Mizející svět kmene Hadzabe aneb Jak žijí poslední kočovní lovci u jezera Eyasi?

Našli jsme je. Setkat se s příslušníky kmene Hadzabe není úplně jednoduché. Jsou to jedni z posledních kočovných lovců, kteří jako v dávných časech stále putují savanou nebo se prodírají mezi pichlavými keříky buše a vedou stejný životní styl lovců a sběračů, který udržoval jejich lid po generace. Hadzabe nebo také Hadzové umějí k lovu využít místně vyrobené jedy a důmyslné maskování. Z plání Serengeti byli vytlačeni do odlehlejších končin, kde pobývají v jeskyních nebo táboří v buši v okolí jezera Eyasi, které není jejich původním domovem. Odkud vlastně přišli, se ani moc neví a vedou se spory, zda to byla lokalita Olduvajské rokle a dnešního parku Serengeti nebo jiné končiny. První písemné záznamy pocházejí až z konce 19. století a jde spíše o vyprávění z druhé ruky. První zaznamenané skutečné setkání proběhlo až po německé kolonizaci v roce 1911. Tehdejší prameny vykreslovaly jejich život stejně jako život dnešních lovců. I když si badatelé všimli části národa, která se oddělila od lovců a usadila se k zemědělské činnosti podobně jako usedlí Bantuové.

Ještě před rozbřeskem se zkřehlí lovci ohřívají u táboráku | Zdroj: Tomáš Kubeš

Příprava

Lovci byli milí, znali našeho průvodce, a tak u ohně proběhla diskuse, co s nenadálými návštěvníky. Nakonec jsme byli pozváni k poskakujícím plamínkům táboráku, abychom se ohřáli – přece jen 25 stupňů může být pro zkřehlé lovce zima. Tabák a sůl byly ideálním dárkem pro muže, kteří ihned bez zdlouhavého přemýšlení začali balit cigarety a užívali si vzácného daru. Někteří už dnes nosí roztrhaná trička či kraťasy, ale často je zdobí také kožené opasky, korálky a ozdoby z úlovků. Na první pohled se tu toho moc nezměnilo. Lidé žijící v přírodě vstávají před rozbřeskem, protože jakmile se slunce vyhoupne výše na oblohu, začne nesnesitelné vedro, což je okamžik, kdy i zvířata hledají dobrý úkryt. Naopak brzké ráno je šancí obohatit si jídelníček. My chodíme do supermarketu, oni ho mají okolo sebe a berou jen to, co potřebují k nezbytnému přežití. Stačí jen prověřit šípy k lukům, hroty napustit jedem, doplnit zásoby kamenů do praků a lov může začít. Lovení je někdy skupinová záležitost, ale častěji každý chodí sám po savaně a čeká, než spatří jakoukoliv zvěř.

Baobaby jsou úkrytem pro mnohá zvířata a pro lovce zásobárnou ptáků nebo jestěrek | Zdroj: Tomáš Kubeš

Klusem do buše

Být na lovecké výpravě je velká pocta, jen člověk musí mít dobrou fyzičku. Hadzové se rychlým krokem prodírají křovisky a doslova klušou za jídlem. Kdo nestíhá, má smůlu, nic nevidí. Jejich instinkt je neuvěřitelný – podle stop se dokážou vydat po stezce za menšími zvířaty nebo jen krátce naslouchají zvukům a mají jasno, kde je jejich kořist. Nejmrštnější byli malí kluci, kteří se chtěli před cizinci vytáhnout, a tak klusali dvakrát rychleji. Pravdou zůstává, že byli i nejúspěšnějšími lovci toho dne. Jejich luk nebo prak nikdy neminul. Prvním úlovkem byl malý žlutý ptáček o velikosti sýkorky. Chlapec zvedl ruku a naznačil zastavení. Na stromě před ním bylo hejno ptáků, jeho hladový pohled jednoznačně naznačil osud jednoho z nich. Pomalu natáhl jeden z šípů s kovovým hrotem, zamířil a vystřelil. Následoval rychlý úprk do křoví, a jakmile se vrátil, bylo jasné, že to byla bezchybná střelba – na šípu byl napíchnutý pták, taková rychlá svačina.

Pevninská Tanzanie: Ideální země na první setkání s Afrikou

Afrika

Hrdý lovec mu zakroutil krkem a přivázal si ho na opasek. Druhý pták o velikosti holuba se trochu bránil, tak mu lovec ukousl hlavu a vítězoslavně nám ukazoval svůj oběd. Komu to přijde drastické, jako kdyby lovil ptáčky u krmítka, tomu doporučuji navštívit třeba slepičárnu nebo jatka. Za nás tuto práci na rozdíl od kočovníků vykoná někdo jiný. A na jejich obranu, oni loví jen pro přežití. Jakmile mají dostatek potravy, lov končí. Úlovkem mohou být ptáci, drobná zvířata, ještěrky, hadi a někdy i antilopy, žirafy a zebry. Když přeje štěstí, podaří se ulovit i slona, to se pak celý tábor stěhuje do blízkosti zdroje masa. Oblast, kde žijí, se využívá k zemědělství, proto větší zvěř žije o něco dále a výprava za ní vyžaduje změnu tábora. Jakmile není v okolí co lovit, klan se stěhuje na hojnější místo, proto je někdy těžké tábor kočovníků najít. Některé rodiny se sdružují do větších táborů, zatímco jiné se spojují za účelem lovu a sdílení potravy. Více lovců zajistí snadnější přežití, a když se zadaří, podělí se s ostatními. Vyprávěl mi jeden z lovců, kterému říkali „Gem“, že nejlepší pochoutkou bývají opice. Jejich maso vyniká sladkou chutí. Pro toho, kdo ulovil zvíře, přichází pocta v podobě vnitřností, a když se opici rozbije lebka, žádanou komoditou je i mozek. Nejčastějším úlovkem bývají paviáni nebo kočkodani.

Hadzové s luky a šípy málokdy minou cíl | Zdroj: Tomáš Kubeš

Čas jídla

Když se lovci po několikahodinovém lovu vracejí do tábora, přichází čas hodování. Nejdříve je ale třeba zapálit oheň. Sirky tu stále nemají, tak používají postup dávných předků: na kůru stromu umístí dřívko a pomocí luku a rychlých pohybů vytvoří třením první plamínek, který zapálí suchou trávu. Nezáviděl jsem lovcům ptáčky škvařící se v plamenech, ale přesto se rozdělili a já jako úspěšný účastník dostal první ochutnávku. Upřímně, kdo jedl kachnu, bude mít podobný zážitek – tmavé, trochu tuhé maso divoké chuti. Jen je nutné vyplivnout zbytky peří, zobák a nožičky. Porce je to docela miniaturní, ale zajistí alespoň přísun bílkovin. Během přípravy u ohně si lovci vyměňovali postřehy a bavili se pravděpodobně i na náš účet. Kdepak, cizinci tu nejsou každý den. Hlavním smyslem existence je zaplnit žaludek a to bylo dnes splněno. Dokonce i moje odhozené ptačí nožičky skončily v ústech usmívajících se dětí.

Ulovený pták končí na opasku lovce. Když je hlad, pomůže i syrové maso. | Zdroj: Tomáš Kubeš

Umění sbírat

Ženská část kmene neputuje tak daleko. Jídlo se dá najít i v blízkosti tábora, stačí znát místa, kde se dají vykopat hlízy. Sběračky zručně kopaly jednoduchou dřevěnou motykou a nikdy nehledaly zbytečně. Jakmile vycítily blízkost potravy, vyhrabaly hrst jedlých hlíz různých velikostí. Plodiny stačí očistit, rozlomit a už putují do žaludku. Některé ženy si hlízy loupaly, jiné jednoduše vyplivovaly hořkou kůru. Chuťově mi to připomínalo něco mezi batátem a kedlubnou. Tady je přesně vidět, jak instinktivně dokážou i v největší pustině najít něco k snědku. Role jsou jasně rozděleny, u kmene Hadzů muži vstávají brzy a loví, naopak ženy shánějí hlízy, kořeny, bobule a ovoce, zatímco starší zůstávají vzadu a starají se o mladší děti. Tábor se zaplní až před polednem, kdy se všichni setkávají u ohnišť. Nečekejte žádnou vyhlášenou kuchyni – maso se jí polosyrové, někdy vařené a koření tu neznají. Velkou vzácností je také sůl, solí se jednoduše popelem.

K večeru spolu Hadzové tančí a zpívají | Zdroj: Tomáš Kubeš

Myší lov

Další nečekaný úlovek vzbudil u žen velký rozruch. Jedna ze starších žen se pochlubila myškou. Za velkého nadšení ostatní lovkyně hned utíkaly k místu nálezu. Objevené myší díry se staly místem, kde u každé nory číhaly dychtivé ženy. Sotva se myška objevila, skončila ve hbitých rukou. Když se skryla zpět do bezpečí pod zem, neváhaly pomocí klacků vyšťourat nebohou oběť. Jakmile byla myška v dlani, ženy jí vylámaly zuby, aby nekousala. To už byl osud úlovku zpečetěn a pečínka na žhavých uhlících vypadala lákavě. Vyzkoušel jsem a mohu říct, že chuťově to připomíná kuře. Tady, v buši, lovci berou cokoli, co doplní stravu. Berou si jen to, co potřebují ze „supermarketu“ zvaného příroda.

Myška je žádaný úlovek | Zdroj: Tomáš Kubeš

Pohoda tábora

Když všechny úlovky skončí v břiše, nastává okamžik siesty. Lovci u táboráku pokuřují tabák nebo trávu z buše pomocí dýmky. Strašně u toho chrchlají. Ženy si prozpěvují, upravují vlasy nebo také opravují koše. Kdo by v táboře čekal nějaký luxus, bude na omylu. Tady, u Hadzů, jsou domy jednoduché chatrče z větví a listí. Volba tábořiště nikdy neprobíhá ve volném prostoru kvůli obavám z napadení predátory. Svá obydlí si často stavějí mezi stromy nebo skalami, pravidlem bývá také blízkost vody. Postele tu nemají, spí se jen tak na zemi. Přesto v některých příbytcích najdete staré kůže nebo hromádky listí, které izolují od chladu. Přesun tábořiště na jiná loviště je díky tomu jednoduchá záležitost – sbalí si několik nástrojů, zbraně, kůže a jde se. Žádné jiné oblečení nemají, veškerý majetek se vejde do koše a hurá na nové místo.

Zanzibar: Ostrov s vůní hřebíčku

Afrika

Jejich domovy jsou spíše symbolickým místem, které obyvatele chrání před šelmami během spánku. V období sucha si mnoho Hadzů domy staví jen zřídka, místo toho si pouze vyčistí prostor pod keřem nebo mezi kameny, kde v noci spí. Tito houževnatí nomádi žijí na velice neúrodné půdě, přesto nikdy netrpěli hladem. Nemají žádný dobytek ani nepěstují plodiny. Jsou to lovci a sběrači a jejich hlavní potravou byla vždy zvířata, která uloví. Nejvzácnější potravou je pro ně med – to je jejich jediná, byť nepříliš častá lahůdka. Většinou plástve medu vyměňují se sousedy za jiné žádané komodity. To vyhovuje okolním kmenům, které si z medu vyrábějí oblíbený alkoholický nápoj.

V táboře jsou k vidění i štěňata, někdy se psi účastní lovu | Zdroj: Tomáš Kubeš

Volnost

Kdo by čekal, že nomádi mají nějakou hierarchii, bude překvapen. Hadzové žijí v málo početných skupinách, kde počet členů není pevně dán. Lidé přicházejí a svobodně odcházejí za lovem nebo se připojují k jiné skupině. V tomhle mají absolutní nezávislost, neexistují tu žádná svazující pravidla. Dá se říct, že svůj čas tráví s rodinou a blízkými přáteli. Při svatbě mají mladí lidé volnost ve výběru partnera, vyžaduje se jen souhlas rodičů. Většinou jsou muži o pár let starší než ženy. Zajímavostí je rovnost pohlaví – ženy a muži jsou si rovni, což u okolních kmenů nebývá zvykem. Žijí v rodinách, obvykle v páru, jen výjimečně lze u muže spatřit více žen. Možná jim můžeme závidět absolutní svobodu ve volbě místa, kde budou existovat, s kým a jak dlouho. Každý může žít, kde chce, a lovit zvěř, kterou uvidí. Jednoduše neuznávají právo na území nebo zdroje potravy.

Když není co dělat, vyřezávají nomádi hračky a suvenýry | Zdroj: Tomáš Kubeš

U kovářů

Hadzové mají rádi i své sousedy z jiných kmenů, oblíbení jsou zejména lidé národa Datoga. Nejde o rivalitu, ale spíše o spolupráci. Tento trvaleji usedlý kmen je známý svým kovářstvím. Dokážou zpracovat jakýkoliv kousek kovu, který najdou – stačí kousek výfuku nebo železa z civilizace. Jejich zručnost a vytrvalost překvapí každého. Pomocí kozích měchů rozdmýchávají plameny a taví kov pro výrobu jednoduchých nástrojů. Vyrábějí hroty šípů, sekerky, mačety, nože nebo i ozdoby, jako jsou náramky a náušnice. Hadzové s nimi směňují zvěřinu. I když peníze znají, stále zde funguje vzájemná potřeba. Co kmen Datoga od Hadzabe odlišuje, je trvalejší domov. Svá sídla mají uplácaná z bláta a trusu, zpevněná dřevěnou konstrukcí. Obydlí ohraničuje plot z trnitých keříků, který chrání před šelmami. A co u lovců neuvidíte, je přítomnost koz a ovcí. Maso, tuk, krev, mléko, kůže i trus – každá část zvířete má svůj praktický nebo rituální účel. Tento národ patří k nejstarším v Africe. Jsou známí také jako zdatní válečníci, kteří dokážou nenápadně eliminovat nepřátele, jimiž jsou tradičně konkurenční Masajové. Odkud tento národ pochází, se stále spekuluje, vědci přisuzují jejich původ oblasti řeky Nil v dnešním Súdánu.

Ženy kmene Datoga vynikají krásou | Zdroj: Tomáš Kubeš

Co je čeká?

Obvyklá otázka na závěr nemá jednoduchou odpověď. Tlak civilizace je neustálý a zasahuje i do těchto odlehlých koutů. Dopady pro kmeny v Tanzanii jsou drastické. Původní propojení s přírodou se narušuje a tradiční způsob přežití se stává překážkou. Lovci a sběrači neměli své přežití nikdy úplně pod kontrolou, ale nyní přicházejí delší a drsnější období sucha. Klesá počet divokých zvířat a na jejich území se stěhují pastevci, kteří odhánějí zbytek zvěře. Také se zakládají národní parky a rezervace, kde pro jejich způsob života není pochopení. Možná je nyní poslední možnost se s Hadzy setkat a zaznamenat jejich mizející svět.

Cesta k Hadzabe

• Do Tanzanie létá celá řada společností na ostrov Zanzibar, do největšího města Dáresalám nebo na mezinárodní letiště Kilimandžáro, které je mezi turistickou Arushou, odkud se vyráží na safari, nebo Moshi, odkud naopak startují trekaři na nejvyšší vrchol Afriky – Kilimandžáro.
• Ceny letenek se pohybují nejlevněji od 15 000 Kč směrem nahoru za zpáteční let při slevových akcích.
• Dostat se k samotným Hadzům je docela těžké, jsou to lovci a nomádi, tedy rozptyl jejich teritoria je docela velký. Nejvíce štěstí budete mít nedaleko jezera Eyasi u města Karatu.
• Důležité je mít průvodce, který ví, kde zrovna kmen pobývá, a umí jejich jazyk. Obecně v Tanzanii mimo turistické lokality se mluví převážně svahilsky a samotní Hadzabe mají svůj izolovaný jazyk hadzane. Ten je považován za khoisanské jazyky kvůli tzv. mlaskavým souhláskám.
• Dříve se Hadzové považovali za příbuzné Křováků, ale testy DNA tuto teorii nepotvrdily.
• Aktuálně se uvádí populace národa Hadzabe okolo 1200–1500 příslušníků a pouhá třetina žije svým tradičním nomádským stylem života, kdy se živí lovem a sběrem plodin.

Dobré vědět

• Do Tanzanie potřebujete vízum, které se vyřizuje on-line, cena za 90denní vstup je 50 USD.
• Na letišti je často vyžadováno očkování proti žluté zimnici (razítko v mezinárodním průkazu).
• Na Zanzibaru mnozí mluví anglicky, ale na pevnině je to složitější, většina obyvatel mluví převážně svahilsky.
• Z bankomatů vyberete tanzanské šilinky (asi 10 000 TZS za 83 Kč). Platit se dá i americkými dolary, jen pozor na nevýhodný kurz u eur, dostanete totéž co za dolary.