Pavla Smetanová žije na řeckém ostrově Korfu už pětadvacet let. Chválí si hlavně počasí, pohodu bez stresu a kvalitní potraviny. Co jí zde ale vadí a po čem se jí stýská?
Jak dlouho v Řecku žijete a co vás tam původně přivedlo?
V roce 1996 jsem se přihlásila k jedné velké cestovce jako delegátka a odjela tak do Tuniska. Tam jsem se naučila základy francouzštiny a poznala, jaká je práce v cestovním ruchu. Po několika letech mě cestovka vyslala do Řecka na ostrov Korfu. Neměla jsem ani moc ponětí, kde se tohle místo nachází, a ani do Řecka jsem moc nechtěla. Ale dostala jsem příslib, že když otevřu novou destinaci právě tam, můžu si pak vybrat, kam chci jet na zimu. A já toužila po Karibiku! A tak jsem výměnou za slib, že mě pošlou do Dominikánské republiky, odjela v roce 1998 na Korfu, zamilovala se, odjela pak do Karibiku… Další léto jsem se ale už na Korfu provdala a zůstala zde.
Čím se tam zabýváte dneska?
Píšu knížky a publikuji různé články, občas připravím reportáž do Českého rozhlasu. Také jsem si založila firmu a organizuji individuální dovolené českým a slovenským turistům. Prostě taková dovolená na míru.
Jak se liší mentalita místních od té naší?
Stále více poznávám, že mentalita lidí se podle národů liší jen málo. Tím, že je tu sluníčko, jsou lidé celkově méně zamračení, zdraví se na ulici, přejí si v pondělí dobrý týden a prvního v měsíci dobrý měsíc. Jsou hlučnější, více gestikulují, starají se o své rodiče, milují a neomezují děti. Ale jinak jsou tady dobří i zlí lidé, čestní i podvodníci, chytří i hloupí, pěkní i oškliví, jako všude na světě.
Čím se liší životní styl místních od našeho?
Tady na ostrově už jen to, že většina lidí pracuje jenom v létě, a to sice sedm dní v týdnu, ale v zimě práci nemá, určuje rozdílný životní styl. Ráno se později vstává a večer později chodí spát. Po obědě mají lidé siestu, což je mimochodem nejlepší výmysl lidstva, hned po posteli. Nejí se snídaně, ale pozdní večeře. Hodně se chodí ven, sedí na kafíčku, povídá se sousedy. Život je družnější. Vaří se hodně doma z čerstvých surovin.
Co vás nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?
Řekové jsou pravoslavného vyznání a dodržují různé zvyklosti a tradice. Překvapilo mě plivání na novorozeňata (ve stylu tfuj tfuj tfuj), když vám blahopřejí a dítěti přejí štěstí. Nebo svaté přijímání v pravoslavném kostele, kdy pop nadrobí chléb do kalicha s vínem a pak ho jednou a toutéž lžičkou nabírá a vkládá věřícím do úst. Nepříjemným překvapením jsou místní úřady, školy a nemocnice. A všeobecně státní služby. Pokaždé, když musím jít něco vyřizovat na úřad, je mi fyzicky špatně.
Je něco, s čím jste se tam dodnes nesmířila?
Když jsem před 23 lety čekala své první dítě, slýchávala jsem, že všechny děti musí už od základky chodit na placená doučování, protože se ve škole nic nenaučí. A taky, že kluci musejí povinně na vojnu. Nevěnovala jsem tomu moc pozornosti a říkala si, že než můj chlapec vyroste, bude škola v pohodě a vojna zrušená... Nestalo se tak, bohužel. Děti i studenti jsou nuceni chodit do odpoledních, drahých doučování, protože jinak by později nezvládli přijímačky na vysokou školu, možná ani maturitu. No, a vojna je povinná dodnes. My jsme se doučování naštěstí vyhnuli, protože obě děti se rozhodly, že v Řecku studovat nechtějí, tím pádem odpadly přijímačky na řeckou vysokou.
Chybí vám z domoviny něco?
Nechybí mi nic, ale samozřejmě se mi občas stýská. Jednoznačně po rodině a kamarádech. Občas po točeném pivu a českých hospůdkách, po pražských uličkách a kachně se zelím a knedlíkem. Ale já nejsem zas tak moc stýskací typ. Prostě se vždycky těším na to, co přijde, a moc neřeším to, co bylo.
Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?
Čerstvou zeleninu a ovoce, kvalitní stravu, miluji korfské podnebí. I když je zataženo a prší a někdy je i zima, člověk má vždycky tu naději, že nejpozději do pár dnů vysvitne sluníčko. Otužuji se a plavu v zimním moři. V zimě mám spoustu času na procházky a na své koníčky. Není tady takový ten věčný stres a shon jako v Česku.
Co se vám na Korfu nejvíce líbí?
Historické centrum hlavního města, kde bydlíme. Moře, podnebí, čerstvé potraviny, čistý vzduch, řecká pohoda, všudypřítomná hudba, příroda. Vlastně jenom máloco se mi nelíbí. Třeba častý nepořádek, matrace a ledničky vysypané na útesy, arogance úředníků a neschopnost některých učitelů. Když jedu na návštěvu do Prahy, musím si srazy s kamarády naplánovat měsíc dopředu, protože jedni o víkendech jezdí na chalupu, druzí k babičce, třetí přes týden nemohou, čtvrtí mají každou středu permanentku do divadla, pátí brzy vstávají, je to skutečně složité. Tady si člověk neplánuje nic. Prostě někomu zavolá a řekne: Přijdeš dnes večer na večeři k nám? A v drtivé většině případů ten dotyčný řekne, že ano. A když ne, přijde někdo jiný.
Vědí místní o Česku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?
Za posledních dvacet let jejich názor podlehl určitému vývoji stejně tak, jako se hodně změnili i čeští turisté. Dříve jsme byli tak trochu za chudáky, což bylo dané tím, že se sem jezdilo autobusy a každý si s sebou přivážel jídlo a pivo, takže tu Češi nic neutráceli a byli jsme řazeni někam mezi Bělorusko a Ukrajinu. Postupně ale, protože Češi jsou velcí „řeckomilové“, se začala tvořit různá pouta a přátelství, nebo alespoň zvědavost, odkud tento národ, který je schopen vypít deset piv denně na balkoně, ale přitom nekřičet jako německý turista nebo nezačít demolovat zařízení a skákat do bazénu jako italský turista, a zároveň po sobě zanechat čisto, na rozdíl od anglického turisty, kde úklid trvá dvakrát déle, vlastně pochází. A tak začali Řekové jezdit do Česka. Do Prahy, Krumlova a Varů. A když se vrátili, všem vyprávěli, že místo té zanedbané komunistické země, kterou si celý život představovali, viděli nádhernou architekturu, čisté ulice a Černé divadlo a k tomu i to pivo je dobré. Akorát ten chleba, co se namáčí do polévky (knedlíky v omáčce), je trochu úchylka. A tím pádem se na nás začali dívat úplně jiným pohledem.
Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už do zahraničí, nebo v rámci vlastní země?
Řečtí státní zaměstnanci cestují hromadně v srpnu. Hodně často v rámci své vlastní země. Ale jsou to hodně nároční návštěvníci, takže si pořád na něco stěžují a sami jejich soukmenovci je moc nechtějí ubytovávat. Ač se to může zdát zvláštní, když člověk zná jižanské země, jsou neuvěřitelně nároční na čistotu, takže většinou i zcela čistý apartmán či hotelový pokoj řecká hospodyňka pro jistotu ještě jednou vydrhne svým přineseným chlorem. Když jezdí do zahraničí, většinou cestují jen na pár dní, ale pak vůbec nešetří. Prostě Řek, pokud nemá opravdu dost peněz na to, aby mohl jíst a pít a bavit se venku neomezeně, raději zůstane doma. Když už ale jede, nekontroluje účty a zve další lidi, které potká.
Jakých pět míst byste ukázala kamarádce z Česka, která na Korfu ještě nebyla?
Na Korfu určitě kostel svatého Spyridona (Spyrídona), proti jehož věži bydlíme, horskou vesničku Chlomos (Chlomós) na jihu ostrova, určitě velmi špatně pěšky dostupnou, ale o to krásnější a dobrodružnější, pláž Giali (Gialí) na západním pobřeží. Rybářskou vesničku Kassiopi (Kassiópi) na severovýchodě s jejími úžasnými plážemi a nejkrásnější klášter na světě jménem Myrtiotissa (Myrtiótissa), který se nachází vedle písečné nudistické pláže na západě.
Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?
Moje nejoblíbenější místo je na konci zálivu Garitsa (Garítsa) v hlavním městě Kerkyra (Kérkyra) u větrného mlýna. Tam se totiž chodím v zimě koupat s místními zimními plavci, kterým snižuji věkový průměr o dobrých třicet let. Hned vedle je taková příjemná hospůdka s nádherným výhledem na moře a na Starou benátskou pevnost a tady mají tu nejlepší favu (kaše ze žlutého půleného hrachu), kterou jsem kdy jedla. A v kombinaci s vychlazenou retsinou a dobrými přáteli je tohle místo prostě úžasné. Ale těch míst i zážitků mám za 25 let tolik, že jsem o nich napsala několik knížek ze života na Korfu.
Jaké je vaše oblíbené místní jídlo?
Chobotničky v octě, zmiňovaná fava, burdetto čili ryba v ostré červené omáčce, smažené cukety a lilky, řecké pomazánky tarama (z rybích jiker) a melitzanosalata (z lilků) anebo třeba kohoutí pastitsada – kohout v tomatové omáčce s makarony.
Kterých pět výrazů byste použila pro popis Korfu a jeho obyvatel?
Klid, modř, pohostinnost, život venku, hudba.
