Rakousko: Balonem nad alpskými vrcholy
Výšky mi nedělají zrovna dvakrát dobře a hlava se mi snadno zatočí i při pohledu z okna obýváku. V letadle často zavírám oči a na žebříku se nikdy nedívám přímo pod sebe. Sama si proto pořád nejsem jistá tím, kde jsem našla odvahu nastoupit do proutěného koše a nechat se unést barevným kusem polyesterové látky vyhnané horkým vzduchem do výšky přes tři tisíce metrů. Tomu se říká úlet!
Od nohou přituhuje
Historie balonového létání má v obci Filzmoos nedaleko Salcburku poměrně dlouhou tradici. Milovníci vzduchoplavby se sem sjíždějí už půl století, a proto místní obyvatele příliš nevzruší, když jim některý z balonů přistane za stodolou nebo přímo v zahradě. Stejně lhostejně zní i konstatování pilota Laciho Pastora o tom, že kdyby se někomu z posádky udělalo nahoře zle, je k dispozici kyslíková maska. A tak nezbývá než se zhluboka nadechnout a věřit, že má všechno pod kontrolou. Stejně jako ohnivé hořáky, kterými při teplotě 1600 °C vhání horký vzduch do balonu ke vzletu.
Zatímco strach a napětí se s výškou pomalu rozpouštějí, od nohou začíná přituhovat. A to jsme před vzletem vyfasovali hřejivé vložky do bot. Stejně po chvíli přešlapuji na místě a s díky přijímám hlt pálenky, která ve vzdušném prostoru chutná nezvykle dobře.
Testuji vlastní limity. Pohledem nejprve kloužu po vzdálené linii hor a odhaduji, kterému z nich by slušela biskupská čepice. Bischofsmütze je nejvyšší hora hřebene Gosaukamm, který samostatně vybíhá z masivu Dachstein a její dva vrcholy jsou tak blízkým svědkem našeho balonového představení. Čím kolměji své zorné pole stáčím pod sebe, tím výrazněji mě do přítomného okamžiku vrací elektrické šimrání vystřelující od břicha po konečky prstů. Tohle není sen, ale pořádná dávka adrenalinu.
Mezi ovcí, kachnou a kohoutem
Když v roce 1783 vyslali bratři Montgolfierové na svém hedvábném balonu do vzduchu tři zvířata, aby zjistili, jestli se nahoře dá dýchat, netušili, jak zásadně svým objevem ovlivní celé dějiny lidstva. Ne že bych nedůvěřovala historickým faktům, ale zkušenost je nepřenositelná. Empiricky pozoruji ohnivé přídechy, které balonu navracejí výšku i pomalu se proměňující krajinu. Chvíli nad stromy, chvíli nad střechami. Naše rychlost prý dosahuje až 50 km/h, a přesto mám pocit ladného a velmi pomalého plynutí. Kam doletíme a kde přistaneme, nikdo přesně neví.
Pokrčit kolena a nevystupovat
Asi po hodině ve vzduchu a o 27 kilometrů dál se pruhovaný balon začíná opět snášet k zemi. Z drobných hlodavců na louce se postupně stávají krávy, z mravenců auta na silnici. Neviditelné se stává viditelným, vzdálené kulisy hmatatelnou realitou. Během přistání máme pokrčit kolena, a hlavně nevystupovat z koše. Po kontaktu se zemí si balon totiž ještě několikrát vyhupsne do vzduchu a opět se snese, popojede a sklouzne po sněhem pokryté louce až k cestě, kam pro nás přijede auto, do kterého opět složíme barevný kus polyesterové látky s proutěným košem, který bude čekat na své příští ohnivé probuzení a dobrodružnou vzdušnou plavbu.
