Současná Praha sošná: Moderní a leckdy bizarní sochy, které zdobí hlavní město
Jsou města, kde jedna socha vyčnívá nade všemi ostatními jako ikonický symbol. New York má sochu Svobody, na Rio shlíží z Corcovada Kristus Spasitel, v Bruselu si stále dokola ulevuje Čurající chlapeček a ve Florencii se zase odhaluje Michelangelův David. Jak to má se sochami naše matka měst, Praha?
Václav Havel
Začít můžeme hned na letišti pojmenovaném po našem prvním českém prezidentovi. V přízemí Terminálu 2, tak nějak „za rohem pod schody“, je od podzimu 2023 umístěna instalace anamorfního portrétu Václava Havla od Patrika Proška. Když jsem ji našel, sedělo v okolí jen pár lidí a nikdo z nich si nevšímal „té hromady“ asi tří tisíc na sebe poskládaných předmětů. Až když jsem začal fotit, občas se někdo zvedl, podíval se do instalovaného kukátka a překvapeně prohlásil: „Jé, on je tu z toho poskládanej Havel.“ Světově uznávaný autor anamorfních instalací sbíral předměty týkající se života našeho bývalého prezidenta asi půl roku a dílo pak tvořil čtyři měsíce. Když si člověk podrobněji prohlíží všechny ty psací stroje, telefony, knihy, cigarety, cedule, klíče a spoustu dalšího, pak si stoupne doprostřed a uvidí sestavený portrét, neubrání se údivu, jak dokonale je to celé vytvořené. Zkoumat se dá opravdu hodiny, takže je to vlastně ideální projekt pro krácení času při čekání na letišti. Instalace je sem zapůjčena minimálně na dobu jednoho roku.
Další dílo spojené s naším slavným rodákem není veřejnosti neznámé. Nicméně kde stojí nebo, lépe řečeno, na kterých všech místech v Praze, Česku i po celém světě se nachází, tak to už si příliš lidí nevybaví. Mluvím o Lavičce Václava Havla. S myšlenkou podoby pamětních míst jako dvojice křesel spojených kulatým stolem, jehož středem prorůstá kmen stromu, přišel architekt a designér Bořek Šípek. První lavička byla odhalena v roce 2013 ve Washingtonu. Od té doby vzniklo přes padesát dalších v mnoha městech světa a samozřejmě v Česku. Lidé se na ni mohou posadit třeba v Paříži, Barceloně, Miláně, Tel Avivu, Limě, Hirošimě, Brně nebo Ostravě. V Praze je jich zatím šest. Já mám nejraději tu na náplavce Hollar pod Smetanovým nábřežím – kousek od kavárny Slavia, kde rád sedával sám Václav Havel na břehu Vltavy s výhledem na Pražský hrad.
Hlavu vzhůru
O Davidu Černém už byla řeč, ale stejně mi to nedá, abych se nezastavil pod jeho dílem, které mám v Praze nejraději, a přitom už nepřitahuje tolik pozornosti jako jiná. Možná proto, že nepatří k nejnovějším ani největším. Navíc se nám vznáší docela vysoko nad hlavami při procházení Husovou ulicí, takže pokud ho člověk nehledá, velmi pravděpodobně si ho nevšimne. Dvoumetrový Viselec s tváří Sigmunda Freuda už se tam za jednu ruku drží od roku 1997. Občas si odskočí a zavěsí se i někde jinde. Největší rozruch vzbudil v amerických Grand Rapids, kde si ho kolemjdoucí spletli se sebevrahem a zavolali policii. Plastika vznikla jako umělcova reakce na pocit nejistoty z nadcházejícího konce tisíciletí a očekávání, co přinese to další.
Ve výšce se také houpou dvě postavy na deštnících nad ulicí Na Zbořenci, kousek od Karlova náměstí. Jak o ženě a úředníkovi s kufříkem v ruce pod názvem Lehká nejistota říká sám autor Michal Trpák: „Jde o pocit lehkosti z letu, ale také nejistotu z délky letu i přistání. Zatímco jedni se ještě vznášejí, ti druzí už čekají na přistání.“ Kromě těch dvou tam také těsně pod střechou jednoho z domů trůní obrovská moucha inspirovaná básní Adolfa Heyduka a ptá se: Co je to štěstí? Nakonec celé tohle místo je takovou Trpákovou galerií pod otevřeným nebem. Nelze opomenout ještě jeho další instalaci Hledání štěstí: velké, po večerech svítící houby lysohlávky, které jsou v současné době pouze nahoře na balkonech hotelu Mosaic House.
Pohled zpátky
Park Marie Terezie vznikl na Hradčanech po dostavbě tunelového komplexu Blanka. Když jsem jednoho slunečného dopoledne dorazil, byli jsme tam jenom tři. Já a dva odpočívající bezdomovci. Jinak nikde nikdo. Pardon, vlastně čtyři. Úplně bych zapomněl na tu nejdůležitější. Marii Terezii, jedinou vládnoucí ženu na českém trůně. První socha v Česku byla téhle osvícené panovnici odhalena právě tady v říjnu 2020. Pět a půl metru vysoká skulptura je vyrobena z umělého kamene a svým tvarem připomíná figurku ze hry Člověče, nezlob se. Sto padesát občanů se ale zlobilo a podepsalo petici proti její výstavbě, ve které se ohrazovali ohledně výběru osobnosti i podoby sochy. Naštěstí neuspěli a sochař Jan Kovářík spolu s architektem Janem Proksou mohli tohle zajímavé moderní umělecké dílo vytvořit.
Budování nové železniční stanice Praha-Bubny je v plném proudu. Celý projekt by měl být dokončen v roce 2025, takže jsem měl trochu obavy, jestli se dostanu dovnitř, abych vyfotil památník Brána nenávratna, který tam ční k nebi od roku 2015. Profesor Aleš Veselý stihl ještě před svou smrtí dokončit jeden z nejsilnějších moderních památníků, které podle mě Praha má. Kromě mnoha dalších významných děl vytvořil třeba i Davidovu hvězdu pro Národní památník v Terezíně. Brána nenávratna má podobu dvacetimetrové kolejnice směřující k nebi a odkazuje na starozákonní Jákobův žebřík. Upomíná tím na transporty Židů z nádraží Praha-Bubny do koncentračních táborů za druhé světové války. Aleš Veselý pocházel ze smíšené židovské rodiny a o umělecké připomínce lidí, kteří za války zmizeli, uvažoval dlouhá desetiletí. „Měl jsem k tomu velmi osobní důvody, protože z mých nejbližších příbuzných se 42 lidí nevrátilo, zahynulo.“
Máme rádi zvířata
Nejznámější pražskou sochou Jaroslava Róny je téměř čtyřmetrový Pomník Franze Kafky na rozhraní Starého Města a Josefova. Mezi administrativními budovami na Pankráci však stojí od listopadu 2020 jeho ještě o šest metrů vyšší socha Červená žirafa. Záměrem bylo přinést hravost a pocit radosti mezi poněkud strohé a studené budovy. Tělo žirafy je proto nahoře zakončeno něčím, co může evokovat sprchovou hlavici anebo také květinu či slunce, jak uvádí sám autor. Jednoduché oblé tvary a výrazná červená barva pak vše ještě více rozjasňují. Jak jsem tak chodil s foťákem kolem, najednou ke mně přistoupil pán s mobilem v ruce. „Vy jste mě inspiroval. Celý roky tu kolem ní chodím do práce a nikdy jsem si ji nevyfotil. To je od Róny, ne?“ – „Jasně. Od Róny.“ – „Tak to se mu povedlo. Je to takový veselý.“ Zasmáli jsme se a rozloučili s úsměvem na rtech.
Na Vyšehradě je známých historických soch nepočítaně a od letošního června i jedno nové, moderní sousoší Pastevci žraloků od Michala Gabriela. Je umístěno v Karlachových sadech na dohled od Čertova sloupu. Skládá se z několika žraloků, kteří jakoby plují nad zemí a jsou následováni skupinou postav s rukama až na zem. Michal Gabriel je v první řadě figuralista, který se tématem žraloků zabývá opakovaně, i pastevci už se v jeho tvorbě objevili. Například bronzoví Pastevci gepardů byli nainstalováni do výběhu se skutečnými šelmami v zoologické zahradě v Troji. Ti se žraloky doputovali na Vyšehrad v rámci tradičního festivalu Sculpture Line, který už devět let instaluje moderní umělecká díla ve městech, čímž je přibližuje širší veřejnosti. Dříve to byla v podstatě letní záležitost, ale od té doby ušla celá akce pěkný kus cesty. Instalace se rozšířily po českých městech i do zahraničí. Dost děl zůstává na svých nových místech podstatně déle než přes léto, klidně mnoho dalších měsíců až let.
Poslední volba
Když se řekne Nuselský most, vybaví se většině lidí buď dopravní zácpy, anebo sebevrazi. Poslední, komu se podařilo překonat zábrany, byl mladý muž v únoru letošního roku. Policisté ho naštěstí přesvědčili, aby neskákal, takže se nepřidal k více než třem stovkám lidí, kteří tu tímhle způsobem ukončili svůj život. Těm všem je věnováno dílo Krištofa Kintery, které stojí od roku 2011 dole pod mostem v parku Folimanka. Stále svítící lampa pouličního osvětlení se zahnutou hlavou tak, aby mířila nahoru na most, nese název Z vlastního rozhodnutí. Propletl jsem se mezi maminkami s kočárky a skejtujícími teenagery, abych se dostal až ke sloupu a mohl si na něm přečíst kovovou tabulku se slovy: Memento mori – těm, kteří si v těchto místech z vlastního rozhodnutí vzali život. Původně stála lampa tam, kde současný skatepark. Bohužel byla v roce 2022 přesunuta více na stranu do svahu, čímž bylo vlastně pietní místo poněkud znesvěceno.
Před Národním muzeem na Václavském náměstí je na zemi nenápadný prohnutý kříž ležící v místě, kde se upálil Jan Palach. Přinejmenším pokud jde o rozměry, je podstatně větší připomínkou jeho činu pomník Dům sebevraha a Dům matky sebevraha stojící na Alšově nábřeží poblíž Filozofické fakulty. Vytvořil ho světoznámý výtvarník a architekt s českými předky John Hejduk. Nechal se inspirovat obrazem Paula Cézanna Dům oběšence v Auvers a básní Davida Shapira s názvem Pohřeb Jana Palacha. Důmsyna se stříbrně leskne, zatímco Dům matky je zašle rezavý, aby tak poukázal na její zoufalství nad smrtí dítěte. Tato ocelová instalace je již třetí realizací a byla zde umístěna v lednu 2016. Druhou realizaci přivezl John Hejduk do Prahy už v roce 1991, aby ji věnoval Václavu Havlovi a československému lidu. Nutno podotknout, že pro procházející turisty tvoří tyto dva předměty spíše překážku ve výhledu na Hradčany než místo k zahloubání nad pomíjivostí života, což je určitě škoda.
Malování
Jak ukazují ulice některých světových velkoměst, i samotná zeď může být silným uměleckým dílem. V Praze jsou ale častěji spíše symbolem vandalismu a bezohlednosti. Každopádně jednou z výjimek a nejznámější turistickou zdí je ta na Velkopřevorském náměstí na Malé Straně. Lennonova zeď je pietním místem, které vzniklo po jeho zavraždění v roce 1980. Komunisté v ní viděli nepříjemný projev odboje, takže ji dokola zanášeli bílou barvou, nicméně lidé se vraceli a psali nové vzkazy o míru a lásce. Později se na její výzdobě podílelo i mnoho známých umělců, třeba Kurt Gebauer nebo Ester a Lela Geislerovy. Především však běžní návštěvníci. Na zeď se nesmí sprejovat, ale kdo přijde s tužkou, fixou nebo křídou, je vítán. V prosinci 2003 na ni přidala svůj podpis a Lennonova slova: „War is over! If you want it,“ i Yoko Ono.
Zajímavou ukázkou streetartu a následného opakovaného vandalismu je postava robota R2-D2 z Hvězdných válek vytvořeného z ventilační šachty v parku Folimanka kousek od Nuselského mostu. Novinář Petr Cífka a producent Filip Brouk v roce 2017 tuhle nepěknou stavbu přemalovali a radnice Prahy 2 se nakonec rozhodla ji v této podobě ponechat s odůvodněním: „Tato výzdoba nevzhledné šachty se nám líbí. Kde jinde by měl stát robot než v městské části, která je tak spojena s autorem tohoto termínu, Karlem Čapkem?“ Nejslavnější robot na světě je bohužel pravidelně ničen a sprejován neumětelskými tagy, takže je potřeba ho čas od času zase zkulturnit. Já osobně to mám na Folimanku kus cesty, zato kolem Olšanských hřbitovů chodím velmi často. Můj nejoblíbenější streetartový nápis je na jednom z rohů hřbitova v ulici Jana Želivského, kde vtipně a typicky česky hlásá, že pravda a láska remizují s pivem a rumem...
Jára Cimrman
Jednou naší slavnou osobností jsme tuhle procházku začali, takže mě nenapadá nic lepšího než ji další legendární postavou zakončit a vyrazit trochu do přírody za Járou Cimrmanem. Na Slatinách v Michli jsou totiž jeho bahenní lázně. Těžko lze očekávat nějaké Karlovy Vary. V malém parku poblíž zahrádkářské kolonie je pár houpaček, ohniště a bažina, ze které trčí dvě plastové ruce. Nad nimi je ještě cedule se slovy: Cimrmanovy bahenní lázně byly založeny v Praze na Slatinách l. P. 1889. 21. 9. ve 13.32. Je možné, že se v místním mokřadu pravděpodobně omylem vykoupal Jára Cimrman, který se propadl dírou v dřevěné lávce. Druhý den s údivem zjistil, že se mu vyléčily nemocné klouby napadené revmatismem. Od té doby se místní obyvatelstvo chodí každou středu a sobotu na jeho počest do těchto bažin koupat.