V horách můžete udělat chybu, i když jste skvěle připravení, říká cestovatel Lašan
Fotograf přírody, influencer, spisovatel, a především dálkový chodec. Obešel sopečný Island, putoval divokou Patagonií a dvakrát přešel Nový Zéland. Jeho nejdelší cesta, na kterou se vydal se svou ženou Annou, trvala přes sedm měsíců, měřila přes šest tisíc kilometrů a vedla od Černého moře k Atlantiku – napříč Evropou. Nedávno o této cestě napsal knihu. Kdy se cítil v ohrožení života? Který evropský národ byl nejpohostinnější? A jak prožívá návraty domů?
Měl jsi možnost projít mnohá evropská pohoří. Najde se v Evropě ještě divočina?
Určitě, takových míst je pořád hodně. V některých oblastech Alp máš stále pocit, jako bys byl v divočině. A nemusíš být 200 kilometrů od vesnice, stačí dvacet. Zároveň se ale mnoho lokalit nenávratně ztratilo a jsou pod tlakem masového turismu, a to z prostého důvodu: jsou to brutálně krásná místa. Každopádně v každém pohoří Evropy, včetně Balkánu, Alp nebo i Španělska, jsme našli oblast, kde jsme se cítili jako v divočině.
Odkud pramení tvá vášeň k dálkovým přechodům?
Začínal jsem jako fotograf krajiny a na Slovensku bylo podle mě jen pár dobrých fotogenických míst. Já chtěl objevit něco nového, místo, kam lidé nechodí. Tak mě napadlo na pár dní zabalit krosnu, strávit v přírodě víc času a mít tak možnost zachytit něco jedinečného. K prvnímu velkému treku mě vyburcovaly státnice na medicíně, po kterých jsem musel někam vyrazit. Vybral jsem si Cestu hrdinů SNP (trasa po stopách Slovenského národního povstání, pozn. red.). Byl jsem fyzicky velmi nepřipravený, a tak to bylo hodně těžké, ale nešel jsem tam kvůli dobrým lokacím a skvělému počasí. V tomhle ohledu cesta splnila účel a dálkové chození mě chytilo.
V roce 2017 jsi fotoaparát odložil s pocitem, že tvoje tvorba už nepřináší nic nového. Po čase ses ale ke krajinářské fotografii vrátil. Co tě k tomu přivedlo?
Přišel moment, kdy jsem měl chuť svou výbavu prodat. Nakonec jsem si ji ale nechal v šuplíku a vytáhl ji na přechod Nového Zélandu, kde jsem získal úplně novou perspektivu, změnil styl focení a začal úplně znova. Teď už nemám při focení krajiny žádná očekávání a totéž platí, když se vyskytujeme na fotogenických, populárních místech. Vstáváme s manželkou velmi brzo a chodíme spát pozdě, takže vidím východy a západy slunce, což mi dovoluje pracovat se světlem. Ty fotky jsou jiné, možná už nejsou tak dobré jako dříve, ale osobně z nich mám obrovskou radost.
Kromě focení jsi specialista i na lehkou výbavu, tvůj batoh váží kolem sedmi a půl kilo. Neštve tě táhnout s sebou navíc foťák a objektiv? Není jednodušší fotit na telefon?
Focení na telefon nemám rád. Několikrát jsem to zkoušel, ale ten automatický proces focení mi není sympatický. Telefon vše udělá za tebe. U foťáku mám stále pocit, že výslednou fotku tvořím já. Jeho váha mě vůbec netrápí. Kdybych fotoaparát neměl, chození by mě tolik nebavilo, a naopak samotné focení bez chůze také není pro mě. Je to jedno s druhým. Slyšel jsem už tisíce narážek na můj fotoaparát, který je nejtěžší částí mého batohu – váží dvojnásobek mého stanu –, ale bez něj bych to jednoduše nebyl já.
Jaká ultralightová vychytávka v batohu ti dělá největší radost?
Asi to bude právě stan. Když jsem začínal, existovaly stany pouze s tyčovým systémem. Můj měl tehdy kolem jednoho a půl kila. Pak přišly nové materiály, jako je Dyneema, a najednou mám stan pro dva, který váží 600 gramů a můžeš se na něj spolehnout i v dost tvrdých podmínkách. Ultralehký stan mi ulehčil život na trase asi nejvíc. A nedávno mi udělala radost magnetická poutka na hole, díky kterým můžu hole zacvaknout na batoh jedním pohybem, aniž bych ho musel sundávat. Takže už mi při focení nedrží hole moje žena, kterou to vždycky štvalo, protože mi k tomu na fotkách musela ještě pózovat.
A která vychytávka by neměla chybět žádnému dálkovému chodci?
Každý, kdo uvažuje nad nějakou dálkovou trasou, by měl mít nějakou formu satelitní komunikace. Aby v případě, kdy bude nejhůře, byl schopný volat o pomoc a lokalizovat místo, kde se nachází. Moje manželka má samotný satelitní komunikátor a já mám dva v jednom od Garminu, lokalizátor a zároveň navigaci. Pořídili jsme si je do Patagonie a naštěstí jsme je nemuseli použít, ale je vždy dobré mít tuhle otázku komunikace vyřešenou.
S batohem na zádech jste s partnerkou ušli při přechodu Evropy 6330 km. Jak se s tím vyrovnávalo tvé tělo?
Po fyzické stránce to bylo super. Po zhruba dvou měsících chůze jsme se dostali do takového „Rambo módu“, kdy si naše nohy i ramena zvykly na každodenní zátěž, stačila nám voda a jídlo, a kdybychom nemuseli spát, tak se nezastavíme. Přešli jsme Francouzské Alpy a procházeli nížinami, kde jsme byli schopni ujít až 50 kilometrů denně. Pak se ale ukázalo, že přece jen máme své limity. Ve španělských Pyrenejích začalo extrémní převýšení srovnatelné s Alpami. V ten moment jsme zjistili, že bereme energii ze zásob, které nestíháme doplňovat. Během noci jsme špatně regenerovali, což se následně projevilo i po mentální stránce, kdy jsme byli konstantně ve stresu. Ráno jsme vstali a nohy jsme měli ve stejném stavu, jako když jsme večer uléhali do spacáku. Takové věci se dějí na začátku treku, a nás dostihly i na jeho konci.
Lidé v Česku a na Slovensku stále častěji narážejí na medvědy. Setkali jste se s nimi, nebo s jinými zvířaty, během přechodu Evropy i vy?
Na planině Šar blízko hranic Srbska a Severní Makedonie jsme potkali medvědici s medvíďaty a v Chorvatsku bylo často mnoho signálů, že jsou kolem nás početné skupiny medvědů. Nikdy jsme se ale necítili ohrožení, všechna setkání proběhla jako podle učebnice. Paradoxně největším problémem byly krávy, ty nás v Alpách málem ušlapaly. Večer jsme si postavili stan a nejdříve za námi přišla jedna kráva. Anně, která vyrůstala na farmě a ví, jak se ke zvířatům chovat, už v tu chvíli připadala divná. Nakonec ale kráva odešla, tak jsme si oddychli. Netušili jsme však, že si šla jen pro posily, a za chvíli přišla se šesti kamarádkami. Všechny na nás začaly útočit hlavami. V tom momentě jsem stan, který běžně ráno skládám 40 minut, složil za půl minuty, zvedl ho nad hlavu a odbíhal s dalšími věcmi mimo dosah, zatímco má žena máchala hůlkami nad hlavou, aby krávy odehnala. Stačilo zareagovat trochu jinak, a byli bychom slušně podupaní.
I tak jste pokračovali v cestě dál. Dostali jste se s Annou někdy do situace, kdy jste museli přechod skončit?
Největší problém, který nás jednou poslal domů, byl začátek pandemie covidu. Byli jsme jen týden od dokončení přechodu Patagonie a byli bychom první na světě, kdo tento trail dokončil. O ničem jsme nevěděli, přišli jsme po několika dnech do civilizace a lidé z nás jakožto Evropanů měli panický strach. Když nás viděli, utíkali a zamykali dveře. Nechtěli nás ani pustit do informačního centra, abychom zjistili, kdy nám jede autobus. To byla ultimátní stopka, což mi bylo líto. Jinak jsme žádnou naši cestu předčasně neukončili. I při přechodu Evropy, kdy padaly teplotní rekordy a zasáhla nás spousta silných bouřek, jsme prostě den až dva počkali a pokračovali dál.
Takže jste nikdy nebyli v ohrožení života?
Málokdy. Jednou, na hřebeni Pyrenejí, jsem udělal navigační chybu. Byly před námi dva žlaby a měli jsme připravenou GPS, ale nedalo se z ní určit, do kterého se vydat. Navigace ukazovala cestu rovně, kde však byla jen strmá skaliska. Tak jsem se rozhodl pro druhou z cest a bohužel to byla ta špatná. Na to jsme přišli až ve chvíli, kdy už se nedalo vrátit. Měli jsme jen dvě možnosti. Buď se přes skálu před námi vyškrábeme na vrchol, odkud půjde jít dál, nebo volat Horskou službu a doufat, že do doby, než přijede, nespadneme. V horách se takové věci holt stávají, i když je člověk sebelépe připravený. V tom se mi líbil přístup Nového Zélandu, kde je silná komunita dálkových chodců a všude vidíš hesla, že chybují jak začátečníci, tak profíci.
Jaké setkání s lidmi v tobě zanechalo největší stopu?
Dvě oblasti nám utkvěly nejvíce. Samozřejmě Balkán, který je sice divoký, ale lidé jsou neskutečně vřelí. Nejhezčí setkání jsme zažili v Srbsku. Měl jsem z něj trochu obavu, jelikož jsme tam dorazili v nepříjemné chvíli začátku invaze na Ukrajinu. Srbsko bylo politicky blíže Rusku a nálada ve společnosti mi přišla podivná. První rodina, kterou jsme potkali v horách, nás pozvala na piknik, tak jsme tam opatrně přišli, ale politika se neřešila. Dostali jsme polovinu jídla, které měli, s tím, že do Španělska to máme ještě daleko. Patnáct minut jsem jim musel vysvětlovat, že nepotřebujeme jejich dvaceticentimetrový kuchyňský nůž a uzená žebra. Když jsme později nakupovali v srbském obchodě, prodavačka nám běžela domů připravit kávu a lidé koukali, co si kupujeme, aby nám mohli koupit a dát totéž. Ač jsme v Srbsku strávili jen pár dní, pohostinnost místních si pamatujeme dodnes. Překvapil nás taky Centrální masiv ve Francii (Francouzské středohoří). V knize jsem ho nazval Balkán na Západě. I když jsme o Francouzích slyšeli velmi ošklivé věci, opak byl pravdou. Zvali nás k sobě domů, nabízeli nám jídlo a byli nesmírně milí, právě až tím „balkánským způsobem“.
Předpokládám, že tohle nebylo úplně standardní obstarávání jídla.
Šlo jen o výjimečné situace. Neklepali jsme sice lokálům na dveře, abychom prosili o jídlo, ale při zásobování jsme museli brát v potaz, kdy se objeví další město, a podle toho jsme určili, kolik potravin potřebujeme koupit. Evropa je relativně zalidněná, takže to nebyl takový problém. Nejvíce jsme na zádech nesli sedm dní zásob, jednou i okolo 12 dní, ale to už byl limit, nebylo to už příliš komfortní. V Patagonii a na Islandu, kde bývá civilizace daleko, jsme museli při nedostatku jídla najít nejbližší silnici, stopovat do města a na cestu se vracet.
To nezní úplně příjemně. Počítal jsi s takovými zádrhely, nebo sis dálkové treky tak trochu idealizoval?
Spousta lidí vyrazila na Pacifickou hřebenovku po filmu Divočina s Reese Witherspoonovou, který tenhle trek hodně zromantizoval. I já jsem měl trochu jiné představy o svých plánovaných cestách, ale naštěstí jsem se našel i v těch méně romantických aktivitách. Baví mě i těžké dny, dny, kdy je nuda, které po sedmi měsících na cestě nutně přijdou.
Naučil ses tedy díky dálkovým pochodům i nudit?
Nuda mi nedělá problém. Stále častěji potkávám lidi, kteří nudné části tras, na kterých nejdeš po hřebeni a nejsou tam žádné výhledy, přeskakují. To je pro mě tak trochu antidálková turistika, ale každý si to může udělat takové, jaké chce. Za mě jsou i nudné dny součástí cesty. Někdy vážně nestojí za to, ale o to víc si užiješ momenty, které přijdou po nich.
Se svou ženou Annou jsi byl při přechodu Evropy přes 200 dní. Neobjevila se mezi vámi ponorková nemoc?
Ponorkou bych to nenazval. Na některá témata máme jiné názory a je potřeba je vydiskutovat, ale co se týče treku, nemusíme hledat kompromis. Neříkám, že jsme se nikdy nepohádali, ale ve chvíli, kdy člověk hledá kompromisy, není to dobrý signál. Když jsme jeli podruhé na Nový Zéland, byli s námi i dva padesátiletí kamarádi, kteří se znali od školky, ale na trase se rozhádali tak moc, že spolu dodnes nemluví.
Přechod Evropy se vám nakonec podařilo dokončit. Jaký to byl pocit, stát po 6000 km na druhém konci Evropy?
Trail nám konec cesty připravil tak, že jsme z něj byli nadšení. Každý den po dobu posledních dvou týdnů byly extrémní srážky až 50 milimetrů denně. Byl to sprint z ubytovny do restaurace a z restaurace do ubytovny. Poslední den podle předpovědi vypadal úplně stejně, ale když jsme přišli na pláž, konečný bod naší cesty, rozjasnilo se a déšť přestal. Nikdo nám netleskal, nedostali jsme zlaté trenky, ale počasí se uklidnilo a byl to neuvěřitelný moment. Když jsme začínali, nevěděl jsem, jestli je vůbec v našich silách tento trek dokončit. Na jedné straně jsem byl tedy strašně rád, že jsme se na opačnou stranu Evropy dostali, ale na druhé straně jsem si uvědomil, že je vlastně konec. Moc se nám domů nechtělo. Kdyby to šlo, tak bychom šli pěšky i zpět na Slovensko.
Všechny dálkové trasy jsi šel jednou, na Nový Zéland ses po pěti letech vrátil a přešel ho podruhé. Co tě k tomu vedlo?
Byl to jeden z prvních dálkových treků, který jsem šel. Je to velmi zajímavá země s pravou komunitou dálkových chodců, kde se dají stále vymýšlet nové trasy. Vydat se tam podruhé mi dalo nové možnosti. Dovolil jsem si odejít z trasy i na několik dní, když bylo něco zajímavějšího okolo. Trek Te Araroa bych šel klidně i potřetí. Stejně tak bych se rád vrátil do Patagonie, na což je ale potřeba více peněz, plánování a odhodlání, protože je to opravdová divočina. Zopakoval bych si vlastně každý trek, který jsem měl zatím šanci jít!
Spousta dálkových chodců se po konci cesty setkává s takzvanou posttrailovou depresí – nízkou motivací, ztrátou smyslu a komunity podobně naladěných lidí. Jaké jsou pro tebe návraty domů?
Když se v dálkovém chození najdeš jako já, tak máš pocit, že tam patříš a děláš něco, co tě naplňuje na sto procent. Pak se vrátíš do pracovního procesu a je to drsné. Naladit se, že čas plyne úplně jinak. Už neřešíš den po dni, jako na treku – tady, v běžné rutině, ti někdy splývají týdny dohromady. Pokud si na trailu vytvoříš komunitu, je návrat o to horší. S každou trasou, kterou jsme prošli, to bylo náročnější. Proto jsem se rozhodl psát knihy a přizpůsobit svůj život trekům. Stále si tak připadám, že jsem na cestě. Rozhodoval jsem se, jestli budu lékař, nebo dálkový chodec, a volba byla jasná.
Knihu jsi napsal o většině svých treků, včetně přechodu Evropy. Jak obtížné je přenést své zážitky na papír?
Začal jsem s psaním zčásti kvůli šokům, které jsem při návratech z treků měl. Každý den po několik měsíců přicházejí nové zážitky a pak přijdeš domů, kde se nic nezměnilo, mezi kolegy v práci, kteří se hádají o stejných problémech. Zpracování fotek a textu je pro mě takovým malým návratem na trasu, terapeutickým okénkem. Poslední knihu jsem psal přes dva roky, což je doba, za kterou se můj pohled na věc několikrát změnil, takže je psychicky náročné přijmout knihu takovou, jaká je. Smířit se s tím, co jsem napsal před dvěma lety, je těžké, spoustu věcí bych napsal jinak, ale takhle bych tu knihu mohl přepisovat do nekonečna.
Vyrazit na dálkovou trasu je pro spoustu lidí nepředstavitelné už jen z finančního pohledu. Mají hypotéku, šetří na důchod nebo řeší kariérní růst. Jak nad penězi přemýšlíš ty?
Nad důchodem zatím nepřemýšlím vůbec. Ale když máš stabilní příjem, je mnohem jednodušší si na dálkovou trasu vydělat. Není to levné. S mou ženou jsme jistoty ve smyslu bydlení a auta obětovali, abychom mohli takto žít. Myslím si, že je velmi málo lidí, kteří dokážou skloubit jistou práci a dálkové trasy dohromady. Téměř vždy musíš něco obětovat. Teď zkouším žít z knih a přednášek, ale třeba to fungovat nebude a budu muset hledat jiné cesty.
Kromě vydávání knih jsi mimo jiné influencer – na Instagramu tě sleduje bezmála 50 tisíc lidí. Měl jsi na nějakém treku chuť něco nesdílet, ačkoliv jsi věděl, že by to byl úspěch?
Nemám pocit, že bych si měl nějakou chvíli nechávat jen pro sebe. Pokud vyjdeme na kopec při perfektním světle a kompozici, tak je jedno, jestli jsme zrovna ušli 60 kilometrů, nebo prší, je to prostě můj moment, kdy necítím nic jiného než potřebu fotit. Fotku nesdílím jen ve chvíli, kdy se mi technicky nepovede, ale tu chvíli si užiju vždy, i přes hledáček foťáku. Občas přijdeme na nějaké krásné místo, které stojí za fotku, ale z různých důvodů nemůžeme zůstat dlouho. Jen tehdy s výčitkami nechávám foťák ležet.
Tento rozhovor byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2026.
