Třtina se v Mexiku sklízí manuálně, a ač to na první pohled možná nevypadá, sekáči pracují ve velmi těžkých podmínkách • Zdroj: Héctor Quintanar Pérez
Odvrácená tvář mexické cukrové třtiny aneb Sladký byznys, který pálí krajinu i lidi
Mexická vláda se ráda pyšní tím, kolik milionů tun třtinového cukru se ten který rok podařilo vyexportovat a kolik pracovních příležitostí její kultivace v rurálních oblastech nabízí. Pěstování a zpracování nejpěstovanější rostliny mexického zemědělství má ale svou odvrácenou tvář.
Mexiko každoročně vyprodukuje dvojnásobně více cukrové třtiny než kukuřice, a dokonce několikanásobně více ve srovnání s čímkoli jiným, co se dá jíst a co by v zemi, která se potýká s chudobou a epidemií zdravotních problémů způsobených špatnou životosprávou, asi dávalo větší smysl pěstovat.
Řeka Papaloapan je už od pradávna důležitým zdrojem obživy obyvatel vesniček a měst, které na jejích březích leží. Pravděpodobně už Olmékové na ní rybařili, cestovali po ní do vnitrozemí a v jejích mělčinách hledali velké valouny zeleného jadeitu. Spleť bujných mangrovů, které lemují její okraje, zase před hrozbami civilizace chrání velké množství druhů rostlin a zvířat. Když se ale po jejích kalných vodách vydáte do vnitrozemí, krajina kolem se nápadně změní a rozmanitý porost plný pokřikujících ptáků najednou vystřídají lány vysokých stébel cukrové třtiny. Kam až oko dohlédne. Je to poměrně smutný pohled, a to jsme tu mimo období sklizně, takže jsou ta pole alespoň zelená a žádné z nich zrovna nehoří. Vypalování je totiž běžná praktika, která zjednodušuje sklízení zralých stébel. V místech, kde se třtina pěstuje ve velkém, ovšem tato praktika značně znepříjemňuje životy okolních obyvatel, neboť se plantáž pravidelně promění ve žhnoucí, čoudící inferno, které chrlí kouř a popílek ze spálených listů do širokého okolí. Vypalování polí je ovšem jen špičkou ohromného ledovce problémů, které pěstování cukrové třtiny v údolí Papaloapanu přináší.
Ekologická katastrofa
„Jako každá velkoplošná monokultura jsou tyhle cañaverales (třtinová pole) v údolí Papaloapanu absolutní katastrofou pro druhy, které by tu okolo řeky normálně rostly a žily,“ vysvětluje se smutným výrazem Ernesto Hernández z Mexického intitutu ekologie. „Popel a kouř z vypalování negativně ovlivňují ekosystémy i v širokém rádiu okolo samotného pole. A to nemluvím o odvodňování řeky a všech pesticidech a syntetických hnojivech, které se z plantáží v období dešťů spláchnou do Papaloapanu. Nejvíc kontaminace ovšem působí odpadní vody z cukrovarů a ostatních fabrik, ve kterých třtinu z okolí zpracovávají. Při výrobě cukru se použije obrovské množství vody a je zde bohužel celkem běžnou praxí, že cukrovary pak odpadní vody vypouštějí zpátky do řeky bez dostatečného ošetření,“ pokračuje rozhořčeně. Pak ještě chvíli nadává na mexickou vládu, která hlavně v minulosti, kdy byla u moci notoricky zkorumpovaná strana El PRI, hleděla při schvalování (nejen) agrikulturních projektů hlavně na to, aby si ti správní lidé co nejvíc nahrabali. Jak moc velké a nenávratné škody způsobí přírodě a životnímu prostředí, už nikoho nezajímalo. „Zrovna tady v těch mangrovech okolo Papaloapanu je spousta druhů vodních ptáků a rostlin, z nichž některé jsou ohrožené, takže jako biologovi mi přijde jako ohromná ostuda a tragédie, že někdo mohl dovolit takhle zásadně zasahovat do jejich habitatu,“ líčí rozzlobeně. V Ernestovi se vědec nezapře, takže největší rozhořčení vyjádřil nad redukováním hnízdišť vodních ptáků. Ovšem z jeho historek o tom, co všechno v řece naměřili, jak při vypalování okolní vesnice zahalí černý kouř a popílku ze spálených listů je všude tolik, že ho spoustu nadýcháte, mě ovšem docela mrazilo. Říkám si, jestli je ten cukr opravdu tak dobrý byznys, že se vyplatí kvůli němu ničit tak krásné místo a zdraví všech, kdo žijí kolem... A samozřejmě ohrožovat vodní ptáky. Jak to s tou třtinou tedy vlastně je?
Neustále žíznivá
Cukrová třtina – španělsky caña de azúcar – byla do Mexika přivezena španělskými kolonizátory a od té doby se postupně stala nejpěstovanější rostlinou komerčního zemědělství. Vypadá sice jako přerostlá tráva, ale na rozdíl od ní je poměrně náročná na podmínky. K dobrému růstu potřebuje dobře propustnou půdu bohatou na živiny, teploty mezi 25 a 30 stupni, velké množství slunce a opravdu hodně vody. Aby byla půda pěkně načechraná, musí se před sázením několikrát zorat. Poté se připraví brázdy, do kterých se naházejí stébla, ze kterých vyrostou nové rostliny, neboť komerčně pěstovaná třtina se množí výhradně vegetativně. Pak ještě plantáží projdou zemědělci s mačetami a stébla v brázdách expertně nařízkují. Než se řízky přikryjí hlínou, většinou se poprvé pohnojí. Na mexickém venkově se většina těchto prací provádí manuálně, takže minimálně oblíbený argument vlády, že kultivace třtiny poskytuje pracovní příležitosti velkému množství osob bez kvalifikace na jinou práci, bude určitě pravda. Na vrch zaoraného pole ještě přijde postřik, který má za úkol zlikvidovat plevel, který by klíčící třtinu mohl přerůst a zadusit, a pak už zbývá jen zalévat, zalévat a zalévat.
Od vysázení trvá minimálně rok, než třtina dozraje natolik, aby byla vhodná ke sklizni, takže mluvíme o opravdu velkém množství zálivky. Rostlina velmi špatně snáší sucho a pro optimální růst potřebuje mezi 1500 a 2500 mm vody za rok, což zrovna v kopcích mezi veracruzskými mlžnými lesy zhruba odpovídá průměrným ročním srážkám. Na mnoha místech, kde se caña pěstuje v nížinách, jako právě na březích Papaloapanu, ovšem naprší značně méně. Podle stránek mexického ministerstva zemědělství Mexiko ročně vyprodukuje kolem 55 milionů tun cukru, z něhož přes 40 procent pochází ze státu Veracruz. Velké množství z toho je ze třtiny, která vyrostla právě v povodí řeky Papaloapan, kde se nachází i mnoho cukrovarů a dalších fabrik, které třtinu zpracovávají. Na výrobu jednoho kilogramu rafinovaného třtinového cukru je pak třeba až 2000 litrů vody. Odvodňování je tak velký problém a řeka se pomalu mění ve stoku na odpadní vody z cukrovarů.
Vstříc plamenům
Vysloužilý americký školní autobus drkotá po prašné cestě. Na obzoru přes oblak prachu, který nejspíš zvířilo nějaké auto, pomalu vykukuje slunce. Je z něj vidět sotva srpek, ale už žhne tak, že dává tušit, že nás čeká další úmorně horký den. Autobus je poloprázdný, na školní děti je ještě brzy a kromě toho v místech, do kterých míříme, žádná škola není. Těch pár dospělých, co spolu s autobusem hopsají přes díry a výmoly hrbolaté cesty, vypadá unaveně. Nikdo nemluví a většina z nich buď zamyšleně zírá z okna, nebo podřimuje. Zelené kopečky za oknem náhle vystřídá mračno černého kouře, které náš autobus spolkne jako obrovská příšera. Otevřenými okénky dovnitř oblak nasládle vonícího dýmu vžene černý popílek, který je najednou všude kolem. Doutnající pole, které je vidět, když kouřem konečně projedeme, vypadá, jako by se zde odehrála nějaká přírodní katastrofa, a černé spáleniště, ze kterého trčí jen vysoká, ohořelá stébla, se táhne až k horizontu. Autobus zastavuje a jeho osazenstvo líně vystupuje. Unavené výrazy, omšelé, začouzené oblečení a obligátní mačety. Pracovní den corteros – sekáčů cukrové třtiny – začíná.
Žádný med
„Ten zápach a popel jsou strašný,“ stěžuje si Maribel, která je v naší partě sekáčů jedinou ženou. „Po pár dnech máš ten mour a třísky úplně všude a trvá několik dní, než ze sebe ten smrad člověk smyje.“ – „Ženský…“ zakroutí hlavou jeden z jejích kolegů, „já bych tě poslal sekat zelenou třtinu, a pak bys byla ještě ráda, že jsi tady jenom začouzená a smrdíš.“ Třtina se samozřejmě zelená sklízet dá, ale podle slov všech, kteří s tím měli osobní zkušenosti, jsou jednak surová stébla tvrdší, jednak byste se k nim v nespáleném cañaveralu nejdřív museli prosekat neprostupnou džunglí plevele a rostlin, které vyrostly mezi nimi a bývají oblíbeným úkrytem jedovatých hadů a pavouků. O tvrdých, ostrých listech třtiny samotné, které vás při neopatrném pohybu můžou pořádně říznout, nemluvě. Dýchat celý den popílek na rozžhavené, spálené plantáži musí mít sice zjevně neblahé následky na zdraví sekáčů, nicméně alespoň víte, že při tom nešlápnete na tarantuli nebo některého z místních prudce jedovatých hadů, nepořežete se o listy, a hlavně za den máte šanci něco posekat. Když už jsem naťukla způsoby, jakými je možné si při sklizni přivodit újmu na zdraví, tak ani sekání ve vypáleném cañaveralu není zrovna bezpečná záležitost. Stébla třtiny jsou tvrdá a mačeta se po nich snadno smekne. Nejbližší nemocnice je pěkně daleko a tuším, že nebude nejlépe vybavená. Během polední pauzy jsem si o tom od corteros vyslechla nejeden krvavý příběh, doprovázený přehlídkou strašidelně vyhlížejících jizev na jejich začouzených, prací ztvrdlých rukou. To, že občas někdo při sklizni přijde o prst(y), prý není výjimkou.
Sladké peklo
Spálené uhlíky chřoupou a do nohou mě hřejí tak, že začínám přemýšlet, zda jejich žár mé podrážky vydrží a nepropálí se mi do bot. Je horko k zalknutí. Shora na nás praží slunce a zespodu nepříjemně hřeje spálené pole. K tomu se všude vznášejí zuhelnatělé kousky spálených listů, který se lepí na propocené oblečení a umouněné tváře. Sekáči si v tom šíleném horku musí paže chránit dlouhými rukávy a kolem hlavy má většina z nich omotaný šátek nebo nějaký kus látky, aby je chránil před sluncem a všudypřítomným popílkem. Nedokážu si představit, jak takhle v tom horku můžou pracovat. Sleduji, jak proužek třtiny, na kterém Maribel ráno začala, pomalu mizí pod mocnými švihy její mačety, kterou se ohání stejně zručně jako její kolegové, kteří pomalu postupují a mechanickými pohyby se prosekávají ohromným polem. Vždy chytí několik stvolů do ruky, jedním švihnutím mačety je useknou, osekají nespálené listy a ohořelá stébla hodí na hromádku. Chytí další trs. Seknout, očistit, zahodit… znova a znova... Kromě krátké pauzy na oběd pracují corteros celý den. V Mexiku je běžné, že manuální pracovníci na poli nejsou placeni od hodiny, ale od odvedené práce, takže nikdo nelelkuje a všichni se snaží pole posekat co nejdříve. Za kopcem vypalují další a vítr vane naším směrem, takže se černý dým přehoupne přes jeho vrcholek a jako lavina se valí přímo na nás. Ve vzduchu se zase černá mračna plná popílku z listů mísí s pachem třtiny, který mi začíná být čím dál více protivný. Z dlouhého pobytu v rozpálené plantáži navíc asi začínám pomalu dostávat úpal, a tak si říkám, že už jsem viděla dost, a klopýtám ještě horkým spáleništěm zpět k vesnici, kde nás ráno zanechal autobus. Cestou v oblaku protivně nasládlého kouře míjím rozčepýřeného kudrnatého chlapíka s úplně černým obličejem, který nese přes rameno vidle. Zazubí se na mě a já si na okamžik připadám jako v pekle. Jen místo síry tady všude smrdí spálená caña.
Něco za něco
Mexické ministerstvo zemědělství na svých stránkách hrdě uvádí, že pěstování cukrové třtiny je důležitým zdrojem pracovních příležitostí v rurálních oblastech a jen sklizně údajně zaměstnávají kolem 500 000 lidí. „Což by se dalo přeformulovat tak, že půl milionu lidí v oblastech, kde není práce, takže v podstatě nemají na výběr. Chodí sklízet třtinu v podmínkách, které jsi viděla,“ kroutí hlavou doktor Adolfo Díaz, který pracuje v nemocnici v Cosamaloapanu a pochází právě z jedné z vesniček v údolí kolem řeky Papaloapan. „Je to složité. Bezesporu kultivace třtiny poskytuje tady, v okolí, práci spoustě lidí, kteří by za ní jinak museli dojíždět bůhvíkam. S ohledem na to, že se většinou jedná o lidi z vesnic, kteří často nemají ani základní vzdělání, dá se předpokládat, že by ta práce, kterou by dělali někde jinde, asi nebyla výrazně lepší. Je to ale něco za něco. Podmínky, ve kterých pracují, nejsou ani zdaleka takové, aby se to nepodepisovalo na jejich zdraví. Hodně se toho dělá manuálně a je to těžká práce. Tady nejsme v Evropě nebo někde, kde když po deseti letech dřiny s mačetou na poli dostaneš artrózu, tak ti dají nějaký důchod a budeš moct být doma.“ Navíc, jak lékař dodává: „Většina lidí, co na těch polích pracují, nemá žádné pracovní smlouvy a zdravotní pojištění už vůbec ne.“
K tomu je průměrná mzda sekáče třtiny zhruba 400 korun za den, což sice ve vesnicích v okolí Cosamaloapanu jakžtakž stačí na skromný život, ale rozhodně to nepokryje léčebné výlohy navíc ani neumožní spoření na horší časy. A ty corteros bohužel velmi často čekají. Podle doktora Díaze k nim do nemocnice chodí zejména se zmíněnou artrózou a dalšími problémy způsobenými jednostranným namáháním při sekání. Nakonec ještě – stejně jako všichni, se kterými jsem o produkci cukru v regionu mluvila – rezignovaně zmíní pesticidy a odpad z cukrovarů, které končí v řece. Tam jsou podle něj časovanou bombou, která regionu přinese velké problémy a autority ji nejspíše začnou řešit, teprve až už bude na řešení pozdě.
Nezdolný mexický optimismus
Odpoledne na zastávce potkávám Maribel a spol. Všichni jsou neuvěřitelně špinaví a vypadají ztrhaně. „Už abych byla doma,“ vydechne Maribel. „Minulý týden mi nějak louplo v zádech a od té doby mě pořád bolí rameno,“ protahuje se. Vedle sedící kolega si zase masíruje zápěstí. Partičkou corteros putuje plastový hrníček s kávou z termosky, kterou přinesla starší žena z vesnice, nejspíš příbuzná nebo známá některého z nich. „Dejte sem to kafe! Jsem úplně hotovej,“ hlaholí kudrnatý kluk, kterého jsem odpoledne potkala „v pekle“. „Zase kafe?“ stěžuje si naoko jeho kamarád. „Co kdybyste nám někdy radši přinesla pár pěkně vychlazených pivek, babi, co?!“ Navzdory vyčerpání vládne skupinkou dobrá nálada, kterou nejspíš přivodila káva a představa toho, že mají konečně padla. Autobusovou zastávkou se tak nese živý hovor, vtípky a smích. Mexičané jsou za každých okolností v pohodě a k dobré náladě jim stačí opravdu málo, což asi nikdy nepřestanu obdivovat. Přijíždí autobus, skupinka corteros nastupuje značně rychleji a veseleji, než se z něj ráno trousila, a bizarní krajinou spálených polí jedeme zpět na Cosamaloapan. Všichni zítra za úsvitu zase pojedou zpátky. A další den znova, šest dní v týdnu, celou sezonu. Na kraji vesnice předjíždíme dva náklaďáky s čelním sklem vyzdobeným samolepkami tak, že je estetická stránka zjevně důležitější než viditelnost při řízení. Ohořelá stébla třtiny z nich trčí a visí na všechny strany. Camiones cañeros k veracruzskému venkovu patří asi stejně jako stará americká auta k Havaně. Na venkově je často uvidíte, jak řežou zatáčky nejvyšší rychlostí, kterou je možné z takového stroje vymáčknout, mnohdy ještě s odvážným sekáčem sedícím na vrcholku, kterého tam drží nejspíše nějaký dosud neobjevený fyzikální zákon. Opět příležitost se zabít, kterou v Mexiku nikdo neřeší.
Dáš si cukr?
Ještě v autobuse koluje hrníček s vonící kávou a konečně se dostává ke mně. „Dej si kafe,“ mrkne na mě kudrnatý kluk s černým obličejem. „Cukr?“ zeptá se ještě s předstíranou vážností, když mi ho podává, a celá partička vyprskne smíchy. Asi bych ho nechtěla, ani kdyby ho měl. Úplně mě na něj dneska přešla chuť.
