Za blyštivou nádherou alegorických vozů a tanečnic v barevných kostýmech se skrývá práce nadšenců, kteří pro „pět dnů štěstí“, po něž karneval trvá, obětují vše.
V evropských očích může být karnevalový průvod na sambodromu jen chaotickou barevnou skrumáží tanečnic na kýčovitě vymodelovaných alegorických vozech. Ve skutečnosti je to složitě komponovaný hudebně-vizuální spektákl, který vytvářejí týmy stovek nadšených tvůrců a umělců. Každý detail zde má svůj význam a i barva péřových křídel té poslední tanečnice hraje důležitou roli.
Klíčovým bodem procesu, kdy se rodí každoroční karnevalová show, je výběr tématu a zkomponování ústřední melodie. Vedení každé školy samby vybere hlavní téma, které pak tanečnice, tanečníci a alegorické vozy neopakovatelným způsobem interpretují během svého defilé po sambodromu – sedmisetmetrové pistě z bílého betonu, sevřené z obou stran tribunami, kterou pro rijský karneval navrhl nedávno zesnulý brazilský architekt Oscar Niemeyer.
Téma může být obecné i konkrétní, nejvíc se však objevují náměty z historie (ztvárnění vybrané epochy), ze světa umění, sportu, zábavy (významné brazilské osobnosti) nebo se školy samby pokoušejí ve svém průvodu o imaginativní zobrazení přírody a jejích základních elementů – ohně, vody, zvířat, džungle…
Přichází vizionář
S výběrem tématu přichází na scénu nejdůležitější osoba: hlavní tvůrce show – carnavalesco. Vizionář, který dokáže vybrané téma jedné konkrétní školy přetavit do podoby zhruba hodinového průvodu pro tři až pět tisíc tanečníků, osm alegorických vozů, nespočet soch, plastik a fantasías – kostýmů. Carnavalesco je umělec. Solitér, kterého si škola najme, aby pro ni celou show stvořil. Ze všeho nejdřív napíše tzv. „příběh“, kterým téma rozvede. Na základě „příběhu“ se postupně vybere samba melodie. Poté carnavalesco se svým úzkým týmem výtvarníků a choreografů navrhne a rozkreslí podobu alegorických vozů, charaktery jednotlivých soch a kostýmů.
Jestliže alegorické vozy a fantasías jsou tváří průvodu, pak samba je jeho divoce tepajícím srdcem. Každá škola vypíše soutěž, jež se obyčejně účastní desítky skladatelů, kteří se snaží zadané téma převyprávět sambou. Během konce kalendářního roku, týden po týdnu, se melodie přehrávají před komisí školy v její domovské čtvrti, hlasováním postupně vypadávají, až zbude jedna – píseň, která doprovodí defilé školy po sambodromu. Cariocas (obyvatele Ria) přece nemůže vzrušit průvod školy s jalovým tématem nebo vyšeptalou sambou!
Týmy tvůrců
V karnevalových dílnách, v industriální čtvrti blízko přístavních doků, se vize carnavalesca (často halucinogenní) postupně mění v realitu. Již počátkem července najmou školy týmy profesionálních řemeslníků, kteří podle navržených skic montují vozy, vyřezávají z polystyrenu sochy či šijí a lepí tisíce excentrických kostýmů. Konstrukce jednoho alegorického vozu trvá zhruba 4–5 měsíců a obvykle se na ní podílí svářeč, elektrikář, osvětlovač a sochař. Všichni mají jistou volnost v interpretaci carnavalescových návrhů – respektuje se, že i oni jsou tvůrci, stejně jako hlavní designér.
Základem alegorických vozů je prostá dřevěná podlážka. Na ní se z lešenářských trubek svaří kostra, která se potahuje a tvaruje laminátem, molitanem a tuhnoucí pěnou. Toto jádro se posléze nabarví, ozdobí flitry, barevnými sklíčky a plastikami. Objekty na vozech se často pohybují, a tak stavitelé vymýšlejí důmyslná mechanická táhla z drátů a latexu, vedená vnitřkem vozů, která poté barevným skulpturám vdechují pomyslný život. Velké vozy mají uprostřed motor, avšak zároveň je po sambodromu ručně tlačí muži z komunity – regulují tím tempo celého procesí.
Karneval jako soutěž
Není snad třeba ani dodávat, že takto rozsáhlá produkce je – i přes svou rukodělnou podstatu – především obrovský byznys. Přestože školy mají oficiálně nevýdělečný status, jejich roční rozpočty, založené na sponzorství, darech velkých firem a dotacích místních vlád, se pohybují v rozmezí 2–5 milionů dolarů. Karnevalový kolos tak celoročně provází vliv peněz, televizní štáby, celebrity všeho druhu a křiklavá mediální realita.
Jistá analogie ke karnevalu by se dala najít například ve fotbalové scéně v Evropě (Liga mistrů, jednotlivé národní ligy, sponzoring, televizní práva apod.). V „první lize“ karnevalu (tzv. grupo especial) spolu soutěží třináct nejlepších škol samby (Mangueira, Unidos da Tijuca, Beija-Flor a další). Následuje grupo acesso – skupina A, po ní skupiny klesají až do písmene E. Počty škol v „ligách“ se různí, stejně tak i místa v Riu, kde školy defilují. Každý rok dvě školy spadnou z „první ligy“ a dvě z „druhé ligy“ postoupí a podobně i v nižších skupinách.
Vše pro pět dnů štěstí
Přes všechnu okázalost, tlaky peněz, firem a pozlátko ale školy samby dosud nijak nezpřetrhaly kořeny vedoucí do jejich původních čtvrtí, mnohdy těch nejchudších favel. Veškeré nácviky choreografie probíhají v komunitách a jejich obyvatelé se aktivně účastní celoročních příprav v dílnách i velkého finále na sambodromu, ať už jako tanečníci, nebo fandící diváci. Cariocas jsou totiž ochotni pro pět dnů karnevalu, pro pět dnů felicidade (štěstí), jak zpívá Vinicius de Moraes, obětovat tělo i duši.
Školy samby
Kostýmní karneval v Riu de Janeiru vytvářejí a provozují tzv. školy samby. Se skutečnou školou však nemají nic společného. Jsou to spíše jakási sdružení či spolky, často o mnoha tisících členech, které fungují jako sociální síť v rámci jedné, obvykle chudé městské čtvrti. Díky masivní komercionalizaci karnevalu v posledních dekádách ovšem přesahuje vliv prezidentů škol samby mnohdy do byznysu, do médií i do politiky.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 2/2013.
