Fotograf Petr Jan Juračka: Nechci plýtvat časem
Vést rozhovor s fotografem a popularizátorem věd Petrem Janem Juračkou je tak trochu za trest. Pokud o něm tedy zrovna nehodláte napsat třídílnou monografii. Chvíli mluví o fotografii a talentovaných studentech, vzápětí o depresivním pohledu na indonéské pláže plné plastů, aby plynule přešel k tomu, jak při běhu píše knihy v hlavě a točí videa o KRNAP. A to jsme se ještě vůbec nedostali k aktualitám. Funím za ním po schodech jeho alma mater, a než vyběhneme do kabinetu, stačí mi prozradit, že plánuje vystoupat deset tisíc metrů a přeletět Himálaj v horkovzdušném balonu.
To se jednoho rána probudíš a řekneš si, že bys chtěl udělat český výškový rekord v horkovzdušném balonu?
Za všechno může Honza Gruber, alias Braun. To je kluk z Tišnova, co dřív pracoval ve firmě, která vyrábí elektronový mikroskopy, a pak zjistil, že ho to nenaplňuje. A tak se rozhodl, že bude lítat balonem. Jednou mě pozval, ať se s ním proletím. A pravda je, že už jsme si toho spolu ve vzduchu užili docela dost. Slaňoval jsem mu z balonu, přistával na střechu, letěli jsme už i v dešti. Dost mě to chytlo. A tak jsme se rozhodli pro takovou větší akci, no.
Takže teď z tebe bude profesionální balonový letec?
Jsem momentálně asi už oficiálně ve výcviku. Musím mít nalítáno aspoň 16 hodin a sólo let, abych absolvoval zkoušku. Od toho jsem ale ještě dost daleko. Do vzduchu bych to asi dostal, ale nerad bych s tím přistával. Chystáme se teď potrénovat v Alpách. Rád bych se dostal do těch osmi až deseti tisíc aspoň dvakrát nebo třikrát ještě někde tady, v Evropě. Hlavně abychom si udělali zkušenost s tou vejškou. Do Himálaje se chystáme v lednu 2027.
Chápu to tak, že tréninkově hodláte vyletět balonem z louky za domem až do stratosféry?
Teď ještě nebudeme tak vysoko, počítám, že nejdřív tak čtyři pět tisíc... Ale vejš už je potřeba kyslík. Bez něj ti nahoře může bejt už docela blbě.
Čeká vás tedy podobná příprava jako na vysokohorskou expedici?
Já se připravuju pořád. Hejbu se, běhám, jezdím na kole. Než jsem poprvé vyrážel do Pákistánu, tak si mě na jedno dopoledne vzal do parády pan doktor z Ústavu letecký medicíny. A ten mi řekl, že kdyby mě někdo postavil takhle z Prahy bez aklimatizace do pěti tisíc, tak mám zhruba 30 minut, než upadnu do bezvědomí. Tam už to prostě neudejcháš a začneš hyperventilovat. A kdyby tě někdo postavil do sedmi tisíc, máš asi tři až pět minut. V osmi tisících to máš hned. To se nadechneš jednou dvakrát a neudejcháš to. Já jsem si to takhle odzkoušel v hypobarický komoře a byl to celkem mazec.
O co, proboha, šlo?
Nejdřív jsem měl kyslík a testoval vejšku, ale pak jsme s horolezcem Radkem Jarošem udělali pokus bez něj. Šli jsme tak do šesti nebo sedmi tisíc a oba jsme upadli do bezvědomí. Ale byl to test a byli jsme hlídaný, napojený na monitor. Když doktoři viděli, že jsme v bezvědomí, tak nám dali kyslíkovou šlehu a zase jsme se probrali. Radek Jaroš vydržel teda značně dýl než já. Na tom bylo hezky vidět, že má tu afinitu ke kyslíku větší.
Takže vaše balonové stoupání bude muset být dost pozvolné, nebo se pletu?
Když tě proud vytáhne nahoru, tak je to ještě v pohodě. Horší je, když tě masa větru stáhne dolů. Nemůžeme mít pod sebou díru třeba 300 metrů a padat do ní. To se můžeš snadno zabít. I když neříkám, že by nebylo krásný letět přímo nad vrcholem a nabrat cestou třeba stopaře Trávu. Ale je to zatím všechno jen teorie, která je pečlivě spočítaná našima studentama a Petrem Kubíčkem, kterej nám pro tyhle účely vyrábí speciální stříbrnej balon. Vyvinul totiž speciální látku s nižší spotřebou, vhodnou právě na vysokohorský lítání.
Jak to vidí u tebe doma, jsou asi nadšení?
Ale my nechceme nic riskovat, nemíníme se tam zabít. Budeme mít dokonale vytvořenou trasu na základě výpočtů. Chceme na místě dokonce udělat reálný měření meteorologickýma balonama, aby se vidělo, jestli ty naše modely sedí. Potřebujeme jen zimu a stabilní počasí. Je do toho zapojenej celej tým lidí, včetně logistiky, jak tam ten balon dostat. Bude to ještě sranda. Třeba i to, jak sehnat čistej propan v Nepálu. O rešerši, co všechno se podělalo posádce, která se v devadesátých letech snažila přeletět Everest, se stará Braun. Za mě je teda důležitý mít ten kyslík.
To každopádně. Když tady tak sedíme na půdě Přírodovědecké fakulty UK, ty tohle všechno děláš kvůli popularizaci vědy? Proč si vlastně myslíš, že je to tak důležitý?
Moje hlavní motivace je asi trošku boj proti tomu, jak se jako celá společnost vzdalujeme tomu, z čeho jsme vzešli. Přírodě. A připadá mi hrozný, že děcka dneska sice vědí, jakej je rozdíl mezi značkama bot a mobilů, ale jestli jsou v dubovým, nebo v borovicovým lese, to už nepoznají. A k čemu jim to je dobrý? Mně připadá důležitý vědět, že nás naše prostředí definuje,. Protože my se tady můžeme tvářit, jak jsme strašně pokročilá civilizace a že máme super výkon v počítačích a tak, ale v okamžiku, kdy si vyčerpáme zdroje, tak to nepůjde. A já si myslím, že tou popularizací se mi aspoň trošku daří některý lidi dostat k tomu, aby se o takovýhle věci zajímali. A nejde jen o prostředí, který nás bezprostředně obklopuje, ale obecně o vztah k planetě. Tu máme jen jednu. A plán B není. Teda zatím.
Máš pocit, že je to s námi až takhle špatný?
To není žádnej alarmismus, já se tu nelepím k asfaltce a neříkám, že všichni umřeme, i když si to třeba někdy trochu myslím. Ale vnímám, že lidi si automaticky myslí, že ochrana přírody rovná se omezení výkonu našich motorů, biosložka v palivu a tak. To ale není vůbec pravda. Ochrana přírody je komplexní věc.
Kde se tě ta environmentální krize dotkla nejsilněji?
Stačí se podívat třeba do Indonésie. My o tom všem čteme, ale když to vidíš naživo, tak je to naprostej šok. Věc číslo jedna jsou plasty. Ne, není to žádná bublina! Byli jsme tam v rámci projektu ochrany mořských želv a šli jsme se projít po pláži na Bali. Tam, kde za to všichni zaplatí jako za tu vysněnou pláž. A já ti garantuju, že tam se nechceš koupat! To je plný igelitu! Indonéská vláda nemá žádný pořádný řešení odpadovýho hospodářství, a tak jsou schopný za minutu poslat do moře šest tun plastovýho odpadu. Představ si to!
To je strašná představa. Co dalšího tě takhle vyděsilo?
V Indonésii je další věc palma olejná. Jasně, palmovej olej není v naší společnosti žádná novinka. Znaly ho už naše babičky. Používáme ho denně už víc než sto let a jako Evropa bez něj ani neumíme žít. Nicméně, když to vidíš v reálu, tak to je masakr. Stačí se podívat na fotky, jak to v těch místech vypadalo třeba v době, kdy se narodil můj táta, pak když jsem se narodil já a jak to tam vypadá teď. Zůstalo tam maximálně deset procent toho původního pralesa. Všechno ostatní je jen monokultura palmy olejný. A když tam tak letíš dronem a vidíš ten nekonečnej koberec palem, dojde ti, že tohle fakt není v pořádku.
Co to s tebou dělá? Máš chuť jít a sbírat odpad z pláží a demonstrovat proti kácení pralesů?
To je marnost. Jasně, můžeš to dělat a je to dobrý. Ale já osobně mám pocit, že udělám víc práce tím, že o tom budu mluvit. Tím, že disponuju komunikačníma kanálama, tak mám určitej dosah a můžu lidi alespoň vést k zamyšlení. Teda doufám.
Pracuješ se studenty. Máš pocit, že je mladá generace k těmhle problémům vnímavější?
U nás to cítím strašně moc. Ale tady jsou studenti přírodních věd, takže to je určitej malej výsek. Ti vnímají, že potřebujou biodiverzitu, a často studujou tuhle školu právě kvůli tomu.
Myslíš si, že člověk, který se zamiluje do přírody v Česku, začne mít lepší vztah k celé planetě? Nebo je to spíš ve stylu: ať je to hezký u nás, ale co je daleko za hranicemi, už mě nezajímá?
Myslím, že je to úplně naopak. Většina lidí se zajímá spíš o to, co je daleko za hranicema. A nedochází jim, že Česká republika je v tomhle taky výjimečná. A že přírodu, kterou tu máme, musíme chránit úplně stejně.
Jeden z tvých popularizačních projektů se týká vlastně i KRNAP.
KRNAP je velký téma. Taky jsem se ve spojení s ním už setkal s obrovskou vlnou nenávisti. Když třeba na území Krkonoš řeknu, že spolupracuju s KRNAP, tak na mě spousta lidí okamžitě začne koukat skrz prsty a dávají si velkej pozor na to, co přede mnou řeknou. Anebo mi to naopak nandají a dozvím se, jaký jsme zelení mozci, ekoteroristi. KRNAP je samozřejmě obrovskej kolos, velká instituce, která zaměstnává pestrou plejádu lidí, a rozhodně nejsou všichni na stejný vlně. A určitě se tam děje spousta věcí, se kterýma je možný nesouhlasit. Ale obecná snaha KRNAP je to, aby hory chránil. A já jsem přesvědčenej, že tenhle efekt to má.
Ta ochrana je ale taky dvojsečná. Někdo říká: nechoďme na Sněžku, jiný řekne: obětujme ji.
A to je právě otázka. Tahle diskuse vzniká třeba i v Českým Švýcarsku. Jestli je lepší turismus rozmělnit, anebo některý místa prostě obětovat a jinde nechat klid. Nicméně snaha je teďka spíš o to rozmělnění. Sněžka je prostě zničená a zničená bude...
Nedá se už zachránit? Kdyby se prostě vyhlásil zákaz vstupu?
Stačí, že jsou tam v letní sezoně zvednutý sítě. Je to hnusný, ale jinak to nejde. Bez nich se tam lidi chovají jako zvířata. Absolutně nerespektujou zákazy. Ale Sněžka sama o sobě je fakt extrém. Průměrně se tam denně celoročně vydrápe tři tisíce lidí! Chápeš to? Vždyť to je fakt peklo. Jen na východ slunce je tam každej den v době letních prázdnin přes sto lidí. Ale to je statistika, reálně jich je tam někdy třeba tři sta! Já tam na východ slunce nikdy nebyl, možná proto, že tuším, že intimita na Sněžce není úplně pravděpodobná. Ale chodím tam rád běhat.
Takže se Sněžce přímo nevyhýbáš?
Cíleně ne. Ale spíš si vybírám jiný místa. I tam se teda chovám jako návštěvník, kterej je součástí davu. Krkonoše mají snad nejprotkanější síť stezek, co znám. Když se podíváš na mapu, tak tohle nikde jinde není běžný, že ti takhle zpřístupní národní park. A když to vezmeš pro srovnání, tak návštěvnost Yosemitskýho národního parku v Kalifornii, kterej je rozlohou stokrát větší, je přibližně stejná jako toho Krkonošskýho.
Je ta extrémní návštěvnost daná tím, jak moc jsou Krkonoše dostupné?
Je to malý pohoří uprostřed Evropy. Alpy mají samozřejmě návštěvnost mnohem vyšší, ale rozmělní se to tam. Otázka je, jak a jestli vůbec tu návštěvnost regulovat. Protože zakazovat někomu chodit do přírody je přece pitomost. Cesta je podle mě vysvětlit lidem, aby do Krkonoš klidně jezdili, ale respektovali určitý pravidla. Aby se tam chovali jako na návštěvě. Jsi skialpinista? O.K., nejezdi volným terénem a respektuj stezky. Biker? Není problém, Krkonoše jsou na kole fakt úchvatný. A turista? Buď organizovanej, neopouštěj vyznačený stezky a nespi tam, kde se nemá. To je vlastně jediná podstatná message.
Co si myslíš o lítání, uhlíkový stopě a těchhle věcech?
Já k tomuhle asi nechci nic moc říkat, protože, co si budeme nalhávat, moje uhlíková stopa je asi strašná. Ale myslím si, že se to trochu dramatizuje. Já se to snažím vykoupit tím, že celoročně jezdím všude vlakem nebo na kole. Jenom mě hrozně rozčiluje, že letenky jsou o tolik levnější než jízdenky na vlak. Tam ale zas narážíme na problém, že vlaky už nemají důvod být levnější, jsou prostě nacpaný lidma a nemůžou jezdit častěji. Trať už je víceméně vytížená. Zatímco ve vzduchu to prostě tak nevytížíš.
Buduješ vztah k přírodě i u svých dětí?
Nemusim na to nijak teoreticky tlačit, zásadní je bejt s nima často venku a lásku k přírodě v nich vypěstovat. Možná to řeknu teď blbě, ale spousta dětí je dneska sociálně zanedbanejch. Sice mají od rodičů prachy a značkový oblečení, mají mobily, ale jsou odložený. Protože rodiče se jim nevěnujou. Jasně, já jsem taky často pryč, ale když už doma jsem, tak se s nima snažím fakt bejt a do přírody s nima chodit.
A co když žiješ ve městě?
No tak tím spíš. I v Praze najdeš kusy krásný přírody. V podstatě ji všichni máme za barákem. A nemyslím tím park, ale opravdovej les, kameny… My v Pardubicích toho máme hrozně moc. Ale neznám jediný město v Česku, který by s tímhle mělo problém.
Je fakt, že tebe městská šeď nemá šanci udolat. Jsi pořád v pohybu.
Někdy si taky musím sednout a pracovat. Ale je pravda, že nejvíc toho vymyslím při běhu nebo v bazénu. Když běžím, tak mě u toho nikdo neruší, běh je pro mě posvátnej čas. Nebo i procházka je skvělá. Ale u běhu je navíc výhoda, že nestíháš koukat do mobilu. Takže tam si věci, co potřebuju, vymyslím nebo vizualizuju, a když přiběhnu domů, musím rychle sednout ke klávesnici a napsat to.
Máš svoje oblíbený běžecký trasy?
Strašně rád běhám v místech, kde jsem ještě nikdy nebyl. Ale pravda je, že třeba v Pardubicích mám svoje autistický okruhy, takže když nestíhám nebo si fakt potřebuju jen vyčistit hlavu, tak si dám trasu, kterou znám nazpaměť. Já se třeba těším i na to, že když jdu do práce, tak jdu dva kilometry na vlak. Cestou si vyčistím hlavu a vymyslím, co potřebuju dělat ve vlaku. Cesta vlakem, to je zase posvátná hodina, kdy mám nerušenej čas. Takže třeba dneska jsem cestou stříhal video. Pak z toho vlaku zase jdu dva kiláky pěšky a to je zase prostor na sumírování. A pak totéž zpátky cestou. Takže mám krásných osm kilometrů chůze, kdy vlastně pracuju...
Ty asi neznáš prokrastinaci, viď? Nějaký scrollování a zírání do prázdna ti nic neříkají…
Scrollování je prostě zabiják. Já to dělám tak jednou za čtrnáct dní, abych se inspiroval. Ale pak si vždycky uvědomím, že mě to vlastně až tak nezajímá. Ale co je pro mě absolutní zabiják času, je řízení. Když to srovnám s vlakem, kde můžu dělat tolik věcí, auto je pro mě v tomhle ohledu úplně nepochopitelný. Během cesty fakt nemůžeš dělat nic jinýho. Kromě toho, že je to zakázaný a nebezpečný, tak je to i blbost. A navíc tě soustředění a řízení dost vysají i energeticky. Jediný, co se dá dělat, je poslouchat třeba nějakej podcast. Ale já i tak čas v autě trávím opravdu nerad.
Mohl bys kromě fotokurzů pořádat taky kurzy o časové efektivitě, napadlo tě to už?
Já si spíš uvědomuju, že život utíká. A mě prostě všechno hrozně baví, takže tím časem nechci nijak zvlášť plýtvat, to je celý. Mám svůj denní harmonogram rozpracovanej od probuzení do usnutí, a furt se něco děje. Tím neříkám, že si doma nemůžeme pustit večer film. To jde všechno ruku v ruce. Ale snažím se časem zbytečně neplýtvat a nerozmělňovat ho blbostma. Je to takový klišé, ale čas je fakt to nejvzácnější, co v životě máme.
