západní turisty a pár obchodníků či studentů.

Druhá noc

Tanzanie přijala čínskou nabídku bez váhání. Zambie však byla k pomoci skeptická a diktátora Kaundu přesvědčila až návštěva Pekingu, kde mu Číňané naslibovali modré z nebe. Celý úsek železnice vybudovali za neuvěřitelně krátkou dobu pěti let. Stavba stála půl miliardy dolarů a do dnešního dne je to stále největší částka, jakou Číňané investovali do jediného projektu v zahraničí. Už před zahájením stavby se však ozývalo mnoho varovných hlasů. Zpráva Světové banky z roku 1964 praví, že železnice nikdy nebude ekonomicky soběstačná a za podobné peníze se má raději vybudovat kvalitní silnice. Národními hrdiny se stalo dvanáct čínských inženýrů, kteří devět měsíců pěšky vyměřovali optimální trasu železnice mezi přístavem Dar es Salaam a hornatou Mbeyou.

Začíná druhá noc ve vlaku. Cestu osvětlují pouze všudypřítomné požáry buše, založené úmyslně vesničany. Vyhánějí tak škodnou a popel používají jako hnojivo na polích. Vlak za tmy jako had projíždí stavitelsky nejnáročnější úsek tratě skrze nejvyšší bod cesty, 2500 metrů nad mořem, aby se za úsvitu doploužil do nejvýznamnější stanice Mbeya. Město bylo založeno ve dvacátých letech minulého století a mělo sloužit jako základna pro práci v nedalekých zlatých dolech. Ty byly o třicet let později uzavřeny. Město však nadále vzkvétalo díky úrodným polím. Ženy zde na hlavách nosí větve dlouhé i několik metrů a tento pár desítek kilogramů těžký náklad dopravují do cíle. Děti na nádražích křičí na turisty: „Give me my money.“ Když však nikdo nereaguje, spokojí se s propiskou, mýdlem nebo prázdnou plastovou láhví.

Třetí den na cestě a vlak opouští Tanzanii. Veškerá různorodost krajiny je tatam. Teď už jen suchá pustina, rovina, bez lidí, bez zvěře. Během tří dnů má cestující mnoho příležitostí, aby si vlak prohlédl nejen zevnitř, ale i zvenčí. Doba stání ve stanicích není nijak definována, a tak se čeká na zahoukání staré dieselové mašiny „U30C“ firmy General Electrics. Z několika desítek lokomotiv zůstaly letos v provozu poslední dvě a jejich poruchy jsou nejčastější příčinou četných zpoždění. V soupravě je řazen kromě tradičních vozů také jídelní vůz a barový vůz s televizním programem. Sledování televize však nemá smysl, neboť hluk, který vagony vydávají, přehluší veškerý zvuk televize. Místním to však nevadí a se zaujetím pozorují výkon Stevena Seagala ve filmu o únosu vlaku. Vychytávkou je také poštovní vůz se schránkou umístěnou přímo na vagoně. To umožňuje lidem z odlehlých oblastí posílat dvakrát týdně poštu a dvakrát týdně ji přijímat.

Kde se stala chyba?

Na stavbě pracovalo téměř sto tisíc lidí, přičemž čtvrtinu tvořili Číňané. Museli postavit na 300 mostů, vykopat 23 tunelů a vybudovat na 150 stanic. Všechna nádraží jsou v bílé barvě a architektonicky podobná jako vejce vejci. Rozdíl je pouze ve velikosti a výšce stropu. Na nádraží v Dar es Salaamu existuje dokonce VIP salonek i s barem, kde se kdysi možná prodávala místní alkoholová pochoutka Konyagi. Teď však opadává strop, koberec je špinavý, ošuntělý, stejně jako sedačky, na kterých se tísní západní turisté, dveřmi odizolováni od cestujících z „ekonomické třídy“. Hlavní zdi vévodí obří mapa, která v čínštině a angličtině ukazuje nejdůležitější úseky tratě, ačkoli úředním a jediným jazykem v Tanzanii je svahilština.

Třetí noc ve vlaku cestující v první třídě využívají komfortu sprchového koutu. Je plný komárů a vlak sebou tak hází, že samotné sprchování se rovná akrobatickému výkonu. Ani přesvědčit stevarda, aby cestujícího do sprchy pustil, není hračka. A když si po hlučné noci v přehřátých kupé chce dát člověk kávu, obsluha jídelního vozu jej ujistí, že káva se podává pouze k předražené snídani. Jindy zase číšník prochází vagony a se stejnou galancí nabízí už třetí den totéž jídlo k obědu i večeři – kuře s rýží. Nemá se svým menu ale velký úspěch, lidé se už najedli na nádražích, kde početní prodavači nabízeli pečené banány, brambory, místní koblihy bez náplně (mandazi) či sušené ryby.

Ráno vlak nakonec šťastně dojíždí do Kapiri Mposhi v Zambii, kde Kilimanjaro Express už třicet let svou jízdu končí. Překvapení na závěr: do hlavního města Lusaky je to ještě tři hodiny autobusem. Unavený a ukodrcaný cestující má tedy hodně času přemýšlet nad tím, kde udělali soudruzi z Čínské lidové republiky chybu.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: