Sedm set kilometrů poslepu: Roman a Jitka o absolutní důvěře a zdolávání Stezky Českem
Samotný fakt, že čtete tyto řádky, znamená, že svět vnímáte jinak než Roman Ulč. Společně s jeho přítelkyní Jitkou Frýdlovou jsme si povídali o cestě životem i o tom, jaké je procházet Stezku Českem a nevidět ani na krok. Než budete pokračovat ve čtení, doporučuji vám si zakrýt oči a aspoň pár minut vnímat svět kolem sebe bez možnosti se na něj podívat.
Další den na chatě se pomalu blížil ke konci stejně jako celé léto. S kamarádkou jsme projížděli Lobendavou a dostali chuť na místní vyhlášené langoše. Katka je šla objednat a já mezitím odjel na chatu pro hotovost. Po návratu jsem ji našel v hovoru s dvěma poutníky. „Na dnešní noc budeme mít podnájemníky,“ smála se na mě už z dálky. „Jasně. Proč ne,“ pokýval jsem a podal ruku nejdřív dámě a potom i sedícímu týpkovi, co si z nepochopitelných důvodů nechával sluneční brýle i po západu slunce. Pochopili jste správně. Přesně takhle jsem se seznámil s Jitkou a Romanem při jejich putování po severní trase Stezky Českem. Naložili jsme je i s langoši do auta a vyrazili na chatu.
Romane, jak jsi přišel o zrak?
Je to už osmnáct let. Bylo mi třiadvacet, pracoval jsem v chemičce a dálkově studoval chemii na vysoké škole. Mistr mi řekl, ať udělám tlakovou zkoušku na nádrži s louhem. Problém byl, že den předtím pršelo a nějaký dobrák to nechal pootevřené. Dostala se dovnitř voda, která s louhem vytváří teplo. Vznikl vyšší tlak, než se myslelo, a když jsem tam ještě pustil dusík, prostě to nevydrželo. Zařízení se roztrhlo a tuna čistého louhu se rozstříkla všude kolem. Dostal jsem plný zásah. Vrtulníkem mě museli rychle přepravit do Prahy na popáleniny.
Co se dělo dál?
První tři měsíce si mě přehazovali z popálenin na oční, protože jedna operace střídala druhou. Obličej mi zrekonstruovali opravdu dobře. O levé oko jsem přišel úplně, ale v pravém mi zachránili aspoň pár procent zraku. V praxi to znamená schopnost rozeznávat světlo a stín, kontrasty a barvy.
Jak se člověk nově učí orientovat a pohybovat v prostoru?
Rok trvalo, než jsem se naučil bezpečně pohybovat po domě. Venku hodně záleželo, jestli jsem ta místa už předtím znal. Navíc těch pár procent zraku v pravém oku byl proti úplné slepotě zásadní rozdíl. Znamenalo to, že jsem registroval třeba krajnici u silnice nebo přechod pro chodce. S počáteční pomocí jsem se naučil v okolí bydliště normálně pohybovat sám. Takhle to bylo skoro sedmnáct let. Nejvíc jsem toho za ty roky nachodil doma po cyklostezce podél Labe směrem na Mělník nebo Roudnici nad Labem.
Kdy se zrodila myšlenka, že bys chtěl absolvovat nějakou dálkovou pěší trasu?
Původní plán byl ještě s manželkou, že bychom mohli dojet na dvoukole podél Labe až k moři. Manželství se nám ale rozpadlo asi tři roky zpátky. Nechtěl jsem jenom sedět doma, přemýšlet a užírat se, a tak jsem začal o to víc chodit ven. Deset, dvacet, třicet kilometrů denně. Při tom mě napadlo, že by bylo dobré zvolit nějaký vzdálenější cíl. Začal jsem hledat na internetu. Se zbytky zraku to dneska díky zvětšovacím a odečítacím programům není problém. Kromě klasického Camino de Santiaga jsem narazil právě i na Stezku Českem. Jenže stejně nebylo s kým jít, takže jsem se dál procházel sám kolem Labe.
Jitko, jak jste se vy dva potkali?
Na seznamce. Po několika nevalných zkušenostech jsem si začala psát s chlapem, který mi přišel v pohodě. Nejdřív psal, ale pak už jenom posílal hlasové zprávy. Když jsme si zavolali, ze srandy jsem se ho zeptala, proč už nepíše, jestli náhodou nepřišel o ruce. Odpověděl, že o ruce ne, ale o oči. Tak to jsem zírala. Každopádně jsme se dohodli, že spolu v Praze zajdeme do kina.
Romane, fakt jste šli do kina?
Jasně. Kam jinam chceš vzít holku na první rande? (Směje se.) S těmi pár procenty zraku nebyl film na velkém plátně problém. Dabovaný. Po představení mě Jitka odvezla domů. Docela rychle jsme zjistili, že nám to spolu klape. Dokonce až tak moc, že se ke mně časem nastěhovala na vesnici u Mělníka.
Na chatě jsme seděli a klábosili, dokud letní večer nepřešel v noc. Pak už byl nejvyšší čas, aby šli poutníci na kutě, protože ráno je čekalo další šlapání k nejsevernějšímu bodu České republiky. Po snídani jsem je hodil autem zpátky do Lobendavy. Rozloučili jsme se s tím, že příště se potkáme u nich doma. Uběhly dva měsíce a tentokrát mě pro změnu zase oni nabírali do auta na mělnickém nádraží.
Jitko, tak jak to bylo se Stezkou Českem?
V červenci 2024 jsme spolu byli asi měsíc, když mi Roman řekl, že jeho sen je projít Stezku Českem. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co si s tou informací počít. Pochody vážně nikdy nebyly téma pro mě. Každopádně semínko bylo zaseto. Počátkem dubna 2025 jsme si řekli, že zatím vyzkoušíme jednodenní úsek. Jenom otestovat mapy, orientaci v terénu, a hlavně sami sebe. Dojeli jsme do srdce Národního parku České Švýcarsko, nechali tam auto a vyrazili pěšky z Jetřichovic do Jiřetína pod Jedlovou a zpátky. Ten den jsme ušli kolem čtyřiceti kilometrů a zjistili, že to půjde.
Romane, koncem dubna tě pak čekala další operace, je to tak?
Přesně tak. Po všech těch desítkách předchozích zákroků to měla být relativně banální záležitost. Čekalo se, že mi aspoň trochu pomůže. Jenže to bohužel dopadlo úplně jinak. Dostal jsem do oka stafylokoka, infekce mi zničila sítnici, a po sedmnácti letech jsem skončil v úplné tmě.
Přesto jsi dál trval na tom, že chceš jít Stezku Českem.
Následovaly další dvě operace, ale už bylo víceméně jasné, že ve tmě zůstanu. Nebudu lhát, psychicky jsem byl úplně dole. Pak mi došlo, že když budu sedět doma, bude to jenom horší. Takže jsme se navzdory lékařským doporučením rozhodli v plánu pokračovat. Navíc už jsme obdrželi nějaké příspěvky od pár nadací a nechtěli jsme nikoho zklamat.
Jitko, velká změna to musela být i pro tebe.
Nejprve mi došlo, že tu plně naloženou krosnu potáhnu sama, protože Roman mohl nést sotva pár kilo. Maximálně malý baťůžek se spacákem, lékárničkou a vodou. Další problém nastal, když jsme zjistili, že úplně ztratil schopnost orientace v prostoru, takže moje navigace bude muset být daleko podrobnější. V polovině července měl poslední operaci, a tak jsme si řekli, že začátkem srpna vyrazíme od nejzápadnějšího bodu ČR.
V čem spočívala vaše příprava na cestu?
Prošli jsme si mapy a jednotlivé etapy uvedené na stránkách Stezky Českem. Zjistili jsme, že většina etap má přibližně kolem sta kilometrů. Dále jsme itinerář rozšířili o místa, kam jsme chtěli zajít, i když byla třeba trochu stranou. Nechali si sestavit seznam optimálního vybavení na cestu. Navštívili outdoorový veletrh a samozřejmě sjížděli videa a podcasty o chození. Tam jsme taky v Exotech Lidé a Země poprvé narazili na tebe. (Směje se.)
Jak vypadal váš první den na cestě?
Hlavně jsme si hned od začátku potvrdili, že navigace bude vypadat úplně jinak než při tom zkušebním pochodu Českým Švýcarskem. Roman najednou neviděl vůbec nic, takže jsem mu musela popisovat cestu doslova krok za krokem. Jako partneři jsme si věřili už předtím, ale tyhle podmínky vzájemnou důvěru ještě mnohonásobně zvýší. Bez toho se prostě jít nedá.
Romane, jaké to bylo pro tebe?
Hodně rychle jsem zjistil, že je obrovský rozdíl chodit desítky kilometrů po rovině kolem Labe a vyrazit poslepu do terénu. Kolena se začala hlásit už po pár kilometrech. Jak jsem občas šlápl jakoby do prázdna, dostávala takové otřesy, že jsem si nejdříve myslel, že to kvůli bolesti dál nepůjde. Nakonec jsme je pevně zabandážovali a postupně to šlo. Jinak jsme hned první den chytili pořádný déšť, takže jsme nakonec rádi využili pohostinnosti jednoho z trail angelů.
Občas jsem u trail angela přespal na Izraelské národní stezce, ale nevěděl jsem, že podobný systém funguje už i tady, u nás.
Funguje a je to super. Existuje seznam lidí, kteří žijí podél trasy a jsou ochotní pomoci poutníkům s ubytováním, když je potřeba. Zavolali jsme jedné paní. Ta sice nebyla doma, ale odkázala nás na sousedku, která nás pustila do suché stodoly. Dále jsme většinou spali pod stanem nebo v útulnách. Asi po pěti dnech jsme vždycky museli odjet do nemocnice na kontrolu. Noc jsme pak strávili doma, vyprali a zase se vrátili na Stezku.
Co ostatní poutníci na Stezce?
Ani nevím, já je neviděl. (Směje se.) Všichni lidi na Stezce byli úplně v pohodě. Buď se nás ptali, jestli mohou nějak pomoct, anebo nám skládali poklony, jak jsme dobří. To ve mně vyvolávalo trochu rozporuplné pocity. Na jednu stranu je člověk rád, když ho někdo pochválí, ale na druhou je třeba říct, že nejdeme kvůli jiným lidem. Vezmi si třeba reakce na sociálních sítích. Když mi je Jitka četla, říkal jsem si, že ten hype a potlesk jsou naprosto nezasloužené. Víš, pokud by šlo jenom o nás dva, asi bychom na internet ani nic nedávali. Ale už od února jsme měli dohodnuté nějaké příspěvky od nadací, a tak jsme i jako poděkování postovali věci po každé dokončené etapě.
Jitko, chceš k tomu něco dodat?
Byl ještě jeden typ reakcí, anebo spíš nereakcí, které Roman nezaznamenával. Vlastně totéž, co říkala Katka, že ji jako první napadlo v Lobendavě. Proto také nejdříve přišla za mnou a přespání nabízela mně, nikoliv nám. Někteří poutníci nás míjeli bez jakékoliv interakce, ale v tvářích jim bylo jasně vidět, co si myslí: Koukejte na toho blbečka, jak si vykračuje v brejličkách a s baťůžkem, zatímco ona se tahá s krosnou velkou jako stodola. (Směje se.)
Když jste se po kontrole v nemocnici vrátili na druhou etapu, dělali jste něco jinak než na začátku?
Rozhodně jsme si jinak zabalili krosnu, ale to bylo tak všechno. Ona ta první etapa severní Stezky nebyla moc náročná, takže jsme se hlavně sžívali spolu. Druhá etapa vedla Krušnými horami, kde to bylo v pohodě až k vodní nádrži Fláje. Tam pak přišlo nějakých pět šest kilometrů po kořenech, což je vyčerpávající normálně, natož bez zraku. Každopádně to bylo pořád lepší než následující cesta dolů po šutrech z Děčínského Sněžníku. To bylo teprve peklo.
Romane, když jdeš pořád tmou, jak je to u tebe se spaním na cestě?
Když jsem v dubnu úplně přestal vidět, najednou přišly problémy s usínáním, protože pro mě skončil systém světlo a tma. Ještě horší je to se sny, jelikož v těch normálně vidím a pak se probudím do temnoty. Na cestě se oproti tomu spalo dobře. Tělo celý den pochodovalo, takže v noci jsem unavený bez problémů usínal. Navíc v přírodě i bez očí poznáš, jestli je ráno, nebo třeba noc. Ráno je větší vlhko a zima, v noci zase neřvou ptáci. Radši chodím pozdě večer než brzo ráno. Občas jsme docházeli až po setmění, což je mi úplně jedno, protože, jak jsi říkal, já jdu tmou pořád. (Směje se.)
Jitko, ale tobě jako navigátorovi to určitě jedno být nemůže.
Za soumraku to ještě jde, protože pořád dostatečně vidím na cestu, abych mohla Romana navigovat. Když přijde tma, tak mám velký problém i s nasazenou čelovkou. Na hlavě je mi k ničemu, jelikož si svítím před sebe. Světlo musím držet v ruce a mířit před něj, abych viděla, kam šlape, a mohla ho navigovat. Tím pádem zase moc nevidím před sebe a klopýtáme oba. Ale jak už jsme se bavili předtím, ono je to hlavně o propojení dvou bytostí na základě absolutní důvěry. To si nelze přikázat. To se musí vybudovat. V podstatě oba fungujeme v plném soustředění na přítomný okamžik. Dálkové putování učí člověka fungovat v přítomnosti. V našem podání ještě o trochu víc.
Napadá mě, že co je pro nás ostatní turismus, je pro vás dva z určitého pohledu adrenalinový sport. Proč to vlastně děláte?
Kromě očividného faktu, že je člověk uprostřed přírody oproštěný od civilizace, tak je to o vystoupení z komfortní zóny a posouvání vlastních hranic. V podstatě úplně stejné důvody, proč jsou na Stezce všichni ostatní. Jen to máme s našimi podmínkami o něco extrémnější. Jak už zmiňoval Roman, neděláme to kvůli potlesku nebo abychom kohokoliv inspirovali. Jenom se spolu chceme projít přírodou. Nic víc a nic míň. Když večer dorazíme na místo, společně postavíme stan a uvaříme si večeři stejně jako jakýkoliv jiný poutnický pár. My sami vlastně ani nepřemýšlíme o tom, že kvůli okolnostem máme všechny činnosti na cestě náročnější než jiní.
Třetí etapa nejdříve prochází Národním parkem České Švýcarsko, což je opravdu krásná, ale také celkem náročná část trasy.
To bezesporu. Prošli jsme Hřenskem, bágly nechali dole a skoro vyběhli na Pravčickou bránu, abychom to stihli, než zavřou. Cesta zpátky byla ještě horší, protože sestup je pro nás vždycky rizikovější než výstup. Ve skalách jsme na úzkých chodnících, navíc s mým strachem z výšek, zažili pár náročnějších situací. V tom má vlastně Roman někdy výhodu, protože nevidí, co je před ním. V Jetřichovicích jsme se vydali alternativní trasou k nejsevernějšímu bodu České republiky a seznámili se s tebou. Po přespání u vás na chatě jsme pokračovali dál. Roman se mě celý den zezadu držel za krosnu, což děláme, když je terén náročný. Nakonec ho z celého chození nejvíc bolela ruka. Noc jsme strávili u zříceniny hradu Tolštejn a pokračovali dál Lužickými horami.
Romane, dokážeš říct, kolik procent vaší denní komunikace na Stezce zabírá navigace?
Většinou aspoň padesát procent. Někdy i sedmdesát. Záleží na cestě. Například když jsme šli Jizerskými horami po asfaltové cyklostezce, jen jsme se drželi za ruce a celou dobu si normálně povídali. Oproti tomu v Krkonoších při sestupu ze Sněžky to byl úplně pravý opak. Navigace zabírala více než devadesát procent naší komunikace. Aktuálně máme za sebou čtyři etapy. Už jsme opravdu sladění jak v chůzi vedle sebe, tak i za sebou. Samozřejmě máme i svoji vlastní navigační terminologii, takže Jitky rychlé přesné popisy jakéhokoliv terénu nejsou problém a já můžu okamžitě reagovat.
Už jsi zmínil vaši zatím poslední etapu přes Jizerské hory a Krkonoše.
Když se řekne Jizerky, první, co nás oba napadne, je slovo mokro. Při tom náročné šplhání na Ptačí kupy a Holubník. To bylo bez vidění hodně těžké. V Krkonoších jsme se chvílemi dokonce smáli, jaký to byl masakr. Třeba když jsme se drápali nahoru na Sněžku několik kilometrů přes kamenná lavinová pole a o cestě dolů už jsme mluvili. Pak už jsme jenom dotáhli etapu, odjeli domů, spočítali si, kolik toho máme za sebou, a budeme se těšit na příští rok.
Jitko, tím se dostáváme k mému poslednímu dotazu. Kolik jste toho celkem nachodili?
Za šest týdnů jsme ušli pět set třicet kilometrů na Stezce Českem. S okolními zacházkami je to ještě o dvě stě víc, takže celkem jsme nachodili sedm set třicet kilometrů.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 2/2026.
