Přísně tajné hledání krásy: Urbex láká do míst, kam se běžný turista nevydá
Že plesnivá, posprejovaná, opuštěná psychiatrická léčebna nezní jako ideální destinace na nedělní výlet? Milovníci urbexu by vás možná přesvědčili dát jí šanci. Urbex neboli urban exploring čím dál více vstupuje do veřejného povědomí. Pojďme se vydat do liduprázdné nemocnice, paneláků po sovětských vojácích či opuštěné štoly.
Slečna Marie v maskáčové bundě prolézá dírou ve zrezivělém pletivu, na kterém o kousek dál visí orezlá výstražná cedule, jež návštěvníky informuje, že vstupují na soukromý pozemek. Nepovolaným vstup zakázán! Tady si evidentně můžete přivodit újmu na zdraví rozličnými způsoby. Za plotem ji přivítá husté křoví, kterým se prodírá směrem k temné siluetě budovy rýsující se proti zamračenému únorovému nebi zpoza pokroucených větví. Je to opuštěné křídlo bývalé psychiatrické léčebny s nevalnou pověstí. Její posprejovaná fasáda je značně oprýskaná a rozbitá okna zejí Marii vstříc jako vytřeštěné oči a bezzubá ústa, otevřená v konsternovaném úšklebku nad tím, že ji nějaká živá bytost přišla navštívit.
Ze zdi trčí vypáčené dveře a Marie se odvážně pouští dovnitř. Útroby budovy vypadají snad ještě strašidelněji než její exteriér. Stěny pokrývají různobarevné mapy plísně a skvrn, které si dům vypěstuje za dlouhou dobu lidské absence. Pod podrážkami Marii zakřupou střepy, když se vydá dlouhou, ztemnělou chodbou. Cestou nakukuje do místností, které míjí. V některých jsou vidět torza rozbitého nábytku, v jiných jen ze stropu porostlého plísní a mechem odkapává voda do kalných louží na podlaze. Kdysi tu byly pokoje pacientů nebo ordinace lékařů. Dnes je tu jen tichá, zaprášená spoušť. Když je asi v půlce, z otevřených dveří na konci chodby se ozve cosi, co zní jako kroky.
Hledej tam, kde nikdo jiný
Při sledování Marie jsem ve chvíli, kdy se chodbou ozval podezřelý hluk, na okamžik skoro zapomněla, že se nedívám na horor, ale na záznam z telefonu pětadvacetileté studentky architektury, která srká čaj na gauči vedle mě, takže vím, že ji na videu, které pořídila minulý týden na výletě, nikdo nezavraždí. Ze dveří nevyrazila zombie, ale vrána a video stejně napínavě pokračovalo po zbytek šeptem komentované prohlídky nemocnice.
Opuštěné, rozpadající se budovy většinou působí odpudivě, zároveň ale člověka přitahují. Obzvláště ty opředené zajímavými historkami z dob svých lepších časů či zkazkami o tom, že v nich straší. Argumenty, že se tam nesmí nebo že to asi nebude bezpečné, nemají šanci. Marie to krásně shrnula: „Urbex je prozkoumávání opuštěných budov a dalších objektů vytvořených člověkem za účelem takového hledání krásy tam, kde by ji nikdo normální nehledal.“ Dodává ještě: „Je to takové pozorování toho, co se s lidskými výtvory děje, když je opustíme. Ta místa navíc bývají vizuálně neobvyklá a zajímavá, takže většina lidí to dělá hlavně proto, že je baví fotit zajímavé interiéry a různé věci, které takhle objeví.“ Napadají-li vás myšlenky o porušování zákazů a svévolném pronikání na cizí pozemky, pak pravidlem urbexu číslo jedna je zásada, že si má člověk místo prohlédnout a vyfotit, ale neměl by do něj nijak zasahovat, aby po jeho odchodu zůstalo stejné jako před tím, než tam přišel.
Ze stejného důvodu vám také žádný urbexer, který své fotografie sdílí na různých fórech a skupinách na sociálních sítích, nikdy neřekne, kde své fotky ulovil, ani kdybyste ho mučili. „Vždycky když někde někdo napsal, kde to místo je, tak jsi věděla, že za pár týdnů maximálně bude v čoudu,“ stěžuje si další městský průzkumník – Honza. „Není to tak, že by si někdo chtěl lokality, který našel, nechat jen pro sebe, ale bohužel čím víc lidí se o nich dozví, tím vyšší je pravděpodobnost, že tam přijde nějaká partička blbců a buď to tam rozmlátí, nebo ukradnou, co půjde, a zkazí to všem, co tam přijdou po nich.“
Dávej pozor, kam vlezeš
Některé opuštěné objekty jsou chráněny proti vandalům, takže musíte často na cestě dovnitř překonat mnohem horší nástrahy než roští, což také činí jejich prozkoumávání dobrodružnější. „Už se mi párkrát stalo, že jsem někde narazil na hlídače,“ říká Honza, „ale když viděli, že nejsem bezďák nebo úchyl a že se tam jenom dívám, fotím a nic špatnýho nedělám, dalo se s nimi domluvit. Kolikrát mě tam dokonce nechali dál fotit nebo mě maximálně vyhodili.“ Průzkumnice Jolana s Katkou mají trochu rozdílnou zkušenost: „Nás jednou v Německu honil na pozemku jedné opuštěné fabriky pes. Rotvajler! Obrovskej a fakt hnusnej. Přeběhne mi mráz po zádech, jen si na to vzpomenu. Naštěstí jsme tam sotva vlezly, takže jsme byly jen kousek od plotu a hezky rychle jsme zase vylezly a utíkaly pryč.“ Po této epizodě prý Jolanu na dlouho přešla na podobné výlety chuť a nyní si dává obzvlášť záležet, aby zjistila co nejvíce o tom, jak se to má s ostrahou míst, na která se chystá.
Memento mori
Troška adrenalinu z toho, že nikdy nevíte, co v objektu zažijete, k urbexu ale nepochybně patří. Kromě toho vás v dnešním světě davového turismu zavede na zvláštní místa, kde ideálně nepotkáte ani nohu (o rotvajlerech nemluvě). Obzvláště opuštěné budovy různých veřejných institucí mívají i zajímavou historii a pozorovat jejich rozklad je určitým způsobem fascinující. Když budete mít štěstí, možná se vám podaří objevit i nějaký poklad. Od urbexerů jsem slyšela o nálezech starého vybavení v továrnách, nemocnicích nebo laboratořích, o zachovalém nábytku nebo různých zvláštních starožitnostech či zajímavých osobních věcech, které po sobě zanechali někdejší majitelé. „Jednou jsem byla v takové malé roubence v Tatrách,“ vypráví Marie, „našli jsme ji úplně náhodou a na první pohled byla opuštěná, tak jsme tam vlezli. Bylo tam strašně moc osobních věcí lidí, kteří tam žili. Něco takového se nevidí moc často. Podle všeho to byli staří lidé a nejspíš zemřeli, neměli příbuzné a všechno to tam zůstalo. Byly tam třeba v kuchyni na stole otevřené noviny, ve dřezu nádobí, v ložnici rozestlaná postel. Kdyby ty noviny nebyly 40 let staré a nebyla tam na všem vrstva prachu, vypadalo by to, jako že si jenom někam odskočili.“ Zvláštní nález v ní zůstal trčet jako zajímavá zkušenost: „Člověka to nutí k zamyšlení, co se s těmi lidmi, co tam žili, asi stalo. Je možná pravda, že hromadění majetku je k ničemu, protože jednoho dne všichni takhle zmizíme a ani to nádobí po sobě umýt nestihneme…“
Honba za poklady
Jak už jsem zmínila, vyzrazování přesných lokalit je nepřípustné. Kdo ovšem hledá, ten najde, a když se v blízkosti svého bydliště poohlédnete po opuštěných budovách nebo zabrousíte například na prazdnedomy.cz, budete překvapeni, kolik jich najdete. Problém může být akorát v tom, že prázdné budovy v dezolátním stavu bývají trnem v oku místním autoritám. Nejednou se mi tak stalo, že než jsem se k návštěvě některého místa dostala, stihli ho zbourat. Kupříkladu jednu z nejznámějších urbexových lokalit ve středních Čechách, bývalou záložní nemocnici v Jílovém u Prahy, která zde „strašila“ opravdu dlouho, se mi nedávno podařilo vychytat doslova s buldozery na dvoře. Před pár lety byla zbourána i fascinující budova vily továrníka Tschinkela v Dubí, která byla bohužel spíše než svou architekturou známá tím, že se v ní svého času nacházela dětská psychiatrická léčebna, proslulá hrůzostrašnými historkami o experimentech na jejích chovancích. Podobný osud potkal i bývalý urbexový ráj, opuštěné město, které po sobě zanechala sovětská posádka v Milovicích. Mnoho budov bylo zbouráno a ze známých bloků opuštěných paneláků, které s trochou nadsázky připomínaly Pripjať, zůstal ve své chátrající podobě jen jeden a zbytek byl zrekonstruován. Z dochovaných urbexových lokalit, které jsou tak provařené, že se na mě určitě nebude nikdo zlobit, když o nich napíšu, jsou zajímavé například opuštěné vojenské budovy rozeseté ve zrušeném Vojenském újezdu Brdy. V pohraničí je zase s trochou štěstí možné narazit na chaloupky, které bývají malými muzei starého nábytku a osobních předmětů bývalých majitelů. Můj nejzajímavější urbexový zážitek byla ovšem pravděpodobně výprava do šachty opuštěného dolu, kam mě vzal jeden známý. Podobné expedice bych samozřejmě nikomu neradila bez doprovodu někoho, kdo konkrétní podzemí zná a alespoň v rámci možností ví, co dělá.
Prosím vás, vypadněte
Jednou jsem se pustila do řeči se sousedem, který mě nachytal, když jsem z opuštěné budovy vylézala, a než jsem se stihla vymluvit na to, že tam sbírám materiál na reportáž, pořádně mi vynadal. „Nechápu, proč tam neustále někdo leze,“ kroutil tehdy hlavou rozhořčeně. „Už aby to zbourali. Je tam bordel, vlhko, smrad a do té díry ve druhém patře jednou někdo spadne.“ Měla jsem tehdy chuť namítnout, že z jeho informovanosti vyplývá, že tam byl také. „Byla jste nahoře na balkoně?“ zeptal se nakonec opatrně. „Je odtamtud přes tu rezavou konstrukci strašně zvláštní pohled do zahrady.“ Přesně jsem věděla, o kterém pohledu mluví. Pán to asi poznal a okamžitě přepnul zpět do režimu bdělého souseda: „Máte kliku, že se to s vámi neutrhlo. A už, prosim vás, vypadněte.“ Setkání s panem sousedem mě utvrdilo v tom, že touhu alespoň nakouknout, jak opuštěné budovy vypadají a co v sobě skrývají, máme asi všichni. Zrovna tak schopnost ocenit estetické aspekty toho „bordelu“ uvnitř a užasnout nad atmosférou, kterou tahle místa mají. Tak na to myslete, až na vás někdy přijde touha někam přelézt plot. Vypadá to, že i když vás tam někdo nachytá, bude mít dost možná pro vaši zvědavost pochopení.
