Jakmile se řekne Řím, každému se ihned vybaví fontána di Trevi, Koloseum, Pantheon, Španělské schody a Vatikán s bazilikou svatého Petra. Ty přece musí vidět každý! Pojďme se ale podívat na některé klenoty, které se v Římě skrývají ve stínu hlavních turistických atrakcí.
Ve jménu lásky
A jelikož jsme se dotkli tématu věčné lásky a zamilovaných, musíme se podívat i na další místo, které se nachází vedle turisticky známých Úst pravdy (Bocca della Verità), jež proslavil především film Prázdniny v Římě s Audrey Hepburn a Gregorym Peckem. Až si vystojíme frontu a symbolicky vsuneme svou ruku do úst oné masivní mramorové masky (stejně jako Gregory), nesmíme zapomenout vstoupit do přilehlé baziliky di Santa Maria in Cosmedin. Zde se ukrývá tajemná lebka, spojená s milenci. Nápis na jejím čele identifikuje majitele, a to patrona všech zamilovaných, kterého si připomínáme vždy 14. února, tedy svatého Valentýna. Je umístěna v proskleném zlatém relikviáři. Zajímavé je, že dalších deset míst na světě tvrdí, že ukrývá světcovy relikvie. Jedním z nich je například i bazilika na pražském Vyšehradě, kde je ukryt relikviář s částí Valentýnových kostí.
K lásce se pojí symbol srdce a jeden takový symbol je skryt uprostřed asi dvou milionů dlažebních kostek na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu. Až tam někdy budete, zkuste najít onu červenou dlažební kostku, která je zdobena malým basreliéfem ve tvaru srdce. Tento dlažební kámen je Římanům známý jako Neronovo srdce a objeven byl prý dětmi z okresu Borgo. Traduje se o něm několik legend. Podle některých je kámen dílem Lorenza Berniniho (navrhl Svatopetrské náměstí) na znamení lásky, kterou nikdy nenašel. Jiní zase tvrdí, že by mohl být dílem Michelangela jako symbol nešťastné lásky. Ať je to tak, či tak, rozhodně vás to na chvíli zaměstná a můžete si zahrát hru, kdo dřív najde srdce skryté ve spleti dlažebních kamenů. Já, milovnice všeho tajemného, kroužící po náměstí kolem dokola, s hlavou skloněnou k zemi, jsem musela turistům připadat trochu jako blázen, ale ta radost, kterou jsem měla, když jsem ho objevila, byla obrovská.
Dveře alchymistů i pyramida
Jestli milujete záhady tak jako já, vydáme se společně do čtvrti Piazza Vittorio, kde se uvnitř parku nacházejí římské Alchymistické dveře (Porta alchemica). Jedná se o jednu z pěti bývalých bran vily, kterou postavil markýz Massimiliano Palombar v letech 1678–1680. Jedna z legend, kterou sepsal Francesco Cancellieri, tvrdí, že se ve vile ubytoval poutník jménem Stibeum. Poutník té noci prohledával zahrady vily s cílem najít bylinu, která pomůže vyrobit zlato. Příštího rána byl viděn, jak navždy zmizel ve dveřích a zanechal za sebou vločky zlata a papír plný symbolů a rovnic, které popisují onen tajemný proces úspěšné výroby. Markýz tyto symboly nechal vyrýt na pět bran a na stěny v naději, že jednou budou přeloženy. Zkusíte to?
Na dveřích můžeme vidět četné symboly a nápisy používané v alchymii. Jeden ze zajímavých nápisů, který je vyryt na prahu, je tzv. palindrom, věta, již lze číst v libovolném směru. Stojí v ní: „Si sedes non is.“ Lze ji přeložit jako: „Pokud sedíš, nejdeš. Pokud nesedíš, jdi.“ Na obou stranách pak stojí sochy, které představují egyptské božstvo zvané Bes. Bylo uctíváno jako ochránce domácností, zejména matek, dětí a porodů. V císařském Římě se objevoval v předkřesťanském věku, kdy někteří lidé následovali egyptské kulty. Sochy původně k vile nepatřily, ale byly nalezeny na místě, kde stával starověký chrám zasvěcený egyptské bohyni Ísis a bohu Serapis a k portálu byly následně přemístěny.
Chvíli ale ještě u Egypta zůstaneme. Kdo z vás by si pomyslel, že i Řím má svou vlastní, 2000 let starou pyramidu? Najdeme ji, jak se majestátně tyčí uprostřed rušné křižovatky na okraji čtvrti Testaccio vedle hřbitova. Tato jediná dochovaná římská pyramida ve staroegyptském stylu byla postavena někdy v letech 12 až 18 před naším letopočtem jako hrobka římského soudce Gaia Cestia. Vysoká je 36,4 metru a vnější obklad tvoří mramorové desky. Na rozdíl od egyptských pyramid má však špičatý vrchol. Důvody jsou prý dva; první, že Římané při stavbě mohli použít cihly, beton a mramor, a druhý, že pyramidy v Gíze byly znázorňovány na obrazech, jako by měly špičatější vrchol, než ve skutečnosti mají. Obrazy pak byly použity jako předloha pro stavbu Cestiovy pyramidy. A proč vlastně Egypt v Římě? Roku 30 př. n. l. Římané dobyli Egypt, a to vyvolalo jejich zájem o egyptskou kulturu. V Římě tak můžeme najít 13 obelisků, které postavili Římané a kopírují egyptský styl nebo byly přímo z Egypta dovezeny. Kdysi se pyramidě přezdívalo Meta Remi a mezi lidmi se rozšířil mýtus, že ukrývá ostatky Rema – jednoho z dvojčat, která dle legendy založila Řím. V 15. století ale byly provedeny vykopávky a objeveny nápisy, které dokládaly, komu ve skutečnosti byla hrobka vystavěna.
Bizarní kopce-nekopce
Ve čtvrti Testaccio určitě stojí za to navštívit Monte Testaccio. Tento vrch se nachází v přístavní oblasti starověkého Říma. Je vysoký 54 metrů a po obvodu má asi jeden kilometr. Ale nebyla to matka Příroda, kdo dal vrchu jeho tvar, kopec rostl díky Římanům. Je totiž vytvořen ze střepů (italsky testae) a úlomků asi 26 milionů starověkých amfor, které byly využívány k přepravě zboží, a především olivového oleje, o nějž byl v té době velký zájem. Amfory ale po určité době olejem nasákly a vydávaly nepříjemný zápach. Proto byly společně shromažďovány mimo město na tuto „skládku“, kde byly úlomky hromaděny s maximální úsporou místa. Nebyly vykládány nahodile i z toho důvodu, aby se snižovalo riziko sesuvu půdy. Nahoru se pak nasypalo vápno, aby se minimalizoval zápach žluklého oleje. Kdo by to byl řekl, že se jednou ze skládky stane archeologické místo?
Další kopec už nebude skládka, ale vrch nazývaný Aventino. Je jedním ze sedmi římských pahorků. Další římská legenda praví, že Romulus chtěl postavit město Řím na Palatinu, zatímco Remus byl toho názoru, že Aventino bude vhodnější. Nesouhlas bratrů vedl Romula k Remově vraždě a Řím se začal stavět na Palatinu. Tady, na Aventinu, jsou opravdu krásné panoramatické výhledy na Řím a také Městská růžová zahrada (Roseto Comunale). Je domovem asi 1100 odrůd růží z celého světa. Stojí na místě zasvěceném květinám již od 3. století př. n. l., kdy se tu hovoří o chrámu zasvěceném bohyni Flóře. V roce 1645 se z ní stala židovská zahrada s malým hřbitovem. Ten byl roku 1934 přemístěn a v roce 1950 na tomto místě vznikla Městská růžová zahrada. Najdete zde i velmi kuriózní růže: například růži se zelenými okvětními lístky, růži, která během svého života mění barvy, nebo růži páchnoucí.
Tajemná klíčová dírka
Další místo nás překvapí svou velikostí. Nebo spíš „maličkostí“! Je to totiž klíčová dírka. Ale není jen tak ledajaká. Nachází se na zelených vstupních dveřích na náměstí Cavalieri di Malta. Vchod patří starověkému náboženskému vojenskému řádu, maltézským rytířům, a budova není přístupná veřejnosti. O to víc je pohled skrze dírku tajemnější a láká sem zvědavé turisty, kteří se krčí u dveří a snaží se tento „výhled“ vyfotografovat. Když totiž nahlédnete malinkou klíčovou dírkou dovnitř, otevře se před vámi stromořadí speciálně sestříhaných keřů, které váš pohled svede přímo na baziliku svatého Petra. Tento dokonale zarámovaný pohled je opravdu krásný, zvlášť když kopule vyčnívá do modrého nebe. Není jasné, zda byla klíčová dírka zarovnána s kopulí svatého Petra záměrně, i když se zdá, že poloha dveří a zastřižené stromořadí naznačují, že tento okouzlující pohled byl skutečně plánován.
A naši procházku po skrytých klenotech Říma zakončíme v kostele svatého Ignáce z Loyoly (Chiesa di Sant’Ignazio di Loyola), který vás uchvátí iluzivní malbou a freskami zobrazujícími život svatého Ignáce. Ihned při vstupu vás upoutá nádherná freska na klenbě, představující výstup svatého Ignáce na nebe, která je středobodem výzdoby kostela. Autorem je Andrea Pozzo, který hrou s perspektivou dává pocit nekonečného prostoru. Tento efekt si můžete prohlédnout i skrze velké zrcadlo na podlaze. Kromě nádherné klenby je zde ještě falešná kopule od stejného autora. Málokdo pozná, že jde o plátno o průměru 13 metrů, na kterém Pozzo vytvořil perspektivní efekt falešné architektury. Původní obraz dokončený v roce 1685 byl zničen požárem. V roce 1823 jej věrně reprodukoval Francesco Manno na základě kreseb a studií, které zanechal Pozzo.
Není škoda skončit na cestách pouze u nejznámějších turistických cílů? Kolik takových míst nám pak uniká? Zkuste si i vy při další cestě zajít i mimo hlavní turistické trasy – možná se vám odkryje netušené…
