Fotoreportáž Františka Štauda: Laskavé tváře vietnamských hor
Chtěl jsem projet hory severního Vietnamu podél čínské hranice a nahlédnout do životů místních vesničanů. Jejich tváře, pohostinnost a vstřícnost se mi vryly do paměti a byly možná tou nejhezčí zkušeností z cesty.
Vietnam patří mezi nejoblíbenější cestovatelské destinace a není divu. Návštěvníkům nabízí po celé délce více než tří tisíc kilometrů neuvěřitelně rozmanitou škálu krajinných scenerií a cestovatelských zážitků. Mně byl skvělým průvodcem kamarád Jirka Zajíc, který ve Vietnamu žije dvacet let, na severu země zná každou vesnici a kromě vietnamštiny se domluví i jazyky a nářečími všech místních minorit. Těch žije v severním Vietnamu na pět desítek. Třítýdenní okruh začíná a končí v Hanoji; necháváme za sebou hektické hlavní město a vyrážíme na sever.
Klikatými cestami a hustým deštěm
Ačkoli i na severu najdeme velmi slušné silnice spojující větší města, pro naši cestu volíme většinou offroad trasy. Cesta, která se na mapě tváří jako hodinová projížďka, zabere v reálu většinu dne – cesty jsou klikaté, blátivé a v období dešťů často zatarasené sesuvy půdy. Během tří týdnů takto projedeme přes tři tisíce kilometrů. Proplétáme se mezi příkrými horami, bambusovými lesy, souměrné vápencové homole se zrcadlí v terasách s čerstvě sazenou rýží, projíždíme bezpočet vesniček a osad. Největším zážitkem jsou místní tržnice, kde se scházejí domorodci z okolních hor, aby prodali úrodu či dobytek, dokoupili nezbytnosti a vrátili se do hor. Často se jedná o přehlídku žen různých minorit oděných do tradičních krojů.
Tvrdý život a vlídné úsměvy
Na cestu tentokrát beru také obě dcery, aby na vlastní oči viděly kontrast růžových snů náctiletých Evropanek s velmi tvrdým životem horalek. Třeba do školy tu chodí pouze ti vyvolení; ostatní, kteří si nemohou dovolit koupit učebnice a uniformy, tráví celý den a většinu života s ohnutými zády na rýžových terasách, okopáváním kukuřičných políček nebo pasením buvolů. Přes těžké životní podmínky jsou tu ale lidé velmi milí, usměvaví a nesmírně přátelští. Někdy je riskantní ve vesnici byť jen přibrzdit; místní nás okamžitě zvou na malé pohoštění a pálenku, třebas v pravé poledne. Odmítnout není možné! V kombinaci se čtyřicetistupňovým vedrem a vlhkem může krátká zastávka zanechat dlouhé následky.
Oblast Mu Cang Chai v provincii Yen Bai nabízí ty nejkrásnější pohledy na dokonalou architekturu rýžových teras obhospodařovanou lidmi etnické skupiny Hmongů. Terasy jsou usazeny v strmých kopcích a pohyb v nich je pro našince poměrně náročný. Ne tak pro Hmongy, kteří se tu bez ohledu na věk pohybují s naprostou lehkostí.
