Nejzapomenutější země světa: Infračervená cesta do nitra rozvrácené Středoafrické republiky
Infračervená fotografie má zvláštní estetický efekt: mění zelenou na odstíny červené, růžové, fialové. Toužil jsem zkusit něco podobného a Středoafrická republika mi přišla do cesty jako symbolická příležitost. Nejzapomenutější země světa, ležící jakoby mimo spektrum našeho vnímání, se mi zdála jako cesta na jinou planetu.
Když tráva trpí
Co to vlastně je rozvrácený stát? Mívám arogantní pocit, že toho vím docela dost, ale o Středoafrické republice jsem nevěděl nic. Jen že existuje. Území velké jako dvě Německa nebo osm Českých republik je obrovský prales, savana nebo buš. Nic v mezích naší běžné zkušenosti a jeden z nejzamotanějších příběhů na pochopení. Posledních dvacet let nepřetržitého a nepřehledného konfliktu, vláda, která většinou neovládá ani celé hlavní město. Desítky milic s bizarními jmény, jako Anti-balaka, Seleka či 3R, žoldáci z Čadu, ze Súdánu nebo z Libye.
Jedna z největších a nejnebezpečnějších misí OSN se jménem MINUSCA, která stejně nedokáže v zemi zjednat pořádek. Savany, deštné pralesy, velké řeky a divoká, ještě nekolonizovaná příroda. Absence základních služeb, bez policie, armády a lékařů. SAR je místo, kde se právo, bezpečí i čas chovají jinak. Kde nikdy nevíte, komu patří silnice, na které stojíte, ani kdo rozhoduje o tom, jestli po ní dojedete domů, nebo vstříc únosu či smrti. Čínské korporace, které vám otráví vodu rtutí při extrakci zlata. Ruští žoldáci, kteří pro diamanty jdou přes mrtvoly. Stát tu existuje spíš jako vzdálený neuchopitelný koncept než každodenní zkušenost lidí. Život jako přežívání. Místní pro to mají rčení: Když sloni bojují, tráva trpí.
Záběry z neskutečna
V poskakujícím bílém landroveru jedeme, co rozbitá hliněná cesta dovolí. Přes okno sleduji ubíhající krajinu a v ruce držím foťák. Sedím na podlaze u zadních dveří, abych sem tam stihl opatrně zachytit jednu z neuvěřitelných scén, které míjíme. Ženy a děti nosící velké náklady na hlavách jako mystické stíny v bouři oranžového prachu. Mohutného býka s metrovými rohy narvaného do starého osobáku. Živé vesnice pod stromy džungle jak ze starověku, jiné prázdné a pobořené. Nejvíce zneklidňující jsou ale ty pasáže cest, kde nikdo není, žádná auta, žádní chodci. Jen buš, kde skrz keře a stromy není vidět ani na pár metrů. Což dělá ambush – číhat v křoví z důvodu léčky, původně francouzské slovo – jednoduchou disciplínou.
Zastavíme na parkovišti v městečku mezi Sibutem a Dekoou, protáhnout nohy a koupit si vodu. Pod plechovou střechou „bistra“ tu v zaprášených stínech sedí několik žoldáků. Náš řidič, kněz z Belgie, lakonicky pronese: „Wagnerovci.“ Začnu si pečlivě hlídat, abych se nikomu nedíval do očí. Jsme kousek od místa, kde před pár týdny zavraždili tři ruské novináře mapující jejich napojení na ruskou vládu a Putina. V zemi byli první den.
Přemýšlím, jak moc to bolí, když vám někdo usekne ruku mačetou. Chvílemi se mi podivně zvedne tep. Je to nejspíš vyústění týdnů stresu, které tu prožíváme. Svoje úzkosti a strachy zvládáte, fungujete, racionalizujete, až vám hlava dá najevo, že energie strachu prostě jen tak nezmizí. Na cestách mezi městy a vesnicemi mívám největší starosti u checkpointů. Pečlivě schovávám foťák a snažím se nedívat se nikomu dlouho do očí. Působit sebevědomě a pokorně zároveň. V zemích bezmocných bývá pocit moci největší nebezpečí. Dejte mladému klukovi do ruky kalašnikov nebo mačetu – a uvidíte. Dejte mu do jedné ruky flašku a do druhé bazuku a nejnevyzpytatelnější situace je na světě.
Bez našeho kněze bychom byli ztracení, vše necháváme na něm. Kněží tu mají výsadní postavení, svým způsobem jsou nedotknutelní. Mají spojení do světa duchů a bohů, s tím si většinou nechtějí zahrávat ani nejbrutálnější rebelové, ani jejich velitelé. Vždy se vyjíždí brzy ráno, se svítajícím sluncem, s přibývajícím časem roste šance, že budou posádky checkpointů opilé nebo sjeté. Po celé zemi jsou podobných zátarasů stovky. Často to je prostě jen závora ze tří křivých klacků přes hliněnou silnici.
Pod ochranou základny
Fatima mi ukazuje svou zahrádku, je na ni pyšná. Ve vyprahlé zemi se v mírném větru klátí pár klasů kukuřice, kousek nad zemí sedí seřazený listový salát. Fatima zalévá zelenou konví, která na fotkách bude červená. Točím se kolem ní a snažím se zachytit i vojáky OSN na strážních věžích. Mračí se z maskáčů, s prsty na těžkých kulometech. Tuším, na co myslí, běloch tady, v Kaga-Bandoru, znamená akorát problémy navíc. Fatima mi s úlevou říká: „Je to skoro k nepřežití. Zahrada zachraňuje mě i moje děti.“ V okolí tábora číhají milice, rabují, znásilňují, mučí, zabíjejí.
Kaga-Bandoro je provinční město, strategický infrastrukturní uzel a dlouhodobý bod konfliktu. Camp de déplacés je neoficiální osídlení s populací podle intenzity konfliktů v daném regionu. Zrovna teď je tu v nouzovém „městě“ z plachet, hlíny, plechu, plastů, klacků, slámy a čehokoliv použitelného asi 20 tisíc lidí. Snaží se dostat do perimetru vojenské základny, do bezpečí pod kulomety, co nejblíž transportérům, do poslední bariéry před potenciálním masakrem. Kvete tu nejen kukuřice, ale i černý obchod, prostituce a dětská práce. Co taky, když jiné možnosti nejsou. Obyvatelé žijí v extrémní závislosti na humanitární pomoci, v minimu soukromí, s vysokým rizikem nemocí.
Obcházíme základnu zpět na hliněnou ranvej, kde stojí naše auto. Vrnění vrtulí přechází do hlučné kakofonie, buclaté letadlo dosedá na plochu, vrtule nechává zapnuté. Celý svět se ponoří do prašné clony, všechno na patnáct minut zmizí. Z mračna se vynořují a zanořují postavy jako v surrealistickém filmu. Letadlo rychle mizí zpátky do vzduchu, opouštíme scénu a vydáváme se do muslimské části města. Projíždíme přes most, který hlídají bílé obrněné transportéry OSN. Poté se s autem vikláme skrz úzké ulice, kde na rozích postávají přízraky žoldáků s kalašnikovy, s šátky kefíja či tagelmoust přes obličeje. Na čaji pak sedíme s lidmi, kteří spolupracují s křesťanskou charitou na distribuci jídla. Bavíme se o tom, jak je nenávist mezi lidmi živená sobeckými zájmy. Spolupráce na jídle je ale tolerovaná, jíst se přece musí. „Nenávist je zvenku živená. Ještě donedávna jsme tu žili pohromadě, lidi si navzájem pomáhali, teď se vraždí,“ posmutněle vysvětluje místní stařešina. Jugoslávie, Rwanda, Kambodža, stále stejná spirála násilí. Vždycky je potřeba se ptát, komu se nenávist vyplácí.
Bezmoc
Schůzku přerušuje telefonát. Tábor hoří. Bleskově jsme vyrazili zpět a opět vystoupili na ranveji. Plameny šlehaly vysoko nad střechy a černý dým zakrýval oblohu. Chatrč za chatrčí podléhaly ohni s děsivou lehkostí, jako by byly z papíru. Z šedočerného rozžhaveného chaosu vybíhali lidé dusící se kouřem, objímali děti nebo svírali pár věcí, které stihli zachránit – plastové barely, srolované deky, plechové nádobí. Na okraji tábora v Kaga-Bandoru se shlukoval dav. Hasičský vůz OSN stál stranou, malý a bezmocný vůči tomu, co se dělo. Zůstali jsme stát nedaleko terénního auta. Opodál hlídkovali rwandští vojáci, napjatí, se zbraněmi připravenými k použití. Jejich pohledy přeskakovaly mezi požárem a námi. Dva běloši uprostřed téhle scény působili jako chyba v obraze.
Vnímal jsem, jak se čas hroutí. Nebylo jasné, jestli zasáhnout, ustoupit, nebo jen čekat. Kněz, který nás provázel, zmizel někde mezi lidmi, šel přímo naproti stěně kouře. Sáhl jsem po fotoaparátu, ale než jsem udělal jedinou fotku, přiblížila se skupina mladíků s pohledy plnými hněvu. V tu chvíli bylo zřejmé, že plameny nejsou jedinou silou, která se tu může vymknout kontrole. Křik a výhružky se zintenzivňovaly. Ustoupili jsme do auta a zamkli se. Dav začal obstupovat auto. Díval jsem se ztuhle skrz okýnka a napadalo mě, jaké to asi je, když vás dav ubije k smrti. V tu chvíli přiběhl schvácený kněz spolu s mužem nesoucím svou ženu v náručí. Byla otrávená kouřem, naříkala a zvracela. Vrazil nám je do auta a křičel, ať upalujeme do nemocnice. Auto prudce couvlo, otočili jsme se a za pár vteřin byli pryč.
Křehké, dočasné – a nezlomné
Lže infračervený film, nebo ne? Posouvá hranici toho, co jsme ochotni vidět? Středoafrická republika pro mě byla surrealistický sen, z něhož se nelze probudit. Jste odkázaní na pár lidí, kteří snad vědí, co dělají. A smůlu nebo štěstí. Možná i proto se o SAR tak málo mluví. Není to realita, která by se dala snadno vysvětlit. Leží mimo hlavní trasy, mimo zájem, mimo viditelné spektrum světa. Mimo jistotu člověka, který si rád myslí, že má leccos pod kontrolou a mnohé chápe. A přesto tu život pokračuje. Prý jsme schopni lépe snášet útrapy než přebytky. Nevím. Děkuju bohu, ve kterého nevěřím, že nemusím žít tady.
Islámští otrokáři i kolonie popelnice
Jako první tu snad žili předci dnešních Pygmejů Aka. Sever byl mnohem později součástí otrokářského islámského státu Dar al-Kuti. Na konci 19. století to vše kolonizovala Francie a její vláda byla brutální a extraktivní. Tohle bylo ono příslovečné srdce temnoty s posměšným název la colonie poubelle – kolonie popelnice. Místo, kam se nejezdilo budovat a rozvíjet, ale vytěžit, co šlo, a zapomenout. Kaučuk, slonovina a vzácné dřevo. A místní? Primitivové, méně než lidé, opice. Majetek, otroci. Při nesplnění kvót bití, mrzačení a popravy. Upalování zaživa. Za 50 let francouzské nadvlády tahle země přišla o polovinu obyvatel. Stopy téhle děsivé historie doznívají i dnes, v opuštěných cestách, v tichu vesnic, v nedůvěře.
Nezávislost na papíře
- Nezávislost získala SAR v roce 1960 a byla snad nejméně připravenou zemí na správu a vládnutí. Stát vznikl na papíře, ale instituce zůstaly prázdné. Moc se předávala rychleji než odpovědnost a dějiny se tu bortily dříve, než někam vedly.
- Samostatnou kapitolou byla dekáda vlády nechvalně proslulého tyrana-císaře Bokassy I. mezi lety 1966–1976. „Imperátor“ propálil celý jeden státní rozpočet už během své korunovace, inspirované Napoleonem. Trůn s třímetrovou zlatou orlicí, 80karátové diamanty na koruně a 65 tisíc lahví vína, šampaňského a whisky za to stály. Stejně jako 17 manželek a 50+ dětí. A postupně státní bankrot, vraždy opozičních politiků, obvinění z masakrů dětí a z kanibalismu. Bokassa šel v roce 1987 do vězení, v roce 1993 byl propuštěn, zemřel poklidně o tři roky později. V roce 2010 dostal posmrtný pardon. Ikona chaosu v mušelínu. Ne jako výjimka, ale jako extrémní důsledek systému, který nevznikl proto, aby sloužil lidem.
Aktuálně
V posledních měsících se bezpečnostní situace ve velké části západu a středu země drží relativně stabilněji než dříve, ale východ a sever zůstávají velmi nestabilní – s ozbrojenou aktivitou, únosy, kriminalitou a přesahy konfliktů ze Súdánu zejména přeshraničními koridory. V některých prefekturách pokračují útoky na checkpointy, auta, civilisty i doly. Mezi rebely jsou aktivní především 3R/UPC, FPRC či Anti‑balaka. Prezident Touadéra byl po volbách v prosinci 2025 potřetí potvrzen ve funkci, část opozice volby bojkotovala a právní spory pokračovaly. Humanitární situace zůstává chronicky těžká, viditelně to ukazují zhruba 400 tisíc vnitřně vysídlených a více než 700 tisíc uprchlíků ze SAR v sousedních zemích. Zásadní proměnnou posledního půlroku je i kapacitní napětí mezinárodní přítomnosti – MINUSCA čelí omezování zdrojů a uzavírání základen, časté jsou výrazné výpadky personálu a mobility. Vláda nadále spoléhá na ruskou a rwandskou bezpečnostní podporu. OSN potvrzuje desítky incidentů omezujících humanitární přístup k pomoci jako násilí, obtěžování, loupeže a jedno úmrtí humanitárního pracovníka v poslední době. Podle OSN v zemi s populací 5,5 milionu je zhruba 230 tisíc dětí ohroženo či už čelí akutní podvýživě a asi 2 miliony lidí žijí v akutní potravinové nejistotě.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2026.
