Nejenom lidé se v době karnevalu obléknou do třpytivých kostýmů. Bohatí Brazilci dopřejí tuhle okázalou zábavu i svým čtyřnohým miláčkům.
Kdybych nevěděl, že stojím na Copacabaně, řekl bych, že jsem se ocitl v potulném obludáriu, které se zlomyslným šklebem řídí Terry Gilliam. Obrovský, tloušťkou nafouklý kocour s kouzelnickým kloboučkem na hlavě na mě ospale civí. Kokršpaněl v kožené motorkářské čepici a brýlích sedí v sajdkáře motorky. Hystericky štěkající krysařík s plastikovými ďábelskými růžky útočí na bílého mopslíka s motýlími křidélky.
Je poledne, poslední neděle před karnevalem. Avenidu Atlanticu, široký bulvár zakroucený podél bělostného písku Copacabany, zahalují šedé mraky. Vlhko a vedro mi leží na ramenou jako těžká nacucaná deka. Jako každý rok, tak i letos se fanoušci domácích zvířátek z Ria de Janeira sešli na jižním konci Copacabany, aby spolu se svými vymóděnými miláčky promašírovali za zvuků samby podél čtyřkilometrové pláže.
Volba Copacabany – místa tohoto bizarního dostaveníčka milovníků psů a koček – není samozřejmě náhodná. Slavná pláž a jí přilehlá čtvrť je domovem nejvyššího počtu domácích mazlíčků na počet obyvatel v Brazílii. Copacabana je totiž vyhledávanou rezidenční adresou bohatých Brazilců. Vidět tu psa s roztřesenýma špejličkama místo nohou, který stojí několik průměrných brazilských platů, je stejně běžné jako drahé německé auto zaparkované před luxusním domem.
Vždycky jsem si myslel, že lidé v Brazílii takovéhle věci nedělají. Že tvrdý život v zemi, kde se každý musí starat hlavně sám o sebe, přináší už tak dost starostí, a nezbývá tedy čas na nesmysly. Mýlil jsem se. Brazílie ekonomicky roste. Čím dál tím víc lidí bohatne, přestává mít existenční problémy a může si vymýšlet zhovadilosti.
Obléknou třesoucího se ratlíka s rodokmenem do oblečku malého supermana, do vojenské kamufláže nebo do krajkových princeznovských závojíčků a vyrazí na karneval mazlíčků. Protože podle slov Marca Antonia Tota, šéfa Blocao, sdružení organizujícího tento psí a kočičí cirkus, si přece naše zvířátka také zaslouží slavit karneval.
„Milááášku, budeme slavný,“ zašišlala asi padesátiletá povadlá Brazilka do chlupatého vlhkého čumáku. Ukázala na můj foťák: „A kde vyjdeme, prosím vás, pane?“ Zamyslel jsem se: „V Evropě, madam.“ A s co nejvážnějším výrazem, kterého jsem byl schopen, jsem dodal: „Ale všichni za to půjdeme do pekla. Vy za to, co těm zvířatům děláte, a já za to, že to ještě navrch fotím do novin.“
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 2/2013.
