Džibutsko: Země, kde se Afrika trhá vedví a žraloci velrybí plavou jen kousek od vás
Jednoho prosincového dne vystupujeme na letišti v hlavním městě Džibuti s tím, že máme před sebou týden cestování po této nejmenší zemi horkého a suchého Afrického rohu. Je to více než dost, protože většina návštěvníků tráví při souhrnných cestách Africkým rohem v Džibutsku jen dva nebo tři dny.
Džibutské franky měníme na hlavní křižovatce ve městě přímo z auta. Přistoupí k nám vekslačky s obrovskými taškami s balíky bankovek a vymění nám rovnou přes okénko. Plný kurz dostáváme pouze za bankovky od padesáti dolarů výše. Nižší nominální hodnoty bankovek zde nikdo nechce. Džibutsko je díky vysokým příjmům za pronájem zahraničních vojenských základen a díky důležitým obchodním přístavům i na evropské poměry drahá země. Minimálně desetkrát dražší než sousední Etiopie nebo Eritrea. Může za to také fakt, že do pouštní země se dováží úplně všechno – zemědělské produkty, suroviny, průmyslové výrobky, elektřina i část pitné vody.
Procházku po centru Džibuti berte spíše jako povinnost než jako zážitek. Malé centrum starších francouzských budov má pravoúhlou síť ulic a stále relativně hezkou zástavbu. Vyniká zde etiopský pravoslavný kostel, katolický kostel, budova parlamentu nebo čtyřpatrová budova Africké banky. Všude kolem se pak rozkládají takzvané arabské čtvrti, kde jakýkoliv řád i asfalt rychle mizí. Ulice lemují malé kavárny s kořeněnou kávou, kde sedí výhradně muži, pekárny či holičství. Úsměvná je posedlost v umývání zaprášených aut, která po umytí vydrží čistá nanejvýš pár minut.
Pod dekou na stolečku se u četných pouličních prodavaček ukrývají zelené rostlinky kátu. Kata jedlá je typické lehké narkotikum Afrického rohu. Větvičky se zelenými lístky musí být neustále vlhčené, aby byly prodejné. Přijde zákazník – odhrne se deka, a pokud se zdá být kát dostatečně čerstvý, tedy méně než jeden den starý, proběhne prodej. V Džibutsku kata jedlá (vlastně ani nic jiného) neroste, a tak se o přísun starají pašerácké stezky z Etiopie. Obchod s kátem má údajně pod palcem prezidentova manželka. Větvička dlouhá 30 centimetrů stojí dolar. „Mousso, co se udělá s těmi větvičkami, které uschnou a nikdo je nekoupí?“ ptám se.
„To ale vždycky někdo koupí. Někdo, kdo už bude trochu rozjetý a bude mu stačit málo na udržení nálady. Dostane nevelkou slevu a zaručeně to vezme, i zvadlé...“
Pokud se někdy vyskytnete v Džibuti a dostanete chuť na pivo, nejlépe je nakoupíte v servisu značky Toyota na okraji města.
Ke komínům jezera Abbé
Příkopová propadlina, kde se Afrika trhá vedví, se na severu u Rudého moře rozšiřuje do takzvaného Afarského trojúhelníku, který nabízí nejžhavější i nejníže položená místa Afriky. Známější je jeho oblast zvaná Danakilská proláklina v sousední Etiopii, ale i džibutská část má co nabídnout.
Za městem rychle utichá dopravní ruch. Stále častěji vidíme v polopouštní krajině jednohrbé velbloudy, ženy s osly, které jdou pro vodu ke studni na dně suchých vádí, paviány pláštíkové, také gazely Thompsonovy a jednou i vzácnější antilopu žirafí. Její dlouhý krk jí umožňuje okusovat listí ze stromů. Typickým porostem džibutské polopouště jsou trnité keře, nízké akácie a jiné trnité stromy a trsy trávy. Projíždíme také dvě ploché kotliny, Petit Barra a Grand Barra, které lze považovat za pravou poušť s pískem.
Přes oázu Dikhil, což je jediné místo, kde se mísí etnika Issů a Afarů, míříme k jezeru Abbé, které je až na etiopských hranicích a které jsme viděli z letadla při příletu do země. Jezero nás vítá měsíční krajinou s bizarními skalními útvary. Dávná hladina Abbé byla mnohem výše než dnes, proto z okolní sopečné plošiny sjíždíme k jeho současné pánvi mírně z kopce. Úroveň hladiny ukazují pásy bělostného vápence, dávného břehu. Níže pak míjíme prameny, které vytvářejí malé louky, na kterých se pasou oslíci, ibisové i prasata bradavičnatá. Míjí nás karavana velbloudů se zbožím z Etiopie.
Jisté je jen to, že nenesou kát – vzhledem k jejich rychlosti přesunu by zvadl dříve, než by došli na džibutské hranice. Postupně se začnou v dálce ukazovat věže, které dříve byly pod vodou a vedly k hladině jezera. Slovo Abbé označuje něco páchnoucího a odkazuje na horké prameny okolo jezera, které čpí sírou. Kolem výronů horkých pramenů se pak usazovaly minerály, až vznikly mnohametrové útvary načechraných dutých věží nejrůznějších tvarů, které jsou dnes hlavním lákadlem jezerní pánve. Dodnes mezi věžemi najdeme množství horkých pramenů mírně alkalické vody.
U jezera nocujeme v turistickém kempu, kde mají jídelnu, zděné chaty i stany z rohoží. Hned po našem příjezdu, tedy ve chvíli, kdy bylo jisté, že opravdu dorazíme, zařízli kozu, stáhli ji a dali ji péct na žhavé uhlí do díry v zemi za kuchyní. Samozřejmě se maso nemělo šanci zcela dokonale upéct, takže z kozí pečínky okrajujeme jen její opečené okraje.
S východem slunce míříme za plameňáky, kteří na jezeře žijí. Kromě nich vidíme i husy egyptské. V první vesnici za jezerem, která se jmenuje Kouta Bouyya („Řeka Mušlí“), jsme se zastavili na prohlídku domu kočovných Afarů. Platíme kátem zakoupeným včera v Dikhilu. Afarové mají dva domy. Jeden hranatý, ve kterém je možné se i postavit. Má ohrazený dvorek a chatu na spaní na rohožích, které je možné kdykoliv srolovat a přenést na nové místo. Na jednoduchém ohništi zrovna vařili kávu, která překrásně voněla po celé chatě. Etiopie je kolébkou kávy a Afarové žijí právě i v Etiopii.
Kolem chaty pak posedávaly nejméně tři generace Afarů a ukázaly nám také jejich druhý typ domu, který připomínal naše kopulovité horolezecké stany do nepohody. Lezlo se do něj nízkým otvorem a uvnitř bylo místo jen na spaní. Přes den se tato kulatá stavba pokrytá rohožemi nepoužívá. Za vesnicí jsme pak stáli v suchém vádí, jehož písek byl nahusto smíchaný s nejrůznějšími ulitami plžů. Odtud pochází jméno vesnice Řeka Mušlí. Na dně vádí bylo několik vykopaných děr, které díky hloubce okolo jednoho metru dosáhly až na hranici podzemní vody. Zde nabírají vesničané vodu pro své potřeby. Voda je v písčitých dírách překvapivě čistá. Když jsme viděli podobné díry v jižní Etiopii, byly plné bahnité kalné vody.
K nejslanějšímu ze slaných jezer
Cestou k dalšímu obrovskému jezeru, Assal, odbočujeme krátce na „džibutský Grand Canyon“. Jmenuje se Dimbiya, je krátký a hluboce zařezaný. Jeho délka se počítá na jednotky kilometrů, ale převýšení stěn má okolo 600 metrů, protože jeho dno ústí rovnou do moře. Vidíme i takzvaný Ďáblův ostrov. Kulatý ostrov v zálivu nedaleko pevniny kdysi sloužil jako překladiště otroků, proto jej Arabové pojmenovali po ďáblovi, aby odradili normální lidi od vstupu na něj. Během klesání po silnici nepozorovaně protneme nulovou vrstevnici a klesáme dál až na břeh jezera Assal, což je nejnižší bod afrického kontinentu.
Zlomy paralelní s Rudým mořem vytvořily v minulosti prolákliny ve výšce až 150 metrů pod hladinou moře, které jsou vyplněné solnými jezery. Jezero Assal má hned dvě prvenství: je to nejslanější jezero světa (desetkrát slanější než mořská voda a třikrát slanější než Mrtvé moře) a nejnižší místo Afriky (–153 m). Má rozměry 10 x 7 km a plochu 54 km2. Napájejí ho podzemní prameny, které prosakují z mořské vody ze zálivu Tadjoura. Letní teploty okolo 60 °C v kombinaci se slanou vodou dělají z okolí jezera jedno z nejnehostinnějších míst světa. V jezerní pánvi se těží sůl a vozí se karavanami do Etiopie, jednu takovou karavanu také potkáváme. Nejméně sto metrů čisté soli dělí silnici od nejbližší volné hladiny. Jdeme po ní jako po betonové ranveji, pod nohama máme sedm až sedmdesát metrů soli. Pás mělké vody kolem břehu má při pohledu shora narůžovělou barvu.
Když dojdeme k vodě, zkusíme její silně slanou chuť, se salinitou 34,8 procenta je to v podstatě plně nasycený solný roztok. Je tu horko a všudypřítomná sůl je cítit i ve vzduchu. Pohledy do okolí s pohořími vysokými okolo 1700 metrů jsou úchvatné, ale na delší pobyt v této pekelné dolině plné soli to určitě není. Rádi se vracíme zase nad nulovou izohypsu a pokračujeme do druhého největšího města Džibutska, do Tadjoury (Tadžury).
Hotel Le Golfe na břehu moře v Tadjouře byl po celém dni vysvobozením. Majitelkou je rázná Etiopanka, a tak je celý hotel krásně vyzdoben vánočními motivy. Na rozdíl od většiny populace je totiž křesťanské víry a nijak se nezdráhá svůj hotel dle toho vyzdobit. Teplá sprcha a výborný steak k večeři nám opravdu přišly vhod, protože zítra nás čeká výlet do pohoří Goda na dvě noci, kdy si takové pohodlí určitě nedopřejeme.
Zelené pahorky džibutské
Vyrážíme od kempu ve vesnici Bankoualé, který má ve znaku levharta, jehož malá populace stále v pohoří Goda žije. Vesnice je umístěna v pěkné krajině porostlé vysokými stromy. Postupujeme řečištěm nahoru na plošinu u vesnice Day. Ze zvířat vidíme zoborožce a také kočkodany zelené v místní variantě. Kolem nás se tyčí vrcholy vysoké okolo 1500 metrů a jejich svahy jsou jednak porostlé zelení, ale také jsou ozdobeny vodorovnými pruhy skalního podloží, které díky erozi vystupuje na povrch. Je to takzvaná trapová modelace hor. Na jednom z rozcestí se potkáváme s místním staříkem, který je vzdáleným příbuzným našeho průvodce. Jelikož by byl pán už šedivý, jak dokazuje jeho z větší části plešatá hlava, barví si stejně jako mnozí jiní své vousy henou, takže dostávají punkový oranžový odstín.
Nedaleko závěru výstupového řečiště jsem narazil na muže, který vyráběl topůrko pro sekyrku, které se zde vyrábějí stále velmi starým a primitivním způsobem takzvaně na tulejku. Těsně pod místem, kde jsme vystoupili na cestu vedoucí po náhorní plošině, překračujeme na trase malý vodopád. Spousta odpadků v podobě plastových pytlíků od pracího prášku dokazuje, že je to zdejší prádelna. Množství žabích pulců však dokládá, že voda je zde asi stále, a také, že jim praní prádla nijak nevadí. Ve výšce 1400 metrů jsme pak v brzkém odpoledni došli do pěkného kempu ve vesnici Day.
Pohoří Goda je známé především díky Národnímu parku Forêt du Day. Má rozlohu 3,2 km2 a představuje unikátní ekosystém ve výšce okolo 1500 m. Z nedaleké hory Goda sestupuje po svazích mlha a mraky a zásobují les vlhkostí pomocí kondenzace. Mezi prosincem a březnem zde může teplota v noci klesnout téměř k nule. Porosty jsou jalovcové, olivové a smokvoňové. Ze zvířat zde žijí jelínci, opice, draví ptáci a vzácně i levharti. Žije zde i jediný ptačí endemit frankolín džibutský, pták podobný bažantu. Večerní posezení v kempu je pak velmi studené. Teplotu odhadujeme okolo deseti stupňů nad nulou a také noc v chýších na lehátcích s dekami není zrovna nejteplejší.
Druhý den pochodu se k nám přidává místní průvodce, aby nám našel cestu z náhorní plošiny do vesnice Dittilou, která leží skoro o tisíc metrů níže. Trasa byla tak krkolomná a klikatá, že bychom ji neměli šanci sami najít. Z okraje skalní terasy byl naprosto fantastický výhled dolů do skalnaté doliny pod námi, která na obrovském převýšení odkrývala strmé srázy porostlé lesem Day. Z mnoha míst jsme měli výhledy do srázů a společně s námi se tu rozhlížely i tlupy paviánů. Kemp v Dittilou má nádherné umístění pod ježatým skalním hřebenem a je obklopený lesem. Okolní krajina je kouzelná. Kemp spolu s námi obývá tlupa kočkodanů, proto musí být jídelna zakrytá plotem, aby opice nechodily krást lidem jídlo.
Město plachetnic
Tadjoura s 25 000 obyvateli na břehu zálivu je nejstarší město Džibutska. Prý je zde sultánský palác, který jsme nenašli, a město má celkově arabskou atmosféru, kterou umocňují staré mešity zvláštní architektury. Stále se zde vyrábějí tradičním způsobem arabské plachetnice s jedním nebo dvěma stěžni, které se používají k přepravě přes záliv. Jedna taková se válí v přístavu na písku.
Koupání nabízí nedaleká pláž Sables Blancs s bělostným pískem. Do Džibuti jedeme zpět přes záliv trajektem, který nám ušetřil mnohahodinovou trasu po silnici. Než odjel, stihli jsme si dát ještě výbornou rybu a chuťový zážitek umocnila dívka servírující vynikající kávu.
Ve vlnách zálivu Tadjoura nás čekala poslední džibutská atrakce. Klidné vody zálivu jsou místem, kde se mladí jedinci největšího druhu žraloka, býložravého žraloka velrybího, shromažďují k nakrmení před tím, než pokračují dále kolem afrického pobřeží k jihu do prostoru Zanzibaru. Je to místo, kde je možné je pozorovat se stoprocentní jistotou. Několik ponorů se šnorchlem za velrybími žraloky bylo bez pochyb zlatým hřebem posledního dne. Vždy, když se ve vlnách objevila horní část ocasní ploutve (ano, ocasní, nikoliv hřbetní jako u jiných žraloků), dostali jsme pokyn ke skoku do vody, a dokud jsme zvládali se žralokem plavat, dotud jsme se mohli kochat jeho majestátností. Mláďata, která zde bývají ke spatření, mají „pouze“ okolo šesti metrů. I tak to byl silný zážitek a moc si nikdo nedovedeme představit, že bychom do vody skočili k dospělým jedincům, kteří dorůstají délky až osmnácti metrů. To by byl trojnásobek délky našeho člunu!
INFOBOX:
Džibutsko má necelý milion obyvatel, z nichž většina žije v hlavním městě Džibuti.
Rozkládá se okolo zálivu Tadjoura, který je součástí Adenského zálivu, a tedy už Indického oceánu. Leží těsně pod průlivem Báb-al-Mandab, který Rudé moře ohraničuje z jihu.Jižní polovina země je sušší, pouštní, až polopouštní a rovinatá, zatímco na severu leží čedičové plató Danakilských hor (nejvyšší hora Moussa Ali 2021 m) a také pohoří Goda se zbytky reliktních lesů.
V Džibutsku nejsou trvalé vodní toky, jen suchá vádí s podzemními zdroji vody. S průměrnou teplotou přes 30 °C je to jedna z nejteplejších zemí světa, minimální srážky padají na podzim a v zimě v horách na severu.- Dříve bylo území známé jako Francouzské Somálsko, později dalších deset let jako Francouzské území Afarů a Isů, než konečně 27. června 1977 vyhlásilo nakonec i Džibutsko nezávislost, jako jedna z posledních afrických kolonií.
- V Džibutsku žijí etnické skupiny Issů (Somálců) na jihu a Afarů na severu. Po krátké občanské válce v 90. letech 20. století jsou oba národy zrovnoprávněny v řízení státu. Ovšem politický systém jedné strany (Lidový svaz pro rozvoj) je silně autoritářský a volby toho moc nezmění. Od vyhlášení samostatnosti má Džibutsko teprve druhého prezidenta.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2026.
