Sedm odvážných cestovatelů Lidé a Země: Lenka Hrabalová
Emil Holub, Jiří Hanzelka, Miroslav Zikmund, Miloslav Stingl – anebo Nelly Ramussenová. Čeští cestovatelé, kteří měli z dnešního pohledu štěstí, že poznávali svět v době, kdy pro nás Středoevropany zůstávalo mnoho dosud neobjeveného. V současnosti může putovat po světě v podstatě kdokoli a kamkoli, záleží jen na odvaze každého z nás, kam až zajdeme. Představme si sedmičku mladých dobrodruhů, kteří mají pro strach uděláno a díky nimž můžou čtenáři LaZ i nadále poznávat místa a kultury, které zůstávají mimo vyšlapané trasy cestovních kanceláří.
Kdy jste měla na cestách pocit, že jste s odvahou zašla zřejmě příliš daleko?
Vlastně jsem se do nebezpečí dostala několikrát během cest, které jsem podnikala, abych nasbírala materiál na reportáže nebo do disertace, která se věnovala ničení památek ve válečných oblastech. Jeden příběh z kategorie „nikdy neříkat mámě“ jsem teď popsala do nové knížky, která snad brzo vyjde. Tady máte úvod k mému několikadennímu pobytu v Mosulu v době, kdy o něj irácká armáda bojovala s Islámským státem:
„Výstřely už utichly. Tady, nedaleko iráckého Mosulu, bylo dnes rušno. Před malou chvílí byl vojenský tábor u Hamám al-Alílu napaden Islámským státem. Já bohužel zrovna stála u dveří základny. Typicky, z té špatné strany. Z nejistoty, kam se vrtnout, mě vyvedli dva automechanici, kteří měli krámek hned vedle brány areálu. Pozvali mě na čaj a společně jsme čekali, až velmi, velmi blízká přestřelka skončí. Situaci urovnaly po několika výbuších helikoptéry. Poté se mě ujali vojáci a našli mi kavalec v opevněné základně pro novináře. Tam jsem měla čekat, až mě vezmou do města, ve kterém Islámský stát prohrával svou snahu o nadvládu nad Irákem, Sýrií a vůbec celým Blízkým východem.“
V podobném duchu pokračoval zbytek mého výletu. Spaní na špinavých rohožích, jízda obrněnými auty i ukrývání před snajpry. Samozřejmě s neprůstřelnou vestou vždy pečlivě uloženou v bezpečí v autě.
Kdy se vám naopak odvaha nejvíc odměnila nezapomenutelným zážitkem?
Zůstanu u jednoho příběhu, proč taky ne, když je výživný. V Mosulu jsem byla pár dní a mým největším cílem bylo prolézt tunely pod hrobkou proroka Jonáše, které vykopal Islámský stát poté, co hrobku srovnal se zemí. Slyšela jsem, že objevili poklady, a moje srdce archeoložky zaplesalo. Hrobka byla střežená, ale policii jsem uflirtovala, aby mě pustila. Do tunelů jsem se dostala s ochrankou, která se chtěla projít s blondýnou a trochu si zpestřit jinak nudný den. Stovky metrů úzkých tunelů vedly do základů malého kopce, který byl zasypaným palácem asyrského krále Asarhaddona. V indianajonesovském stylu jsem prolézala tunely, které ústily v místnostech se starověkými sloupy, a obdivovala alabastrové fresky. Prostě sen. Jen ten balvan nepřišel. Naštěstí, běhám totiž pomalu.
Jakou roli ve vašem životě sehrál časopis Lidé a Země?
LaZ jsou moje srdcovka – asi nikdy nezvládnu dočíst celé vydání, ale spolupracuje se s nimi (s vámi) parádně! První článek byl publikován na webu drahně let zpátky a byl z mé návštěvy venkova na hranicích Senegalu a Mali. Byla jsem tehdy takový mladý kuře bez zkušeností a vůbec jsem nemohla uvěřit tomu, že LaZ vzal moji reportáž. Maminka ji má dodnes vytištěnou a schovanou v šupleti spolu s mými vysvědčeními a dalšími poklady.