Jozi: Jihoafrické město, které balancuje mezi zmarem a luxusem
Míříme do srdce nejbohatší africké země. Nadšení mírní předsudky vytvořené na základě nevalné pověsti, za něž často můžou ti, kteří město zažili jen v letištním tranzitu. „New York jižní polokoule“ má mizernou image. Jak se ukáže, ne zcela oprávněně.
Jozi či Jo’burg je nejčastěji používaný název pro největší město JAR, jehož plné jméno – Johannesburg – nepoužívá z místních nikdo. Do městského slangu ji prosadili po pádu apartheidu obchodníci, novináři a nastupující mladá generace, která se nechtěla zdržovat se zdlouhavým slovem. Povedlo se. Fonetická zkratka Jo’burg svítí na všech reklamních plochách, je na dopravních ukazatelích i v nadpisech novinových článků. Ani dopravní cedule se s vypisováním zdlouhavého slova nezdržují a v místní prodejně Adidas si můžete pořídit tričko s nápisem Jozi a coby turista investovat do globálního merche. Název Jo’burg tak perfektně zachycuje atmosféru skutečné metropole Jihoafrické republiky, která současně není ani jedním z jejích tří hlavních měst. Paradox? Dost možná, ale udržuje si jedinečné postavení hospodářského srdce celého kontinentu, do kterého nejspíš nepojedete na dovolenou, ale díky místnímu mezinárodnímu letišti se tu potkává celý svět.
Město na zlatých hroudách
K jeho založení by nedošlo, pokud by se tady nenašlo roku 1886 zlato. Vůbec nejmladší velké město Afriky je živoucí historickou exkurzí do jedné z nejdivočejších kapitol afrických dějin. Vnitrozemí obývané původními Sany a příslušníky kmene Bantu nebylo dlouho pro evropské kolonizátory atraktivní a až série náhod chtěla, že v oblasti skalnatého vnitrozemského hřebenu byly objeveny známky zlaté rudy ukryté v mase horniny. Tehdejší zkušenosti ze zlaté horečky velely hledat cenný kov v říčním písku, ale tady byl překvapivě ukrytý v zemině, což nejdříve hledače mátlo. Hornina se zlatými žilkami končila na hromadě jako bezcenná a až pokročilý geologický průzkum všem vyrazil dech. Skalnatý hřeben táhnoucí se sto kilometrů vnitrozemím, pojmenovaný Witwatersrand, v sobě obsahoval tolik zlata, že způsobil jednu z největších zlatých horeček v dějinách lidstva. Výsledkem byl stěží představitelný nárůst počtu obyvatel a obrovský ekonomický rozmach. Obyvatelstvo mimořádně kosmopolitní společnosti vzrostlo z nuly na 100 000 za deset let a místní burza dala vzniknout modernímu finančnímu systému celého kontinentu.
Na zelené, či spíše zlaté louce vzniklo nové světové obchodní centrum, které bylo tak bohaté, že když do něj v roce 1948 přijeli Hanzelka se Zikmundem, těžko skrývali svůj úžas. Ve svých cestovních denících zaznamenali své upřímné překvapení z dopravy, kulturního života i rozestavěných cest lemovaných horami vytrhané dlažby. Ukázalo se totiž, že díky novým technologickým postupům bylo možné z už vytěžené horniny získat tolik nového zlata, že se vyplatilo překopat všechny silnice ve městě a postavit je znovu. Tak bohatý byl Jo’burg v polovině 20. století, v době, kdy vstup do jeho centra byl jen pro bílé.
„Unesené“ centrum
Sedáme do dodávky, jejíž osazenstvo tvoří tři běloši a tři místní černí kluci, kteří nám zaručují, že po výletu do CBD (Central Business District) nebude nikomu chybět mobil, foťák ani kus ruky. Obezřetnost je namístě,stejně jako prověřený řidič, protože víme, že do přepadávání turistů jsou často zapojeni řidiči taxi, kteří vytipovanou oběť zavezou přímo k pachateli. Pak je to otázka štěstí, jestli bude stačit vydat obsah kapes, nebo ne. Oficiální statistiky říkají, že v Jo’burgu se odehraje ročně asi 3100 vražd z celkových asi 27 tisíc v JAR. Číslo to je ohromující a právě historické obchodní centrum kolem čtvrtí Hillbrow–Marshalltown–Braamfontein je místem, kde se s více či méně násilnou kriminalitou setkáte na každém rohu.
Projíždíme ulicemi, kde se psala jihoafrická historie. Až do 90. let 20. století tady sídlila jihoafrická burza, symbol zlaté horečky a hospodářské rozmachu nejstabilnější africké ekonomiky, svá ústředí tady dlouho měly největší africké banky a MTN, největší mobilní operátor v Africe a nejhodnotnější telekomunikační firma na kontinentu. Ty všechny své dříve výstavní centrály z leštěného mramoru opustily a ponechaly je napospas vlastnímu osudu, o kterém začaly rozhodovat místní gangy „unášející“ jednu budovu za druhou. Jejich plán byl jednoduchý: obsadit dům, a kdo se nepodřídil novým pořádkům, skončil jako číslo ve statistice městské kriminality. Noví bossové vybírali výpalné na těch, kteří uvěřili, že můžou s kriminálníky najít společnou řeč – a končili jako oběti nájemných vrahů ochotných zabít za pár randů. Pachatelům původem ze Zimbabwe, z Mosambiku nebo chudinských černošských předměstí bylo jedno, co s nimi bude, a tomu odpovídaly způsoby, které pro vykonání své zakázky používali. Z „unášení“ budov se stal výhodný byznys, proti kterému se jen těžko dalo bránit. Některá části dříve výstavních ulic získaly tak špatnou pověst, že u nich řidiči taxi odmítali i jen zastavovat, a CBD se stalo squatem ovládaným gangy. Jihoafrická vláda situaci úspěšně ignorovala až do chvíle, kdy se ukázalo, že mizerná pověst má dopad na ekonomiku celé země.
První kontakt
Naše přítomnost budí zájem a ze zdánlivě opuštěných budov se vydávají na denní světlo jejich obyvatelé, často zjevně pod vlivem drog. Z úsporných důvodů se vždy vybere jeden dobrovolník, do kterého se injekční stříkačkou vpraví toho co nejvíc, a jakmile to vypadá, že má dost, odebere se mu stejnou jehlou krev, která pak koluje mezi zbytkem zájemců. Výsledek se dostaví rychle. Člověk aspoň dostane odpověď na otázku, proč trpí v JAR nákazou HIV/AIDS asi 18 procent obyvatel a proč jsou na každém druhém rohu k vidění cedulky nabízející potraty.
Jak se mohlo stát, že z výstavní čtvrti se během pár let stalo ghetto? S pádem apartheidu v roce 1994 přestala platit jakákoliv pravidla regulující vstup do CBD na základě barvy kůže. Zákaz vstupu nebílým s výjimkou těch s pracovním povolením vytvořil ze CBD pulzující obchodní křižovatku pro úzkou společenskou elitu, která byla po roce 1994 v početní nevýhodě. Rychlý nárůst počtu chudých Jihoafričanů stěhujících se tam, kam dříve nesměli, s pocitem, že mají nárok soukromé budovy obsadit, vedl k faktické devastaci CBD a sociálně-bezpečnostní katastrofě, se kterou si dlouho nikdo nevěděl rady. Tedy kromě filmových štábů, kterým kulisy rozvráceného Jo’burgu posloužily jako předloha pro nejrůznější postapokalyptické snímky zachycující zhroucení lidstva v blízké budoucnosti. Interiéry „unesených“ budov ani nepotřebovaly žádné úpravy, aby věrohodně zachytily konec civilizace v legendárním Resident Evil: The Final Chapter.
Ponte: dříve luxus, dnes no-go zóna
Na samém okraji CBD se tyčí k nebi osamocený cihlový věžák, na kterém visí obří světelná reklama mobilního operátora, která byla dlouho dokonce největší svého druhu na jižní polokouli. „Ověšování“ veřejného prostoru všelijakými plachtami není v JAR úplně běžnou praxí, ale navzdory neutěšenosti okolního prostoru nepůsobí billboard úplně nepatřičně. Vjíždíme autem do podzemních garáží, parkujeme a po točitém schodišti pokrytém prachem scházíme dolů do přízemí, kde se před námi otevírá doslova apokalyptický pohled do nitra obrovského dutého tubusu, kam z otevřeného středu proniká denní světlo. Stojíme přímo v srdci jedné z nejznámějších budov moderní Afriky, symbolu apartheidu a jeho pádu, naprostého úpadku nejbohatšího města kontinentu i jeho znovuvzkříšení. Jsme v Ponte, synonymu městské proměny Jo’burgu i tiché připomínky toho, co všechno největší jihoafrická aglomerace nezvládá. Haldy cihel a stavební suti vyplňují část vnitřního atria do úrovně zatarasených oken v prvním patře, zatímco svítící žárovky z vyšších pater jsou důkazem toho, že život v činžáku zažívá svou každodenní rutinu.
Ikonický 173 metrů vysoký mrakodrap vznikl v polovině 70. let minulého století jako luxusní bytový komplex určený bohatým bělošským rodinám žijícím na prestižní městské adrese. Požadavek doby velel mít denní světlo v kuchyni i koupelně, což měla zajistit právě dutá konstrukce, umožňující přístup světla z vnější i vnitřní strany. S koncem apartheidu se z bývalé vyhlášené adresy během pár let stala no-go zóna a dům s futuristickou architekturou zabraly pouliční gangy s vlastními pravidly. Neptejte se, proč pořádkové síly nezasáhly, ani jak je možné, že se z výstavní čtvrti stalo během pár let ghetto, kam se policie bála chodit a začala se mu vyhýbat. Doba byla taková a přistěhovalci ze Zimbabwe či z Mosambiku zaplavili jo’burské ulice, po nichž se přestalo chodit i za bílého dne.
Stojíme uvnitř Ponte a člověk neví, jestli se ocitl na stavbě, nebo uprostřed demolice. V době největšího úpadku sahala do zhruba třetiny budovy nelegální skládka. Gangy žijící v bytech totiž veškerý odpad házely ve vnitrobloku, kde se tyčil do výše několika desítek metrů a ožíval díky všudypřítomným krysám. Mimochodem, okna ve vnitrobloku nejde z bezpečnostních důvodů otevřít, protože dříve se těšila až příliš velké oblibě u sebevrahů, kteří svůj život končili na hromadě mezi odpadky.
V roce 2000 koupil budovu soukromý investor a rozhodl se z ní vybudovat výhradně nájemní bydlení určené pro místní střední střídu, což jsou většinou lidé pracující ve službách s příjmem kolem 10 tisíc korun měsíčně. K překvapení všech se záměr podařil a dneska do Ponte vstoupíte jen přes hlídanou recepci v případě, že jste registrovaný nájemník nebo zvědavý turista, který si vstup zaplatí. Máte-li potřebu pozvat si dámskou nebo pánskou návštěvu, musíte ji zaregistrovat a za její přespání předem zaplatit, což má bránit tomu, aby se z bytů stalo znovu to co v 90. letech, tedy hodinový hotel.
Jedeme výtahem do horního patra a vstupujeme do společenské místnosti s panoramatickým výhledem na město. „Dřív vyjít v noci na ulici bylo tak 50:50, že se vrátíte, dneska je to mnohem lepší! Tak 70:30!“ říká kluk žijící v jednom z apartmánů, což má vyznít optimisticky. „Hodně nám pomáhá, že se z Ponte stal symbol a turistická atrakce, kterou chce každý vidět a je ochoten za to platit,“ dodává mladík s tím, že pokud bychom plánovali svatbu nebo natáčení filmu, můžeme si atrium zamluvit a na sutině se rovnou oddat.
Streetart bez hranic
Kluci nás nakládají do dodávky a vezou na místo, kde definitivně uvidíme, jak se ze zanedbaného CBD stává něco lepšího než děsivý squat. Projekty revitalizace jednotlivých městských částí začaly vznikal v posledních letech v přesvědčení, že pokud se něco rychle neudělá, zhroutí se celý Jo’burg, což by pro jihoafrickou ekonomiku byla katastrofa. Jedeme do čtvrtí Maboneng a Jewel City. Ta první je asi nejznámějším příkladem městské revitalizace „unesených“ budov, v nichž po „osvobození“ vznikly galerie, kavárny a lofty, ve kterých se ještě před pár lety povalovali bezdomovci. Obrovské murály jsou na každém kroku a signifikantním stylem podtrhují jedinečný charakter celé čtvrti. Všudypřítomná graffiti pokrývají kdejakou volnou plochu a zachycují ikony africké kultury, z nichž neznám vůbec nikoho. V mexickém bistru si dáme skvělé tacos a pozorujeme ruch ulice, po které chodí výhradně barevní. Téma rasové segregace je pořád ve společnosti přítomné a zrovna tady docela patrné. Jsou prostě místa, kam chodí jen někdo, a když se tam objeví člověk vypadající jinak, je natolik nápadný, že se cítí nekomfortně, ačkoliv mu nikdo nic neřekne a není bezprostředně ohrožen.
Sousední Jewel City bylo v minulosti domovem židovské komunity ovládající místní diamantový byznys. Zbyly po ní opulentní art deco budovy, ze kterých se podařilo vyhnat ilegální obyvatele a zahájit jejich citlivou rekonstrukci s cílem přilákat sem nový život. Daří se to i díky kavárenské kultuře, která je tady prostě skvělá.
Zvoníme u zamřížovaných vrat, ze kterých se po chvíli vykolíbá dáma a pokynem naznačí, že můžeme dovnitř. Čekám galerii, výstavu čehokoliv, ale představy dostanou na frak, když nám oznámí, že jsme se právě ocitli v největším knihkupectví, antikvariátu, prodejně map a klasických gramodesek na jižní polokouli. Nekonečné štosy tiskovin pokrývají stovky metrů polic v několika patrech, mezi nimiž bloudí pan majitel, bratr zakladatele unikátního labyrintu, který loni zemřel. Po 50 letech předal rodinné žezlo mladšímu bratrovi, který ho zjevně drží pevně v rukou, protože nám představil své plány obsadit literárními poklady další patro. Jeho nadšení z rozrůstajícího se rodinného podniku poněkud mizí, když promluví o společenské situaci ve své zemi a rodném městě. Je bílý a jako mladík sloužil v jihoafrické armádě v době, kdy se apartheid hroutil. Věřil, že Mandelův odkaz „duhového národa“ přinese prosperitu všem. Nestalo se.
Africký Manhattan
Poněkud unaveni z preventivní ostražitosti míříme do svatostánku kapitalistického konzumu – čtvrti Sandton na severním okraji města, jež vyrostla díky zmaru původního CBD. Přesun z historického CBD do Sandtonu nebyl organizovaný ani řízený. Soukromý kapitál jednoduše hledal bezpečné místo a našel ho právě tady, na Wall Streetu Afriky. Kontrast mezi oběma místy snad nemůže být větší a pohled na skleněné mrakodrapy vyvolává pocit, že jsme na Manhattanu. Možná o něco lepším, protože je tady perfektně čisto, ticho, po chodnících běhají místní ve sportovních úborech a po silnicích jezdí elektroauta čínské provenience. Všichni ti, co ze CBD utekli, mají své pobočky v moderním, prosperujícím a bezpečném srdci moderního Jo’burgu, které nabízí všechno, co od místa s největší koncentrací afrických miliardářů čekáte, včetně notně extravagantních soukromých sídel v antickém stylu. Za vysokými ploty s elektrickými dráty a vrátnicemi s ostrahou stojí vily, o které by projevil zájem kdejaký západní investor. Před hodinou jsme stáli uprostřed Ponte a děkovali bohu, že do vnitrobloku nemůže nikdo skočit, a teď máme před sebou luxusní rezidence, z nichž vycházejí akorát majitelé psů mířící do kaváren ukrytých v pěších zónách.
Bohatství je vidět nejen na fasádách věžáků, ale taky v nejlepším nákupním centru s více než 300 obchody s vyhlášeným náměstím Nelsona Mandely, jemuž vévodí šestimetrová socha otce postapartheidní JAR. Je to nejpopulárnější fotospot pro všechny, kteří míří z jedné části centra do druhé a při té příležitosti se zastaví u nadživotní připomínky toho, jak hluboce se JAR za posledních 32 let změnila. Na melancholii ale není čas, protože náměstí lemují restaurace nabízející fantastické steaky za ceny, o kterých by Čech řekl, že musí být dotované. Nejsou. Dostupnost luxusu je nakažlivá a vyvolává v člověku pocit, že život v Jo’burgu je až nebezpečně příjemný. Aby si ho ale člověk mohl vychutnat, nesmí podlehnout řečem od těch, kteří nikdy neopustili brány letiště v představě, že za nimi čeká jistá smrt. Nečeká, právě naopak.
- 7x Johannesburg
Vždy Johannesburg
Ačkoliv řada jihoafrických velkoměst byla po roce 1994 přejmenována ve snaze odstranit z veřejného prostoru názvy spojené s apartheidem, Jo’burgu se tento trend vyhnul. Důvodem je celkem neutrální původ slova, spojujícího v sobě běžné jméno „Johannes“ a „burg“, označující afrikánsky město. Na rozdíl od Pretorie oficiálně označované jako Tswane máte jistotu, že sem vždycky trefíte.
Witwatersrand
Afrikánský název odkazuje na světlý křemen „třpytící se“ jako voda, který je součástí hornatého pásu. Samotné slovo bylo na přelomu 19. a 20. století esencí veškerého dění a dodnes je nese místní vyhlášená univerzita sídlící ve čtvrti Braamfontein, považované za intelektuální epicentrum města. Slovem „rand“ znamenajícím hřeben se pak označuje jihoafrická měna.
Filmové Ponte
Nejznámějším filmem využívajícím kulisy Ponte je sci-fi snímek District 9 z roku 2009, který je alegorií na téma apartheidu a rasové segregace. Hudební klipy tady s oblibou natáčejí místní hiphopeři a rappeři, konají se tady módní akce, fotí editorialy či prezentují různá kulturní díla.
Gautrain
Pokud si netroufáte řídit vlevo a stejně toužíte vydat se do nedaleké Pretorie, je dobrou alternativou vlak spojující obě města. Je rychlý, čistý, bezpečný, jezdí pravidelně a umožní vám kochat se přírodou provincie Gauteng, po které je pojmenovaný. Doslova „zlaté“ srdce budete mít jako na dlani za pár desítek randů a cesta mezi obchodním centrem a hlavním městem JAR, baštou pravých Afrikánců, vám uteče jako nic.
Běžci a chodci
Historicky platilo, že chození po svých bylo záležitostí barevných (slovo barevný/coloured se v JAR běžně používá a není považováno za nekorektní), zatímco bílí jezdili zásadně autem. Dnes je chůze po svých naopak vnímána jako důkaz dobrého sociálního postavení. Máte totiž na to, žít v dobré čtvrti, kde se dá volně pohybovat, a současně dbáte o zdravý životní styl, kterým je velká část bílých Jihoafričanů doslova posedlá.
Pravidla pohybu v CBD
Říká se, že není nebezpečného místa, jen špatného času, kdy na něm jste. Platí, že před rozedněním a po setmění se na ulicích nepohybujte. Přes den to nebezpečné není, byť kapsáři řádí všude, takže je dobré mobil nenosit na krku, v zadní kapse nebo s nataženou rukou nenatáčet selfie. Nenoste viditelné šperky a zkuste se zbytečně nezdržovat na jednom místě. Nebloumejte jen tak. V autě se vždy zamykejte, protože přepadení se často odehrávají na křižovatkách při čekání na zelenou.
Jihoafrické wagyu
Ke gurmetským zážitkům patří návštěva některé z restaurací na Nelson Mandela Square, které se předhánějí v nabídce jihoafrických wagyu steaků za mnohem příznivější ceny, než jaké můžete očekávat v Praze či samotném Japonsku, odkud delikatesa pochází.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2026.
