Průlomem Iskăru před Boží oči: Skutečnou páteří Bulharska je pohoří Stará planina
Dravá řeka Iskăr si hřebenem Staré Planiny, dělícím Bulharsko na dvě části, prorazila cestu od jihu k severu. Zformovala tak jedinečný průlom: bezmála devadesát kilometrů zvrásněných skal vroubících zpěněný tok Iskăru. Stará planina ho uzamkla do klikaté rýhy hlubokého kaňonu. Díky blízkosti Sofie je Iskărský průlom oblíbenou výletní destinací. Kromě náročných pěších tras nabízí také oddech v nádherných horských kulisách. Sice zde sílu řeky zkrotilo pár menších přehrad, přesto dlouhé úseky rychle uhánějí přírodním korytem a hlasitě burácejí přes rozbouřené peřeje. Oceňují je vyznavači raftingu.
Raději jsme se vyhnuli Sofii a k průlomu Iskăru se přiblížili boční dolinou přes městečko Iskrec. Stavíme před areálem plicní nemocnice a kodrcáme se alejí, kde kmeny stromů zdobí potrhaná zažloutlá úmrtní oznámení. Vývěsky ve veřejných prostorách, hustě polepené parte místních zesnulých, náleží do typického koloritu Balkánu, ale podél cesty k nemocnici působí opravdu morbidně.
Rajské ticho a božský klid
Špitály sice nepatří mezi standardní turistické cíle, Iskrec je ovšem výjimkou. V jeho komplexu se totiž nachází monastýr Zesnutí přesvaté Bohorodičky. Přízemní klášterní kostelík dýchá kamenem: masivní zdivo je z hrubých balvanů a jeho krov pokrývají těžké vápencové desky. S chladným zdivem exteriéru kontrastují uvnitř chrámu hřejivé odstíny půvabných fresek. Biblickou spiritualitu zvýrazňuje rajské ticho a božský klid. Klášter Iskrec doopravdy není pouhá položka itineráře. Je to skutečný balzám na duši.
Do průlomu Iskăru pronikáme v závěru jeho horní třetiny. Od městečka Svoge si užíváme vyhlídkovou jízdu orámovanou bizarně tvarovanými útesy. Epicentrem turistiky jsou impozantní Lakatnické skály. Kolem se šklebí rozpukané stěny, ihned vedle silnice hučí kaskády vydatné krasové vyvěračky Žitoljub. Opodál kypí ruchem kultovní restaurace Peštera (Jeskyně). Dělá čest svému jménu, neboť součástí hospody je nefalšovaná jeskyně. My ovšem šlapeme po značené stezce vzhůru k druhé jeskyni, kterou místní venkované expresivněji nazvali Temnata dupka, Temná díra. Černý otvor odemyká bránu tajuplného podzemí.
Poctivá fazolačka
Místy ze dna kaňonu šplhají na horní hranu značené cesty. Nás zlákala Vazova Ekopăteka (Ekostezka), pojmenovaná po spisovateli Ivanu Vazovovi. Ten sem umístil děj své básně o dědovi Jocovi. Hlavní důvod pro volbu výšlapu však přestavoval vodopád Skalja, jehož tenká stužka se řítí do takřka devadesátimetrové hlubiny.
Nadešla první neděle po Velikonocích. Z východiska nad osadou Skalja po stezce stoupaly skupinky výletníků. Bylo jich docela dost. Mile mě překvapilo, jak je tu pěší turistika populární. Pozdravení kolemjdoucích bulharským „ahoj“, přesněji „zdravejte“, je pravidlem nepsané etikety. Mnohé slečny nasadily elegantní svůdné outfity, jako by se zrovna chystaly na rande, nicméně pevné boty a vynikající fyzička prozradily, že hravě zdolají drsný terén. Iskărský průlom je doménou místních. Cizinci bývají vzácnější. A krátké hovory mně potvrdily, že naše republika má v Bulharsku pořád skvělé renomé.
S přibývajícími metry, kdy se trasa stezky zakousla do holých skalnatých svahů, vstoupila na scénu nádherná panoramata. Pod námi se bělaly rovnoběžné římsy vápence, naproti se zelenaly členité vrcholy a o trošku níže svítily červené střechy typických balkánských vísek posazených na příkrých úbočích. Roztroušená stavení odvážně balancovala uprostřed strmých strání. A podobala se orlím hnízdům. Někde dole plynul Iskăr. Od něj nás dělilo téměř půlkilometrové převýšení. Opodál stříbrně probleskovala tříšť vodopádu a nad skalními plotnami se vznášela omamná vůně odkvétajícího divokého šeříku.
Nahoře stezka vyústí do poklidné horské dědiny Zasele. O vydatnou odměnu za pořádný výstup se spolehlivě postará zahrádka stylové výletní taverny Vodopada, a hlavně poctivá hustá fazolačka, konkrétně populární bulharská klasika bob čorba.
Iskărský průlom byl až do 19. století velmi obtížně průchozí, i tak ale tají unikátní pamětihodnost. Před obcí Ljutibrod se v meandrech řeky choulí Čerepišský (Čerepiški) monastýr. Z tohoto kláštera namísto církevní nadřazenosti čiší pokora a autentičnost. Cestovatele monastýr okouzlí hravou kombinací tradiční architektury Balkánu s lidovým stavitelstvím Bulharska.
Pláně i podzemí
Iskărský průlom náleží do přírodního parku Vračanský Balkán. Srdce parku se však nalézá stranou průlomu, a to za městem Vraca. Historické jádro města vzbudí pozornost strohými věžemi dvou obytných tvrzí, které reprezentují dědictví osmanské říše. Bulharskou kulturu zase zastupuje malebný soubor rezidencí vedle kostela Nanebevzetí Páně. A obrysy kamenných mohyl uvnitř parku vyznačují místo posledního odpočinku thráckého náčelníka. Hrobu pohlavára sekundovaly mohyly s ostatky dvou žen. Ty evidentně zemřely násilnou smrtí a zřejmě symbolicky doprovázely vůdce při pouti na onen svět. Archeology pak nejvíce vzrušil nález nepřeberného množství zlatých šperků nevyčíslitelné hodnoty.
Jihozápadní periferie města bez varování ukončí rozeklaná průrva říčky Vărtešnica-Leva. Nad ní se rýsují neschůdné stěny zakončené ostrými špicemi řetězu tisícimetrových vrcholů, jež nad průrvou opisují hranici amfiteátru. O kousek dál se úzká komunikace srdnatě kroutí vstříc náhorní plošině. Z nádherných výhledů se tají dech. Na náhorní plošině náhle udeří jiný svět. Tady se k obzoru táhnou travnaté pláně protkané oblými zalesněnými kopci. Pastorální idylku podtrhují stáda koní a lokální farmy inzerují prodej mléčných výrobků.
Za okamžik jsme doputovali k jeskyni Ledenika. Návštěva obnáší hodinu vydatného tělocviku na kluzkých chodbách, vlhkých schodech či úzkých můstcích. A občas je dost adrenalin. „Pojmenování jeskyně zapříčinily ledové útvary, které během zimy zkrášlí její úvodní partie,“ prozradila průvodkyně. „Ledeniku objevili místní pastýři. Původně uvnitř uchovávali mléko.“ Kupodivu ani příliš nepoškodili krápníkovou výzdobu, jak se často stává. Sály jeskyně ohromí pestrou paletou krasových útvarů, co podnítí lidskou fantazii. Uvnitř dómu spatříme „hlavu obra“ i „vánoční stromek“. A z výšin pak shlíží Djado Koleda (děd Koleda), jenž je bulharskou variantou našeho svatého Mikuláše. Prohlídku okoření „jezírko přání“ či „průchod hříšníků“. Atraktivitu jeskyně ještě zvyšuje barevná světelná show, která doplňuje výklad.
Vyznavači posvátného býka
Na severu Iskărský průlom uzavírá město Mezdra, kde se řeka vymaní ze sevření skal. Mezdra navenek působí dost provinčně. Podél rozbité silnice se tyčí zaprášené bytovky. Tamní zákoutí leckdy evokují Bulharsko z půle devadesátých let minulého století. Tenkrát země procházela totální krizí a hlavním rysem byly zdevastované fabriky, katastrofální infrastruktura a kompletní rozvrat.
Za omšelou tváří města se ovšem schovává mimořádně přitažlivý skvost: starověké sídlo Kaleto. Název památky má kořeny v turečtině, znamená pevnost. Archeologický komplex Kaleto vtáhne cestovatele hluboko do minulosti dávno před naším letopočtem. Na strategicky položeném pahorku uvnitř kotlinky našli bezpečné útočiště již pravěcí lidé. Po nich následovali Thrákové, Římané, Byzantinci, Protobulhaři, slovanští Bulhaři.
Tisíciletou éru sídla na počátku vrcholu středověku definitivně zpečetila turecká invaze. Hradiště nebylo čistě obranným opevněním, nýbrž též klíčovým duchovním centrem. Zdejší obyvatelé střídavě vyznávali starořeckého Dia, římská božstva i modly starých Thráků. Odborníci na hradišti objevili prehistorickou pohanskou svatyni z doby měděné, které vévodily dvě gigantické lebky pratura. Tehdy zřejmě sídlu vládl kult posvátného býka. A býk znamená sílu, nezdolnost i respekt.
Z horké stepi do vlhké džungle
Za Mezdrou se partie kolem Iskăru navenek zmírní a řeka vpluje do nízké pahorkatiny. Nebetyčné vrcholy Staré planiny vystřídají stolové hory, které nadmořskou výší přesahují nanejvýš tři stovky metrů. Tu se už hlasitě ozývají horké vyprahlé stepi. Ty teď ještě zářily jasnou zelení. Mírný ráz je však pouze první dojem. O lákavý předkrm, jenž nám odkryl realitu, se postarala soutěska říčky Zlatna Panega, co se v městečku Červen Brjag vlévá do Iskăru. Východiskem k soutěsce je sousední sídlo Lukovit, kde za jižním okrajem startuje Ekostezka Zlatna Panega.
My jsme tady symbolicky uzavřeli bulharský okruh našeho balkánského roadtripu. Nečekal jsem, že na stezce budeme sami. Kalendář byl k obyvatelům Bulharska nadmíru milosrdný, neboť kombinací Prvního máje, víkendu a státního svátku u příležitosti svatého Jiří jim s minimem čerpání dovolené naservíroval týden volna. Parkoviště praskalo ve švech a výletníci živelně zabrali okolní louky.
Už začátkem května ze stepních luk sálalo vedro. Rychle prcháme dolů k řece. Zatím její údolí nevěstí nic zvláštního. Jen místy mezi vegetací vystupují vápencové věže. Tok říčky tady vzdula menší přehrada, a tak prvně obcházíme přístaviště s půjčovnou loděk. Momentálně tam nekotví žádná. Návštěvníci evidentně vzali půjčovnu útokem. My putujeme pěšky. Údolí se postupně zahlubuje. Po obou stranách se prudce zvedají kolmé stěny z ohlazeného vápence.
Několikrát překonáváme dřevěné lávky, míjíme odpočívkové přístřešky, odkud se chvílemi line slastná vůně grilovačky. Vyhřátou step vystřídal přívětivý stín svěží vlhké džungle hustých břehových porostů, sousední útesy zdobí zelené vodopády popínavého břečťanu a na stěnách vykukují portály jeskyní vymodelované řekou. Namísto palčivého slunce od průzračné namodralé vyvěračky vane osvěžující chládek. Závěr stezky vede přímo nad řečištěm, po dřevěném ochozu zapuštěném do kamenné stěny. Vzápětí pod zčernalým převisem zahýří křiklavé barvy maleb skalní kaple svatého Jiří. U nich návštěvníci obřadně zapalují svíce a pak se oddávají radostem pikniku. Vždyť svatý Jiří, patron Bulharska, dnes slaví svůj svátek!
Spektakulární „Boží oči“
Jihozápadně od soutěsky se podél Iskăru rozprostírá plató Karlukovského krasu. Už předešlá místa nám představila úchvatné krasové jevy. Ovšem okolí Karlukova dokazuje, že bulharský kras směle konkuruje fenomenálnímu krasu slovinských, chorvatských či bosenských Dinarid.
Ikonu Karlukovského krasu představuje jeskyně Prochodna. Česky bychom ji nazvali Průchozí. A zde maximálně platí rčení nomen omen. I jeskyně Prochodna se zjeví až na poslední chvíli. Nejprve se blízká náhorní plošina trochu zavlní. Poté scenerii orámuje hustý porost promixovaný se skalami. A za jejich závěsem se pak mávnutím opony odhalí obří jeskynní portál, jehož výška přesahuje neuvěřitelných padesát metrů.
Ten pokračuje dál spektakulárním přírodním tunelem, který po čtvrt kilometru vyústí do strání údolí Iskăru. Přitom neztrácí na monumentalitě. Chvílemi se vysoko zazubí suché krápníky. Další robustní útvary vyrůstají ze dna jeskyně. A dva oválné otvory ve stropě vytvářejí fantastickou hru světla se stínem. Díky nim se jeskyni lidově říká „Boží oči“. I toto pojmenování je výstižné. Uvnitř jeskyně se naplno ukáže malost člověka. Titěrné postavy turistů se podobají pestrobarevnému hmyzu. Omráčení dospělí stojí v němém úžasu, děti řádí a riskantně šplhají po kamenech, foťáky i mobily běží naplno.
Pro většinu příchozích na konci jeskyně obvykle výlet končí. To je ale škoda, protože skalnaté svahy nad Iskărem ukrývají jeskynní klášter svaté Mariny. K němu vede vzdušná pěšina, na níž nechybějí řetězy i lávky. Z kláštera se dochoval pitoreskní kostelík přilepený ke skalní stěně. Dějiny tohoto církevního areálu sahají do 12. století, vznikl prý na místech thrácké svatyně. Interiér kostelíka se pyšní fragmenty původních fresek. Oproti chaosu v jeskyni u kláštera vládlo liduprázdno. Pouze opodál odkapávala voda z posvátné studánky a dole za clonou dřevin diskrétně šuměl Iskăr.
INFOBOX:
- Kde se vzal Balkán?
Podle dostupných pramenů starší jméno Staré planiny pravděpodobně přišlo s Turky. Ti horstvo nazývali Kodžabalkan či zkráceně Balkan. Kořeny slova „balkan“ zůstávají nejasné. Informační zdroje se tu diametrální rozcházejí a zavánějí totálním chaosem. Některé prameny operují, že má základ v turečtině, kde znamená jeden z výrazů pro horu, podle jiných je prý perského původu a jeho překlad osciluje od „honosný dům“ až po „kopcovitý kraj“.
- Nový hit Bulharska
Poslední dekády jsou v Bulharsku hitem „ekostezky“. Ty kombinují udržovanou pěší trasu s naučnou stezkou. Většinou jsou spíše kratší, často cílí na rodiny s dětmi. Některé jednoduché ekostezky zbudovali místní srdcaři a díky nim při toulkách Bulharskem objevíte zákoutí, o kterých protežované infoportály mlčí. Jiné zase odpovídají západnímu standardu. Přehledy ekostezek najdete na webech: https://pochivka.bg/ekopateki-bulgaria-f103 či https://opoznai.bg/ekopateki.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2026.
