Uprostřed horského údolí na jednom z ostrovů Papuy Nové Guineje přebývá neobvyklý indonéský kmen, jehož příslušníci dodnes žijí téměř jako v pravěku.
Ačkoli jsou Daniové jedním z nejpočetnějších kmenů v Indonésii, zůstala lidstvu jejich existence poměrně dlouho utajena. Tito domorodci byli totiž poprvé „objeveni“ až v roce 1938, kdy si jejich obdělávaných políček náhodou všiml pilot letící nad jejich územím. Od té doby je pravidelně navštěvují cestovatelé a antropologové, kteří nám přinášejí svědectví o jejich skromném, a přesto zajímavém životě a tradicích.
Kmen má asi 250 tisíc příslušníků, kteří žijí ve vesničkách roztroušených mezi strmými horskými svahy. Centrem Daniů je vesnička Wamena ležící ve zhruba osmdesátikilometrovém údolí Baliem. Domorodci si tu stavějí kulaté nebo oválné chýše (tzv. honai) ze slámy a dřeva se silnými doškovými střechami, které poskytují vynikající ochranu před deštěm. V chýších vaří na otevřeném ohništi, které udržuje teplo a odhání komáry. Danijské příbytky jsou sice ukryté v lesích, ale vzhledem k tomu, že se většina kmene věnuje zemědělství, najdeme na otevřených prostranstvích jejich pečlivě ohraničená políčka.
Kolik žen máš, tolikrát jsi člověkem
Ke spánku se danijské rodiny odebírají odděleně – muži do jedné chatrče, ženy a děti do druhé. Na rozdíl od vesnic domorodých obyvatel v jiných koutech planety tu však moc dětí pobíhat neuvidíte. Pro ženy se totiž sex po porodu stává tabu, a to až na pět let. V této době se mají zaměřovat na vývoj potomků a nemají hledat rozptýlení v milostných radovánkách. Dětí se tu tedy rodí sice méně, ale díky plné pozornosti, kterou jim matky věnují, se víc dbá na jejich zdraví a rozvoj.
V rámci partnerských svazků panuje polygamie. Danijští muži mohou mít tolik žen, kolik si jich mohou dovolit. A cena za nevěstu není právě nízká. Snoubenec by měl rodičům své budoucí choti darovat alespoň čtyři prasata. U mužů se tak jejich společenské postavení odvíjí od počtu manželek a prasat.
Příslušníci kmene chodí téměř nazí. Když dovrší malé dívky pěti let věku, začnou nosit sukni thali, která jim zůstane až do svatby, kdy ji vymění za sukni jogal vyrobenou z orchidejových vláken. Naopak ňadra si danijské ženy celý život nezahalují. U mužů si zas můžeme všimnout tzv. koteky, což je jakési „pouzdro“ sloužící k zakrytí penisu. Vyrábí se z tykvovité rostliny lagenárie, na kterou se při pěstování věší kameny, aby dosáhla požadovaného tvaru. Součástí „oděvu“ jsou pak ozdoby v podobě piercingu, čelenek s peřím či náhrdelníků z prasečích zubů, které dokládají postavení člověka v komunitě.
Ta se vyznačuje nebývalou soudržností, a to i co se týče posmrtného života. Daniové chápou smrt jako součást žití a uctívají své předky, kteří odešli na věčný odpočinek. Někteří z nich však s živými zůstávají, a to v podobě mumií zdobených peřím či prasečími kly. Aby mohli Daniové těla mumifikovat, sušili je na slunci a pak uložili do jeskyně. Poté ostatky pravděpodobně udili, zkapalněný tuk z nich vypouštěli pomocí piercingů a těla potírali sádlem. Celý proces mohl klidně trvat i několik měsíců.
Tím, že takhle uchovávali těla předků, si prý Daniové zajišťovali jejich požehnání. Postupně se od této tradice upouštělo, a to od příchodu křesťanů, kteří domorodcům radili, aby mrtvé raději pohřbívali, než mumifikovali.
Dalším rituálem, na který si pamatují nejstarší generace tohoto domorodého kmene, je iki palim, což je amputace článků prstu v případě smrti příbuzného. Podstupovaly ho ale jen ženy. Před uříznutím se na horní polovinu prstu na půlhodinu pevně uvázal provázek, čímž prst znecitlivěl a jeho odstranění bylo prý téměř bezbolestné. Rituál obvykle prováděl nejbližší příbuzný, sourozenec nebo rodič. Není sice zcela jasné, proč tuto oběť musely přinášet pouze ženy, ale tato smuteční tradice byla pro danijskou kulturu velmi důležitá. Odháněla zlé duchy, kteří by jinak mohli rodině znepříjemňovat život.
