Rwanda: Země, která prožila peklo, nastoupila na cestu pořádku a prosperity
Rwanda je ztělesněním romantických iluzí o tajuplném nitru Afriky, které se před třiceti lety rozplynuly v nejhorší genocidě od druhé světové války, o jejíž odkaz dodnes doslova zakopáváte. Vítejte ve Rwandě, zemi, která nejdříve musela zničit sebe samu, aby se mohla vydat na cestu k lepší budoucnosti.
O co méně je žebráků, o to více je v ulicích Číňanů, kteří si v Kigali vybudovali zázemí, aby mohli kontrolovat pohyb nerostných surovin těžených v oblasti východního Konga, které nenabízí ani zlomek pohodlí a bezpečnosti jako rwandská metropole. Usadíme se na terase hotelu s výhledem na zelené vrcholy všude kolem, menu promítané na tabletu přehodíme z čínštiny do angličtiny a vybíráme si z nabídky, za kterou by se nemuseli stydět ani v říši středu. Kolem pobíhají čínské děti a jejich chůvy, opodál se nabízejí tradiční čínské masáže a vybavení hotelu je kompletně „Made in China“ i s přirozenými nedostatky, které k tomu patří. Pokud chcete někde na světě nasát atmosféru toho, jak Čína dobývá svět skrze ovládnutí obchodu se surovinami, jež končí v našich mobilech a elektrobateriích, je to právě tady.
Další dotek globalizace přichází s douškem pravé rwandské kávy, kterou si pravidelně vychutnáváme ve vynikajících kavárnách, za jejichž návštěvu by se nestyděl ani pražský hipster. Není jich mnoho, ale snadno se dají najít pomocí internetu a věřte, že jejich pozitivní hodnocení nevznikla tím, že si je naklikali znudění zaměstnanci. Rwanda uniká své temné minulosti právě tak, že ukazuje sobě i cizincům, že je moderní zemí s fungujícími službami, která drží prst na tepu konzumní doby. V trendových restauracích posedávají místní, mnozí z nich kouří, pracují na počítačích, dopřávají si z pestré nabídky západních jídel a nikdo se nediví, že platíme kartou, a nikoliv v hotovosti. Fungující internet je samozřejmostí, což vede k využívání všemožných aplikací místní provenience. Sympatická snaha má svá úskalí ve chvíli, kdy narazíme na lokální alternativu služeb Bolt a Uber, která neumí dobře určovat polohu, a tak jejím využíváním sice přispíváme do rwandské státní kasy, ale současně čekáme dlouhé minuty na chodníku.
Skutečný šok ovšem přijde na ulici, kde parkujeme. Při nasedání do vozu přichází upravený pikolík s platebním terminálem a s úsměvem na rtech nám předává účtenku s označeným časem příjezdu a odjezdu. Tohle s výjimkou Jihoafrické republiky nikde v Africe nezažijete.
Ve stopách genocidy
Většina afrických měst trpí pro turistu nemilým neduhem, a sice, že v nich nic zajímavého není, protože historie země se zpravidla odehrávala všude jinde než v uměle postavených metropolích. V Kigali by to platilo také, pokud by se země nestala před třiceti lety obětí své vlastní bezradnosti a během čtyř měsíců nepřišlo o život na milion lidí. Trauma genocidy se stalo něčím, co definuje soudobou Rwandu, a právě tady, v Kigali a jeho bezprostředním okolí, na vás odkaz hrůzy dýchne pokaždé, když dovolíte minulosti, aby promluvila. A té by návštěvník – už z důvodu prosté úcty vůči všem obětem – naslouchat měl, byť nemusí být právě fanouškem „temné turistiky“.
Vyjíždíme od Hôtelu des Mille Collines, stojícího nad hlavní křižovatkou, který je dnes sice jen odleskem bývalého luxusu, ale právě tady díky odvážnému provoznímu našlo úkryt před běsnícími davy na tisíc lidí. Míříme k omšelé podlouhlé přízemní budově stojící stranou rušné silnice. Omítka nenápadné šedé budky je plná děr, které jsou pozůstatkem několikahodinové přestřelky mezi desítkou belgických vojáků a vzbouřenci. Krutou smrt připomíná venkovní památník nápaditě ztvárňující postavy mužů, již měli fakticky zakázáno se bránit, a i tak dokázali vzdorovat početné přesile. Slunce nám žhne do tváří a jediný stín poskytuje jen vnitřek domu, ve kterém je připomínka toho, jak fatálně svět selhal, když tyto události němě pozoroval.
Není kam uniknout
Po hlavní silnici dál z města stačí následovat informační cedule a nemůžete minout jeden z hlavních památníků genocidy, v němž nesmíte a vlastně ani nechcete fotit. Expozice je natolik explicitní, že ani Osvětim či „vražedná pole“ na předměstí kambodžského Phnompenhu ve vás nenechají tak hlubokou ránu jako vystavené dětské lebky plné šrámů po ranách mačetami. Hrůznost totiž umocňuje něco, s čím se jinde po světě nesetkáte. A to jsou lidé. Areál je plný místních všech věkových kategorií a nám poprvé dochází, že všude kolem stojí ti, kteří události na vlastní kůži prožili, a současně netušíme, na které straně barikády stáli. Byli oběťmi, nebo vrahy? Můžete si být jisti, že to nikdy nezjistíte, protože v současné Rwandě je otázka na etnickou příslušnost, jež byla rozbuškou hrůzných měsíců, neakceptovatelná. Pokud vás láká zeptat se, „zda Hutu, nebo Tutsi“, rovnou na to zapomeňte a buďte rádi, když dotázaný přejde tuto invektivu mlčením.
Skutečný dotyk s lidskou krutostí přichází u kostela v Nyamatě, vzdálené necelou hodinu jízdy od Kigali, kde hledalo bezpečí přes tisíc lidí, z nichž nakonec nikdo nepřežil. Pach tlejícího oblečení pokrývajícího podlahu kostela je tak intenzivní, že po chvíli utečeme ven, kde průvodce vysvětluje skupině školáků historii místa. Schopnost Rwandy postavit se čelem k minulosti je inspirující o to víc, že na žádném z pietních míst se neplatí žádné vstupné, finanční příspěvky jsou ryze dobrovolné a nelze mít ani stín podezření, že by cílem bylo z návštěvníků vymámit peníze výměnou za šokující zážitek.
Metanové Kivu
Silnice z Kigali směrem k jezeru Kivu na hranicích s Kongem převyšuje standardy afrických okrsek ve všech ohledech, včetně pravidelného měření rychlosti prostřednictvím radarů ukrytých za palmami, takže cesta k jednomu z velkých afrických jezer nutí člověka rozjímat nad úžasnou scenerií, prodchnutou příležitostnými odkazy na události třicet let staré. Prakticky neustále projíždíme nějakými vesnicemi plnými lidí, čímž se doslova zhmotňuje fakt, že je Rwanda se svou velikostí jen lehce převyšující Moravu a více než 13 miliony lidí nejhustěji osídlenou zemí Afriky.
Na konci dne se před námi jako skořápka otevírá pohled na malebné Kivu, jehož břehy lemují maličké písčité pláže vhodné pro kempování, a člověku se nechce věřit, že celá oblast je vulkanicky tak aktivní, že voda jezera je doslova napěchována metanem. Pokud by došlo k erupci, mohlo by to způsobit jednu z nejhorších přírodních humanitárních katastrof v dějinách lidstva, protože celé pobřeží je hustě osídleno. Teď se ale možnou apokalypsou nikdo netrápí, rozhodně ne ti, kteří tady pronajímají šlapadla, plážová lehátka a prodávají drinky.
S ranním rozbřeskem vyjíždíme na malé bárce prozkoumávat několik z necelé šedesátky ostrůvků rozesetých po vodní ploše, v níž překvapivě nežijí ani krokodýli, ani hroši. Jediné velké plovoucí zvíře je tak kráva, kterou pasáček naučil překonávat vzdálenost mezi dvěma ostrůvky plavebním stylem „na čubičku“. V prostředí, kde neexistuje přirozený predátor, si svůj vlastní izolovaný svět vytvořili ti, kteří žijí v příbytku z klestí a pečují o svěřený dobytek a jen málokdy zajíždějí na pevninu, která je pro ně příliš civilizovaná.
Slunce zapadající za obzorem je signálem pro místní rybáře vydat se na noční výlov. Trojice vzájemně svázaných lodí vyplouvá na jezero, aby za svitu petrolejových luceren rozhodila své sítě a čekala i několik hodin, až se naplní skromným úlovkem. Tradiční způsob rybaření prověřuje nejen zručnost posádek, ale hlavně jejich trpělivost, protože ulovené rybky mají jen pár centimetrů. Jenže místní krajina jiný způsob obživy nenabízí, a tak muži tráví noc co noc na jezeře a střídají se ve spánku. Když jsou sítě nad ránem spíše poloplné než poloprázdné, předávají jejich obsah svým ženám, aby z nich něco uvařily. Jak to chutná, zjistíme v jediné otevřené restauraci, kde se po hodině čekání na objednané kuře dočkáme právě ryby.
Za šálkem dobré rwandské kávy
Serpentiny vedoucí na sever podél pobřeží jezera nás zavedou až do oblasti Bonanzy, lokality vyhlášené svou dokonalou kávou, pěstovanou v biokvalitě, bez hnojiv a v dokonalé symbióze s přírodou. Konečně vulkanická půda je hnojivem sama o sobě a prostředí bez jakýchkoliv továren umožňuje perfektní produkci… Myslíme si až do chvíle, kdy u otevřených vrat narazíme na skupinu chlapů čekajících, až vyfasují… hnojivo, aby jejich produkce byla co možná největší. Nemá smysl se ani nahlas ptát, protože odpověď od průvodce kávovou plantáží přichází automaticky. Zájem o místní kávu je sice obrovský, ale ne každý z velkoodběratelů chce platit za nejlepší možná zrna. Prakticky tak nákupčí z velkých mezinárodních řetězců pořizují velké množství těch méně kvalitních zrn, která smíchají s těmi nejlepšími, a výsledkem je dobrá rwandská káva, jejíž původ vlastně nedokáže konzument úplně poznat. A protože je největší poptávka po těch nejlevnějších variantách, nezbývá než jedinečnou půdu povzbudit trochou chemie.
Před našima očima se tak odvíjí trochu jiný příběh kávy, než jaký známe z českých kaváren, kde místní barista odkazuje při usrknutí ze šálku na jemné tóny mandarinky či záchvěv čokolády. Podstata kávy je jednoduchá: má být silná, plná chuti, osvěžit ducha i tělo a její příprava je založena na hrubém namletí a následném opakovaném svaření. Stačí lok a vyhrknou nám slzy, takže můžeme potvrdit, že je skutečně silná. Pokud to je moc, přilijte si trochu horkého mléka a hodně cukru. Tak se totiž pravá káva pije. A jen pokud si myslíte, že nástrahám globálních obchodníků s kávou uniknete tím, že si koupíte tu s označením fair trade, mějte na paměti to, co nám řekli v Bonanze – fair trade je značka jako každá jiná a za její používání se musí draze platit. Máme pocit kávového zmaru.
Král a jeho „brouk“
Asi tři hodiny směrem na jih od Kigali leží Etnografické muzeum a královská rezidence. Je to dostatečně daleko na to, aby turisté lačnící po návštěvě horských goril a výšlapu se šimpanzi tyto lokality opomenuli, protože většina návštěvníků směřuje do Rwandy kvůli přírodě, a rozhodně ne kvůli svébytné historii, která mnohým úplně uniká.
Jenže právě tady, uprostřed venkova, přežívá to jedinečné z historického království Ruanda, jehož panovník uvítal i tu nejvzácnější návštěvu, a sice belgického krále. Královský protokol se neobešel bez výměny honosných darů, a tak do Evropy směřovalo 27 kopí ve tvaru vějíře, zatímco v rovníkové Africe zůstal Volkswagen „Brouk“, jediný svého druhu v celém království. V zemi, kde v té době měly problém se sjízdností cest i volské povozy, byly možnosti využití vozu značně limitované, byť král dostal k ruce vlastního automechanika. Legenda praví, že jeho prvním úkolem bylo odstranit přední sedačku, protože král se se svými dvěma metry nemohl do Brouka vměstnat.
Zatímco auto bylo k ničemu, naprosto neoddiskutovatelnou hodnotu zaujímaly v majetkové hierarchii krávy. Péče o ně a šlechtění jejich rohů pomocí speciálního obrušování tak, aby dorůstaly do patřičných tvarů, je k vidění právě tady. Jejich ochránce nám nadšeně přibližuje všechny detaily ze života stáda, jehož vlastnictví je ve venkovských oblastech stále hodnotnější než třeba auto, do kterého se musí lít benzin, zatímco kráva dává mléko, a tím zajišťuje obživu rodiny.
Jen nedaleko hranic s Burundi se před námi otevírají dveře Etnografického muzea, které je tak izolované od turistických tras, že počet návštěvníků je k počtu zaměstnanců zhruba 1:10. Usadíme se na dřevěné lavice a před námi se začne odehrávat rej nohou, rukou a těl, to vše za účelem prezentace tance intore. Za rytmu bubnů se dává do pohybu skupina mužů v dlouhých bílých parukách, kteří svým tancem dávají najevo statečnost a odhodlání k boji. Historie sahající do první poloviny 19. století je sice dnes jen lákadlem pro turisty, ale v minulosti měla svůj význam podobný novozélandskému bojovému tanci haka s cílem odstrašit nepřítele a nedovolit mu dobýt jeho území. Po tragických událostech roku 1994 se z tance stal symbol národní jednoty, zdroj hrdosti a pýchy, která je připomínána při nejrůznějších společenských událostech. Je to právě kultura, která Rwandě pomáhá vyrovnat se se stále živou minulostí.
Bude-li Rwanda vaší první africkou zastávkou, jistě získáte zcela mylný obraz o tom, jaká Afrika je. Bude-li to již vaše několikátá cesta, budete mít dozajista pocit, že přesně taková by Afrika mohla být úplně všude. V každém případě si na cestu za poznáním historie země pusťte film Hotel Rwanda a při pohledu na bazén v Hôtelu des Mille Collines si vzpomeňte, že pro jeho dočasné obyvatele to byl na nějakou dobu jediný zdroj pitné vody.
Dobré vědět
- Bývalá německá a následně belgická kolonie získala nezávislost v roce 1963. V dubnu 1994 zde vypukla genocida, která během čtyř měsíců stála život více než milion lidí. Od jejího konce je nepřijatelné používat odkaz na etnickou příslušnost.
- Díky přírodnímu prostředí a technologickému a společenskému progresu za posledních 30 let se zemi přezdívá „Švýcarsko Afriky“.
- Vstupní vízum je povinné a pohodlně ho vyřídíte na letišti. Je možné zažádat o rozšířené východoafrické vízum platné také v Ugandě a Keni. Pozor: jakmile jednu z těchto zemí opustíte, vízum pozbývá platnosti. Na jedno vízum tedy nelze jet z Keni do Rwandy přes Tanzanii, ale lze jet z Keni do Rwandy přes Ugandu. Stejná pravidla platí pro pozemní hranici.
- V zemi se platí rwandským šilinkem, který je běžně přijímán všemi obchodníky a nebudete čelit nutnosti platit v dolarech.
- Ačkoliv původně byla Rwanda frankofonní díky působení Belgičanů, dnes je rozšířená angličtina, se kterou se v hlavních turistických lokalitách snadno domluvíte. Je také oblíbenější i u mladší generace, zatímco starší preferuje francouzštinu.
- Podobně jako jinde v Africe je také ve Rwandě poměrně draho, na rozdíl od sousedních zemí však za vynaloženou částku dostanete adekvátní službu a snaha ošidit vás bude minimální.