Indonésie: Mentavajské ostrovy jsou domovem ohrožených luskounů a také rájem surfařů
Mentavajské ostrovy jsou opředeny mnoha legendami a je to jedno z nejizolovanějších míst v celé Indonésii. I pokud se rozhodnete vynechat návštěvu domorodých Mentavajců, nudit se určitě nebudete. Kromě nich jsou totiž ostrovy domovem kriticky ohrožených luskounů a surfařům nabízejí jedny z nejlepších vln na světě.
Mentavajské ostrovy leží zhruba 150 kilometrů západně od Sumatry. Na ploše téměř 6000 čtverečních kilometrů žije jenom necelých 90 000 obyvatel, roztroušených po desítkách větších či menších ostrovů. Ten, na který právě míříme, se jmenuje Jižní Pagai a řadí se k těm větším.
„Huuu!“ Pronikavý zvuk silného lodního klaksonu mě vytrhává z mělkého spánku. Instinktivně vyskočím z nepohodlné palandy kdesi v podpalubí, kam jsem se před pár hodinami neochotně uchýlil, abych se aspoň trochu vyspal. Po zaznění známého signálu se osazenstvo lodi bleskurychle dává do pohybu a my se trochu neochotně společně s nimi trousíme přední rampou ven. Je nás celkem pět. Někteří z nás jsou v Indonésii poprvé, jiní v této rozlehlé ostrovní zemi už zažili své a procestovali ji doslova křížem krážem. Tady ale ještě nikdo z nás nikdy nebyl.
Roztomilý dinosaurus
Jižní Pagai rozhodně neplatí za kdovíjakou výletní destinaci, když nepočítám pár stovek surfařů ročně, kteří míří za jedněmi z nejlepších vln světa do nedalekého resortu Macaronis. Jinak tu ale skoro nic není. Jen pár malých vesniček a jedno nevelké město, kde žije necelých deset tisíc obyvatel. Jeden Indonésan na každých jedenáct kilometrů čtverečních, to vážně není mnoho.
Ani my sem nejedeme na dovolenou a důvod naší návštěvy je prostý. Už tři týdny cestujeme po Indonésii po stopách malého savce, který byl ještě pár desítek let zpátky běžným obyvatelem indonéského tropického deštného pralesa. Řeč je o luskounovi, o kterém jsme se rozhodli natočit celovečerní film.
Je to roztomilý tvor, který svým vzhledem připomíná pásovce a vypadá jako malý dinosaurus. Právě jeho jedinečný vzhled se mu stal osudným. Všech osm existujících druhů v současnosti patří mezi ohrožené a některé z nich balancují nad pomyslnou propastí vyhynutí. Především v asijských státech totiž lidé mylně věří v léčivé účinky jejich šupin. Kromě toho jsou ale loveni i kvůli údajně velmi chutnému masu. Mezinárodnímu zákazu obchodu s luskouny navzdory.
Dva z nás, Češi Tomáš Ouhel a Pavel Zoubek, se už dlouhé roky věnují na různých místech světa ochranářským projektům. Začínali podobně jako jejich kolegové v Česku, postupem času ale své aktivity rozšířili až do jihovýchodní Asie. S lehce neortodoxním přístupem nejraději zasahují přímo v epicentru dění. Od chvíle, kdy jsem oba před pár lety poprvé poznal, jsem s nimi už zažil několik divokých akcí, včetně zátahu na pašeráky ohrožených karet obrovských na Kalimantanu. Když mě proto Tomáš oslovil se svým nejnovějším nápadem – zdokumentovat populaci ohrožených luskounů –, neváhal jsem ani chvíli.
Hned v přístavu si pronajímáme dvě silné terénní motorky. Po třech týdnech na cestách už jsme všichni značně unavení a trochu rozmrzelí. Navštívili jsme už tři různé ostrovy, kde luskouni zaručeně měli žít, zatím jsme však žádného ve volné přírodě neviděli. Místo pohodlného hotelu, kde bychom si všichni rádi aspoň na chvíli odpočinuli, teď míříme bůhví kam. Na lodi jsme se zakecali s místní rodinkou, která se ochotně nabídla, že u nich za drobný peníz můžeme přespat. All inclusive, na zemi, jak dlouho jen budeme chtít. Nabídka, která se neodmítá.
Pátrání po luskounech
Rozkoukáváme se tu a přemýšlíme, kde začít. Místní lidé nás neustále skenují nedůvěřivými pohledy. Přijdeme si trochu jako vetřelci, kteří do tohoto světa jednoduše nepatří. Je leden roku 2020, a ve zprávách se navíc začínají objevovat četné zprávy o novém viru, který se nekontrolovaně šíří světem.
Jako průvodce si najímáme bývalého lovce. „Najít luskouny není vůbec těžké, sám jsem jich v životě chytil už stovky,“ hlásí nám hrdě. S lovem bezbranných tvorů ale prý před pár lety skončil. Populace luskounů na ostrově se výrazně zmenšila, tak začal dělat něco jiného. Vyrážíme s ním a jeho psy noc co noc vstříc panenské tropické džungli. Luskouni jsou noční tvorové, kteří po půlnoci vylézají z úkrytu, loví mravence, termity a další drobné tvory a nad ránem se opět vracejí do bezpečí svých nor. Nám se ale zatím vyhýbají.
„Vstávat! Máte se okamžitě dostavit ke starostovi,“ lomcuje s námi náš hostitel chvíli poté, co jsme s prvními paprsky nového dne konečně na pokraji vysílení po další noci v džungli usnuli mělkým spánkem. „Doufám, že jste nám sem nepřitáhli ten virus,“ vysype ze sebe starosta hned ve dveřích. Chvíli nás nedůvěřivě sleduje a prohlíží si naše pasy. Pak se usměje a popřeje nám hodně štěstí.
„Koukej, co na mě zrovna vyskočilo,“ podává mi Tomáš v jedenáct večer, když se chystáme na další výšlap, svůj telefon. „Luskoun je možný původce smrtícího viru,“ čtu nahlas palcový titulek. Když pak o tři hodiny později nacházíme našeho prvního živého a zdravého luskouna, jen na sebe šibalsky mrkneme. Tomáš s Pavlem bojácného tvora pečlivě měří, váží a já vše dokumentuji. Když jsme se vším hotoví, pouštíme ho zpátky na svobodu.
„Díky, brácho,“ loučíme se s lovcem a předáváme mu do ruky tučný obnos peněz. Jen tak mezi řečí se při tom zmíníme, jestli náhodou nezná někoho, kdo luskouny stále vykupuje. „Jasně, zbyl tu jeden týpek, bydlí v přístavu,“ sdělí nám naprosto bez okolků. Materiálů pro plánovaný film o luskounech už máme dost, a jelikož se celý svět pomalu začíná zavírat, musíme se vrátit do Česka. Na toho darebáka si posvítíme příště.
Žádný spěch
O tři roky později opět stojím na mohutné lodi, která se pomalu vzdaluje Sumatře. Výchozí destinace Padang stejná, cíl i účel cesty však úplně jiné. Tentokrát společně s pár kamarády mířím na Siberut, největší z Mentavajských ostrovů. Ani sem moc turistů nejezdí, a naše loď tak prakticky zeje prázdnotou.
Po třech hodinách na moři se na obzoru konečně opět objevuje pevnina. Hned jak loď zakotví a zastaví motory, se v nevelkém, jinak poklidném přístavu shromažďuje početný dav místních. Nastává ten pravý indonéský mumraj, v tomto případě chaotická vykládka lodního nákladu. Naše cesta tady ale nekončí. Přesedáme do auta a na silnicích pověstné indonéské (ne)kvality se přesouváme do dalšího přístavu.
Mluvit o tomhle místě jako o přístavu je ale dost odvážné. Jde spíš o dřevěné molo, ze kterého vyplouvají ty nejmenší rybářské bárky. „Nejpozději za patnáct minut vyrážíme,“ hlásí nám náš průvodce Metek. Stočím pohled dolů, pohlédnu na nízkou hladinu okolního moře a myslím si o jeho prohlášení své. Na to, abych věřil těmhle ambiciózním plánům, jezdím do Indonésie už moc dlouho.
Ukládám se na nepohodlná dřevěná prkna, pozoruji okolní ruch a kochám se pestrobarevnými papoušky, kteří mi proletují kousek nad hlavou. „Tady je svět ještě v pořádku,“ mumlám si v duchu pro sebe. „Nasedat, vyplouváme,“ vytrhává mě z rozjímání o tři hodiny později Metek a souká ze sebe omluvu. „V pořádku, nikam nespěcháme,“ odvětím a skáču do malé dřevěné kocábky.
Zpočátku relativně široká říční delta se pomalu začíná zužovat a my se najednou jako mávnutím kouzelného proutku ocitáme v pomyslném zeleném království. Břehy všude kolem lemují palmy, a kam jen oko dohlédne, se rozprostírá divoká tropická džungle. Když náhodou motor na chvíli vypoví službu, kapitán hbitě skočí do vody a s pomocí kladiva a kleští vše bleskurychle opraví.
Po další hodině a půl okolní vody mění barvy a převládající odstíny zelené a modré značí jediné. Konečně jsme v cíli našeho dlouhého putování, na maličkém ostrově Masokut.
Vlny místo aut
Vyskakujeme z lodi a boříme nohy v bílém písku. Metek nám hrdě představuje své ubytování, které žádným velkým luxusem rozhodně neoplývá. Skromný miniresort tvoří dvě jednoduché dřevěné chatrče, ukryté v palmovém háji kousek od pláže. Nic víc tu k životu člověk stejně nepotřebuje.
Každé ráno, těsně po rozednění, Metek vyráží na moře. Zásobování je náročné a nákladné a není nic jednoduššího než si sám ulovit chutnou rybu. Občas jezdím s ním. Pomalu brázdí klidné vody a návnadu vláčí na vlasci za sebou. Netrvá to dlouho a hned z vody hrdě tahá první úlovek. Pak další a další. Bere jenom tolik, kolik potřebuje. Mezitím už dvě ženy, které tu společně s ním žijí, připravují vydatnou snídani. Ve skromně zařízené kuchyni kmitají tam a zase zpátky a během chvíle se rozviklaný stůl plní nejrůznějšími indonéskými dobrotami.
Metek původně pochází z regionu Aceh na severní Sumatře. Před dvaceti lety, v dobách vojenských střetů mezi povstalci a indonéskou vládou, ale vzal nohy na ramena a utekl, co nejdál mohl. „Je tu úžasný klid. Místo aut posloucháš vlny na pláži, to se mi líbí,“ vypráví nám nad hrnkem tradičního přeslazeného kafe, proč zakotvil právě tady. V novém domově si koupil malý kousek půdy, na kterém se usadil.
Celé Mentavajské ostrovy platí za jednu z nejlepších surfových destinací na světě a i Metek tomuto návykovému sportu už dávno propadl. Vůbec se mu nedivím, mám to totiž úplně stejně. Tentokrát si ale budu muset nechat zajít chuť. Před dvěma týdny jsem si při akrobatickém přeskakování ohně natrhl ramenní vazy, plánovaný výlet jsem ale rušit nechtěl. Den za dnem tak společně z lodi pozorujeme partu kámošů, kteří si na prknech v divokých vlnách užívají skoro euforické stavy, a filozofujeme při tom o životě. „Při surfování promlouváš se svou duší. Tvoje duše a tvé srdce se v tu chvíli spojí vjedno. A zároveň jsi propojen s přírodou. To pak definuje, kým vlastně jsi,“ vypráví mi a culí se u toho od ucha k uchu. Podepsal bych každé jedno slovo.
Myslím, že toho máme hodně společného. Oba milujeme klid, pohodu a život bereme takový, jaký je. Vlastně se Metkovi vůbec nedivím, že se usadil právě tady. Pro mnoho lidí by tenhle způsob života možná byl až moc jednotvárný a prostý. Právě ty nejjednodušší zážitky ale často bývají těmi nejintenzivnějšími. Jak můj indonéský přítel rád říká: „Dnešek je důležitější než zítřek. Je to jako knížka, kterou ráno otevřeš a večer zavřeš. A další den zase uvidíš, co se stane.“
Dobré vědět
- Vstupní branou na Mentavajské ostrovy je město Padang na západní Sumatře. Odtud můžete buď letět, nebo jet lodí. Letecká přeprava je mírně nespolehlivá a kapacita letadel omezená. Jistější a spolehlivější jsou proto lodě. Buď „speed boats“, které jsou sice trochu dražší, na vybraný ostrov vás ale přepraví za několik málo hodin, nebo pomalejší a levnější noční trajekty. Oba typy lodí operují víceméně spolehlivě a podle dostupných jízdních řádů.
- Vše důležité si vezměte s sebou. Na ostrovech sice už dnes seženete běžné věci a jídlo, vybavenost místních obchodů však často dost pokulhává. Nezapomeňte ani na základní léky a širokospektrální antibiotika. Zdravotní péče je tu velmi omezená a s nejrůznějšími infekcemi a lehkými onemocněními je lepší si poradit sám.
Luskouni
- Luskoun je hmyzožravý savec, s tělem pokrytým velkými rohovitými šupinami.
- Žije v Africe a Asii.
- Stáří druhu se odhaduje na 65 milionů let. Jsou nejbližšími příbuznými šelem.
- Tito noční tvorové se živí mravenci, termity a jiným hmyzem.
- Při ohrožení se pevně stáhnou do klubka, což pytlákům usnadňuje jejich lov.
- Jsou velice žádaní pro maso a šupiny, o kterých se lidé mylně domnívají, že mají léčivé účinky. To však bylo mnoha vědeckými studiemi vyvráceno. Kvůli tomu jsou dnes luskouni kriticky ohrožení. Odhaduje se, že jenom do Číny a Vietnamu je ročně propašováno až 100 000 jedinců, což z luskounů v současnosti činí nejpašovanější zvíře světa.
- Připravovaný časosběrný dokumentární film o luskounech by měl mít premiéru v roce 2026.
