Srdcovky plné příběhů cestovatelky Kataríny Liškové
Při cestování se soustředíme na zážitky, vjemy z ikonických památek i méně známých zákoutí. Pozorujeme přírodní divadlo, ať už jsou to vzrušující horské výstupy, nebo mystické západy slunce nad mořem. Necháváme se unášet vůní exotických tržišť, chutěmi a barvami nových jídel… Ve mně osobně ale nejvíc rezonují příběhy lidí. Právě ty se mi dostanou pod kůži a vryjí se mi do paměti. Můžu vidět Tádž Mahal třeba stokrát, ale i tak budu nejvíc vzpomínat na barevná sárí žen tlačících se přede mnou u vstupu. Do svých srdcovek jsem proto vybrala příběhy několika žen, které mě na mých cestách oslovily.
Kuba: Bojovnice
Tania Lesaria přišla do Havany s kubánskou revolucí na konci 50. let. Nikdy už odtud neodešla. Dnes žije v malém bytečku s jednou postelí, ventilátorem a minikuchyňkou, kde je zároveň i záchod. Na zdi jí visí obrázek svaté Barbory, jež je též patronkou afrického náboženství santería, které si Tania přinesla s sebou z venkova. „Tak jako svatá Barbora je bojovnice, ani já se nikdy nevzdám,“ řekla mi.
Burkina Faso: Albínka
Odzil a její dceru jsem potkala v malém městě Boromo. Tohle je jejich jediná fotografie, protože pak mi odešla karta. Pomohla jsem Odzil s vodou a ona mě pozvala k nim domů. Byla jsem mile překvapená, jak se k nim chovala místní komunita. Slyšela jsem totiž, že v Africe je albinismus považován téměř za prokletí a zlé znamení pro celou rodinu. K Odzil a její dceři Alice se ale všichni chovali dobře. Další den jsem je potkala znovu. Odzil pomáhala roznášet jídlo. Další snímek už jsem ale nepořídila – proto, aby její dcera nemusela dělat ani minimální pohyb navíc. Pamatovala jsem si z předešlého dne, jak na mě zapůsobila její bolest. Na bledé Alicině pokožce byly všude malé ranky. Světlo jí navíc nepříjemně dráždilo oči, takže je měla téměř stále zavřené.
Indie: Čarodějnice
Místní čarodějnice a šamanka právě asistuje rodině s rituálem splynutí s posvátnou řekou. Někdo vám musí pomoct řeku překonat, abyste se mohli znovu narodit. Této rodině zemřela manželka a matka. Doma ji spálili a její popel přinesli k prameni posvátné řeky Gódávarí.
Guatemala: Hrdost
Vacilia Mendoza pase ovce. Ve vysoké nadmořské výšce s nimi tráví celé dny. Neumí počítat ani psát, ale hrdě tvrdí, že se umí podepsat. Když jsou volby, sejde dolů do vesnice a hlasuje tak, že namočí prst do tmavé tinktury. Pak otiskem označí kandidáta, který se jí nejvíc líbí. Převzetí hlasovacích lístků podepsat dokáže a tinktura se z prstu nedá smýt ještě několik dní, aby nemohla jít hlasovat znovu.
Írán: Přeživší
Paní Abad Anwari drží v rukou knihu, kterou napsal její zesnulý manžel. Když městečko Bam zasáhlo v roce 2003 zničující zemětřesení, nebyla doma. Její muž ano. Viděl, jak přišli o tři děti a dvě vnoučata. Po této katastrofě prohlásil: „Nikdy jsem nebyl básníkem, ale po tom, co jsem viděl, musím vzít pero do ruky.“ A začal psát básně. Když jsem paní Abad poprosila, aby mi některé přečetla, jen tiše přivřela oči a posadila se na sluníčko v jejich zahradě…