Vesnice Arando. Tady, až na samém konci světa, se život řídí těmi nejzákladnějšími přírodními zákony.

Vesnice Arando. Tady, až na samém konci světa, se život řídí těmi nejzákladnějšími přírodními zákony. Zdroj: Jakub Freiwald

Jediný most pro pěší v okolí vesnice. Dřevěné fošny jsou zavěšeny ve vzduchu a svázány lany různých tlouštěk. Jak celý důmyslný systém drží při sobě, dodnes nechápu.
Zlatavé klasy mizí pod kopyty jaků. Typická místní „mlátička“ na pákistánský způsob.
Vesnice Arando leží na konci údolí řeky Shigar, obklopena ledovci a příkrými svahy okolních hor
Vřelé přivítání na skromném náměstí uprostřed Aranda, kterému místní lidé právem přezdívají „vesnice dětí“
Skromná „Czech Hospital“ stojí na čestném místě uprostřed vesnice
21
Fotogalerie

Pákistán: Maličká víska na konci světa jménem Arando

V romantickém pojetí by se návštěva Aranda dala popsat těmi největšími superlativy. Panenská příroda, milí a přátelští lidé a dechberoucí panoramata všude kolem. Nenechte se ale zmást prvním dojmem. Tady, až na samém konci světa, se totiž život řídí těmi nejzákladnějšími přírodními zákony a není vůbec jednoduchý.

„Pokud sedíte, připoutejte se,“ stojí spisovnou češtinou na sedadle přede mnou. Kdybych si nebyl stoprocentně jistý, že právě sedím na pravidelné lince Pákistánských aerolinek z hlavního města Islámábádu do Skardu, přísahal bych, že se mi to zdá. Rozhlížím se z okénka a musím se hlídat, abych necivěl s pusou dokořán. „Tak tohle je ten slavný Karákóram!“ honilo se mi hlavou před třemi lety, kdy jsem tuto trasu absolvoval poprvé. A podobně se cítím i dnes. Z nekonečných náhorních planin vystupují zasněžení horští velikáni druhého nejvyššího pohoří světa. Tenhle pohled se neokouká. Až později se dozvídám, že letadlo původně létalo pro České aerolinie a se změnou našich nápisů si nikdo nelámal hlavu.

Pomyslnou vstupní branou do Karákóramu je rušné město Skardu. Leží v pákistánském Baltistánu a s populací přesahující čtvrt milionu obyvatel je to největší město celé provincie. Místní lidé Balti většinově vyznávají islám a jsou velmi přátelští. Dá se tu sehnat prakticky cokoli, co člověk během dlouhého pobytu v odlehlých horách může potřebovat. Zásoby jídla, oblečení, plynové bomby, dieselový agregát nebo zásoby léků pro českou nemocnici, kam se za pár dní chystáme. Nad kvalitou zmíněných věcí radno moc nepřemýšlet.

Imitace silnice

Opouštíme Skardu a pokračujeme dál na sever. Po několika desítkách kilometrů kvalita silnice začíná kolísat. Průjezdy úzkými skalními soutěskami nejsou nic pro slabé povahy, vysoká kola našich obojživelníků i tak zdolávají náročný terén. Mám podobná místa rád. „Luxusní prašná cesta“ se tu střídá s úseky, během kterých se zdá, že vozovka mizí úplně. Snažím se uvelebit v nepohodlné minisedačce a během chvilkové nepozornosti sem tam dostanu ránu o strop – to když projedeme výmolem, se kterým si náš vysmátý řidič, třímající v jedné ruce telefon a ve druhé volant, nedokáže poradit.

Jediný most pro pěší v okolí vesnice. Dřevěné fošny jsou zavěšeny ve vzduchu a svázány lany různých tlouštěk. Jak celý důmyslný systém drží při sobě, dodnes nechápu. Jediný most pro pěší v okolí vesnice. Dřevěné fošny jsou zavěšeny ve vzduchu a svázány lany různých tlouštěk. Jak celý důmyslný systém drží při sobě, dodnes nechápu. | Jakub Freiwald

Samostatnou kapitolou jsou místní mosty, v naprosté většině případů lanové. Dřevěné fošny jsou záhadným způsobem zavěšeny ve vzduchu, svázány lany různých tlouštěk a pochybné kvality. Celý jistě důmyslný systém nepochopitelně drží při sobě. Při přejíždění si žijí vlastním životem a kývou se ze strany na stranu. Každý jeden takový přejezd považuji za malé vítězství.

Až na samý konec světa

Po cestě údolím řeky Shigar (Šigar) do odlehlé vesnice Arando míjíme mnoho větších či menších vesniček. V naprosté většině případů jde jen o několik málo stavení. Je polovina září a všude vrcholí přípravy na nadcházející zimu. Na terasovitých políčkách probíhá sklizeň plodin, které zvládnou vyrůst v těchto náročných podmínkách. Čím dál od civilizace, tím je vše skromnější. Dole u řeky skupinka jaků monotónně chodí kolem dřevěného kůlu a pod kopyty jim v prachu mizí stohy zlatavých klasů. Bez strojů a lidské námahy je po celodenní zvířecí práci zrno odděleno od plev a připraveno k dalšímu zpracování.

Úzká cesta se v těchto místech zařezává do příkrých svahů a od několikasetmetrové propasti nás dělí jenom pár metrů prašné vozovky. „Tohle je poslední úsek cesty, který jsme opravovali v roce 2011. Právě projíždíme místem, kde jsme mohli být po smrti,“ říká s naprosto vážným výrazem ve tváří naše průvodkyně Dina Štěrbová a dodává: „Zastavili jsme se koly nad propastí, a když jsme vystoupili, půl hodiny jsme se tady všichni klepali.“

„Takhle to nejspíš vypadá na samém konci světa,“ honí se mi hlavou při pohledu na scenerii, ve které je vesnice Arando zasazena. Ze dvou stran ji obklopuje ledovcová moréna, ze třetí strmé svahy okolních hor. Pár desítek stavení se tísní vedle sebe na jediném příhodném místě, vyvýšené planině mezi nimi.

Vesnice Arando leží na konci údolí řeky Shigar, obklopena ledovci a příkrými svahy okolních hor Vesnice Arando leží na konci údolí řeky Shigar, obklopena ledovci a příkrými svahy okolních hor | Jakub Freiwald

Na skromném náměstí uprostřed vesnice nás vítá početný dav. Shromáždili se tu snad všichni obyvatelé Aranda. Návštěvy tady moc často nemívají, a ta dnešní je navíc o to speciálnější. Dvaaosmdesátiletá Dina ve vesnici byla už mnohokrát a spojila s ní velkou část svého života. Právě díky ní ve vesnici vyrostla moderní nemocnice, která za ty roky pomohla zachránit mnoho desítek lidských životů.

Návrat do středověku

Při pohledu do drsných tváří zdejších lidí mám pocit, jako bych se přenesl zpátky v čase o dobrých pár set let zpět. Otrhané oblečení sice dává znát, že se pravděpodobně nacházíme v jedenadvacátém století, mnoho jiných pojítek se současným světem by tu však člověk hledal marně.

Vřelé přivítání na skromném náměstí uprostřed Aranda, kterému místní lidé právem přezdívají „vesnice dětí“ Vřelé přivítání na skromném náměstí uprostřed Aranda, kterému místní lidé právem přezdívají „vesnice dětí“ | Jakub Freiwald

Daleko od mobilního signálu i elektřiny se vše řídí základními pravidly přežití a zákony přírody. Během letních měsíců Aranďané pracují hlavně v zemědělství. Obdělávají malá políčka, případně tráví čas na vzdálenějších pastvinách s dobytkem. Velkým technologickým pokrokem a rozdílem oproti jiným vesnicím v okolí byl dar traktoru a mlátičky, všechny ostatní činnosti však zůstávají ryze manuální.

V období sklizně ženy do vesnice přinášejí velké hromady sena a dalších plodin, které pak zpracovávají na zimu. Tváře mají ztrhané náročnou prací. Nemají ve zvyku dívat se dlouho na cizí muže, takže tak soudím spíše z krátkých letmých pohledů. Oproti tomu muži nemají s očním kontaktem jakýkoli problém. Pracovat jsem je tu za dva týdny prakticky neviděl, většinu dne posedávali před domy a klábosili.

Jednoduchá stavení rozhodně ani zdaleka nepřipomínají klasická obydlí, ani ta, co jsem kdy viděl na toulkách po asijském kontinentu. Interiér je zařízen velmi skromně a plní jen ty nejzákladnější funkce. Do kuchyně proudí malým oknem nevelký paprsek světla a je až neuvěřitelné, jak chutné pokrmy dokáží zdejší kuchařky vyčarovat v těchto podmínkách – za pomoci malého plamínku ohně a nejjednoduššího vybavení.

Obvodové zdi domů jsou tvořeny kombinací kamenů a spletených klacků. Během jara, léta a podzimu naprosto dostačují, na zimu se však místní lidé stěhují do sklepů. Obvodové zdi domů jsou tvořeny kombinací kamenů a spletených klacků. Během jara, léta a podzimu naprosto dostačují, na zimu se však místní lidé stěhují do sklepů. | Jakub Freiwald

Obvodové zdi tvoří většinou kombinace kamenů a spletených klacků, celá konstrukce je následně izolována buď hlínou, nebo jačím trusem. Tento technologický postup bohatě stačí během jara, léta a podzimu. Na zimu se však obyvatelé uchylují do sklepů, kde je uchování životně důležitého tepla a celkové přežití výrazně jednodušší. Pod zem se přesouvá i mešita a školní výuka. V průběhu mrazivých měsíců je navíc Arando prakticky odříznuté od okolního světa. Jediná přístupová cesta je schůdná pouze pěšky, navíc s velkými obtížemi, a cesta do nejbližší civilizace trvá několik dnů.

Nepomáhat je hanba naší civilizace

Do Pákistánu se Dina Štěrbová vloni vypravila už pojedenadvacáté. Zatímco v minulosti sem jezdila s vidinou lezení na nejvyšší vrcholky světa (stanula například na vrcholu Gašerbrum II), postupem času se její hlavní cíl změnil. „Když v horách potkáváš místní lidi a vidíš, jaký mají život, tak jim chceš pomoct. Když vidíš, jak žijí, nic nemají, a slyšíš příběhy dětí, které v zimě umřely na úplně banální nemoci, tak to s tebou otřese,“ vysvětluje Dina důvody, proč se rozhodla pomáhat právě tady. Daleko od nejbližší civilizace, v místech, kde to předtím nikoho ani nenapadlo. „Přišlo mi to jako hanba naší civilizace, že je to vůbec možné jim nepomáhat. Pak jsme se s manželem Otakarem dostali do vesnice Arando a on hned řekl: Tady je potřeba postavit nemocnici,“ vzpomíná.

V roce 2006 ji sem skutečně přivezli a společně s dalším Čechem, Vítem Dokoupilem, postavili. „Potom jsme ji někomu plánovali předat, čeští dárci po nás totiž chtěli potvrzení o předání. My ale neměli komu. Seděl tam jediný negramotný chlapík, který se tomu smál. Báli jsme se jim ji dát, protože jsme nevěděli, co by se s nemocnicí stalo,“ popisuje Dina důvody, proč se od té doby do vesnice skoro každý rok vrací.

Dina Štěrbová Dina Štěrbová | Jakub Freiwald

Nemocnici zásobili léky, které pravidelně doplňují. Kromě toho sehnali doktora, jenž se o prostory i všechny pacienty dodnes stará. „Když jsme sem přišli, byla tu vysoká úmrtnost. Každou zimu tu umíralo deset až patnáct dětí na zápal plic. První zimu, kdy jsme sem přivezli antibiotika, neumřelo jediné dítě. To byl další důvod,  proč jsme věděli, že odsud nemůžeme odejít,“ dodává hrdě Dina.

Onen doktor, respektive zdravotní bratr, se jmenuje Najaf (Nadžaf). Pozoruji ho při práci a obdivuji, co všechno ve značně improvizovaných prostorách skromné nemocnice zvládá. Podává lidem antibiotika, léky na běžná onemocnění, trhá zuby a ošetřuje nejrůznější rány i lehká poranění. K dispozici má také ultrazvuk napájený solárními panely na střeše, pomocí kterého dokáže diagnostikovat základní onemocnění a monitoruje stav těhotných žen.

Skromná „Czech Hospital“ stojí na čestném místě uprostřed vesnice Skromná „Czech Hospital“ stojí na čestném místě uprostřed vesnice | Jakub Freiwald

Najaf se stará i o celkový chod nemocnice a účetnictví a vede karty pacientů. Provádí také základní opravy jak nemocnice, tak třeba nedalekého vodovodu, který Dina také pomáhala vybudovat. Za dobu fungování nemocnice se život ve vesnici od základů proměnil. Úmrtnost se výrazně snížila a Arandu se dnes přezdívá „vesnice dětí“. V porovnání s okolními osadami, které neměly takové štěstí, jich tu totiž žije o mnoho víc.

Horští pastevci

Arando leží v nadmořské výšce necelých tří tisíc metrů nad mořem. Pokud chce jít člověk dál, vstříc divoké přírodě, jde to jenom po vlastních. Nasazujeme batohy a opouštíme relativní komfort vesnice. Míříme na vysokohorské pastviny, vzdálené necelý den chůze. Stoupáme vzhůru po úzkých pěšinkách a na sypkém povrchu ledovcové morény hledáme sebemenší náznaky stezky.

Mluvit o pastvinách v pravém slova smyslu by bylo příliš odvážné, v horách se však snižují nároky takřka na vše. Do malé osady vcházíme přesně ve chvíli, kdy měkké večerní slunce vysílá své poslední paprsky nad ostrými štíty okolních hor. Chraplavý hlas jednoho z mužů právě vyluzuje pravidelnou večerní modlitbu, která se impozantně rozléhá celým údolím.

Jeden z pastevců právě v rohu skromné místnosti stlouká máslo v dřevěné nádobě za pomoci důmyslného nožního pohonu Jeden z pastevců právě v rohu skromné místnosti stlouká máslo v dřevěné nádobě za pomoci důmyslného nožního pohonu | Jakub Freiwald

Úzký kolektiv několika málo mužů tu společně tráví prakticky celé léto. Starají se o početná stáda koz a jaků, která právě shánějí na noc do relativního bezpečí kamenných ohrad. Na přivítanou dostáváme typické moučné placky a kozí mléko. Tím ale hostina nekončí. Na počest naší neohlášené návštěvy prý musejí zabít kozu, kterou poté společně všichni sníme. Naše protesty, že to není nezbytné a obejdeme se i bez ní, nepadají na úrodnou půdu. Tradice jsou tradice a my rozhodně nechceme urazit.

Bochníky stlučeného másla. Jeden z mála produktů, jehož prodejem se dá získat alespoň minimální příjem. Bochníky stlučeného másla. Jeden z mála produktů, jehož prodejem se dá získat alespoň minimální příjem. | Jakub Freiwald

Život v horách začíná brzy ráno po svítání. Práce nepočká a v jednom ze skromných kamenných stavení už muži připravují snídani. Zatímco jeden z nich u ohně hněte placky a ohřívá kozí polévku ze včerejšího večera, jeho kumpán v rohu místnosti v dřevěné nádobě, za pomoci nožního pohonu, stlouká máslo. Až bude hotové, zabalí výsledný produkt k mnoha dalším bochánkům, které odpočívají na druhé straně místnosti. Jde o jeden z mála místních produktů, který poté muži prodají ve městě a který jim poskytuje alespoň minimální příjem.

Vrcholová odměna

„Co by to bylo za návštěvu Karákóramu bez výstupu aspoň na jeden vrchol!“ usmysleli jsme si před pár dny. O pár hodin později proto necháváme pastevce za sebou a ukrajujeme pomalu další výškové metry vstříc vrcholu Barganchu (Barganču) ve výšce 5621 metrů. Podle místních jde o nejjednodušší výstup v okolí – kromě maček, lana a turistických cepínů prý nepotřebujeme žádné speciální vybavení.

Kvůli časovému tlaku považujeme dvoutýdenní pobyt ve 3000 metrech za dostatečnou aklimatizaci a v kontrastu s klasickými poučkami, které doporučují nabrat maximálně 500 výškových metrů denně, stoupáme hbitě vzhůru pastvinami a snažíme se držet cesty. Ta se však co pár metrů ztrácí mezi vyšlapanými zvířecími pěšinkami. Horští bohové jsou k nám zatím milosrdní: nebe je vymetené a vítr o sobě dává znát jen v nepravidelných intervalech. Výškový tábor rozbíjíme v podvečer o kilometr a půl nad pastvinami, odkud jsme dopoledne odešli.

Příkré svahy špičatých hor stoupají strmě vzhůru nad ledovcou morénou Příkré svahy špičatých hor stoupají strmě vzhůru nad ledovcou morénou | Jakub Freiwald

Budík zvoní v půl čtvrté ráno. Opustit pohodlí vyhřátého spacáku, když je všude kolem ještě úplná tma, chce hodně přemáhání. Kdo to někdy zažil, dá mi jistě za pravdu. Noční, nebo spíše brzké ranní hodiny ale skýtají nejlepší podmínky a v horách není radno nic podceňovat. Za půl hodiny už proto naše pětice nasazuje mačky a stoupá za doprovodu zvuků křupajícího zmrzlého sněhu vstříc vrcholu.

Chození do kopce považuji za skvělou psychohygienu. Monotónně krok za krokem šlapu jako robot vzhůru. Nad tím, jak daleko ještě vrchol je, raději nepřemýšlím. Ze zkušenosti už vím, že vždycky dál, než bych chtěl. Po hodině a půl se začíná rozednívat a za dalších pár okamžiků už pozorujeme východ slunce. Ten moment, kdy se sluneční kotouč poprvé dotkne horizontu na znamení nového dne, mám rád. A v horách dvojnásob. Užívám si takřka dokonalých podmínek a vstřebávám intenzivní setkání posledních dvou týdnů.

Pohled na celé údolí (včetně vesnice Arando) z našeho improvizovaného základního tábora ve výšce 4800 metrů Pohled na celé údolí (včetně vesnice Arando) z našeho improvizovaného základního tábora ve výšce 4800 metrů | Jakub Freiwald

Když pak o pár hodin později konečně stojíme na vrcholu, všude kolem zuří silný vítr. Po pěti minutách se proto otáčíme a míříme zpět do relativního bezpečí. Hory dávají, ale i berou. Učí člověka pokoře a pomíjivosti. Život v nich není jednoduchý a ti, kteří se mu dokázali přizpůsobit, zaslouží naše uznání.


Dina Štěrbová

  • Horolezkyně Dina Štěrbová se narodila 22. dubna 1940 v Bratislavě. Vystudovala obor matematická analýza na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského.
  • V roce 1984 společně s Věrou Komárkovou uskutečnila první ženský výstup na Čho Oju (8201 m n. m.) a v roce 1988 s Lívií Klembarovou vylezla na Gašerbrum II (8035 m n. m.). Pokoušela se také o výstupy na Broad Peak, Mt. Everest a Manáslu.
  • Od roku 2006 se v Pákistánu společně s Víťou Dokoupilem věnuje humanitárním projektům. Hlavním těžištěm jejich aktivit je vesnice Arando v údolí řeky Shigar v severním Pákistánu. Ve vesnici za 17 let působení postavili nemocnici, několik vodovodů, pořídili dva záchranné džípy, opravili místní školu a mnoho dalšího.

Více se o jejích aktivitách a možnosti pomoci dozvíte na webu
www.arando-adventure.com/hospital

Články z jiných titulů